Karel May

Karel May

V říši stříbrného lva 2. – Vězeň Bagdádský

Vězeň bagdádský Karel May

Nakladatelství: Laser, 1992 Kapitola první V BAGDÁDU

Bagdád! Kolik skvoucích představ vyvolává toto jméno v duši člověka, který nepoznal toto proslavené město ani jeho poměry z vlastní zkušenosti a čerpá své vědomosti z pohádek “Tisíce a jedné noci”! Prohlašují-li Orientálci Káhiru za Beuvábe es iark, “Bránu východu”, pyšní se Bagdád neméně chlubným názvem Nefs es ěark, “Duše východu”.

Zasloužil-li si však Bagdád toto jméno před několika sty lety, dávno už ho není hoden. Stihl jej osud tak mnohých jiných měst, jejichž krása i sláva náleží minulosti. I to, co si z doby mládí zachoval, budí obdiv jen zdálky; zblízka tam není nic hezkého. Bagdád měl prý za časů svého rozkvětu dva milióny obyvatel, sto tisíc me-šit a přes padesát tisíc bazarů; dnes má sotva osmdesát tisíc duší. Nyní je v Bagdádu asi třicet mešit a rovněž tolik karavanserajů; to stačí k přirovnání. Pyšné sídlo kalifů, kdysi středisko islámu, ztratilo podle novějšího perského básníka “krásu obličeje, růžové líce, lesk očí, plnost postavy i půvab pohybu”. Kdysi uprostřed rajského okolí, dnes stojí v rovině, která snese každé přirovnání, jen ne se zahradou boží, neboí skrovničký zbytek zahrad těsně přiléhá k městu, kousek dále začíná už pustá a mrtvá pláň. Přes Tigris, vinoucí se městem, vede
loďkový most, dlouhý přes dvě stě metrů. Na západním břehu řeky vidíš jen sutiny starého města a tvrze; větší a novější část města se prostírá na východní straně. Nelze popřít, že město od řeky poskytuje ještě dnes dost zajímavý obraz, octneš-li se však v ulicích, je po iluzi. Hradby jsou zřícené, z nádherných staveb kalifů zbyly bezvýznamné trosky. Domy jsou stavěny z nepálených cihel, okna z nich vedou jen do dvorů, takže křivé a nedlážděné ulice skýtají pohled jen na holé stěny, na úzké, uzamčené dveře. Pozoruhodné jsou pouze bazary, v jejichž dlouhých klenutých chodbách se pestří rozmanité zboží Orientu.

V létě panují v Bagdádu taková vedra, že obyvatelé vyhledávají chladné sardauby1 a v noci spí na plochých

střechách, v zimě naproti tomu panují citelná chladna, shromažďující rodiny kolem krbu, u tak zv. mangalů. Kamna tu neznají. Bagdád založil AI Mansúr, druhý chalifa z rodu Abassovců. Harún al Rašíd zvelebil prý město a postavil první lodní most. Al Monstansir založil ve městě akademii pro chemii a lékařství, která byla vzorem všem vysokým mohamedán-ským školám, dnes z ní zbývá pouze karavanseraj. Město zkusilo mnoho zlých dob. Hulagu, mongolský kníže, je ztroskotal. Timur vypudil jeho nástupce a dobyté město srovnal se zemí. Na paměť svého vítězství kázal

vystavět několik věží téměř ze stotisíce lebek padlých obyvatelů. Později dobyli Bagdád Osma-né, vzali jim jej však Peršané v době šáha Ismaela, a těm je opět vyrval sultán Murad IV. a od této doby zůstalo město v moci turecké. Ze slavné doby Harún al Rašídovy se nezachovalo téměř nic, pouze náhrobek jeho manželky Zobeidy, v osamělosti se vypínající na pustém pravém břehu řeky za městem. Al Rašíd, “Spravedlivý”, užíval tohoto názvu podle dnešního bádání učenců skoro neprávem. Chytře držel s teology a s učenci, putoval devětkrát do Mekky, a to pěšky. Ovšem pouť si usnadnil, jak jen mohl; celou cestu prý dal pokrýt koberci a v každé stanici vystavět kal’a, tvrz. Podplácel básníky, aby ho chválili, poddaní jej však příliš nemilovali, zejména proto, že svou vlastní sestru Abbasád dal zaživa zazdít i s jejími dvěma dětmi. Věděl o nenávisti lidu a bál se jí tak, že později přeložil sv sídlo do Rakky na horním Eufratu, a pak až na severoperskou vysočinu, kde byl i pochován v nejzazším výběžku Chorasanu. Jeho syn Mámím až příliš chlubně ukazoval a užíval své bohatství. Když si vzal za ženu Buranu, dceru vezíra Hassana ibn Sála, dal v komnatách zapálit tisíc obrovských svící, napuštěných ambrou, a mezi několik set hostí kázal vrhat mošusové a ambrové koule, obsahující uvnitř poukázky na drahokamy, domy, ba i na celé krajiny. Na to ukazuje dosud tradice, žijící v ústech hakavatiů, lidových vypravěčů, pěvců. K úpadku nemálo přispěla veliká roztržka vyvolaná Alim a jeho potomky, čímž byl rozdělen mohamedánský svět na sunnity a šiity, kteří se podnes potírají s největším rozhořčením.

Dorazili jsme do Bagdádu, legitimujíce se na celnici. Než jsme nastoupili další cestu po lodi, hodlali jsme navštívit krajinu nám velmi památnou. Kdysi, na své dřívější cestě Irákem, jsme onemocněli morem a zůstali jsme nadobro opuštění a beze vší pomoci2. To bylo právě v zdejším okolí. Nejprve šlo o to, zajistit si v městě nějaký byt. V karavanseraji jsem nehodlal zůstat, neboť se tam všecko hmyzem zrovna hýbalo, a rovněž Halef projevil svým květnatým způsobem odpor před tím, abychom tak velmi brzy poznali láskyplnou věrnost a přítulnost tohoto obyvatelstva. Evropan vyhledává zpravidla v Bagdádu pohostinství u tamnějších evropských zastupitelských ‘Podzemní prostory. 2May: “Z Bagdádu do Istambulu.”

úředníků nebo usedlíků své národnosti. Já měl v té věci jiný zvyk. Kdo chce poznat důkladně cizí lid a národ, musí s

ním splynout a zbavit se všeho, co ho odvrací od styku s ním. Z toho důvodu jsem na svých cestách míjel staré a dávno vyšlapané koleje, zbavil se veškeré překážející evropské přítěže a spoléhal jsem vždy na sebe. Proto také jsem věnoval tolik práce studiu příslušných jazyků. Hleděl jsem se v každém ohledu řádně připravit na své cestování; je pravda, že jsem se musel zříci mnohých výhod a požitků, podstoupit často sebezapření, protivenství i nebezpečí; ale ten, kdo takovým podmínkám učiní zadost, velice převýší získanými výsledky zkušenosti jiných, kteří překonávají různé těžkosti a překážky penězi a snad i protekcí svých vyslanců a konzulů. Jediná návštěva u paši anebo jen představení na zdejším konzuláte by nás bylo zbavilo starostí o byt, neboť jméno Kára ben Nemsi bylo dobře známo ve zdejších vojenských i úřednických kruzích; chtěl jsem se však vyhnout všem obtížný
m závazkům a povinným díkům; považoval jsem za výhodnější tak jako vždy získat vhodné přístřeší pro nás i pro naše koně za vlastní peníze. Co bylo vhodnějšího, než vzpomínka na zajímavého Poláka, u něhož jsme kdysi zůstávali a jenž mi byl tak sympatický! Ovšem nevěděl jsem, žije-li dosud a zůstává-li ještě v témž domě, neopustil-li už vůbec Bagdád. Nevzpomínal jsem jen sám na našeho někdejšího láskyplného hostitele, neboť jakmile jsme vylodili koně, pravil Halef: “Prám nemá cenu; nikdo jej neodkoupí; ponecháme jej prostě zde. Ať si jej vezme, kdo chce. Kam se však obrátíme, sídi?” “Totéž bych chtěl vědět od tebe,” odpověděl jsem. “Něco mi napadá, sídi, a doufám, že s tím budeš souhlasit.” “Co?” “Pamatuješ se dosud, kde jsme bydlili za naší první návštěvy v Bagdádu?” “Ovšem!”’ “Nepůjdeme tam zase?” “Také mi to napadlo. Opravdu rád bych se opět shledal s n
aším bývalým hostitelem.” “A s jeho sluhou, jemuž byl poddán!” smál se Halef. Kdo četl mou knihu “Z Bagdádu do Istambulu”, jistě si vzpomene na tělna-tého Polákova sluhu i na jeho podivný způsob, jakým vykonával své povinnosti. Dalo se skoro předpokládat, že už není mezi živými, poněvadž již tehdy při své ohromné tlouštce dozrával pro mrtvici. Neměli jsme naspěch, a proto jsem uvažoval, že neudělám chybu, zajedeme-li k tomu domu a zeptáme-li se, kdo v něm nyní bydlí. Vsedli jsme na koně a zamířili do příslušné části města. Čtenář se upamatuje, že Polákův příbytek byl v palmových zahradách na jižní straně města. Přesto, že jsme zde už dlouho nebyli, nalezli jsme dům dost snadno, ale tentokráte jsme nezůstali u úzkého vchodu, nýbrž šli jsme až k bráně na druhé straně zahrady. Tam jsme sestoupili z koní a já zabušil na dveře. Musel jsem zatlouci několikrát a trvalo dost dlouho, než jsem zaslechl

velmi tichý, vlekoucí se krok, směřující z domu k bráně. Ve vratech se otevřel malý výhled. Spatřili jsme dlouhý a končitý nos, mnohem špičatější, než jak vypadal dříve, a pak starý, bezvýrazný a velmi vrasčitý obličej. Otupené oči na nás zíraly z velikých a okrouhlých brýlí a tenký, chvějící hlas se ptal: “Co tu chcete, lidé?” Poznal jsem ho. Byl to náš někdejší hostitel, bývalý turecký důstojník polské národnosti; kdysi však brýle nenosil. Bylo patrné, že zatím velmi zestárl. Bezpochyby mě už ani nepoznal. Ozval se arabsky; odpověděl jsem mu na otázku v témž jazyku: “Bydlíš sám v tomto domě?” “Proč se ptáš?” opáčil nedůvěřivě. “Chtěli jsme tě požádat, abychom se zde mohli ubytovat.” “Nemám místo pro cizince.” “Nežádáme byt zadarmo, rádi zaplatíme.” “Nepronajímám byť.’ Ostatně pozoruji, že máte s sebou koně, které nemohu ubytovat.” “Máš rozsáhlý dvů
r. Ten je zčásti pod střechou, kde je více místa, než pro dva koně.” “Trzaskawica! Ty znáš můj dvůr? Víš co? Nedůvěřuji vám! Jděte po svých!” Hodlal okénko zavřít, ale já mu v tom rukou zabránil a chlácholil jsem jej: “Tvá nedůvěra je bezpodstatná. Jsme počestní lidé a přinášíme ti pozdravy.” “Nelži! Od koho?” “Pamatuješ se ještě, že tu kdysi přebýval perský princ s dvěma paními a se služebnictvem? ” “Hm. To se pamatuji,” přisvědčil. “Byl s nimi jistý effendi z Evropy a jeho arabský průvodce.” “Nejmenoval se ten effendi Kára ben Nemsi?” “Ano. Ty ho znáš?” “Znám a mám ti od něho vyřídit pozdrav.” “Boga mi! Ještě je naživu? Zdržel se u mne jen krátce, ale velmi jsem si ho zamiloval. Pověz rychle, kde je a jak se mu vede!” “Nebylo by lépe promluvit si o tom v tvém domě?” “Zajisté, zajisté! Vejděte! Hned vám otevřu.” Používali asi spíše vrátka na druhé stran
ě, než tato vrata, neboť stařec musil vynaložit všechnu sílu svých slabých, třesoucích se rukou, aby otočil klíčem v zámku. A pak se nechtělo ještě otevřít křídlo vrat, takže jsme mu zvenčí museli pomoci. Když se vrata otevřela, objevil se před námi

stařec jako tehdy v ohromných trepkách a v dlouhém, obnošeném a dole roztřepeném kaftanu. Když jsme uvedli koně do dvora, zavřel jsem vrata, zamkl je a odevzdal mu klíč.

“Vejděte zatím na dvůr!” vybízel nás a šoural se vyzáblýma nohama zahradou před námi. Uvedl nás do dvora, kde jsme uvázali koně; potom nás vedl síní, v jejímž pozadí se vcházelo známými schody nahoru. Tam napravo otevřel dveře a vešli jsme do knihovny zcela stejného vzezření a zařízení jako kdysi. Když nás pak vybídl, abychom usedli na divan, zatleskal podle orientálního obyčeje. Byl jsem zvědav, jaký služebný duch se objeví. Připamatoval jsem si až k ošklivosti otylého služebníka z minulé doby, sluhu, který vypíjel víno svého pána a naléval mu do lahví vodu a představil jsem si ho tak věrně, jako bych jej byl spatřil teprve včera. Náš hostitel zatleskal znovu, ale musel ještě několikrát zatleskat, až nakonec, když jsem se zúčastnil této činnosti vydatně i já, otevřely se dveře a v nich se objevil –

– – – ano, on, on ve vlastní osobě, ale mnohem, mnohem tlustší než dříve a než jak jsem si ho dnes představoval. Tváře mu visely jako pytle; pod očima se mu kůže krabatila na způsob váčků krvavě do červena prokvetlých; při obrazotvornosti jen trochu větší se tlusté rty daly považovat za oblé salámy; očka byla už tak zapadlá, že téměř nebyla znát. Celý obličej končil pod dolní čelistí takovým lalokem, že by byl vyvážil tíži tučného selete a nahoře byl zjev dovršen fezem, z jehož mastných skvrn se nechal vyvařit snad kilogram skopového loje. Tento lidský sud tuku byl přioděný kaftanem, shora dolů zapjatým, velmi chatrným kaftanem bez barvy a přece hrající všemi barvami. Tenký a prodraný oděv dovoloval pozorovat obrysy sloních rukou a nohou. A což tělo. To tělo! A břicho, to břicho! Když jsem pomyslil, že bych jej měl někdy popisovat, zmocňovala se mne tíseň a nevolnost. Nejvypasenější mrož by se jev
il jen jako hladový sirotek proti tomuto bouchoři v podobě tureckého sluhy. A nohy, a trepky, v nichž měly svůj domov! To byly nejkrásnější dunajské čluny s poloviční palubou. Být tak milionářem, nerozpakoval bych se vsadit celé své jrnění na to, že tomu nebožákovi je nemožné shýbnout se jen o deset palců. A při tom měl dostát povinnostem sluhy! O opravdové, pravidelné chůzi nebylo ovšem u něho ani řeči; pohyboval se z místa na místo pouze tak, že toporně sunul nohu za nohou. Však už teď se mu perlil pot na čele, ač dosud nevykonal nic kromě toho, že otevřel dvoje dveře. Pak

ovšem nebylo se čemu divit, že nám sám pán musel otvírat vrata. Ale přece byl tento tlusťoch milý a dobrý chlapík,

neboť jeho obličej vyjadřoval ochotu, když se tázal s oddanou důvěřivostí: “Co si přeješ, effendi? Tleskal jsi. Inu zas a zas! Kdy mi jen dopřeješ chvilku oddechu? Ale jen poroučej; rád vykonám, co mi poroučíš.” “Kávu a tabák!” poroučel pán. “Vidíš, že mám hosty!” “Kávu! Alláh, ó, Alláh!” zasténal břicháč a mžoural očima napravo i nalevo. “Nevru a neotálej! Pospěš! Hostům se sluší posloužit kávou!” “Ano, sluší, sluší se to, effendi; vím dobře. Káva se hostům podává – -může-lí se totiž nějaká podat.” “Cože? Že bys snad neměl kávu?” “Nemám, effendi, nemám.”

“Ale předevčírem jsi ode mne žádal šest piastrů, abys ji koupil.” “Ano, žádal i obdržel, effendi.” “A přinesl jsi kávu?” “Ano. Přísahám u proroka a všech kalifů, že jsem kávu přinesl.” “Kam se poděla?” “Je fuč!” “Všecka? Vždyť jsem kávu ani nepil, abych ušetřil oči.” “O, effendi, nehněvej se, bud’ klidný! Jsem nevinen, neboť já právě proto, abych si k lepší službě zbystřil zrak, musím pít kávu.” “Šest piastrů jsi propil v kávě pouze za dva dny?” “Ty myslíš, effendi, že to mělo být naopak? Aby nejvěrnější ze všech sluhů vypil kávu jen za dva piastry v šesti dnech? Kolik je kávy za šest piastrů? Jdu-li ji nakoupit, musím se na cestě do města zastavit dvakrát u kavedžiho -kavárníka, abych se posilnil a na zpáteční cestě také dvakráte. To máš čtyři piastry a na nákup zbývají dva. Co se za ně koupí? Tak vidíš, effendi, že jsem nevinen, docela nevinen!” “Musí
me však přece kávou uctít své hosty!” “Ano, musíš je uctít, to musíš. Dej mi opět šest piastrů, abych ji nakoupil!” “O, jazik – běda! Pošlu-li tě, stavíš se v kavárně opět čtyřikrát, přijdeš až někdy pozdě večer a přineseš za dva piastry binn3. Zoufám si; věru si zoufám!” Poněvadž tato slova pronesl jednak ke služebníkovi, jednak ke mně, řekl jsem smířlivě: “Nestarej se, effendi! Na cestu jsme se zásobili kávou a zbývá nám ještě. Máme ji v sedlových brašnách. Můj průvodčí sejde dolů do dvora a přinese ji.” “Děkuji ti, pane; snímáš mi břímě ze srdce a zbavuješ mne hanby, že nemohu podat svým hostům hnědého, libovonného nápoje pohostinství. Zato budeš kouřit nejlepší tabák, jaký zde v Bagdádu lze dostat. Hej, Kepeku, rychle čibuky!” S posunkem ještě truchlivějším než prve zamžoural břicháč očima a žalostně zvolal: “Čibuky? Alláh, l’Alláh! Tabák, ó, tabák!” Nevzdychej, pospěš! Rychle!” “Effendi, umoudři se! Proč bych spěchal a chvátal, když to stejně není nic platné.” “Proč by nebylo?” “Nemáme ani špetku tabáku.” “Ze nemáme? – Nemožné! Tabák nemůže být vykouřen! Vždyť jsem po celý týden nekouřil!” “Já také ne, effendi! Již z toho vidíš, že jsem nevinen!” 3Zrnka kávová.

“Nevinen, povídáš? Když jsi byl pro kávu, měl jsi též koupit tabák. Dal jsem ti na něj deset piastrů.” “Ano, tak jest! Dal jsi mi deset piastrů.” “Kam jsi tedy dal tabák?” “Tabák! Allahi, vallahi, tallahi!” “Pověz! Kam se poděl? Mluv! K ďasu – vždyť musím hostům nabídnout čibuk!” “Ovšem, zajisté, effendi! Nutno jim posloužit. Dej mi, prosím tě, deset piastrů a koupím jej.” “Tys tabák dosud nekoupil?” Ne ” “INC. “Kam se poděly peníze?” “Effendi, poslyš mne pozorně a hned poznáš, jak jsem docela nevinen. Víš, že málokdy kouřím, neboť mi je šňupeček našuku* mnohem milejší, nežli plná dýmka duchanu. A tak se stalo, že jsem byl dlužen deset piastrů za našuk a že mě tabáčník upomínal o zaplacení. O, můj nejmilejší pane, dachachni -obchodník s tabákem, hrozil mi, že již vícekrát mi nedá na úvěr; řekni, co mi zbývalo, než abych mu zaplatil?” “Za šňupavý tabák?” “Ne
, effendi. Zaplatil jsem dluh a pak jsem si vzal opět na úvěr za deset piastrů našuku.” “To je zrovna tak, jako bys byla za mých deset piastrů nakoupil šňupavého tabáku. Místo čibuků

krmil jsi za mé peníze svůj nos!” “Effendi, nezoufej; věř, že tím ničeho nezískáš. Posoudíš-li věc správně, poznáš – že jsem nevinen. Smím připustit, aby tabáčník v kavárně někomu pověděl, že sluha tak váženého muže, jakým jsi ty, nemůže zaplatit dluhy? Mám ti před celým světem vehnat ruměnec studu do tváře? Ne! Uvážíš-li všecko rozumně a moudře, uznáš, že jsem nepečoval jen o blahobyt svého nosu, ale že jsem také hájil tvou dobrou pověst a tvé vznešené jméno. Jsem si jist, že již nepochybuješ o mé úplné nevině!” Očka nevinného tlouštíka hleděla při tom do pánových očí tak vyčítavě, že se Polák obrátil konečně ke mně s výrazem naprosté bezradnosti. Řekl jsem tedy: “Nestarej se o tabák, effendi! Máme ho trochu. Tvůj sluha – – jak jsi ho jmenoval?” “Kepek.” “Tvůj Kepek ať podá čibuky; můj průvodce zatím přinese tabák i kávu.” “Tvá dobrota mne zahanbuje, ó, pan
e! Jen tvé přátelství mi umožní, že mohu dostát povinnostem hostitele.” Halef odešel. Kepek se však nehnul z místa. Pohyboval rozpačitě tlustýma 4šňupavý tabák. rukama tak i onak a dolní pysk mu ochabl tolik, že se poslední z jeho dvaatřiceti zubů objevil v celé své impozantní velikosti. “Co máš ještě na srdci?” tázal se ho pán. “Zmínil ses o čibucích, effendi,” odvětil, “ale místo dvou čibuků máme jen jeden a z toho kouříme oba.” “Jak to? Meh jsme přece dva!” “To už je dávno, effendi, velmi dávno. Druhého jsem vždy užíval k rozdmy-chání ohně v krbu a tu se opaloval, až pomalu shořel.” “Copak se čibuků užívá za kdriík, dmychadlo, nebo měch? ” “To sice ne, effendi, ale abych tě přesvědčil, že jsem úplně a docela nevinný, řeknu ti jen, že se nemohu dobře shýbnout; za to čibuk necítí žádné bolesti, strčím-li jej do ohně. Nahlížíš to, effendi?” “Jdi už a přines čibuk
!” Tento poměr pána k služebníkovi mne nemálo pobavil. Že byl pán k sluhovi tak shovívavý, mělo nepochybně podstatnou příčinu. Vzpomněl jsem si na jednu dřívější Polákovu poznámku: “Byl mi sluhou již když jsem byl důstojníkem! Možná, že ti někdy sdělím, proč jsem k němu takový. Prokázal mi neocenitelné služby.” Břicháč se jmenoval Kepek. Toto turecké jméno – u nás řekli bychom asi “Otruba” – bylo nadmíru případné! Jistá stvoření krmíme otrubami, aby hodně ztloustla. Snad i toto jméno přispělo, že podivný lokaj tak nesmírně ztučněl. Hned mi však napadlo, že jeho effendi mi kdysi pravil: “Sní a vypije většinou všechno sám, teprve co zbude, dostanu já.” Pak žádný div, měl-li tak malý podíl na tloušťce, která druhého až dusila. Halef se vrátil s kávou i s tabákem a přinesl i naše dýmky, čímž hostitele zbavil posledních rozpaků, neboť kdybychom byli neměli své čibuky, museli byc
hom všichni tři střídavě kouřit z jeho dýmky. Otevřely se dveře a jimi se “Otruba” dobatolil k svému pánovi, podávaje mu dýmku. Supěl při tom jako při nějaké veliké práci. Když vykonal toto těžké dílo, vybatolil se opět, ale dveře nezavřel, pouze je přivřel. Věděl jsem, že zůstal za nimi, aby si ušetřil cestu a s tím spojenou námahu, kdyby ho pán opět volal. Kdy asi bude káva hotová? Zdálo se, že na vaření zapomněl, ačkoli kávu velmi vroucně zasunul do temných skrýší svého špinavého kaftanu. Když jsme si nacpali a zapálili čibuky, ujal se slova bývalý důstojník: “Přinášíte mi tedy pozdravy od perského prince, jenž se jmenoval Hassan Ardžir-mirza? Byl to vznešený pán, snad dokonce z rodiny šáh-in-šáha!” Kepek strčil hlavu do dveří a řekl: “O, jistě že byl ze vznešeného rodu. neboť když odcházel, dal mi bakšišem tři zlaté tumány.” Hlava zmizela. Aniž pán sluhu pokáral, pokračo
val: “Z jistých důvodů odpírám každému Peršanovi pohostinství, tohoto Peršana jsem však uvítal s radostí, poněvadž jej ke mně uvedl Kára ben Nemsi, jenž se mi na první pohled

zalíbil.”

Kepekova hlava se opět vynořila ze dveří a sluha se ozval: “Mně se také zalíbil, neboť mi dal dva zlaté tumány bakšiše.” Tenkrát jsem vskutku odměnil hostitelovu úsluhu tím, že jsem obdařil sluhu větším penízem; mohl jsem si to dovolit, poněvadž Hassan Ardžir-mirza mi prokazoval velikou štědrost. Lesklý a tučný obličej zmizel za dveřmi a hostitel mluvil dál: “Podivín byl Inglisi5, jenž hovořil neustále jen o vykopávkách; byl to asi velice bohatý člověk, neboť jsem se později dověděl, že koupil všechen drahocenný princův majetek.” Kepekův obličej se ukázal znovu a radostně potvrzoval: “Ano, byl velmi bohatý, neboť mi dal bakšišem zlatou libru inglisi, kterou jsem směnil za sto dvacet piastrů.” “Dostal jsi tedy úhrnem tři sta šedesát piastrů bakšiše. Máš je dosud?” tázal se ho pán. “Nikoli.” “Kam se peníze poděly?” “Jsou fuč, effendi, pryč, zmizely, za našuk.” “Niegrzecnošc! Tolik
peněz za šúupavý tabák?” “Nehněvej se, effendi, a nerozčiluj se zbytečně! Uvážíš-li, jak už je tomu dávno, pochopíš, že jsem nevinen.” Po tomto objasnění Kepekova hlava zmizela. Horkokrevný Halef se nemohl již dočkat, až uznám za dobré prohlásit, kdo jsme a ptal se: “Neslyšel jsi nikdy víc o těch mužích, kteří kdysi u tebe zůstávali?” “O Peršanovi a Inglisovi nic, zato tím více o dvou druhých. Žiji samotářsky a zřídka kdy vycházím; ale jde-li Kepek nakupovat, zastavuje se v čtyřech kavárnách, jak prve přiznal. Tam bývají mužové, vypravující o divech a slavných s,kutcích minulých dob, o vynikajících mužích a jiných hrdinech. Hovoří také o současných událostech, jsou-li důležité a týkají-li se zejména zdejšího kraje. Tu slyšel také několikrát zmínku o emírovi z Frankistanu a jeho arabském průvodci, kteří byli kdysi mými hosty. Oba náležejí k nedostižným lovcům a k nejslavnějím bojovníkům celého Džesiré. Vyjdou-li na lov, i nejmohutnější lev padne a jejich statečnosti, lsti a pušek se obávají všechny kmeny, bydlící mezi pomezními horami a pouští. Kára ben Nemsi má prý kouzelné pušky, které není třeba nabíjet a jejichž koule se nikdy neminou cíle. Je to jistě jen báchorka, ale aby o nich taková pověst povstala, musí nejen on, ale i hadži Halef, bez něhož nikdy nebývá, být opravdu nevšední muž.” Při těchto slovech zazářil obličej mého malého hadži nadšením; oči mu zaplanuly a jeho hlas takřka jásal, když promluvil: “Halef? Jmenuje se pouze Halef? Neznáš jeho úplné jméno?” “Znám; pokud vím, jmenuje se hadži Halef Omar.” 5Angličan, David Lindsay.

“Ó, nikoli! To je pouhý začátek jeho jména. Ten největší a nejslavnější bojovník všech beduínských kmenů se jmenuje hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas ibn hadži Davud al Gossarah! A to ještě není úplné jeho jméno, neboť by je mohl prodloužit podle svých nesčetných dědů, pradědů a prapradědů tak, že by sahalo od země až do nebes a odtamtud opět šestkrát k zemi.” Staříkovi nebyl asi neznám beduínský názor, podle něhož jednotlivec dochází tím větší cti, čím delší má jméno, věděl, že každý, kdo se chce vyvýšit, připojuje k svému jménu tolik jmen svého rodu, kolik jich zná nebo i nezná. Proto mu nebyla ani nápadná dlouhá řada jmen, jež Halef uváděl; nedbal příliš ani té mnohonásobné vzdálenosti, která vedla od země k nebesům a odtamtud šestkrát dolů. Řekl jen klidně: “Rád bych věděl, je-li pravda, jak se povídá, že tento Halef byl původně chudý, neznámý muž, a že jen svou
statečností se vyšvihl až k hodnosti předního šejka Haddedihnů.” “Je to pravda; to mohu dosvědčit,” potvrzoval Halef. “Nebo se tu snad naskýtá jen nahodilá shoda jmen?” “Ne. Hadži Halef Omar, největší hrdina Asie i Afriky a hadži Halef Omar, přední šejk Haddedihnů z velikého kmene Sammarů, jsou jednou osobou. Poznal bys toho vítěze nad všemi současnými reky, kdyby opět jednou k tobě zavítal? ” “Pochybuji, vždyť stáří zkalilo a oslabilo můj zrak.” “Ani podle hlasu?” “Nevím.

Abych někoho poznal podle hlasu, musel bych s ním být delší dobu ve styku; hadži Halef Omar byl však u mne krátce. Nebyl mi příliš nápadný, abych si ho zapamatoval podle obličeje nebo podle hlasu.” “Nebyl nápadný? Co slyším!

Promiň, ale jsem nanejvýš udivený. Tak vítězný hrdina, jako nedostižný šejk Haddedihnů, je nadán nevyzpytatelnou hloubkou svéráznosti, takže jeho hlas proniká nejpevnějšími a nejtvrdšími skalami a jeho obličej nelze ani nejostřejším nožem vyříznout z úctyhodné paměti jeho obdivovatelů. Všichni bojovníci nepřátelských kmenů a všeliká dravá horská zvěř si jeho obličej zapamatovali a vezmou hned nohy na ramena, jakmile jej spatří nebo uslyší jeho mocný hlas. A ty, jenž jsi měl čest poznat ho v tomto domě a vdechovat slávu jeho předností, jsi zapomněl? Divím se tomu, tak se tomu divím, že není jazyka, který by měl dost slov k vyjádření úžasu, jímž jsem oněměl ve svém podivení! Zde máš slavného Kára ben Nemsi effendiho! I on ti dosvědčí, že slabost tvé paměti sice nikdy neutlumí paprsky mé osvícenosti – – -” V tom byl přerušen. Malý chlapík, plýtvající samochválou, neprozřetelně pronesl mé
jméno; hostitel k němu vzhlédl zprvu udiveně a pak mu vpadl do řeči: “Pravíš, že je zde Kára ben Nemsi effendi? Rozuměl jsem dobře?” “Alláh, Vallah!” zasmál se Halef napolo rozpačitě. “Můj sídi mi pojednou

vyplynul z úst, ačkoliv jsem myslil, že tam ještě zůstane! Pohleď naň! Ani jeho jsi nepoznal?” “Mašallah – Bůh činí divy! To jste vy oba dva! Tys hadži Halef Omar a on je hadži Kára ben Nemsi effendi z Frankistanu? ” “Ano, tak jest! On je opravdu on a já jsem opravdu já; v nás není mýlky ‘a nelze nás s nikým jiným zaměnit.” “Tedy mi buďte vítáni! Všechny místnosti mého domu a všechen můj majetek považujte za své, pokud vám libo!” Stařec vyskočil, tiskl nám ruce a projevoval radost tím dojemnější, že náš někdejší krátký pobyt u něho nás neopravňoval doufat, že nám zachoval tolik lásky. Domníval jsem se téměř, že musí mít nějakou příčinu, aby projevoval takovou radost z nenadálého shledání. A nepociťoval tu radost sám, neboť dveře se náhle dokořán rozlétly a Kepek, “Otruba”, k nám přichvátal tak rychle, jak jen bylo možno při jeho nesmírné otylosti. Podávaje mi obě ruce, volal te
nkým, rozplizlým hlasem: “Hamdulillah! Díky Bohu za tu velikou radost, kterou jste mi dnes způsobili! Emíre, jak ti asi neušlo, nezapomněl jsem na ty dva zlaté tumány, jež jsi mi dal. Zmizely sice v mém nose v podobě šňupavého tabáku, ale neztratily se, poněvadž vešly odtud do srdce, kde dosud dřímají jako připomínka na přízeň, jíž jste obmyslili můj prázdný váček. Můj effendi vás už vítal a také já vás ujišťuji, že není pro nás většího potěšení nad váš příchod. Vězte, že jsme si od té doby neustále přáli shledat se s vámi, abychom vám sdělili podivnou věc, jejímž vysvětlením jsme si marně lámali hlavy.” Vida! Tedy přece zvláštní důvod k radosti, kterou nám ti dva přinášeli vstříc. Poměr mezi pánem a služebníkem byl patrně tak intimní, že jsem se nerozpakoval stisknout břicháčovi ruce, což ovšem nešlo jediným hmatem, ale oběma rukama, neboť jeho pracky zvětšily tukem svůj objem
tak, že z nich mohlo trávit půl tuctu medvědů v době zimního spánku. “Ano, je tomu tak,” přisvědčoval stařičký Polák. “Chtěl bych tě, effendi, prosit o dobrou radu, vždyť kromě

tebe neznámčlověka, jemuž bych se mohl a chtěl svěřit.” “Bude-li to možné, rád ti poradím; ale proč právě mne poctíváš tou důvěrou?” “Poněvadž tě považuji za pravého muže, k němuž se mohu obrátit. Co se o tobě vypráví a čeho se dovídám Kepekovým prostřednictvím, nasvědčuje, že má prosba nebude marná. Nejen že máš nezdolnou vůli, silnou ruku a nepřekonatelnou udatnost, ale tvá neumdlévající síla a lest překonávají všecky uskoky protivníků. A právě, že přicházíš ke mně, doufám, že se s úspěchem ujmeš mé záležitosti. Váš příchod mě blaží, neboť mi vrátí pokoj a klid srdce, který jsem ztratil.” “A mně sílu zdravého trávení, kterou jsem také ztratil,” dokládal Kepek se žalostnou tváří. “Kdysi můj žaludek přijímal vše, co mu bylo podáno; ale

teď již po několik let vypovídá službu a nesmím mu vnutit více, než kolik je nezbytně třeba, abych se s bídou udržel při životě. Cítím, že mne čeká pozvolná a strastiplná smrt hladem, a jsem přesvědčen, ó, emíre, že tě Alláh poslal do Bagdádu k mé záchraně.” Byl bych se s chutí rozesmál, neboť tato hořká žaloba byla opravdu míněna vážně, ovšem chránil jsem se dát najevo svou tajnou veselost. Ani tlouštíkův pán nehnul brvou při tom trpkém stesku a poroučel mu: “Ukážeme však svým hostům, jak jsou nám velevítáni. Běž, pospěš, poskoč, Kepeku, a ustroj dobré jídlo! Poledne již dávno minulo.” Běž, pospěš, poskoč! Jaká to byla skvělá výzva kqlosovi, jehož postava i váha byly snad určeny pouze k tomu, aby dokazovaly nauku o tíži a neprostupnosti hmot. Tlusťoch se také neměl nijak k tomu, aby se hnul; jen zvolna a udiveně kroutil hlavou a zíral se zřejmou výčitkou na svého velitele, který ne
byl velitelem. “Nu, proč se nehýbáš?” ptal se ho pán. “Nevíš, co je nutné dělat, když máme tak milé a vzácné hosty?” “Vím, velmi dobře vím!” “Pospěš tedy a připrav jídlo!” “Ó, Alláhu, ó, Mohamede! Mám si pospíšit! Mám spěchat, když vím, že mi kvap nijak neprospěje!” “Proč ne?” “Protože nemáme žádné zásoby, effendi. Kde nic není, z čeho vařit a co upéci?” “Že nic nemáme?” tázal se stařec udiveně. “Nic, pranic!” “Vždyť jsi přinesl předevčírem, když jsi byl pro kávu a pro tabák, také půlku berana!” “Ano. To je pravda.” “A kapouna.” “Ach, effendi, to nebyl kapoun, to byl zcela mladý kohoutek, nejjemnější a nejchutnější ze všech, co jich bylo na trhu.” “A rýži, máslo, rajská jablíčka a koření jsi nepřinesl?” “Ano, všecko,” přikyvoval tlouštík. “A mouku na chléb?” “Té jsem přinesl celou ofcfca6.” “Máš tedy vše, čeho třeba k ustrojen
í dobrého jídla.” “O, effendi, ty ráčíš žertovat! Všecko, co jsi nyní vyjmenoval, je stráveno, zmizelo to, je to pryč – fuč!” “Do wierzenia neipodobny! Kdo to snědl?” “Já!” 6Asi 2 libry = 1,20 kg.

“Ty? To bys měl žaludek jako kelb el bahr7″ Břicháč zkřivil žalostně obličej a řekl: “Effendi. Alláh tě netrestej, že mě přirovnáváš k takové mořské obludě. Neslyšel jsi, co jsem prve řekl? Tento slavný emír Kára ben Nemsi effendi i tento statečný šejk hadži Halef Omar slyšeli a dosvědčí mi, že už nemohu téměř jíst, poněvadž můj ubohý žaludek je slabý a tenký jako mýdlová bublina, která hrozí prasknout každým okamžikem.” “A při této žaludeční slabosti snědl jsi sám půl berana, mladého kapouna a okka mouky? Co na mne z toho přišlo, nestojí za zmínku!” “Ó, Alláh! Jak utápíš mé srdce v hoři a duši v žalosti, effendi! Co se stalo, stalo se jen z lásky a obětavosti k tobě. Berana zabili už před několika dny, a jeho vůně volala víc po jámě nežli po kuchyni. Mohl jsem ti jej dát k jídlu?” “Proč jsi koupil zapáchajícího berana?” “Poněvadž jsem nebyl u kasaba* dokud maso nezapchalo.” “Měl jsi opatřit maso čerstvé!” “Nebylo takové. Všechno, které řezník měl, zapáchalo.” “Proč jsi nešel k jinému? ” V soucitném údivu zamžoural břicháč očima a spráskl ruce, že to znělo, jako když se roztrhne plachta na hlavním stěžni. Zvolal: “Alláh mě zachovej! Abych se trmácel k jinému kasabovi bys chtěl? Pohleď na mne, effendi! Což jsem chrt, že mě chceš štvát od řezníka k řezníkovi? Považ, že umřu na místě, pozbudu-li dechu a nevrátí-li se mi! A víš dobře, že jsem musel nejen k řezníkovi, nýbrž i do jiných dekákin3. Kde nabrat času, mám-li cestou vypít své čtyři šálky kávy?” “Ty sis mohl jednou odepřít!” “Odepřít? Nemožné, naprosto nemožné, effendi! Dnes ses přesvědčil, jak je veledůležité, že se denně v čtyřech kavárnách stavuji a všecky novinky ti přináším. Kdybych to neučinil, nedověděl by ses nic o těchto dvou proslulých mužích, kteří nás dnes navštívili.

Nezanedbávám to nikdy, a proto snad uznáš, že mi svou výčitkou křivdíš. Jsem přece nevinen, docela nevinen.” “Dobrá, nechme toho, že však dnes nemáme nic k jídlu, to přece nebylo třeba. Byl jsem si jist, že nám maso vystačí na celý týden.” “Na celý týden? Alláh, Alláh. Kdo porozumí tvým soudům, effendi! Jak podivným myšlenkám se oddáváš! Má-li půl berana vystačit na týden, kolik připadne na den? A páchne-li maso již v krámě, jak by zavánělo za týden! Už ani včera nebylo k jídlu. Ještě dobře, že se mi podařilo překonat všechen odpor a že jsem je upekl a snědl se sebezapřením, abys nemusel sám zakusit na svém zdraví jeho zhoubný vliv. Obětoval jsem se pouze pro tebe a za to bych zasloužil tvé největší uznání. Jsem i tady tak nevinen jako vždycky, ačkoli ‘Žralok. “Řezník. 9Krám, množné číslo slova “dukkan”.

se mi místo poděkování dostává nespravedlivých výtek, hany a hněvu. Není věru k závidění osud sluhy a kuchaře, chce-li jeho pán, jenž svému věrnému podřízenému odpírá každé i trpce zasloužené uznání!” Zdálo se, že stařec byl těmito výčitkami dojat, neboť odpověděl měkce: “O berana by nebylo, kdybys byl aspoň kapouna zachoval!” “Prosím tě, effendi, nezmiňuj se o něm! Bylo tak psáno v knize života. Kapoun i beran byli téhož dne zabiti, téže hodiny koupeni, spolu domů přeneseni, na témže ohni pečeni, z čehož zřejmě vysvítá, že museli být též společně snědeni.

Nedalo se tomu ani zabránit, ani se proti tomu vzepřít, aniž co podniknout. A zajisté mě ten kapoun vysvobodil z jisté smrti. Jakmile totiž beran došel cíle svého určení, rozbolel se můj ubohý žaludek tolik, že jsem myslel, jako bych se již musil s tímto světem rozžehnat, jako by mi bylo souzeno odebrat se po požití toho zkaženého masa k svým otcům a praotcům. Umřel bych s radostí, neboť smrti se nebojím; vím, že po ní okusím věčných blažeností ráje, ale vzpomněl jsem si na tebe, jak by bylo s tebou, kdybych tě měl opustit já, jediná podpora tvého stáří i tvých šedin. Pamětlivý své nezměrné oddanosti a lásky k tobě a své povinnosti zpříjemnit ti život na stará kolena, rozhodl jsem se, že musím setrvat u tebe i přes to, že mi vždycky křivdíš. Musel jsem překonat své mizerné trávení, a to pouze tím, že jsem svůj už polomrtvý žaludek přiměl mladým kapounkem k činnosti, aby se ještě jednou věnoval
konání svých vezdejších povinností. Šťastně se mi to podařilo a radost, již mi tím můj žaludek způsobil, odměnil jsem dobře zaslouženým bochníkem měkkého chleba, který mi patrně asi také závidíš. Vyčítáš-li mi, že jsem sebe a tím spolu i tebe zachránil, křivdíš mi, neboť v tom, že jídla zmizela, jsem nevinen jako ubohý kozel, jemuž vyčítali, že snědl velblouda, ač každý věděl, že jej roztrhal lev. Dalších omluv mi není třeba, effendi; jednej teď, jak za dobré uznáváš.” Obšírný a energický

výklad tlusťochův se neminul účinkem. Stařec byl zvláště pohnut slovy “jediná podpora tvého stáří a tvých šedin” a “zpříjemnit život na stará kolena”, takže pokývl dobromyslně hlavou a řekl: “Nechci tě rmoutit a odvolávám své výčitky, ale tím se naše nesnáze nemění. Musíme jíst a nemáme co.” “O, Alláh, Alláh! Jak prchavé jsou tvé myšlenky a jak veliký máš nedostatek nutné duchapřítomnosti! Poslechneš-li dobré rady, jež mi tane na mysli, bude hned po trampotách.” “Co mi radíš?” “Dej mi nové peníze a nakoupím, co je třeba.” “A do večera se nevrátíš.” “Myslíš, že tito naši dva hosté mají tak veliký hlad, aby nemohli do večera počkat?” “Podivná otázka! Ať už mají hlad nebo ne, hosté nemohou čekat.” “To musím ovšem také přiznat; ale považ, že musím navštívit kavárnu a vypravovat, že nepřekonatelný emír Kára ben Nemsi effendi a hrdinný hadži

Halef Omar přišli k nám a že jsou našimi hosty. A tu budu nucen odpovídat na tisíce otázek a nevrátím se dříve, než se setmí.” Kdyby takto jednal evropský sluha, měl by každý za to, že ztratil rozum; ale tento podivuhodný Kepek mínil, že je úplně v právu, ponechá-li nás o hladu, jen aby se nemusel zříci svých toulek. Zdálo se, že pán neví ve své nezměrné dobrotě a shovívavosti, co na to říci, i považoval jsem za nutné, abych se ujal slova. Naštěstí mě v tom Halef předešel, což mi bylo velice vhod, poněvadž se mi příčilo tomu břicháčovi říci něco, co by se mu zajisté málo líbilo. Můj malý hadži ztratil už dávno trpělivost a proto jsem se obával, že užije svého obvyklého způsobu jadrného vyjadřování, jež hostu ovšem příliš nesluší. Ale záhy jsem se upokojil, neboť jsem viděl, že se Halef dovedl přemoci. Vstal, zaklepal vždy nevinnému viníkovi důvěrně na rameno a tázal se ho: “Dovol, d ůvěrný příteli půlky berana a celého kapouna!

Nemohl bys mi povědět, kdo je pánem v tomto domě?” “Kdo jiný, nežli můj effendi, kterému sloužím,” zněla odpověď. “A tys jeho sluha?” “Ano.” “Kdo má poslouchat, sluha nebo pán?” “Rozumí se, že sluha.” “Dobrá, ty nejhladovější ze všech pozemských kuchtíků! Jako sluha nesmíš dělat, co se zlíbí tobě, ale dbát toho, co ti ukládá pohostinnost tvého pána, a ta žádá, aby se jeho hostům co nejdříve dostalo jídla. Chceš-li později jít do kaváren, jdi si, nemám ti co poroučet; ale zmíníš-li se o nás – – – dávej pozor, co ti povídám! – – – zmíníš-li se o nás jen slovíčkem, prozradíš-li, že jsme v Bagdádu a kde zůstáváme, jsi do rána mrtvolou, po celou noc v největších mukách ponenáhlu skonávající mrtvolou!” Břichatec hrůzou ucouvl několik kroků tak spěšně, že bych té hbitosti nikdy v něm nehledal. Zbledl jako stěna a sténaje opakoval poslední slova Haléřová: “Po celou noc –
– v největších mukách – – ponenáhlu – – skonávající – -mrtvolou? ” “Ano,” přisvědčil Halef s přívětivým úsměvem. “Ale – – – ale – – – proč – – -? Proč zavražděn – – -? Proč mrtvolou – – -?-” “Objasním ti to. Máme nepřátele, kteří po nás pátrají zde v Bagdádu. Najdou-li nás, dojde k boji; my sice zvítězíme, ale dům, v němž se bude bojovat, utrpí; jeho obyvatelé budou asi pozvolna umučeni.” “Pozvolna – – – umučeni – – -! Alláh mě uchovej před ďáblem, smrtí a lidmi, kteří by mě chtěli připravit o život! Ani mi nenapadne jít do kaváren, dokud se tu zdržíte! Zamknu ústa a nevyzradím ani kuřeti, že tu zůstáváte! Nejraději bych zůstal doma a nevytáhl bych paty ani za zahradní zeď!” “Dobře ses rozmyslil. Toto hrdinné odříkání ti hodlám ulehčit tím, že půjdu sám nakoupit, čeho je třeba. Zatím se připrav, abys ihned zatopil, až se vrátím. Doprovoďme do kuchyně!”

Odešli. Když za nimi zapadly dveře, hostitel se mne tázal starostlivě: ( “šejk hadži Halef Omar zajisté přeháněl; ale řekni pravdu, máte opravdu nepřátele, kteří vás stíhají?” “Setkali jsme se ovšem s lidmi, kteří se k nám chovali tak nepřátelsky, že jsme na ně museli vytáhnout karabáč. Byli to Peršané,” odpověděl jsem. “Ah – Peršané!” “Ano. Hoří pomstou, vědí, že jsme v Bagdádu, pátrají po nás, aby nám oplatili rány, jichž se jim dostalo. Ovšem strach z nich nemáme. Halef úmyslně přeháněl, aby zastrašil tvého sluhu. Zdá se, že Kepek je hodně bázlivý.” “Mýlíš se, effendi. Byl onbašim10 a náležel k nejodvážnějším a nejspolehlivějším poddůstojníkům. Při té příležitosti ti chci říci, že se jmenuji Dozorca a že jsem byl z vojska propuštěn v hodnosti bimbašiho”. Kepek už zestárl a zlenošil. Ačkoliv byl kdysi hbitý, zručný a k seči vždy pohotový chlapík, nyní ohromnou
tloušťkou získal opačné vlastnosti. Zajisté jen z lásky, jež ho ke mně poutá a ze starosti, kterou mi věnuje, zdá se rozvážlivějším než dříve, a pak se asi ulekl, protože se domnívá, že i nám hrozí nebezpečí. Několikrát mé vysekal z vřavy nepřátel a prokázal mi i jiné důležité služby, a to mě nutí, abych mu promíjel všecky slabosti; jsem však stále přesvědčen, že by pro mne nasadil život, kdyby se mohl zbavit své tloušťky. Je mi věrný jako pes a vyzná se tak dobře v kuchaření, že zastane i kuchaře. Jí ovšem s ohromnou chutí, takže pro mne zůstanou jen zbytky, ty mi však dobře postačí; kávu vaří ovšem dvojí, silnou a dobrou sobě, slabou pro mne, poněvadž tvrdí, že by mě silná příliš rozčilovala a mé nervy že by – – blyskawica! Povídám o kávě a vidím, že ji dosud nemáme! Jaká neuctivost k tobě, effendi. Hned ji musí přinést!” Zatleskal dvakrát, třikrát, pětkrát, desetkrát, ale
břicháč nepřicházel; teprve když jsem v otevřených dveřích zatleskal sám, až mne dlaně zabrněly, zaslechl jsem kdesi za dveřmi Kepekův hlas. Pak se přišoural velmi pomalu, ale obličej měl rudý, jako by se byl hnal poklusem, a nevrle brblal: “Už zas! Dával jsem právě tomu nechápavému hadži Halefovi instrukce, kterým se on směje, místo aby je s úctou přijímal a opět abych letěl sem. Co si přeješ, effendi?” “Kávu,” odpověděl pán. “Kávu? Nemám žádnou; hadži nějakou přinese. Jelikož sám všecko zaplatí, co nakoupí, řekl jsem mu, aby nezapomněl na kávu.” “Vždyť ji přece máš!” “Kde?” “Nevím, kam jsi ji dal; hadži ji přinesl ze sedlové kapsy.” Poněvadž i mně připadalo, že opravdu na kávu zapomněl, připomněl jsem mu, že ji ukryl za ňadra; zavrtěl hlavou a vysvětloval mi s nepokrytostí opravdu překvapující: ‘“Desátník. “Major. “Ano, dal jsem ji tam, emíre, ale vyňal jsem ji z
as.” “Kam jsi ji dal?” “Ukryl jsem ji, dobře jsem ji schoval.” “Proč schoval?” “Aby ji nikdo nenalezl.” “Hodláš si ji tedy nechat pro sebe?” “Ano. Uznáš, emíre, že jsem k tomu oprávněn. V několika dnech bude můj id el milad”, k čemuž pozvu několik známých. Jsou mezi nimi znamenití znalci kávy, a protože jsem se přesvědčil, že tvá káva je lepší, než jakou kupuje můj effendi, schoval jsem si ji k svátku a vám uvařím tu, již přinese hadži. Mějte strpení! Zakrátko budete spokojeni.” “Ale proč mají mou dobrou kávu pít právě tvoji hosté?” “O, emíre, že se jen můžeš takto ptát! Což nevíš, že jedním z nejdůležitějších předpisů koránu je uctít hosty nejlepším, co je v domě?” Opravdu jsem teď nevěděl, mám-li se zlobit nebo se smát. Přemrštěnou vděčností a shovívavostí zkazil si bimbaši sluhu tak, že by bylo jeho jednání za jiných okolností drzostí. Pokud se to týkalo
pouze těch dvou starých bláznů a pokud tím někdo jiný netrpěl, bylo to jejich věcí; mně však ani nenapadlo připustit, aby bývalý onbaši jednal tak i se mnou; proto jsemřekl přísně: “Právě proto, že znám předpisy koránu, jež se vztahují k povinnostem k pohostinství, divím se ti, že se opovažuješ vzít mou vlastní kávu a nabízet mi za ni horší. Budeš-li mít

hosty, budou to hosté sluhy, jež býval onbašim, a my jsme dnes hosty tvého pána, jenž byl bimbašim. Kdo je vznešenější, ty nebo on? Hadži Halef Omar je přední šejk Haddedihnů a kdo jsem já, nemusím ti vysvětlovat; nyní však řekni, kdo jsou tvoji hosté, jimž hodláš posloužit lepší kávou nežli nám? Uvaříš mi hned kávu z mých zrnek, rozumíš, hned a to dobrou a silnou kávu, jaká patří vznešeným pánům! Zatím se chraň mého hadži Halefa, o němž jsi slyšel dost, abys věděl, jaký je. Je zvyklý nejrychlejší a nejpozornější obsluze a nestrpí žádné odstrkování; jí a pije rád nejlepší věci, a kdo toho nedbá, na tom si hned vynutí patřičnou úctu. Však už nejeden, kdo se provinil proti němu nedbalostí, což, jak se mi zdá, i u tebe pozoruji, zakusil nejen jeho pěsti a karabáče, ale i nože. Střež se, abys ho nepohněval! Je to nezávislý ben Arab a kdo se dopustí i nejmenšího opomenutí a zanedbání úcty
vůči němu, toho obdaří šlehy karabáče, ba i bodnutím. Kdo se domnívá, že šejk pije rád špatnou kávu, ať si dá pozor na následky, jež nebývají příjemné!” Takové kázání břichatec asi už dávno neslyšel; stál jako opařený a pokorně pak odpověděl: “Děkuji ti, ó, emíre, že jsi mě upozornil na nebezpečné vlastnosti šejkovy. To je opravdový zuřivec! Přinesu vám rychle, co nejrychleji tvou vlastní kávu, neboť se už voda vaří a kávu jsem už v hon el bon13 rozmělnil!” “Narozeniny. 13Hmoždíř. Na východě se dříve káva nemlela, ale tloukla.

“Již? Ah, chystal jsi ji sobě a my jsme neměli dostat ani kapku?” “Ustaň s výčitkami, emíre! Poněvadž jsem ji chtěl předložit svým hostům, musel jsem ji nejprve ochutnat sám, abych věděl, jak je dobrá; nyní jsi mě poučil, a vím, jak se zachovat. Její vůně za minutu ukrotí tvůj hněv a osvěží tvůj čich. Už běžím, chvátám!” Našlapoval a zvedal nohy jako cyklista, jen aby se už dostal ven; smál jsem se, ale jen tak, aby to odcházející tlouštík neslyšel. Polák dal se také do

smíchu a pravil: “Přiznávám se, že jsem ho zhýčkal. Piplám se s ním, jako to dělávají v Evropě s psíkem, papouškem, opičkou nebo s kanárkem, a uskrovňuji se tím více, čím větší jsou jeho požadavky. Nyní jsi mu vštípil povinnou úctu a můžeš si být jist, že se tvá slova neminou účinkem. Zakrátko to Kepek dokáže.” Měl pravdu; břicháč se dostavil rychleji, než by si byl kdo pomyslil, a postavil nám kávu na sertr”. Bylo na něm patrné, jak se mu sliny v ústech sbíhají a s žalostným přízvukem, prozrazujícím hluboký zármutek, podotkl: “Tady máte kávu. Ujišťuji vás, že jsem si z ní ani nelízl! Ano, i v budoucnu přichystám ji ne pro sebe, ale výhradně pro vás, i kdyby mě její chuť měla připravit o všechen duševní klid a o všecky příjemnosti mého vezdejšího živobytí. Ale prosím tě, ó, emíre, vnukne-li ti Alláh dobrotivě, abys mi dal také okusit koflík toho rajského nápoje, neotálej, neos
týchej se a pověz mi to hned!” Když odešel, posloužili jsme si sami. V Orientu panuje ve vyšších kruzích obyčej podávat kávu v šálcích a nikoli ve větších nádobách; Kepek nám však přinesl celou rakva”. To mi bylo vhod, poněvadž se mi nelíbilo, abych byl stálou obsluhou vyrušován. Tušil jsem, že bimbaši naší osamělosti využije k důvěrným sdělením, na něž mne připravil. Seděli jsme chvíli pospolu. Hostitel si pochutnával na kávě i na tabáku a zamyšlené hleděl do prázdna. Posléze se otázal: “Byl jsi už v Persii, effendi?” “Ano,” odvětil jsem. “Znáš tamější jazyk a rozumíš mu?” “Ano.” “Pověz mi, slyšel jsi někdy o jakési Gul-i-Širaz? Vzpomínej! Ta otázka je pro mne velice důležitá.” “Gul-i-Širaz? Ovšem. Růže širazské jsou proslulé, ale přiznávám, že pěstování růží, jaké jsem poznal v Rumilii, daleko předčí pěstování perské.” “Nepochopil jsi mne.

Nemluvím o pěstování růží, ani o růžích povšechně, také ne o růžích širazských v čísle množném, ale pouze o růži v čísle jednotném, o jedné jediné, zcela určité růži, která z jakéhosi mně neznámého důvodu bývá jmenována Gul-i-Širaz.” “O takové růži jsem neslyšel nic; neznám ji.” ‘“Nízký stolek. l5Konvice.

“To je škoda, velká škoda!” “Nechápu, že žádáš ode mne, který jen čas od času prodlévám v Orientě, vědomosti o věci, v níž se nevyznáš sám, ač tu přece stále bydlíš, takže se z tebe stal dokonalý Orientálec!” “Z toho poznávám, že nevíš, co se o tobě všecko vypravuje a jak jsi popisován a líčen. Podle pověsti emír hadži Kára ben Nemsi effendi všecko dovede a všecko zná.” “To je vpravdě orientální přehánění. Evropan zná ovšem trochu víc, než nevědomý Beduín, ale to je spíše výsledek – – -” “Vím, vím; ale že se těšíš tak slavné pověsti, jsem nakloněn svěřit se ti spíš než komukoli jinému. Je hadži Halef Omar tvým přítelem nebo sluhou?” “Přítelem.” “Zná všecky tvé záměry, týkající se vašeho nynějšího cestování?” “Ano. Nezatajuji mu nikdy nic.” “Počkám tedy s vypravováním, až se vrátí. Zatím si můžeme pohovořit tvým mateřským jazykem. Je ti od
dřívějška známo, že mu rozumím.” Této nabídce jsem vyhověl velice rád, ale netrvalo dlouho a do dveří vrazil Halef, jehož obličej nesl stopy rozčilení, když řekl: “Přinesl jsem, co jsem nablízku mohl sehnat; je toho dost, abychom z toho trávili několik dní, nezhltne-li přes noc všecko ten tlustý otec žravosti, aby svého pána uchránil před smrtí. Táži se ale, kdo má vařit a péci?” “Kdo jiný, než Kepek,” odvětil bývalý bimbaši. “Alláh l’alláh! Znáš svou kuchyni? Kdy jsi v ní byl posledně?” “Už je tomu několik let. Tam je Kepek neomezeným pánem a nestrpí mne tam ani na okamžik.” “To si myslím! Proto se tak rozkohoutil, když jsem mu přednášel o

čistot-nosti a úpravnosti jídel. Ale pověděl jsem mu, co se do něho vešlo; hrůzou se svalil, až to buchlo. Myslil jsem, že se buď Kepek protrhl anebo že se podlaha pod ním prolomila.” “A co potom?” ptal se stařec starostlivě. “Co dělá teď?” “Nestrachuj se o něho! Sedí tam jako přilepený a pro svou hovadí tíhu se dříve nezvedne, dokud mu nepomohu. Jen ho nech, ať sedí, než se opět vrátím! Především mi řekni, smím-li mluvit bez obalu?” “Zajisté!” “A nebudeš mi to zazlívat?” “Nebudu.” “Věz tedy, že nemáš ani ponětí, jak ti Kepek až dosud vařil, pekl a smažil. Bylo-li by nutné, abych požil jediné sousto od tohoto ztučnělého džed el vaaachale, obrátilo by se mi celé tělo naruby jako pytlík, až by mé vnitřnosti vypadly ven a všecka krása mého zevnějšku se srazila dovnitř.” 16Děd špíny.

Obával jsem se, že urazí našeho hostitele a pokynul jsem kradmo hadžimu. aby se mírnil; ale on pokračoval, nedávaje se mýlit: “Můj sídi mi sice za tvými zády dává pokyn, abych mlčel, ale máme-li u tebe cokoli sníst, nesmím mlčet a žádám o dovolení, abych, pokud zde zůstaneme, sám mohl převzít chukúme el matbach”. Nebudu ti popisovat kuchyni, nenalézám k tomu vhodných slov, ale ty nádoby – – ty nádoby! V koutě stojí plecháč s vodou, v níž si tvůj sluha myje obličej a ruce a z níž také nabírá vodu k vaření, na dně leží bahno a kal do výše několika prstů. Když se leknutím převalil, vylil jsem mu to všechno na hlavu – – -” “To jsi neměl dělat!” přerušil ho bimbaši. “Onemocní-li z toho – – -” “Neobávej se o něho!” vskočil mu do řeči Halef. “Koupelí přišel k sobě a voda ho osvěžila. Přál si jí ještě více, poněvadž otevřel ústa dokořán, ale už tam nezbyla ani kapka. Stranou stála t
angarals. Byla v ní černá, hustá mastnota a v ní známky po prstech; když jsem se otázal, co to je, řekl mi, že si tím natírá boty a trepky. A téže tangary používá k

vaření masa a zeleniny. Vyklopil jsem mu všechnu tu hustou břečku do obličeje.” “Bože, daj či zdrowi! Učinil-li jsi to, bude – -” “Neboj se o něho, effendi! Neuškodilo mu to ani dost málo, naopak, olízal to a zdálo se, že si na tom dobře pochutnal. Zatím co se olizoval, rozhlédl jsem se a spatřil jsem měděnou mifc/aju19, v níž prý peče maso. Teď si v ní připravil morfcam20, aby vyhubil bakkyn ve své posteli. Tu mast natřel jsem mu na dřívější mastnotu a pak – – -” “Ustaň!” přerušil jsem ho. “Ani slovo již! Půjdeš teď ještě do města a nakoupíš nádob, kolik dnes potřebuješ, potom je můžeš darovat Kepekovi, čímž si ho, jak doufám, opět usmíříš.” “Smím se tedy ujmout správy kuchyně?” Polák přisvědčil pokynem hlavy a Halef se vzdálil. Stařec byl patrně v největších rozpacích a snažil se mnoha omluvami zmírnit dojem Haléřová sdělení. Měl na zřeteli mne. Pomohl jsem mu honem z nesnáz, poněvadž příčina toho špatného domácího hospodářství spočívala asi v chudobě, v níž se nalézal. Hovořili jsme o jeho vlasti, o Polsku, které, jak se zdálo, dosud vřele miloval. Také se mě tázal, hodlám-li dnes snad vyjít nebo vyjet. Když jsem odpověděl záporně, vyzval mě k procházce zahradou, přičemž jsem se přesvědčil, že se našim koním dobře daří. Bimbaši se vyznal v koních dostatečné a vyslovil se nadšeně o našich pěkných hřebcích. Když jsme se vraceli domů a míjeli kuchyni, stanuli jsme na okamžik u dveří a naslouchali jsme. Oheň praskal na ohništi a do toho zněl břicháčův hlas: “Správa kuchyně. ‘“Hliněná kuchyňská pánev. 19Pánev, kastrol. 2°Mast. “Štěnice.

“Pozor, ať ti jo/zo22 nevykypí, pravím ti, vážený šejku Haddedihnů, že je škoda každé kapičky. Shledávám, že jsi dokonalý aísi el oiíiji23 a těším se na tvé jídélko jako sultán.” Bimbaši se usmál a také mně byla milá ta shoda, která podle těch slov mezi nimi už panovala. Ani jsme dlouho ve světnici nepobyli, když se Kepek přibatolil, tázaje se svého pána: “Effendi, oběd bude za chvilku a šejk tvrdí, že mu v kuchyni jen překážím. Smím se tu posadit jako vždycky, když nemáme napilno?” Stařec se na mne tázavě podíval. Bylo patrno, že oba samotáři velmi často spolu sedávali, odkázaní jen na sebe; nechtěl jsem, aby se k vůli nám něco měnilo a proto jsem řekl tlustému onbašimu, jenž byl nyní mnohem čistší než prve: “Posaď se, nemáme nic proti tomu!” Usedl naproti, ale jak! Nejprve se obrátil ke stěně, o niž se podepřel rukama, potom se svezl po zdi zvolna dolů, při čemž se neohnul, nýbrž v
zpřímeně sjížděl tak, že nohy mu sjely od polštáře u zdi. V okamžiku, kdy už nemohl tíží těla udržet, namáhavým pohybem se převrátil a s ohromným bums! – jak se Halef před tím vyjádřil – usedl na polštář. Při tom výjevu musel jsem se silně přemáhat, abych se zdržel hlasitého

smíchu. Břicho, nadnášející mu kaftan jako balón, spočívalo na stehnech, a chudák hekal, v obličeji při tom celý zarudlý, jako lokomotiva na lokálce; při tom se marně namáhal, aby ukryl holeně nepostačujícími šosy svého obleku. Když nabyl opět dechu, vydral se mu z útrob hluboký vzdech ulehčení: “Tak! A teď dřív nevstanu, dokud se pořádně nenajím!” “Máš hlad?” tázal se ho pán. “Pouze hlad? Alláh v’Alláh! Desetkrát více než hlad, effendi. Když se tak dívám na šejka Haddedihnů ze slavného kmene Šammarů, jak se pilně a zručně otáčí v kuchyni, sbíhají se mi v ústech

všechny nejlíbeznější chuti nebes i země. Ten to umí, ten to zná! Mohl bych bez ustání naň hledět, jak vaří, a nepřestal bych vůbec jíst!” Mlaskl a jeho tvář zazářila nejblaženějším výrazem, když pokračoval: “Šejk není ostatně tak zlý, jak se zdálo. Nejprve strašně huboval, až jsem pozbyl rovnováhy své bytosti a po chvíli jsem shledal, že sedím na podlaze.

Šejk zatím prohlížel nádoby, s jejichž použitím pohříchu není dosud srozuměn. V této nedostatečné chápavosti spletl si náčiní se mnou a namazal mi obličej dobře připraveným mazadlem na boty a na trepky a potom i všechnu mast, která hubí kousavý hmyz. Pak teprve odešel k vám a odtud, aby nakoupil hrnce a mísy. Klíče od vrátek si vyžádal už předem.” Oddechl si, odsunul převislé břicho stranou a sděloval dále: “Nemohl jsem povstat i zůstal jsem tedy klidně

sedět, až se vrátil. Okouzlil 22Omáčka z pečené. 23Kuchař nad kuchaře = dvorní kuchař.

mě nádhernými výrobky hrnčířskými a řekl, že mi to vše daruje, čímž proměnil hněv mého nitra v blahé pohnutí a duši mou naladil líbezným klidem bezsta-rostnosti. Přinesl vodu, zatopil a vařil maso i příkrm. Poznal jsem hned, že není začátečníkem, ale můj úsudek skutečnost nejen potvrdila, nýbrž i vrchovatě překonala. Když postavil vše na ohniště, přinesl ještě vodu, chopil se mýdla, jež také koupil, vzal si na starost i mne, což mi způsobilo blahý pocit přátelství, ač se mi zdálo, že se přece jen až zbytečně o mne stará. Získal si opravdu mou lásku. Pomohl mi na nohy a poctil mě vyzváním-, abych dbal o oheň a abych neustále míchal rýži, aby se nepřipálila, což jsem vykonal s radostí. Zatím sbližovaly se naše duše čím dál tím více, i seznal jsem v hloubi svého srdce, že jsem si šejka zamiloval, a když mi dal ochutnat první znamenitý kus mašví 24, nemohl jsem se zdržet, abych ho neobjal, nač
ež mě zdvořile vyzval, abych šel k vám a s klidem a důvěrou očekával toužených požitků, což k jeho poctě právě vykonávám.” Když takto mluvil, blahá spokojenost zářila mu z očí a když se ho bimbaši otázal, je-li srozuměn se vším, co Halef podniká, řekl: “To se rozumí! Miluji ho a obdivuji se mu. Je to perla, krásně broušený drahokam, zářící šperk. Když se člověk na něho dívá, jak umí strojit mo/rúm25 a upravit stažená fcatáfctt26, nemůže se ani divit, jak jeho umění promění skopová játra do rajské chuti a vůně. Když jsem se ho ptal, od koho se tomuto velikému a nepředstižitelnému umění přiučil, sdělil mi, že měl nejprve vzor a pak učitelku; vzorem byl mu prý emír hadži Kára ben Nemsi a učitelkou prý mu byla Hanneh, nejkrásnější květina všech líbezných květů jara a ostatních ročních počasí kromě zimy. O, emíre Kára ben Nemsi, jestliže se tento Halef od tebe přiučil takové zrunosti a podobnému umění, jak sám asi ty vynikáš v kuchařském umění! Nechtěl bys být tak laskav a podat nám snad už zítra důkaz svého umění?” Na štěstí jsem nemusel odpovědět na tuto ožehavou otázku, neboť Halef zrovna v té chvíli kopnutím rozevřel dveře a s hojností jídel vkročil do světnice. Když posloužil a ještě několikráte přinesl z kuchyně nový náklad, celý serir a podlaha před ním podávaly svědectví o jeho činnosti. Také naproti před břicháčem se vypínal tak veliký vrch masa a rýže, že jsem byl přesvědčen, že ani dnes, ani zítra nezmizí.

Ale nastojte, zakrátko se celý ten vrch ztratil a “Otruba” pohlížel žádostivě k nám, zdali by se snad ještě mohl nadít nějakého přídavku. Tato touha došla ukojení tak vydatného, že mě o něho až jímala úzkost, celkem pak lze říci, že podal příklad, jak i bezednou nádobu lze ucpat. Hladě si zamilovaně tu část svého těla, jíž jsem prve přirovnal k balónu, řekl se vzdycháním: “Dále už nelze; ať se nutím, jak nutím, dále nemohu! O, nešťastné nasycení, ó, bídná omezenosti žaludečních prostor! Proč by ještě chutnalo, když to už

“Pečené. 25Sekaná pečené. MKuřata.

nejde? Není takové dokonalosti na světě, aby nebyla nedokonalá! Presto však doufám, že tento znamenitý šejk

Haddedihnů se vydá ještě jednou na koupi, aby došel k řezníkovi, neboť by se snadno mohlo stát, že by zítra už nic kloudného neměl.” Mnohem spokojenějším než nenasytný břichatec byl Halef, jež měl radost, že jeho umění i zručnost došla u nás slovem i skutkem náležitého ocenění, neboť jsme se všichni úplně nasytili. K veliké radosti Kepekově zvěstoval nám, že pro maso k řezníkovi jít nemusí, poněvadž si je tam zamluvil a že je posel kvečeru přinese. Tak se i stalo a v ustanovenou dobu bylo maso posláno. Nevěděl jsem, budu-li z něho jíst; pro dnešek jsem byl sytý, a zítra – – zítra jsme hodlali odcestovat, a šlo teď jen o to, budou-li očekávaná sdělení bimbašiho taková, aby nás snad přiměla cestu odložit.

Kapitola druhá VEČER Z “TISÍCE A JEDNÉ NOCI”

Po krátkém soumraku nastal večer a žár horkého dne se proměnil v dusné parno, takže jsme se s tabákem a dýmkami odebrali na střechu. Sotva jsme tam chvilku poseděli, s velikým supáním přišel za námi břichatý Kepek a sedl si s Halefovým přispěním na podušku, zvlášť pro něho upravenou. Z jediného čibuku kouřili střídavě pán i sluha. Obloha zářila v plném lesku, večerní vánek pohyboval vějíři palem, jejichž ševelení jediné občas oživovalo hluboké ticho tohoto odlehlého koutku. Byla tu pravá nálada k vypravování pohádek i životních zkušeností. Do Bagdádu klade lid děj povídek, které pod jménem Alif laila va eia27 si získaly milióny čtenářů a posluchačů. Pramenem těch pohádek je nepochybně sbírka Hezar e/zane28, jejímž autorem byl Peršan Rasti. “Pohádky z tisíce a jedné noci” mají nepopiratelnou cenu pro studium Orientu, ačkoli je nelze dát do ruky každému. Jsou nedostižné při poznání živo
ta, mravů, názorů, cítění i myšlenkového bohatství Východu. Nikde nevyniká tak patrně odvaha, statečnost, ušlechtilá rytířskost Orientálce, dobrodružná mysl, ohnivost lásky a vášně, nenávist i chtivost pomsty, hrabivost úředníků, nestoudnost tak zvaného slabšího pohlaví, přepych i nádhera boháčů i neskrývaná chudoba kočovníků, jako v těchto povídkách, jimiž statečná, krásná a bohatou obrazotvorností nadaná Seherezád zápolila o svůj život s králem Šeherbanem. Byly to snad vzpomínky nocí, které probděla, co teď ševelily jemně svislým třepením vějířovitých listů. Bylo-li tomu tak, síla toho kouzla na mne teď nepůsobila, neboť mé myšlenky bloudily u našeho hostitele, za jehož nevšedními příhodami jsem tušil život plný útrap, které ho i ve stáří tísnily. Co jej vyrvalo otčině a proč se tam ne- “Tisíc a jedna noc. 28Tisíc povídek.

vrátil? Mohl jsem se toho dovtípit – – smýšlení člověka náleží k jeho největším zločinům. Proč se však tajil zde v nejhlubší osamocenosti? “Effendi, věříš v Boha?” Ulekl jsem se téměř té otázky, která tak náhle a neočekávaně zazněla do večerního ticha. “Ano,” odvětil jsem krátce. “Jáne!” Jaká tíha spočívala v těch dvou slovech! Bylo mi ovšem velmi nápadné, že se ani bimbaši ani jeho sluha nemodlili před jídlem a po něm. A přece lidé se na Východě modlívají častěji než na Západě. “Proč ne?” otázal jsem se ho po chvilce. “Protože nemohu věřit v Boha, jenž se na mně dopustil tak mnohé nespravedlnosti.” “Jsi oprávněn vyslovit takové obvinění proti tomu, kdo je nejvýš spravedlivý?” “Kdyby byl spravedlivý, neživořil bych zde, ale žil bych doma v domě svých předků.” “Bylo by správnější, kdybys řekl: kdybych jeho spravedlnosti byl rozuměl nebo jí alespoň důvěřoval,
nebyl bych pozbyl to, oč jsem přišel. Člověk je neprozíravý; nechápe úmysly Všemohoucího, jenž od věků spatřuje vše až na věky.” “Kdyby byl Všemohoucí chtěl, mohl dát mému životu jiný běh a jiný obsah.” “Jsme dětmi nebeského otce nebo jeho otroky? Měl ti Bůh určovat každou myšlenku, průběh každého okamžiku a každého rozhodnutí? Čím bys pak byl ty? Hračkou bez vůle! Ne, Bůh nechce hračky! Život není hra, člověk není dřevěná kuželka, již každá nahodilá koule buď porazí, nebo mine…” “A co s námi zamýšlí milý Bůh, je-li jaký? Proč uvrhl do neštěstí ty, kteří se ničím neprovinili a proč se stará o blaho jiných, kteří si toho nezasluhují? Proč bere hodnému všechno, vše, ano i to nejposlednější, co mu zbylo, a tomu, jenž si nic nezasloužil, přidává stále víc a víc k tomu, čím už byl dříve obdařen?” “K těm hodným započítáváš ovšem sebe?” “Ano.” “A těmi,
kteří si nic nezasloužili, míníš lidi, kteří ti zmařili život, zkřížili tvé naděje i záměry?” “Ano, ty a ještě jiné.” “Není to domýšlivost? Sebe vyvyšuješ a když shlížíš z výše nespravedlnosti a samolibosti, odsuzuješ své bližní ledovými slovy. Vždyť ty ani netrpíš, aby ten, o němž se domníváš, že jsi jeho hračkou, byl opravdu vedle tebe, natož nad tebou! Padl-li člověk, neví opravdu proč? Jsi na svém osudu úplně bez viny? Byl jsi opravdu vždy dobrý a zasloužili si ti, o nichž pravíš, že obdrželi vše bez zásluhy, všecko pouhou nespravedlností? Jak si představuješ spravedlnost a nespravedlnost? Jaké vlastně máš měřítko na to, co se ti líbí a co se ti

nelíbí? Představ se, že jsi dítě a že vidíš v ruce svého otce ovoce pro tebe ještě nestravitelné nebo i jedovaté. Žádáš je na něm. Dá-li ti je, považuješ ho za spravedlivého; odepře-li ti je, viníš ho z nespravedlnosti. Později snad nahlédneš, že jednal jako moudrý a laskavý otec.” “Abych takto smýšlel, nesměl bych být starcem, nýbrž dítětem, a tím už nejsem!” “A přece právě proto, že tak neuvažuješ, zůstáváš přes svůj věk dítětem, hněvivě umíněným, nedůvěřivým a nevděčným děckem. Jsi-li jím ještě nyní, nebyl jsi – tušína – v mladosti o nic lepší. Byl jsi příliš dítětem, než aby jsi rozeznal, v čem spočívá tvé blaho. Nevolil jsi správně, snad jsi i vyrval jedovatý plod z ruky toho, jenž ti jej odpíral a když sis jím otrávil život, naříkáš na jeho vlastní nespravedlnost a nechceš o něm ani vědět. Ovšem tomu, kdo se řídil jen podle své vlastní vůle, není nesnadné p
opírat Boha, jemuž se nikdy nepodrobil. Ale pak se dostaví chvíle tiché, tajné sebeobžaloby; přijdou občas chmurné myšlenky, že člověk jednal snad přece nesprávně a tím přivolal na sebe boží soud, ortel nejvýš spravedlivý. Co pak učiní zatemněný lidský rozum, aby umlčel obviňující hlas svého nitra,

svého svědomí? Chopí se prostředku nejsnadnějšího, ale také nejvíc šálivého; zapře Boha. Není-li Boha, není zákon, není soud, není bezpráví, není svědomí, není obžaloba a neexistuje trest. Kdo se domnívá, že musí být se svým životem nespokojen, svrhne vinu ne snad na sebe, ale opět na Boha, jehož jsoucnost právě popřel. Uvaž však, že Bohem nepohneš. Neodstraníš ho a nemůžeš ho odstranit. Zapíráš-li ho obviňováním z nespravedlnosti, povyšuješ jeho jsoucnost způsobem božsky logickým, třeba jsi jej zapíral způsobem po lidsku nelogickým.” Nastala krátká pomlčka, po níž promluvil polohlasně a uvážlivě: “Jak ses vyjádřil, effendi? Že jsem jedovatý plod z ruky odpírajícího otce vyrval – –

– vyrval – ? Mocí svou vůli prosadil – – ? To mi ještě nikdo neřekl, ani já sám ne. – Pak ovšem přicházejí chvíle svědomí! –

člověk pak z bázně svrhne vinu na Boha – – z bázně jej popírá – – a tím zrovna jeho jsoucnost dokazuje — Počkej, effendi, maličko!” Svěsil hlavu a já jsem se chránil vyrušit jej. Po chvilce pokračoval: “Odkud mne znáš tak zevrubně? Jak jsi mohl odhalit mé nitro, mé nejtajnější myšlenky, pocity i tušení?” “Uvažoval jsem pouze povšechně.” “Nemožné, je v tom shoda a případnost! A přece zase ne – ne! Nemohu si představit Boha, věčnou moudrost a lásku, Boha, který by v bídě nechal utonout člověka, své stvoření, své dítě!” “Což tehdy, neposlouchá-li stvoření tvůrce, poněvadž se považuje za moudřejší a volí cestu bídy?” “Bůh by to neměl připustit! Měl by člověka přinutit!” “Pak by člověk neměl vůli, neměl svobodu, sebeurčení, žádnou cenu; nepotřeboval by ani duši ani ducha; byl by – opakuji – hračkou, co víc; byl by

pouhé nic. Pozoruješ, že se otáčíš v kruhu; jsme opět u té hračky, u pouhé nicky. Pověz mi však upřímně: jsi opravdu – – nic?” “Snad!” “Pak jsou všechny tvé myšlenky, úsudky i výčitky skoro zbytečné. Nic je nic, nečiní nic, nemyslí nic, necítí nic, nepotřebuje nic, nechce nic; tedy mlč!” Stařec založil ruce, obrátil se ke mně, pohlédl na mne ztrnule a řekl: “Nevím, vymkl ses mi svou logikou ty nebo já tobě. Téměř se tě bojím.” “Totiž – cítíš, že jsi napolo poražen? ” “Ještě

ne! Zdá se, že tvá logika zvítězila, ale mohu tě ještě porazit. Skutečnost přikloní vítězství ke mně.” “Nevěřím, Bůh je absolutní podstata všeho; kdo jeho neuznává, jako by sebe neuznal – je to směšné, neboť kdo popírá, musí být. Tvých skutečností se neobávám. Neznám je, ale jsem si jist, že zrovna jimi porazím tvou nevíru.” “Uslyšíš je, alespoň některé z nich. Budu ti vypravovat – – ne snad dlouhou historii, ani unavující životopis; jsem už sám dost unaven a nechci, abych tím snad i tebe obtěžoval.” Kolik nevěřících, kolik pochybujících, kolik toužících duší jsem poznal už doma i v dalekých končinách! Jaká radost, podařilo-li se mi jednu z nich přivést k lásce věčně se nabízející, jež devadesát devět ovcí v stádě ponechává, odchází, aby v poušti vyhledala jednu ztracenou! Podaří se mi to i s tímto mužem, jenž se už začal obávat mé logiky? Ale což logika! Logika rozumu je si
ce pronikavá, ale chladná a vypočítavá a nestačí na logiku lásky, která vše přemáhá, která ovládá nebesa i zemi. Rozum bimbašiho nesvrhl Boha z trůnu; ale jeho srdce bylo mrtvé a prázdné; potřebovalo život, obsah. Toužil po něm, ale odkud jej měl získat? Čím vyplnit prázdnotu? Měl už nejvýš na čase! Neplodnou a nedůstojnou shovívavostí k svému ohavnému sluhovi dokázal, že dětinštěl, a to ne snad následkem svého věku, který jsem odhadoval na šedesát let. Potřeboval vzpruhu. Kdo ztratil víru v Boha, bez energie ji nenabude a nezachová si ji; zdětinštělý člověk ji ztratil navždy. “Hovoříš polsky?”, tázal se mne. Ne ” “INC. “Jsi však obeznámen s dějinami nešťastného Polska?” “Ano.” “S dějinami nešťastné země i nešťastných jejích obyvatel! Náležel jsem a náležím posud k tomuto politováníhodnému slovanskému národu.” “Prosím, nevyjadřuj se tak! Žádný člověk, tím méně nrod nemá být a ani nesmí být hoden politování. Soucit je chvályhodný jen v jistých případech; mužně a sebevědomě; soucit někdy ponižuje. A pokud jde o běžný pojem “neštěstí”, v tom se naše názory docela liší.

Spoléhám-li na Boha, neexistuje pro mne neštěstí.” “Proto jsi šťasten, nebo snad neexistuje pro tebe ani štěstí?” “Ne, pokud totiž míníš štěstí v obvyklém slova smyslu, štěstí, jemuž lze

také říci “šťastná náhoda”. Ve vyšším smyslu je štěstí, ale jen jediné a vzácné, to štěstí, jež nelze obsáhnout ani vypočíst; nemá mezí a záleží v oblažujícím přesvědčení, že člověk dobře vyplnil svůj den, vykonal své povinnosti a ostatní že spočívá v rukou božích.” “Ty ruce neznám. Nedostalo se mi útěchy ani z vlastního nitra, ani od Boha, ani od nikoho jiného. Kdo jsem a kým jsem byl, nepotřebuješ vědět; sám to už téměř nevím a nevzpomínám na to rád.

Pocházím ze starobylého, šlechtického a zámožného rodu. Vzdal jsem se rodného jména, abych nebyl vypátrán a přijal jsem jméno Dozorca. Věz, že miluji svou vlast tak velice, že nemohu užívat jiné jméno, než ze své mateřštiny. Mé poměry, vychování a ještě mnoho jiného sem nepatří; podotýkám jen, že jsem byl ve vojenském učilišti, abych se stal kadetem, že jsem neměl žádného příbuzného ani učitele a že jediným účelem mého života bylo osvobodit vlast z poroby. Byl jsem v Paříži, abych s druhy stejného přesvědčení připravoval svůj národ k povstání. Mieroslawski byl mým přítelem. Byl jsem poslán do Německa, pak jsem odešel na Rus, účastnil jsem se nezdařeného přepadení Poznaně, bojoval jsem u Siedlce a stýkal se v Krakově s diktátorem Tyssovskim. V Haliči se sedláci srotili pod vůdcovstvím Jakuba Szela; pálili, plenili a vraždili ve dvorech šlechticů s námi spojených; tonuli jsme v krvi. Všude po
raženi, vzdali jsme se veškerých nadějí. Kam jsem se měl vrhnout? Odevšad mi hrozila záhuba. V Prusku, v Rakousku, na Rusi, všude na mě čekal kat; ortel smrti byl nade mnou vysloven; zatykače mne všude stíhaly. Mé statky byly zkonfiskovány; protloukl jsem se do Turecka, kde jsem byl přijat pod nynějším jménem do vojska. Šlo o mé postavení, o budoucnost, a protože tehdejší poměry nedovolovaly, abych toho dosáhl jako křesťan, přestoupil jsem k islámu.” “Přestoupil jsi – k islámu?” tázal jsem se. “Jsi tedy – – -” “Ano, renegát, odpadlík. Proč bys to nevyslovil? Co se ti zdá? Nebyl jsem nikdy křesťanemz přesvědčení, můj přestup byl odměněn povýšením a to jsem si právě přál.” “A tu se divíš, že tvůj život byl pochybený? Řekni upřímně: usiloval jsi jen o svobodu svého národa a nečekal jsi, že po zdařeném povstání dosáhneš vynikajícího postavení nebo jiného zisku?” “Ovšem – i to mi tanulo
na mysli.” “Věděl jsem to. A tvůj přestup k islámu je také důkazem – – -” “Prosím, dovol, ať pokračuji!” vyrušil mě z řeči. “Může-li tě to uklidnit, doznávám, že jsem nebyl jen lhostejnýmkřesťanem, ale i lhostejným muslimem. Přestup znamenal pro mne pouhý prostředek k jistému účelu, to doznávám. Měl jsem zato a smýšlím tak dodnes, že je jedno, řeknu-li Bůh nebo Alláh, Kristus nebo Mohamed. Je-li Bůh opravdu, jsou si před ním všichni lidi rovni. Tento názor mi poskytl duševní klid, který jsem potřeboval, abych mohl žít v Turecku. Nejen jako voják, nýbrž i jako člověk jsem měl štěstí i úspěch.

Byl jsem v Bejrútu, jehož posádka náležela k Arabiatan ordysi(tm). Tam jsem se seznámil s jistým perským obchodníkem, jenž si mě oblíbil. Denně jsem byl v jeho domě, kde zákony harému podle iránského mravu nepodléhaly takové přísnosti jako u sunnitů. Měl dceru, podle orientálního výrazu krásnou jako ranní červánek a pečlivěji vychovanou nežli dcery sunnitských harémů. Zahořeli jsme k sobě láskou a otec dal mi ji za ženu a nedbal, že nejsem šiita.” “Nevadilo ti, že jím byl její otec?” tázal jsem se. “Proč? Ani dost málo. Mnohem větší rozdíl znamená skok od křesťanství k islámu, než píď mezi mužem sunnitou a ženou šiitkou. Jaké výčitky? Nelitoval jsem, že jsem tak jednal.

Vzdal jsem se minulosti se všemi jejími tužbami a oddal jsem se jen své rodině a vojenské budoucnosti. Můj harém, mohu-li tak nazvat své manželství s jednou ženou, oblažoval mě denně novým štěstím, které se zvýšilo, když se nám

nejprve narodil syn a později dcera. Za rok po dceřině narození jsem byl přeložen do Damašku, kam se na několik neděl přistěhoval též tchán s tchyní, omlouvajíce se, že bez svého dítěte nemohou být. Přihodilo se to na začátku roku 1860, pro Damašek tak osudného! Jsou ti známy smutné události toho roku?” “Ano.” “Ušetřím si tedy obšírné vysvětlování. Jak jsem byl šťastný, povědí ti jména, jimiž jsem nazval své děti. Synovi jsme říkali Jfc&a/30, dceři Se/o31. Také má žena měla významné jméno, totiž Elmas – Démant, a byla mi opravdu drahokamem.” “Jak se jmenoval její otec?” “Mirza Sibil anebo také agha Sibil.” “Bylo to jméno zděděné nebo se tak nazýval podle svého vousu? Nemýlím-li se, sibtt značí v perské řeči knír.” “Nevím; ale měl vskutku velmi silný knír, jaký jsem u nikoho jiného nespatřil. Podobný jsem viděl jen na obraze italského krále Viktora Emanuela. Proč se ptáš na
jeho jméno? Jak vím, takový muž, jako ty, nedotazuje se nikdy bezúčelně.” “Nevedla mě k tomu žádná zvláštní příčina; otázka vstoupila mi docela bezděčné na jazyk, snad proto, že jsi uváděl všechna ostatní jména, jenom jeho ne.” “Nejmenuji nikoho z nich rád, poněvadž mi připomínají ztracené štěstí, jež už se nikdy nevrátí.” “Dobrota boží nemá konce, a pokud je kdo živý, nesmí se zříkat toho, co nazýváš štěstím.” “To ty sotva chápeš. Jsi ženatý?” “Ano.” “A máš děti?” 29Arabská divize. ””Štěstí. 31 Rozkoš “Ne.” “Pochopíš mne tedy pouze zpoloviny. Byl bys kdy v životě šťasten, kdyby ti ženu zavraždili? A mně zahubili nejen ženu, nýbrž i děti a jejich děda a babičku!” Jakmile to Halef uslyšel, zvolal: “Alláh zatrať vrahy! Kdyby zavraždili mou Hanneh, nejkrásnější mezi pannami, ženami, matkami, kmotrami a tetami, a mého syna, Karu ben Halefa, jemuž blýská
z očí pýcha a statečnost, bylo by na věky veta po mém štěstí a neměl bych pokoje, pokud bych hanebníky, kteří se toho dopustili, neposlal k nejhoršímďáblům nejhlubšího pekla!” “Ano, ty tomu rozumíš lépe než tvůj přítel Kára ben Nemsi, neboť máš syna. Ve mně také hořela žádost pomsty, ale neznal jsem vrahy a marně jsem po nich pátral.”

“Vypravuj, jak se neštěstí udalo!” vybízel jsem ho. “Ulehčíš svému srdci.” “Neulehčím, ale pritížím mu,” odpověděl. “Drásáme-li staré rány, které nelze zahojit, rozmnožujeme si bolest. Už v Bejrútu jsem poznal smrtelnou nenávist, kterou chovají mohamedánští Drúzové vůči křesťanským Maronitům v Libanonu. Byla a nepomine nikdy. Že jsi s poměry obeznámen, nemusím ji zevrubně objasňovat. Ta nenávist se neváže ani na krajinu, ani nespočívá v jazykových poměrech, ale jen v různém náboženském vyznání. Drúzové i Maronité žijí spolu na horách i v libanonských údolích a užívají téhož arabského jazyka; ale Maronité jsou katoličtí křesťané, ačkoli se liší od římského rituálu jak liturgií, tak manželstvím knězi; Drúzové se přiznávají k islámu, mají však i tajné články a holdují prý ještě i starodávnému náboženství syrskému. Kdysi se Drúzové i Maronité svorně bránili Tur
kům; horské národy vzdorují nejčastěji a nejdéle svým podmanitelům. Aby tato svornost byla podkopána, vzbudili mezi nimi Turci nepřátelskou nenávist; bejlí vzešlo a z toho povstalo krvavé a bezohledné vraždění v letech 1842 a 1845. Když mohamedáni v krymské válce pocítili tolik ústrků od Angličanů i Francouzů, svých “spojenců”, vzplála mezi nimi nezkrotná nenávist proti křesťanům, jež nejsnadněji propukla v Libanonu a v Sýrii, kde se anglické a francouzské zájmy srážely s tureckými. Vzniklo z toho vření. Když západní velmoci přinutily sultána, aby vydal slavný Hat-i-humajun, jímž poddaným jiného vyznání byla přiřčena táž práva jako muslimům, šlo zemí hluboké roztrpčení, jež se projevilo nejprve zavražděním anglického a francouzského konzula v Dži-dě, v přístavním městě posvátné Mekky, kde, jak víš, je lid mohamedánštější než sám Mohamed. Zákrok obou velmocí jen zvýšil tajenou a s
žíravou nenávist. K tomu přistoupilo ještě i to, že Vysoká Porta začala omezovat práva vazalských států, až je nakonec zrušila. V Srbsku byl sesazen Karadbrděvič a ve Valašsku za knížete zvolen Kuza. Těmito událostmi vzrostlo roztrpčení muslimů proti křesťanům tak, že už se nedalo bouři zamezit; propukla nejdříve v Libanonu. V Damašku se sešli k tajné poradě tamnější pasa Achmed,

šejk-ul-islam32, Abdallah el Halebi a Kuršid pasa z Bejrútu, a výsledek oznámil šejk-ul-islam těmito slovy: “Hat i humajun odporuje slovem i duchem koránu a jedinou odpovědí k němu bude pozdvižení lidu k záhubě křesťanů.” Kuršid pasa začal první provádět toto usnesení: vytáhl z Bejrútu a dal výstřely z děl znamení k řeži. Drúzové povstali, aby vyhladili křesťany.” Když vypravěč dospěl až sem, přerušil jsem ho: “Dříve než budeš pokračovat, pověz mi, prosím tě, z kterého hlediska posuzuješ tyto boje, z křesťanského nebo z mohamedánského?” “Ani z toho, ani z onoho,” odpověděl mi; “nejsem zaujatý. Prohřešily se obě strany, ta více, ta méně. Jsi-li spravedlivý, musíš přiznat, že Drúzové v mravním ohledu vynikali nad Maronity, kteří jim opravdu poskytli příčinu k opovržení a nejednou dali podnět k pomstě. Také neupřeš, že křesťané hodlali dobýt Said, starobylý Sidon. Největší krv
eprolití zažila Hasbeye na jižním úpatí Antiliba-nonu a město Rašeye, ležící severněji při pramenech Jordánu. Tam padlo tisíce Maronitů. Severně odtud na úpatí Libanonu se prostírá městečko Sachlé, jehož obyvatelé se chlubívali, že jsou nejudatnější maronitští bojovníci. Žili s Drúzy v nepřátelství a zakládali si nejvíce na těch článcích, jimiž se lišili od římských katolíků. Když uslyšeli, že vypukl boj, vystřelili své koule proti obloze a tvrdili: “A kdyby sám Bůh proti nám táhl, Sachlé nedobude!” Vzápětí je však stihl trest za jejich rouhání. Ty maronitské kmeny, které jim měly přispět na pomoc, se ze zbabělosti na cestě obrátily, zatím proti městu postoupili arabští Beduíni z rovin, Drúzové z Libanonu a Hauranu, Arnauti a Kurdové z Damašku, Metualisové z Baalbeku. Město zapálili, a obhájci se jen zčásti zachránili útěkem. Přes nepříznivá tvrzení tě mohu ujistit, že si zde Drzové počínali sice s urputnou udatností, přece však lidsky, neboť když viděli, že jejich spojenci zabíjejí i bezbranné osoby, zamezili tyto hanebnosti hrozbou: “Ušetřte ženy a děti; kdo se proviní proti ženě, bude zastřelen!” Potom bylo dobyto křesťanské město Deir el Kamr33, ležící v drúzských horách a nazvané podle bývalého kláštera svaté panny, jež v Sýrii bývá zpravidla zobrazována s půlměsícem pod nohama. Bohužel obyvatelé toho místa se zachovali k muslimům nejednou vyzývavě, uráželi i trýznili Drúzy docházející do města. Když si jednou jeden z jejich šejků chtěl vystavět dům nedaleko osady, na místě, které právně získal, zahnali ho odtamtud, takže jim v spravedlivém hněvu pohrozil: “A přece si dům postavím, a to na vašich lebkách!” Pomsta se záhy dostavila; téměř celé město bylo srovnáno se zemí. Rozumí se, že i na křesťany v Damašku padl strach a bázeň. Víš, effendi, kolik
jich tam tehdy bydlelo?” “Vím, přes dvacet tisíc. Poněvadž Dimešk es Sam3” je hlavním městem sýrijského vilajetu a sandžaku Šam-i- šerif, dalo se s určitostí předvídat, že se bouře rozšíří až tam a že bude mít ještě krvavější průběh než v horách.” 32Nej vyšší církevní hlava mohamedánského kněžstva. ^Klášter Měsíce. 34Damašek.

“Právě to jsem chtěl říci, a v Damašku byl o tom každý přesvědčen. Křesťané hlavního města žili sice v míru s tamějšími

mohamedány, neobezřetně v nich však vyzývali nenávist a závist tím, že vystupovali sebevědomě, dávali najevo přepych ve svých příbytcích a dovolovali ženám a dcerám chodit po ulicích s ozdobami a bez závoje. Zapomněli, že muslim se považuje za pána v zemi a jim že přísluší pouze právo ro’oja35, kterým si daní z hlavy zakoupili dovolení k pobytu mezi jinověrci. Byli jako ra’aja vyloučeni z držení pozemků, oddali se obchodu a tím získali bohatství. To nemoudře stavěli na odiv. Ovšem bylo to jejich vlastnictví a každý člověk má právo ukázat, co získal; není však moudré dělat to tak, aby se oči jiných na to musely dívat téměř násilím. Poznal jsi snad dobře vystupování bohatých

křesťanských Řeků a Arménů, a kdybys snad se mnou nesouhlasil, poukazuji na bohaté Jehúdy36 západních zemí, kteří tam také byli jen trpění a u tamních jinověrců budili závist. Připouštíš to?” “Nemohu to popřít. Mluv dál!” “Když obavy v Damašku čím dále tím více vzrůstaly, tázali se křesťanští konsulové paši, nehrozí-li křesťanům nebezpečí. Pasa odpověděl chlácholivě, povolal však do předměstí Salehijé, jež obývali ponejvíce Turkmeni a Kurdové, tisíc mužů, zdánlivě na obranu křesťanů, vpravdě však proto, aby zahájili vraždění. Také šejk-ul-islam, jenž byl duší spiknutí, se přičiňoval, aby obavy byly ukonejšeny. Naproti tomu bylo dost vynikajících mohamedánů křesťanům •příznivo a varovali je. Ze zpráv těchto mužů se křesťané dověděli, že vojsko je pohotově k řeži a že tajně byly rozdány zbraně i občanskému obyvatelstvu. Posléze bylo vidět i množství psů, pobhajících po ulicích s křesťanskýmkřížem na krku, ale ani tato největší potupa ani jiné známky nedovedly vyburcovat křesťany z nešťastné důvěřivosti. Zdálo se, že jsou raněni slepotou. Znáš den, kdy přišlo neštěstí jako blesk z čistá jasná?” “Bylo to devátého července.” “Ano. Muezzini svolali věřící k modlitbě; domy a bazary se vyprázdnily a na ulicích bylo plno lidí. Tu najednou zaznělo všude volání: “Bijte, plentě a palte! Den smrti přikvačil na křesťany!” Ihned byla obydlí křesťanů obsazena a nastalo strašlivé dílo, jež ustalo teprve po sedmi dnech. Už třetího dne propadlo požáru čtrnáct set domů. Přes pět tisíc lidských životů vzalo za své; více než tisíc žen a dívek bylo povražděno nebo zmizelo.” “Ale toto vraždění křesťanů,” připamatoval jsem, “by bylo bývalo ještě mnohem zhoubnější, kdyby nebyl býval přítomen Abd el Kadeř, slavný a ušlechtilý emír alž
írských Beduínů.” “Ano,” pokývl stařec, “tento strašlivý odpůrce Francouzů musel opustit svou vlast a přišel do Damašku, aby tu trávil poslední léta svého života v míru a v pokoji. Už když Francouzi dobyli Alžír, mnozí Arabové přišli odtamtud 35Do ochrany vzatí. 36Židé.

do Damašku a za nimi mnozí jejich stateční bojovníci. Abd el Kadeř vítězně nesl prapor prorokův přes mnohá bojiště; Francouzi ho naučili nenávidět vše, co je křesťanské, a úřady v Damašku nepochybovaly, že je v krvavém počínání nebude vyrušovat, ačkoli tam byli zvyklí počítat s velkým vlivem, jemuž se těšil. Bylo všeobecným přesvědčením, že “lev z Alžíru”, jak ho nazývali, už zestárl a zpohodlněl, že už nemá chuť, aby mával v boji šavlí, kdysi tak rychlou. Když jej pak pro vážnost, jíž se těšil, a pro vojenské zkušenosti povolali do tajné vojenské porady, namířené proti křesťanům, s neohroženou upřímností prohlásil k pašovi: “Co zamýšlíte, směřuje proti zákonu. Jsem lepší muslim než vy a budu

křesťany hájit; ano, abych islám zachoval při cti, jsem hotov položit i svůj život!” A když krvavá řež přece nastala, dostál slovu. Otevřel pronásledovaným prostorné místnosti svého domu, vysvobozoval křesťany obležené v příbytcích a každému prchajícímu nabídl pomocnou ruku, staraje se, aby ho přivedl do bezpečí. Spolu se svými neohroženými Afričany bojoval proti tureckému vojsku a proti luze a dopravil ponenáhlu téměř jedenáct tisíc křesťanů do kastelu, mezi nimi i lazaristy a milosrdné sestry s dvěma sty mladých chovanek. K tomu vybojoval sedmřeží, v nichž padli i mnozí z jeho bojovníků. Také v jeho vlastním domě bylo několik set uprchlíků; na jeho dům měl být podniknut útok několika tisíc vojáků a plenitelů, a to na rozkaz šejk-ul-islama; tu však Abd el Kared poslal své Afričany, jimž důvěřoval, do mohamedánských čtvrtí města s pochodněmi, v helmici a s krunýřem skočil útočníkům vstřc a hrozil jim: “Bídáci, domníváte se, že ctíte proroka krví a vraždami? Neobrátíte-li se, posekám vás i vaše důstojníky a zapálím všechny vaše domy i ulice!” To působilo, třeba i jen nakrátko; ale zatím došla zpráva, že s velkým počtem bojovníků přichází jako spojenec Abd el Kadra šejk z Hauranu, jenž byl požádán o pomoc, aby přispěl v boji “lvovi z Alžíru”. Tu nechali jeho dům s pokojem a spokojili se obléháním kastelu. Tato stavba, stojící v severozápadním rohu našeho města, je opatřena hlubokým příkopem a má vysoké, silné zdi, zesílené věžemi. Křesťané v ní nalezli zatím potřebné bezpečí, protože jich však bylo mnoho, trpěli po mnoho dní hladem a žízní, horkem i úzkostí, ba i horečkami, až konečně na naléhání západních velmocí byl pasa Achmed odvolán a jeho nástupce přišel s novým vojskem, aby zavedl pokoj. Později se křesťané stěhovali valem pryč, přesvědčení, že
fanatická zášť proti nim není zlomena, ale že potají neustále doutná.” “Nelze jim to mít za zlé, zejména když původci krvavé řeže byli potrestáni velice nedbale.” “O, effendi, o tom vím věru více, než ty! Trestem byl postižen málokterý viník, zato tím více nevinných, mimo jiné i já.” “Také ty?” “Ovšem!” přisvědčil. “Achmed pašovi bylo dovoleno opustit město v celé slávě a ve Smyrně ho vítali se všemi poctami a střílením z děl; později ovšem kázal jej Fuad pasa na nátlak velmocí dopravit do Damašku, kde byl zastřelen. Stejnou smrtí zaplatili velitelé měst Rašeya a Hasbeya. Že by také byl býval potrestán Abdallah el Hale”bi,

šejk-ul-islam, o tom jsem nic neslyšel; hlavu mohamedánského kněžstva nemohla ovšem pomsta zasáhnout. A ten přece první vyslal vrahy do domu jistého bohatého křesťana, jemuž byl dlužen veliké peníze. Zato však bylo oběšeno asi šedesát obyvatelů, kteří prý se provinili pleněním, a zastřeleno více než sto vojáků a důstojníků, mezi nimiž jsem byl i já.” _ “Že jsi byl zastřelen?” tázal jsem se. “Ano.” “A jsi ještě na světě?” “Oczywiscie! Obojí je správné, ačkoli se to zdá být nesmyslné. Byl jsem zastřelen a dosud žiji. Že jsem na světě, o to se zasloužil tento můj onbaši; děkuji mu, že jsem vyvázl životem. I když život pro mne nemá žádnou cenu, nezapomenu nikdy na svou vděčnost k němu.” “Rozněcuješ mou zvědavost, bimbaši! Co jsi posud vypravoval, bylo mi známo; na tvůj příběh však, který náš zájem jistě upoutá, jsem opravdu dychtivý.” “Prosím, abys odpustil mou dosavadní ro
zvláčnost! Provinil jsem se jí v domnění, že je nutno objasnit děj tvému hadži Halefovi. Od nynějška se nudit nebudeš. Pochopíš, jak by pro mne bylo hrozné, kdybych byl musel střílet do nevinných křesťanů; byl jsem však důstojníkem a byl bych nucen poslechnout. Naštěstí byla má setnina přidělena k vojsku, jež mělo hlídat kastel, to mě osvobodilo od povinnosti, která by mi nařizovala být ukrutný k těm lidem. Tři dni a tři noci jsem strávil před kastelem, aniž jsem spatřil své děti, ženu a její rodiče. Když pak na půl dne mě zastoupil jiný důstojník, nalezl jsem svůj dům i celou ulici v hořících troskách a zároveň

jsem zvěděl, že zuřivost lůzy směřovala nejen proti křesťanům, ale i proti šiitům. Otec mé ženy byl Peršan a tedy šiita; bylo to známo v celé městské čtvrti, kde jsme zůstávali, stejně jako to, že je bohatý. To postačilo, aby sunnitští darebáci obrátili mysl chtivou loupeže na náš dům. Představ si jen, jaké pocity se mne zmocnily! Jako šílený jsem začal prohrabávat trosky domu a Kepek mi pomáhal; ale z trosek vycházel dosud dým, museli jsme před žárem ustoupit.

Chtěli jsme získat zprávy a rozeběhli jsme se do sousedstva, a ty zprávy obrátily můj žal v zuřivost. Mé štěstí nezničili sunnitští věřící, nýbrž houf zchátralých Peršanů, kteří vedeni krajanem mého tchána, zavraždili jej i jeho rodinu, dům vyplenili a zapálili. Od té doby nenávidím vše, co se jmenuje Peršan nebo co je perského, a pozdější události nezmírnily mou nenávist, nýbrž ji ještě rozmnožily. Zuřivostí bez sebe, umínil jsem si, že bídáky vypátrám; ale při tom velikém a všude panujícím zmatku se nedalo nic vypátrat, leda náhodou. Kepekovy námitky mě neodvrátily od mého úmyslu hledat. Dovolená minula, museli jsme zpět do buluku. Kepek mě upozorňoval na následky, kdybych se nedostavil. Jeho výstrahy mi byly bublinami; ani mě nenapadlo, abych přerušil svá pátrání; odeslal jsem aspoň jeho k buluku a uložil mu, aby mě omluvil u plukovníka a požádal o prodloužení mé dovolene. V svém rozčilen
í jsem zapomněl, že plukovník mi není nakloněn; poněvadž jsem byl dříve křesťanem, záviděl mi, že jsem přestupem i pílí dosáhl hodnosti, kterou on v mých letech ještě neměl. Kynul mi dobrý postup a ten mi záviděl. Když jsem se pak k němu dostavil po dvoudenním marném pátrání, duševně i tělesně znavený, kázal mě zatknout a uvěznit. Když jsem byl postaven před vojenský soud, dozvěděl jsem se, že jsem pátral po svých příbuzných a jejich vrazích pod záminkou, abych zakryl svou neoprávněnou nepřítomnost; vpravdě že jsem se však vynikajícím způsobem zúčastnil vraždění křesťanů. Postavili proti mně svědky, kteří to dosvědčovali, a ti lidé byli – – Peršané, perští sluhové, které můj tchán z obchodu vyhnal, poněvadž ho okrádali.” “Všechno je mi jasné. Fuad pasa pátral po vinících a protože praví původci krvavé řeže měli být z jistých důvodů ušetřeni, musely nahodilé osoby trpět z
a zločiny, jichž se nedopustily.” “Správně soudíš. Nedělali se mnou žádné dlouhé výslechy a odsoudili mě na smrt. Usnadnil jsem soudu rozsudek svým jednáním. Místo abych se klidně hájil, urážel jsem ve svém pološíleném stavu soudce, kteří byli vůči mně už předem zaujatí. Ostatně tak jako tak se od nich nedalo očekávat milosrdenství. Ještě ten den za soumraku byl jsem s jinými odsouzenci dopraven na místo, kde jsem měl být zastřelen. K výkonu byli ustanoveni vojáci mé vlastní setniny, mezi nimi i Kepek, onbaši. Když nám ubohým hříšníkům byly zavazovány oči, přistoupil Kepek, aby mi tu službu prokázal. Přikládal mi šátek na oči a šeptal: “Padni, až vystřelíme a zůstaň ležet bez pohnutí! Umluvili jsme se, že nikdo z nás na tebe nezamíří a také aaker hekimi37 je srozuměn.” Musím podotknout, effendi, že moji lidé mi byli nakloněni, poněvadž jsem jim vždy ulevoval, pokud to jen má povinnost d
ovolovala. Lékař byl Řek z ostrovů, s nímž jsem udržoval dobré styky pro vzájemnou shodu

smýšlení. Když padly výstřely, padl jsem i já naznak a nehnul jsem jediným prstem. Padlo ještě několik hromadných výstřelů; potom jsem zpozoroval, že hekim prohlížel zastřelené, jsou-li opravdu mrtvi. Když přišel ke mně, ucítil jsem jeho ruce na jeho prsou, neřekl nic a odešel. Potom jsem uslyšel práci lopatami, motykami, rýči; nastala zatím noc.

Potom jsem byl kus cesty vlečen a páska mi byla sňata z očí. Okolo panovala tma, ale přece jsem poznal onbašiho a slyšel jsem jeho hlas, když řekl: “Pojď, pane, musíme se co nejrychleji vzdálit z Damašku.” Vyskočil jsem a tázal jsem se: “Chceš zběhnout?” “Ano.” “Kvůli mně?” “Ano, neboť tě mám rád.” Po ztrátě mých milých byla by mi bývala smrt lhostejná; ale pomyšlení na vrahy bylo pro mě důvodem, abych žil. Chtěl jsem se pomstít; bohužel, mu-37Vojenský lékař.

sím ti říci, že veškeré mé pátrání bylo marné. Nebudu tě unavovat dlouhým vypravováním, ale tolik musím říci, že Kepek u mne vytrval věrně i v nejchudobnějších poměrech. Všechny naše prostředky se omezovaly na trochu peněz, které jsem si uspořil ze žoldu. Žebrotou jsme se dostali do Cařihradu, ba ještě dále. Šťastnou náhodou jsem se sešel s Midhatem, velmi rozumným a později velmi slavným, ač neuznaným pašou; přijal mne do svých služeb, když jsem ho zpravil o všech svých životních událostech. Byl jsem s ním v Bulharsku a odebral jsem se s ním do Bagdádu. Když se po dvou letech navrátil do Istanbulu a stal se velkovezírem, byl jsem povýšen na bimbašiho a bylo mi svěřeno velení nad zdejšími celními úředníky. Kdyby byl pasa později neupadl v ne-milost, jeho přízeň by mě byla dovedla ještě výše, ale takto jsem zůstal na místě v hodnosti, jakou jsem zastával. Přesto jsem nebyl nespokojen, neboť jeho d
obrotou ochraňován, našetřil jsem si slušné jmění, které přibývalo rok od roku. Měl jsem tak aspoň zajištěno, že na stará kolena nepůjdu žebrotou, a také povinnostmi svého úřadu byl jsem tak zaneprázdněn, že mi nezbývalo kdy, abych uvažoval o své minulosti. Kepek mohl sice postoupit, ale spokojil se bývalou hodností jako onbaši a nešlo mu o nic, než aby mohl a směl zůstat mým sluhou a tomuto přání, jak pozoruješ, bylo vyhověno.” Když se vypravěč odmlčel, podal jsem břicháčovi ruku a stiskl mu ji srdečně. Byl to člověk ryzího zrna, takže jsem teprve nyní chápal, proč s ním pán jedná tak neobvykle shovívavě. Stařec pak pokračoval ve vypravování a tázal se mne: “Jsou ti známy poměry zdejších celních úředníků?” “Ne,” odpověděl jsem. “Nedovedeš si ani představit nepořádek, jaký byl v celních úřadech, když se Midhat ujal správy Iráku Arabi. Trvalo dlouho, než se mu podařilo zavést poř
ádek; zároveň však přísnost, s níž pořádek vynutil, způsobila ještě větší nenávist k vykonavatelům zákona než jinde, kde rovněž celníci nejsou v přílišné oblibě. A kdyby bylo zůstalo jen při zášti; celníci však byli pronásledováni, i na životě byli ohrožováni, neboť na řece kvetlo podloudnictví, a to zejména při perské hranici tak, že se jím živilo sta a sta lidí, kteří pak o své živobytí bojovali s námi, celními úředníky. Nevím, jak to stojí nyní, neboť se to mne už netýká; nestarám se o nic, ale jistě mi uvěříš, pravím-li, že jako představený celníků jsem byl nenáviděn nejvíce a konečně jsem si ani nebyl jist životem. Přestáli jsme tehdy taková nebezpečí, že si nepřeji zkusit je ještě jedou, a díváš-li se teď na mého tlustého onbašiho, není divu, zapochybuješ-li, že mi kdysi býval věrným a statečným pomocníkem.” “Které druhy zboží byly pašovány?” vyzvídal jsem.
“Zejména kožešiny, hedvábí, šály, koberce, tyrkys a opium. V nynější době při výši cla by asi byl šafrán nejvýnosnějším předmětem podloudnictví.” Když to vyslovil, bezděky jsem si vzpomněl na Peder-i-Baharata, “Otce koření”, a na to, co jsem slyšel, když jsem jej a jeho dva druhy vyslechl výše na Tigridu. Stařec pokračoval: “Podloudnictvím se jistě nezabýval každý na svou pěst; vypozoroval jsem brzy, že jsou velmi dobře organizováni. Byli tu velitelé, nižší hodnostáři a obyčejní pašeráci. Měli tajná, ale rozsáhlá skladiště, v nichž bylo soustřeďováno zboží ze

všech končin, aby tam bylo pohotově do té chvíle, kdy bez obav a hromadně mohlo být dopraveno dál. Byl jsem již dlouho celním ředitelem, když se mi po dlouhém namáhání podařilo objevit takový sklad. A vidíš -tímto objevem jsem ztratil nejen úřad, ale i své jmění, celé jmění, takže mne dlouho očekávaný výsledek mého úsilí přivedl vlastně na mizinu.” “Jak je to možné? Takový úspěch musí přece přinést užitek a povýšení, nikoli škodu a ztrátu úředního postavení!” “To pravíš ty, poněvadž neznáš bližší okolnosti. Až dosud zachoval jsem o tom přísnou mlčenlivost, ale tobě sdělím všechno; jen bych rád věděl, co soudíš o přísaze a jak o ní smýšlíš.” “Nevím, proč se ptáš; ale soudím, že přísaha je svatý, čestný slib, který nikdy nesmíme zrušit. Raději bych zemřel, než abych porušil přísahu, kterou jsem složil.” “Pak mi nezbývá, než mlčet, a nesmím ti nic říci, nebo
ť jsem přísahal, že nikomu nic nezradím. I Kepek musel přísahat.” “A byla to opravdu přísaha?” “Ano.” “Kdo ji od vás žádal?” “Podloudníci.” “Složili jste ji dobrovolně?

Domnívám se spíše, že z vás byla vynucena. Uhodl jsem?” “Ano.” “Nemusíš se tedy znepokojovat. Pojem přísahy vyžaduje bezpodmínečně, abys ji složil s plným vědomím svobody vůle a rozhodování. Nepřísahal jsi. Zapřisáhneš-li se ve jménu božím, zavazuje tě to jen tehdy, jde-li o spravedlivou věc. K zakrytí špatnosti užívat jména božího je rouháním, které se stává zločinem proti lidským i mravním zákonům, hledíme-li takové přísaze dostát. Je-li pak člověk k podobné přísaze dokonce donucen násilím, tu je oprávněn neřídit se jí. Přísahal jsi snad z donucení, že budeš mlčet o nezákonných činech?” “Ano.” “Tím ses dopustil bezpráví, velikého bezpráví.” “Šlo nám o život. Byli by nás zavraždili, kdybychom nebyli poslechli.” “Být na tvém místě, přece bych nepřísahal. Ale ty nejsi já a tvůj názor o přísaze zákonité a vynucené se nesrovnává s mým. Řekl jsi, že je ti islá
m zrovna tak lhostejný, jako ti dříve bylo křesťanství; jsi však muž, a muž, skutečný muž dostojí slovu, které mu je svaté. Avšak ani on nezahodí slovo z přinucení pro špatnou věc!” “Budiž, nehodlám se s tebou přít; nejde mi také vlastně o mou přísahu, ale o následky, které se dostaví, nezachovám-li se podle ní. Jste-li oba, ty i tvůj

Halef, mlčenliví jako hrob, který nemá ústa, mohu klidně vypravovat, co bych vám rád sdělil.” “Příklad nebo podobenství o hrobě není případný. Hrob nemlčí; naopak, mluví hlasitě, výmluvně i vážně, někdy i hřmícími slovy, ne ovšem k tělesnému sluchu, ale k nitru člověka. Nuže, slibujeme ti, že budeme mlčenlivějšími než hrob, nejde-li ovšem o zločin, který bychom byli povinni ohlásit úřadům.” “Pro vás nejde o zločin, neboť nejste celními úředníky, padišáhovi přísežně zodpovědnými. Vím, že mohu na tvé slovo spoléhat, a řeknu ti vše. Když jsem tedy srovnal události a případy,

zkušenosti i názory svých podřízených s výsledky svých pozorování a svého pátrání, vše mne vedlo do babylónských zřícenin, kde, jak jsem se domníval, bylo hnízdo podloudníků. Bylo by rozvláčné, kdybych měl uvádět všechny důvody. Veden jimi, najal jsem dva chudé Beduíny, vyloučené z kmene; byli to lidé, kteří neměli vůbec k nikomu žádné závazky. Když jsem si jejich věrnost zajistil štědrými sliby, vyslal jsem je do zřícenin. Měli si počínat tak, jako by jim šlo o nálezy vykopávek, jež by mohli prodat, vpravdě však měli vše dobře pozorovat, co se tam hne, zejména v noci, a mne měli hned tajně zpravit, kdyby se jim podařilo objevit něco důležitého. Byli to dva zchytralí chlapíci, neboť sotva minulo několik neděl, přišli se zprávou, jež mě uvedla v nadšení. Zpozorovali podloudníky, kteří se dostavovali v různých dobách a z rozmanitých stran k jistému místu se soumary nebo i sami nesli náklady a o
dcházeli bez nákladů.” “Dověděl ses tedy o tom místě?” “Ano. Bylo snadné označit je, ačkoli oba zvědové se chránili přijít mu tak blízko, aby byli zpozorováni. Bylo to na Birs Nimrudu; vím o tom místě dodnes velmi dobře, a nejen že ti je popíši, ale i nakreslím. Obdařil jsem oba zvědy štědře a nařídil jsem jim, aby dávali ještě dále pozor. Jejich pozdější zprávy mi potvrzovaly předchozí údaje tak, že jsem se rozhodl využít tohoto objevu. S Kepekem a s deseti spolehlivými muži jsem se vydal, abych zjištěné místo důkladně propátral.” “Jak?” “O tom později. Šlo tu o tajný sklad zboží, o prostornou místnost, a ta musela mít vchod, který bylo nutno vypátrat. Proto jsme si vzali s sebou nástroje ke kopání i sekery.” “Hm. Tuto práci chtěli jste konat ve dne?” “Ovšem! Kdypak jindy? V noci to nebylo možné.” “Vzali jste nástroje s sebou nadarmo, co?” “Odkud to víš?” “Tuším to. Ano,
domněnka mi napovídá ještě více, totiž, že vás potkalo neštěstí.” “Soudíš tak proto, že jsem se zmínil o vynucené přísaze.” “Nejen proto, tvoji zvědové tě oklamali.” “Ne, jistě ne; byli to věrní a spolehliví lidé.”

“O tom bych pochyboval.” “Nemáš k tomu příčinu.” “Byli s tebou, aby ti to místo ukázali?” “Ano.” “Byl jsi s nimi ve styku i později?” “Ne. Opustili krajinu brzo potom; ale v tom nevidím důvod, abych je považoval za podvodníky.

Působili na mne nejlepším dojmem, a zejména jeden z nich, jménem Safi, vypadal jako učiněná poctivost.” “Safi?” otázal jsem se bezděčně, neboť jsem si vzpomněl na muže z Mansurijé, jež nás zradil Peršanům. “Jak byl starý ten Arab?” “Proč to chceš vědět?” “Poněvadž znám muže tohoto jména.” “Je mnoho lidí, kteří se tak jmenují.” “Kdy se přihodilo, o čem vypravuješ?” “Před šesti lety.” “Kolik let bylo asi tomu člověku?” “Pravil, že je mu čtyřicet let, měl však starší vzezření. Druhý z nich se jmenoval Aftab a také na něho bych přísahal, že byl věrný a bez falše.” “Pravíš Aftab! Safi a Aftab, podivné, hm, podivné!” “Znáš snad také muže toho jména?” “Zajisté a neklame-li mne má domněnka, mohu teď odpřisáhnout, co jsem prve tušil, a to, že jsi vlezl do nastrojené pasti.” “Rzecz smieazna! Považuješ mne za tak hloupého, abych vlezl do pasti?” “Do pastí se n
echytají hloupá, nýbrž naopak velice chytrá zvířata. Prosím pokračuj ve svém vypravování!” “Hned, ale jsem zvědav, jak dokážeš svou domněnku.” “Uslyšíš to pravděpodobně brzy. Řekl jsi, že jste s sebou vzali nástroje ke kopání. Jeli jste přece přes Hillé?” “Ano, jako každý, kdo chce do babylónských zřícenin.” “Ten, kdo zamýšlí podniknout něco, o čem nikdo nemá vědět, měl by město objet.” “Zdrželi jsme se tam přes noc a teprve příštího dne jsme jeli k Birs Nimrudu.” “Nebylo tedy třeba vléci se s nářadím; v Hillé byste si je byli také opatřili.” “Nechtěli jsme, aby někdo věděl, co zamýšlíme.” “Tak? Domnívám se, že zpozorovali vaše sekery a lopaty, a v důsledku toho také vaše záměry už na cestě do Hillé.” “Jak a kdo by to zpozoroval?” “Předpokládám, že jste byli zpozorováni už cestou.” “Zastavili jsme v khanu bir Nust a v khanu Mahavidu, v obou bylo jen málo lidí. Cestou jsme viděli pouze zdaleka několik jezdců.”

“Zdaleka? Jezdci se tedy vyhýbali cestě? Proč? Nepřiblížili se k vám, ačkoli vás zpozorovali; mám. skoro dojem, že náleželi k podloudníkům, jimž jste se později dostali do rukou.” “Effendi, mluvíš tak, jako bys předem věděl, o čem ti chci vypravovat. Nuže, dorazili jsme do Hillé, přenocovali jsme tam a zrána jsme vyrazili k Birs Nimrudu, kde nám Aftab

a Safi ukázali místo, o něž šlo.” Špičkou vyhaslého čibuku rýsoval starý bimbaši před sebou čáry, jako by měl papír a v ruce tužku, naznačuje tak dotyčné směry. Při tom vykládal: “Zde leží Hillé a tudy, jak ukazuji, jsme jeli. Vpředu jsou rozvaliny babylónské věže; z této strany jsme se k ní blížili. Odtud jsme byli vedeni nalevo, kde ležela hromada kamení s klínovým písmem. Pak jsme vystoupili průrvou vzhůru šikmo napravo, potom opět nalevo, kde jsme zahnuli kolem výběžku, jenž se skládal většinou z porouchaných, sklovitých cihel. Za tím výběžkem bylo udané místo.” “Ne!” zvolal jsem v náhlém vzrušení až příliš hlasitě. “Ze ne?” tázal se s údivem. “Proč tak soudíš?” “V tomto okamžiku vím, že to místo, jež naznačuješ, není pravé; to místo musí být ještě dál a výše.” “Musím se ti divit! Které místo považuješ tedy za pravé?” “To, jímž se vchází do komory podlo
udníků!” “Správně soudíš, effendi, velice správně! Slyším, že znáš klíč k tajemství, které jsem přísahal nezradit, abych si zachoval život. Jak jsi nabyl té znalosti?” “Později ti to povím. Začali jste tedy hned kopat na tom falešném místě, o němž ses zmínil? ” “Ne, neboť jsem nechal svých deset celníků v Hillé a zatím s Kepekem a s průvodci jsme jeli k Birs Nimrudu, abychom předem místo shlédli. Bylo možné, že se naskytnou důvody, aby mé pátrání nebylo podnikáno před očima podřízených.” “Ta opatrnost asi nebyla na místě. Ale vypravuj dále. Jsem opravdu zvědav, kdy už vás podloudníci přepadnou.” “Zdá se, že jsi vševědoucí, effendi, opravdu nás přepadli, jak pravíš. Sotva jsme sestoupili z koní, vynořilo se z postranní sníženiny více než dvacet ozbrojených chlapíků, kteří se na nás vrhli tak rychle, že jsme ani neměli kdy pomyslet na obranu. V několika okamžicích nás povalil
i, přidrželi a spoutali. Také oči nám zavázali. Uslyšel jsem velitelský hlas: “Odveďte jejich koně daleko odtud, pak rychle se zajatci nahoru. Chci, aby žádný fcumrufcdži38 netušil, co se stalo! Jistě přijde záhy i těch ostatních deset psů, jež tento bimbaši vzal s sebou.” Cítil jsem, že mě zvedli a odvlekli, ne dolů, ani po rovině, ale velmi příkře nahoru, kde mě složili. Ujišťuji tě, že mi nebylo dvakrát dobře, znal jsem nenávist podloudníků k sobě a měl jsem proč se obávat o život.” 38Celní úředník.

“Nebylo to asi tak zlé; vždyť jsi dosud naživu!” “Nežertuj! Když jsem ležel na zemi, uslyšel jsem zvuky kamení narážejícího na sebe, jako když je zedník v práci. Trvalo to delší chvíli, aniž jsem uslyšel mluvené slovo; potom jsem byl opět sebrán a vlečen a jak jsem dobře pozoroval, dotýkalo se mé tělo napravo i nalevo kamení, snad zdí. Pak jsem byl opět složen a uslyšel jsem i hovor, ale perský, jemuž jsem tehdy dobře nerozuměl. Výrazně jsem však zaslechl jméno Gul-i-Siraz, opětovně pronášené. Po nějaké době jsme zaslechli kroky, které se vzdalovaly; pak nastalo ticho.” “A což náš milý Kepek?” tázal jsem se. “Co se s ním stalo? Kam se dostal?” Poprvé za tu celou dobu, co jsme seděli na střeše, se ujal břicháč slova. Odpověděl: “Ó, emíre, ležel jsem vedle svého pána, neboť jednali se mnou zrovna tak jako s ním a zavlékli mě do téže díry zkázy. Chvěl jsem se obavou, ne o sebe, ale o svého
pána, a pocítil jsem veliké potěšení, když jsem uslyšel jeho milovaný hlas. Tázal se, zdali je u něho ještě někdo jiný, a když jsem se mu ohlásil svým jménem, rozmlouvali jsme o svém neblahém postavení.” “Pouze vy dva?” “Ano.” “A co vaši zvědové, kteří přišli s vámi?” “Ti tam nebyli.” “Věřím rád, poněvadž se stalo, jak jsem předvídal: byli spojenci podloudníků a proto se jim nic nestalo.

Nemohli jste se zbavit pout?” “Nešlo to,” odvětil bimbaši. “Pokoušel jsem se ó to všelijak, ale marně. Leželi jsme velmi dlouho; uběhlo půl dne, ba celý den, a všechny údy nás již brněly od dlouhého ležení. Tu se opět přiblížily kroky; slyšeli jsme, že přichází několik lidí. Sňali nám pásky z očí; spatřili jsme před sebou tři muže a čtvrtého, který nedaleko

seděl na kameni. Jeden z těch tří tázal se muže na kameni, co slyšel, a ten jim pověděl každé slovo, které jsme promluvili. Z toho jsme poznali, že jsme nebyli sami, nýbrž že ten člověk nás střežil a tajně vyslechl.” “Byla v té místnosti okna nebo nějaké otvory?” Ne ” “i^e. “Byla tedy zajisté osvětlena, čím?” “Hliněnými lampičkami na olej, jakých tam byla celá zásoba ve výklenku spolu s velikou konví oleje.” “Můžeš mi vylíčit vzezření místnosti?” “Ano. Pobyl jsem v ní dosti dlouho a ještě si ji pamatuji, jako bych v ní byl dnes. Byla úzká a dlouhá, o něco vyšší než člověk.” “Původně tedy chodba a ne obytná místnost.” “Bezpochyby, neboť holé stěny cihlových zdí byly prázdné, jen v jednom koutě stály nějaké nástroje a ležela hromada provazů.” “A dveře?” “Nebyly tam.”

“Tomu nevěřím, předpokládám, že ta chodba byla jen předsíní k ostatním větším místnostem.” “Ovšem, ačkoli tu nebyly dveře, jak si je pod tímto slovem představujeme. Později ti to objasním; ale nyní abych už řekl, co mi řekl Sefir.” “Sefir? To je perské jméno a znamená “vyslance”. Odkud znáš toto pojmenování? ” “Nazývali ho tak ostatní. Jeho vzezření bylo téměř strašlivé, neboť měl v obličeji rudou jizvu, která začínala na čele a vedla přes levý, prázdný .oční důlek a dále po tváři až k ústům, kde rozdělovala dlouhý knír na dvě nestejné části. Zranění, které mu způsobilo tu jizvu, připravilo ho také o oko. Oděv, jenž na sobě měl, byl – – -” “To není důležité,” přerušil jsem ho; “oděv může být každou chvíli změněn. Jaké byl postavy? A nebylo na něm už nic nápadného?” “Měl jen knír. Postavou nebyl sice vysoký, ale široký a neobvykle silný a jeho hlas zně
l rachotivě. Tak jsem zpozoroval, že má ve zvyku velmi často hladit svůj knír přes zmíněnou mezeru. Proč se ptáš po takových známkách? ” “Poněvadž je to můj zvyk. Všímám si vždy i nejmenší okolnosti a přesvědčil jsem se nejednou, že podrobnosti, které by jinému unikly, byly mi velmi prospěšné.

Tento Sefir mě zajímá nejen sám sebou, ale i vzhledem k tobě; vydáme se do Persie, a poněvadž na světě není nic nemožné, může se stát, že se tam s ním setkám. Hodlám také s Haléřem navštívit Birs Nimrud, a tu – – -” “Chceš tam jít? Opravdu?” vpadl mi do rychle do řeči. “Ano. Není ovšem nejmenší příčina, abych předpokládal, že se tam setkám se Sefirem, ale má obrazotvornost si ho už spojila s babylónskou věží, a proto bych byl rád pokud možno poučen o jeho osobnosti.” “Chtěl bys snad, effendi, prohledávat věž?” “Až dosud jsem ten úmysl neměl, ale mám zato, že teď se o to zajímám.” “Nedělej to, poněvadž by vám něco podobného mohlo být velmi nebezpečné! Vím dobře, co mi vynesla má někdejší návštěva věže, a třeba nevím, zda se tam dosud tahle čeládka zdržuje, nabádá mě vnitřní hlas, abych vás varoval. Především se varujte pátrat tam z podnětu mého vypravování, poněvad by se na mně mohla hrozba smrti uskutečnit! Nevypravuji vám o tom proto, abyste vstoupili do šlépějí mých zkušeností, nýbrž jen proto, abyste mi poradili.” “Pokud jde o výstrahy a tvé přání, mohu tě ujistit, že nemáš příčinu znepokojovat se o sebe ani o nás.

Dovedeme ocenit tvá důvěrná sdělení a nepodnikneme nic, co by ti bylo na škodu.” “To mě uklidňuje. Nesmíte mi mít za zlé moje obavy, neboť nebezpečí, z něhož jsme tehdy taktak vyvázli, nám dosud hrozí.” “Buď ujištěn, že nás ani nenapadne vykládat si tvá slova jinak, než jak jsou míněna. Vypravuj jen dál bez obavy, co jste v Birs Nimrudu zažili!”

“Nuže – tehdy Sefir rozmlouval chvíli se svými lidmi persky, přičemž na nás občas pohlížel potupně a zlostně a opovržlivě do nás kopal. Od ženy a

tchána jsem se přiučil z perštiny pouze tolik, že jsem ji pronášel dost lámaně; proto jsem rozuměl jen maličko tomu, co spolu hovořili, zejména proto, že rozmlouvali velice rychle; ale i tentokrát bylo velmi často vysloveno jméno Gul-i-Širaz. Teprve teď mi napadá, že Orientálec se rád vyslovuje obrazné. Byla tím snad označována žena a ne skutečná růže? Pak by ovšem ta žena musela mít spojení s podloudníky. Nemůže být bez důležitosti nikdo, jehož jméno se velmi často pronáší, a z toho podle mého mínění lze soudit, že tento vztah je vynikající. Téměř bych soudil, že Gul-i-Širaz je ženou jednoho z náčelníků podloudnické bandy. Co o tom soudíš, effendi?” “Zatím ponechávám rozřešení té hádanky tobě. Místo je mi důležitější než osoba.” “Jakto?” “Je-li oním jménem míněna věc nebo osoba, nemá pro mne zatím význam; hlavním předmětem je slovo Širáz, podle něhož soudím, že odhalení
tajemství je nutno hledat tam, v hlavním městě perské provincie Farsistanu nebo poblíž něho. A kdybych snad byl ve svých předpokladech na omylu, ještě bych tvrdil, že souvislost té osoby s hledanou Gul-i-Širaz by bylo možné vypátrat jen tam. Není však zatím třeba lámat si s tím hlavu. Než k tomu dojdeme, rozluštění se nám snad samo nabídne. Vypravoval jsi, že Sefir rozmlouval se svými lidmi?” “Ano, pak se obrátil k nám, aby si na nás, a zejména na mně, vylil zlost. Když mě potupil nejsprostšími nadávkami, řekl mi, jak ohromnou škodu utrpěli podloudníci mou činností, a že jsem povinen zaplatit vysokou náhradu, ne-li položit svůj život. Řečnil dlouho; zkrátka řeknu jen, že jsem neodpovídal a Kepek také ani nehlesl. Peršan začal znovu rozkládat, postupně popsal všechna má pátrání, směřující k tomu, aby bylo vypátráno podloudnické skladiště. Odkud to všechno věděl? Byl to snad některý z mých úřednků, který za úplatu mu všechno prozrazoval?” “Tu domněnku lze připustit, ale nasvědčuje také vpravdě, že měli zvědy, kteří předem zjišťovali, co hodláš podniknout.

Soudím z tvého vypravování, že podloudníci měli rozsáhlou a velice vyvinutou organizaci, jejíž vedení a řízení nepostrádalo ani odvahu ani chytrost. A kde byly osoby, co věděly o každém tvém záměru? Zajisté jen mezi tvými lidmi!” “Soudíš správně. Kéž bych byl býval v tomto ohledu pozornější! Nyní zjišťuji, proč se mi často zhatily záměry chytře a pečlivě pojaté, takže by se jinak nemohly minout výsledkem. Nahlížím, že jsem byl k svým podřízeným příliš důvěřivým, a v tom spočívá chyba, kterou jsem těžce odpykal.” “Hned od té doby, o níž vypravuješ?” “Ano. Zmínil jsem se už, že Sefir ohrožoval nejen můj život, ale že požadoval i náhradu za škody, které mou činností utrpěl.

Požadoval všechno jmění, a když jsem řekl, že nejsem bohatý, ba ani ne zámožný, vysmál se mi a jmenoval nejen částku, která byla mým jměním, ale i banku, v které byla uložena, a to tak určitě, jako bych mu to byl sám pověděl.” “Podle toho jistě nahlížíš, že měl výtečné vyzvédače, a to z tvého nejbližšího okolí.” “Tehdy mě to nenapadlo; bylo také už pozdě, neboť měl určité zprávy. Vyžadoval ode mne poukázku na banku, a když jsem mu ji odepřel, prohlásil, že za hodinu bude po mně i onbašim veta. Poskytl mi tři čtvrti hodiny na rozmyšlenou a vyčkávaje usadil se s ostatními. Seděli tam, jen chvilkami přerušili hluboké ticho několika slovy pronášenými potichu. Když určená doba minula, tázal se mne, zda chci vyhovět; odmítl jsem. Tu zarazili do zdi dva kolíky a dali mně i Kepekovi provazy na krk. Nebylo pochybností, že nás chtějí oběsit, a tu spíše s ohledem na onbašiho než na sebe jsem prohl ásil, že svoluji. Řekneš

snad, effendi, že jsem jednal zbaběle?” “Nemyslím. Na tvém místě by byl každý jednal tak jako ty, neboť komu nezbývá, než žít chudý nebo být oběšen jako boháč, zvolí zajisté prvý případ. Vždyť jsi měl výnosné postavení a mohl jsi opět nabýt jmění.” “Také jsem si myslil, záhy jsem však dospěl k přesvědčení, že doufám marně. Sňali nám provazy se šíjí a přinesli – můžeš uhodnout, co přinesli?” “Nemohu,” usmál jsem se. “Přinesli můj divit jazy takým33, ano, můj vlastní divit jazy takým a mUrek-fce640, kalem a kiahat”, a kupodivu, i ten kiahat byl můj, z mého vlastního psacího stolku!

Měli to vše v balíčku, v němž byl také lok” a můj myhyr*3. Co tomu řekneš? ” “Že se na tento kousek připravovali už dávno a dokonale. V bance znali asi všechny tvé věci a podloudníci je potřebovali, aby bylo prokázáno, že poukázka je opravdu od tebe a od nikoho jiného. Zajisté jsi ji napsal?” “Ano, ale ne tak, jak jsem chtěl; Sefir ji diktoval. Byl to určitě obratný obchodník, neboť ji sestavil tak, že bych ihned peníze vyplatil, kdybych byl pokladníkem banky. Peníze nezněly na výpověď, poněvadž v svých poměrech byl jsem nucen mít na zřeteli třeba i nenadálé propuštění z úřadu.

Jako turecký úředník byl jsem podřízen pašovi mně nepříznivému a musel jsem snášet různá příkoří v městě Cařihradu tak vzdáleném. Nutnost mi kázala uložit peníze tak, aby mi v každé chvíli mohly být vyplaceny. Když Sefir vzal poukázku do ruky, přirovnal ji k některým jiným papírům a řekl: “Zde jsou listiny, které jsi sám napsal, a nyní jsem přirovnal tuto poukázku k jejich písmu. Kdybys byl psal jinou rukou, byli bychom vás přece oběsili. A nyní vám něco ukáži a pak ti dám otázku. Dobře si ji promysli, než odpovíš, protože na tvém rozhodnutí závisí nepochybně váš život!” Rozvázali nám pouta na nohou, takže jsme mohli povstat a kráčet; ruce 39Psací náčiní. •““Inkoust. 41Pero a papír. “Pečetní vosk. 43Razítko.

nám nechali spoutané, aby nám znemožnili obranu. Zatím co ostatní svítili lampičkami, odstoupil od kouta, kde byly složeny provazy; odklidili je a po nich i písek. Tu se objevily kusy prken a pod nimi, když je odstranili, otvor se schody vedoucími dolů. Sestoupili jsme po nich a vstoupili jsme do veliké rozsáhlé místnosti, naplněné takovým množstvím podloudnického zboží, že jsem úžasem div neklesl. Visely tam, ležely a stály – – -” “Prosím dovol!” přerušil jsem ho. “Jak vysoká byla ta místnost?” “Asi čtyři stopy nad dospělého člověka,” odpověděl. “Nepamatuješ se již asi, ale bylo by zajímavé vědět, kolik stupňů měly ty schody?” “Náhodou to vím naprosto určitě. Když mi poručili jít dolů a já pod sebou zpozoroval tmavou hloubku, pomyslil jsem, že tam bude naše vězení, kde musíme zahynout. Byl jsem odhodlán podniknout vše možné, abych získal svobodu, a poněvadž při tom na schodech velmi zálež elo, počítal jsem stupně.

Bylo jich osmnáct.” “Měly obyčejnou výšku?” “Ano. Tuším, že v zdejších domech šest schodových stupňů vydá jednu cer-t-áafei44.” “Dobrá! Cer-i-šahi měří sto dvanáct centimetrů. Byla-li místnost čtyři stopy nad výšku člověka, musí být strop devadesát až sto centimetrů tlustý. Rozdíl mezi oběma stropy nahoře v chodbě a dole ve skladišti obnáší asi tři sta padesát centimetrů, podle perské míry tři královské lokte a půl cejofcu45.” Pohleděl na mne uvážlivě a řekl: “Opět se mi vtírá otázka, proč se na to ptáš tak zevrubně a proč to dokonce tak přesně vypočítáváš?” “Odpovídám ti opět, že je to můj dávný zvyk. Víš-li, jak hluboko je skladiště pod chodbou, jejíž poloha je ti známa,

můžeš také, aniž vstoupíš dovnitř, zvenčí posoudit, v jaké výši nebo v jaké hloubi Birs Nimrudu je tato místnost. V kterém koutě chodby byly složeny provazy?” “Vzadu napravo. Ale připadá mně, jako bys měl nějaký úmysl, který mi chceš zatajit.” “Nemám postranní úmysly, ale později tě přesvědčím sdělením, podle něhož uvěříš, že mé otázky měly účel. Nuže, místnost, o níž jsi vypravoval, byla naplněná podloudnickým zbožím?” “Úplně, a to tak, že sotva zbývalo místo, abychom mohli projít, Sefir nařídil, aby se posvítilo koldokola, a my spatřili množství tkanin kalemkarských46, velmi pracně a nákladně zhotovených, jejichž barviva jsou zpracována pomocí prys- “Královský loket. 45Píď, perská míra. 46Doslovně: “Kresba perem”.

kyřice sakkes. Dále tu byly drahocenné šály z vlny murgus”, skvostné feršhag(tm) z Farahanu u Kirmančahu, ohnivé hedvábí a vlněné cAunó49 a palmami protká-vané šály abrišum. Spatřil jsem také velké balíky íogftrí50, čeřme hamadanigsí a pusté buchám”. Potom jsme byli vedeni ještě třemi jinými místnostmi, kde bylo složeno podobné zboží a jiné věci, jako hašiš, opium, koření, růžový olej a zásoba jedů z Kasvinu, všechno určené pro Cařihrad. Ukázali nám také lapis lazuli z Turkestánu a diamanty, broušené v Ispahanu a v Širázu, a množství barasu, širbamu a maden-i-nau53, jež

samy o sobě představovaly celé jmění.” “Proč ukazovali to vše tobě, vrchnímu celnímu úředníku, před nímž to měli spíše tajit? Asi z jediné příčiny, totiž že tě chtěli uvést v pokušení a tajně té zapříst do spolku s podloudníky. Kdyby se jim bylo podařilo tě zvábit, mohl jim patrně obchod kvést ještě lépe.” “Ano, takový měli záměr. Sefir mi navrhl, abych společnost podporoval a za to mi nabízel ročně takovou odměnu v hotovosti, že by se jiný bezpochyby byl dal svést; ale já jsem mu řekl zkrátka, že nejsem zločincem a že se jím nehodlám stát. Potom mi ukázal peníze, velmi hodně peněz a řekl, že mi za první rok odevzdá odměnu hned a že mi navrátí také mou poukázku, poněvadž mne jako svého spojence nemůže olupovat. Já však jsem se nedal svést. Tu zahořel zlostí a řekl: “Patrně považuješ nebezpečí, v němž jsi uvázl, za menší, než jaké je. Jde o váš život. Znáte naše skladiš
tě a viděli jste vše, co v něm je; pouze vaše smrt může nám poskytnout bezpečí, o něž musíme dbát. Poskytnu vám ještě chvíli na rozmyšlenou. Vyšlu nyní posla s tvou poukázkou do Bagdádu. Nebude-li vyplacena, budeš rozhodně synem smrti; obdržíme-li peníze, promluvím s tebou ještě jednou.” Když pronesl tu hrozbu, kázal nás opět jako předtím spoutat a uvěznit. Nedali nám ani vodu ani pokrm.” “Opomíjíš naznačit místo, kam vás dopravili. Také ses zmínil o třech ostatních místnostech, ale nerekl jsi, jak souvisely a jak jste se dostali z místa na místo.” “Dveřními otvory, zakrytými visutými koberci.” “Nebylo tam tajné zařízení, jež by zamezovalo přístup nahodilým vetřel-o ry u cum: Ne ” “ne. “Záleží tedy jen na dvou místech, totiž na vnějším vchodu a na skrytém <7Koza angorská. 48Koberce. “Moiré. 50Šagrén. “Marokén. “Černé jehněčí kožešiny z Buchary. 53Tři různé druhy tyrkysu .

otvoru k schodišti, kde byly nahromaděny provazy. Jakou polohu měly ostatní tři místnosti vzhledem k první?” “Z přední místnosti se vcházelo do prostřední, vedle níž napravo i nalevo se prostíraly ostatní dvě. Proti první a za prostřední bylo vězení, do něhož nás zavřeli.” “Bylo to malé vězení?” “Ne, byla to místnost stejně veliká, jako ostatní čtyři uradí/54.” “Všech pět místností tvořilo tedy pravidelný obrazec, sestávající ze stejně velikých čtverců a ty se v podobě kříže stýkaly?” “Ano, znázorním ti to.” Vzal do ruky opět čibuk, nakreslil špičkou vedle naznačený obrazec a řekl: “K jedničce vedou schody dolů; odtud jsme šli do trojky, čtyřky a dvojky, načež jsme byli opět spoutáni a dopraveni do pětky, kde jsme leželi bez hnutí jako balíky zboží.” “Zajisté ve tmě?” “Ano; ale pokud byli s lampičkami u nás, mohli jsme se rozhlédnout. Nespatřili jsme však nic, než ho
lé cihlové zdi a na zemi v levém rohu malou hromadu hlíny.” “Byla podlaha hliněná?” “Ne, vydlážděná cihlami.” “Ta hromádka hlíny je nápadná; byla by zajisté upoutala mou pozornost, kdybych byl býval na tvém místě.” “Snad proto, že později přišli kanafidis7 Ujišťuji tě, že to jsou zcela neškodná zvířata, jež nikomu neublíží.” “Kanafid? Měli jste v místnosti dikobrazy?” “Ano. Když se nám zdálo, že ležíme bůhví jak dlouho, zaslechli jsme tichý šramot; potom se ozvalo harašení, jako když tenké hůlky drkotají; několik těch zvířátek pobíhalo sem a tam. Zprvu jsme nevěděli, jaká zvířátka to jsou, ale když jsme uslyšeli chrochtavé zvuky, poznali jsme, že to jsou kanafid.” “Divná, nejvýš divná věc!” “Proč?” “Nenahlížíš to? Nejprve je nápadné, že se ta plachá zvířata odvážila až k vám; to však lze objasnit tím, že to bylo na jaře, kdy se páří a kdy jejich přiroz
ená plachost ustupuje silnějšímu pudu. Mnohem nápadnější je však okolnost, že se objevili v komoře, zbudované z cihel. Dikobrazi vyhrabávají sice někdy velmi dlouhé chodby, ale pevnými cihlami se prodrat nemohou. To by ukazovalo bud’ na to, že někde ve zdi byla vrstva rozpadlých cihel nebo dokonce “Jizba, komora. “Dikobrazy.

zasypaná chodba ven. Ta vám ovšem nemohla prospět, poněvadž jste byli spoutáni. Pro tuto chvíli je důležitější otázka, jak byla uzavřena vaše komora od místnosti číslo tři. Zajatci nebývají umístěni za dveřmi zakrytými kobercem!” “Pokud jde o to, podloudníci se ovšem takové neopatrnosti nedopustili. Spustili shrnovací oponu ze silných drátů, kterou mohli podle libosti spustit a opět vytáhnout a upevnit. Ale i kdybychom nebyli bývali spoutáni a měli své nože po ruce, nebylo by se nám podařilo prořezat tyto dráty.” “Že tam měli takovou shrnovací mříž, nasvědčuje tomu, že komora před tím bývala vězením. Vypravuj dál!” “Jak jsem již podotkl,” pokračoval, “trvalo velmi dlouho, nežli jsme uslyšeli harašení drátů a než jsme opět spatřili světlo. Sefir přicházel a s ním ti muži, kteří tu byli prve. Jak nám sdělil, peníze byly vyplaceny. Naladilo ho to k mírnosti a nepočínal si už tak urputně
jako dříve. Tázal se, zda jsem se už rozmyslil, a když jsem mu dal opět odmítavou odpověď, klidně a bez předešlé zlosti vzal mé rozhodnutí na vědomí a řekl mírně, i když dosud velice rozhodně: “Sám jsi vyslovil nad sebou tímto odmítnutím ortel. Musím se postarat, abys nám neškodil. Tušili jsme, že zamítneš návrh držet s námi, a pro ten případ ti byla přisouzena smrt. Měl jsi však přímluvce; kdo”jím byl, nemusíš vědět; slíbil jsem té osobě, že ti daruji život, zaručíš-li nám jiným způsobem, že budeš mlčet. Nuže, slyš, co ti nyní pravím! Svolíš-li, dostanete svobodu; nesvolíš-li, nedočkáte se příští hodiny. Zapřísáhnete se mi přísahou, kterou vám budu předříkávat, že toto místo nikomu neprozradíte a že se vzdáš svého postavení, jakmile se navrátíš do Bagdádu. Neučiníš-li to hned, v nejkratší době propadnete naší pomstě. A bude-li tato naše skrýše dříve nebo později vyptrána způsobem, z něhož bychom jen vytušili, že jste nemlčeli jako hrob, že jste porušili svou přísahu, nastane vám mučednická, nejhorší a nejbolestnější smrt. Nesmíš se také, pokud jsi živ, hnout z Bagdádu, aby ses vyhnul naší pomstě. Budeš pod stálým dozorem, a kdybys měl žít ještě sto let, nespustíme tě z očí. Budeš ztracen

budeš při nejmenší přípravě k odchodu! – Taková ustanovení požadoval na mně Sefir, effendi. Co bys byl učinil v mém postavení?” “Sotva to, co ty,” odpověděl jsem. “Bezpochyby by se byl Sefir už se mnou ve vězení ani neshledal. Ale na tom teď již nezáleží. Složili jste přísahu a propustili vás, načež jsi se navrátil do Bagdádu a vzdal ses úřadu.” “Ano, tak je to. Nevím opravdu, co bych měl nebo mohl učinit lepšího. Kdybychom se byli zdráhali vykonat, co nám uložili, hrozila nám jistá smrt. Život sice neměl pro mne dávno už žádnou cenu, ale nešlo tu jen o mne, nýbrž i o věrného Kepeka, a poněvadž i ubohý život vždycky něco znamená, přijal jsem Sefirovy podmínky. Přísahali jsme, pak nás zbavili pout a vyvedli na chodbu před věž.” “Patrně v noci?” “Ne, ve dne.” “Opravdu? Jaká to byla neobezřetnost od toho Sefira?!”

“Proč neobezřetnost? ” “Protože jste spatřili, co vám až dosud tajili, totiž vchod a jeho polohu, přístup, jak se otvírá a zavírá.” “Ovšem, spatřili jsme vše. Sefir nám řekl: ‘Z toho, že před vámi nic netajím, můžete posoudit, že jste v mé moci pevně a jistě. Ano, dělám to úmyslně. Znáte-li všechno, vzrůstá pro vás pokušení porušit přísahu a trest smrti vás zasáhne tím jistéji.’.” “Ostatně tajný vchod, effendi, bychom později stejně nenalezli, i kdybychom hledali, jak chtěli, neboť jsme si nezapamatovali ty čárky, jimiž byla označena malá cihla, kterou je nutno vytáhnout dříve, než se dá hnout s většími.” Když to bimbaši řekl, zostřil jsem sluch. Přísahal, že nic nevyzradí a netušil, že těmito slovy řekl vše. Cihly na Birs Nimrudu mají nápisy klínovým písmem, ale v čárkách, a tím obrátil mou pozornost na okolnost, kterou jsem až dosud nijak zvláště nebral v úvahu, poněvad
ž jsem ji považoval za nahodilou a tedy bezvýznamnou. Jak čtenář již ví, pergamen Peder-i-Baharata obsahoval kresbu, jejímuž významu jsem tehdy neporozuměl; ale když mi bimbaši popisoval cestu nahoru a na Birs Nimrud, znenadání se mi objevila před očima, a tu jsem k svému úžasu pochopil, že čárky, z nichž se skládala, znázorňovaly cestu k podloudnickému skladišti. A když nyní řekl “čárky” místo “klínů”, napadlo mě, že jsem dole pod výkresem zpozoroval čárky, jež mi tehdy nebyly nápadné. Vypadaly, jako by byly udělány neúmyslně, jako když někdo zkouší pero nebo tlačí jeho hrotem na papír, aby je učinil pružnějším anebo také, chce-li odstranit vlásek, jenž se na ně uchytil. Kresbu jsem okopíroval, ale čárky ne. Naštěstí mám velmi věrnou paměť, která nejednou, zcela nezávisle na mé vůli, pojme předměty i děje sebe lhostejnější, aby je vybavila najednou a zcela zřetelně, jakmile jsou mé myš
lenky sdružením jiných představ přivedeny k určitému pojmu doby nebo místa. Zrovna tak se stalo i teď. Jakmile bimbaši vyslovil slovo “čárky”, vyvstaly mi čárky spatřené na pergamenu tak zřetelně a určitě před duševním zrakem, že se mi jasně představil nejen jejich počet, nýbrž i jejich rozmanitá velikost a vzájemná poloha. A nebyly to čárky, nýbrž klínové písmo, ale zjednodušené, obyčejné klínové písmo babylónské, a zatím, co jsem ani neslyšel, o čem bimbaši dále povídá, přeložil jsem si v duchu klínové písmo v tato slova: “romen ‘a. Illai in tát kabad

bad ‘a. Illai – -” To znamená Česky: “přinášet nejvyššímu Bohu s úmyslem jediné k slávě Boha nejvyššího – -” Byl to úryvek věty, znamenající část nápisu na příslušném kameni, kdežto jiná písmena stala se už nečitelnými. Ale zde nešlo o přečtení celého původního nápisu, nýbrž o to, abych si tento pozůstalý zlomek nápisu dobře zapamatoval, neboť jen pomocí něho se dal poznat dotyčný kámen. A kdyby i celý nápis byl znám, naskýtaly se obtíže nalézt kámen, pokud tamčlověk ještě nebyl, neboť tyto kameny zabírají jen plochu starodávné čtvereční babylónské stopy. Nedbaje vypravujícího starce a upoután touto myšlenkou, otázal jsem se ho ‘pojednou:

“Jsou poblíž kamene s čárkami ještě jiné kameny tak popsané?” “To už nevím,” odpověděl. “Ale proč se takto tážeš? Mluvím tu o docela jiné věci a ty mě vyrušuješ tím kamenem! Tuším, že jsi ani neslyšel, co jsem mluvil!” “Bezpochyby. Přemýšlím totiž o tom, nebylo-li by snad možno – – -” “Prosím tě, nech toho!” vpadl mi do řeči. “Pověděl jsem ti, co jsem povědět směl, poněvadž spoléhám na tvou mlčenlivost; dále však nesmím. Víš, že tajemství zradit nesmím, jinak by se neodvratně dostavil trest smrti.” “Domníváš se, že jsi ještě teď pozorován?” “Ano.” “Pak už asi vědí, že jsem u tebe.”

“Aťsi vědí! Nevím, proč by mi to škodilo. Zdejší podloudnictví se tebe netýká.” “Co se stalo s celníky, jež jsi vzal s sebou v té době, co jste byli v zajetí?” “Marně na mne čekali v Hillé a rovněž tak marně mě hledali. Navrátili se pak do Bagdádu a už se o mne nestarali. Myslíš-li, že v Orientě panuje taková oddannost podřízených jako na západě, mýlíš se. Sefir nám navrátil koně i zbraně a tak jsme odjeli nejprve do Hillé, abychom zahnali hlad a žízeň, neboť jsme byli přes tři dny ve věži. Hned po svém návratu do Bagdádu jsem oznámil pašovi, že jsem nemocen a žádal jsem o propuštění.

Neuzdravil jsem se, dokud můj nástupce nenastoupil úřad. Bohužel mi vyměřili velmi nuznou penzi, z které jsme až dosud sotva žili, a řeknu-li, že jsme od té doby ani jednou neměli takový oběd jako dnes, objasním tím dostatečně naše postavení. Jsou krajiny, kde bych při levnějších cenách mohl žít lépe, než zde v Bagdádu, kde je draho; ale nesmím se odtud hnout; jde mi o život.” “Neodvážil ses opustit Bagdád?” “Ne. Jak bych mohl jen na to pomyslet! Jsem zde zajatcem právě tak jako tehdy na Birs Nimrudu. Toužím odtud, a přece jsem tu připoután až do smrti. Nucený život v těchto poutech se mi hnusí. Štítím se lidí a žiji v ústraní. Přihodí-li se co na babylónské věži, vydrolí-li tam počasí kámen anebo stane-li se něco podobného, octnu se v podezření, že jsem podnikl pokus tam vniknout. Pociťuji, že vrahova dýka mi visí nad hlavou a každý neobvyklý šramot mnou trhne, jako bych slyšel, že sunou do hlav
ně kouli mě určenou. Nejím nic z cizí ruky, neboť by jídlo mohlo být otráveno; spokojuji se zbytky jídla, z něhož předem jedl onbaši. Rád bych umřel, abych se zbavil života naplněného bázní a strachem, rád bych byl mrtev, a přece se bojím smrti, neboť neustále se ozývá hlas mého nitra, že si mám zachovat život pro nějaký mně ještě neznámý účel zbývajícího života.

Jsem nešťasten, velice nešťasten; věř mi, effendi!” Bylo mi ho věru líto! Teď už mi nebyl tak podivný jako dříve. Bázeň mu rozhlodala charakter, schvátila jeho činorodou sílu a proměnila ho v motýla, jenž se bojí každého dopadajícího naň stínu jako úhlavního nepřítele. Ze srdce rád bych mu byl přál vysvobození z těchto muk. Kdyby bylo možné chopit se jeho nepřátel, Sefira a ostatních, byl bych rád nasadil život a zápasil s nimi za tohoto těžce zkoušeného muže. A mimoto měl ještě nepřátele, kteří nezůstávali ani v Birs Nimrudu, ani v poušti, ani na území mezi Irákem, Arábií a Persií, ale v jeho srdci. “Ano, jsi velmi nešťasten, snad i víc, než jak si myslíš,” řekl jsem. “Bojíš se smrti; obáváš se o život, a jsi dávno nebožtík; dlouho není v tobě život!” “Jak to myslíš?” zeptal se mě. “Duše tvá je jako fcn&r56, v němž leží pochována tvá víra, naděje, důvěra v Boha. Nemá- li kdo Boha, nemá života. Jen ten, kdo ví, že je pod ochranou

Všemocného, na toho nedoléhá úzkost a strach, ten se neobává žádného nepřítele ani protivníka, neboť všechny

lidské úklady utonou ve vůli toho, bez něhož kapka vody nevyprší, bez jehož vůle prášek k zemi nespadne.” “Snadno kážeš; tebe neohrožuje ruka vrahů!” “Myslíš? Kdybys věděl, jak často se takové ruce po mně vztahovaly, buď nepokrytě nebo zákeřně! O život mi ukládali lidé, které jsem ani neznal, anebo ještě hůř, jež jsem považoval za přátele; smrt byla přede mnou, vedle mne i za mnou, aniž jsem něco tušil. To je horší a mnohem, mnohem nebezpečnější, než stranit se lidí, o nichž víme, že se jich musíme varovat. Pravíš, že mne neohrožuje žádný vrah, a já ti říkám, že i zde jsou lidé, kteří přímo baží po mé krvi. Pozoruješ však, že bych se bál? Lidé, kteří mne pronásledují, nemohou mi uškodit,

neboť jsem pod ochranou toho, proti němuž se jejich síla podobá dabbúre57, která letí do výše a chce nizra58 bodnout žihadlem.” “Jsou to asi všední lidé; mým nepřítelem je však Sefir, mocný náčelník tlupy zločinců, proti nimž ani bagdádský pasa nic nesvede.” “Mýlíš se. Ten, který mi zde v Bagdádu usiluje o život, má moc bezpochyby stejnou, anebo snad je v této krajině ještě mocnější než Sefir. Protože Sefir znamená vyslance, zajisté zdržuje se zde ten člověk jen někdy a nakrátko. Ale domnívám se, že se dva naši nepřátelé znají, že jsou dokonce druhy a docela rovnocennými darebáky.” “Co pravíš? Že mně i tobě ukládají o život dva lidé, kteří jsou přáteli?” “Ano.” “Patří snad tvůj protivník také k podloudníkům?” “Možná.” “Kdo je to a jak se jmenuje?” “Slyšel jsi někdy jméno Šili?” “Je to perské slovo, znamenající tolik co stín.” “Pronáším to slovo jako jm
éno a ne jako obecný výraz.” “Neznám je.” MHrob. “Vosa. 58Orel. “Buď rád! Jako stín nikdy neodstupuje od člověka, tak i Šili neopouští toho, jemuž kráčí v patách s obnaženou čepelí.” “A takový Šili se za tebou plíží?” “Ne jen jeden, ale několik stínů, jak asi správně tuším; jejich náčelník je možná spojencem tvého Sefira, a nic bych se nedivil, kdyby mi některý z nich přišel pod pěst. Velmi by mě těšilo, kdyby Sefir tu přátelskou pozornost, kterou ti až dosud věnoval, obrátil na mne, neboť myslím, že bych se s ním velmi rychle vypořádal.” “Eífendi, projevuješ velikou sebedůvěru, snad až přílišnou!” “Nemyslím! Kdo si troufá víc, než může, je

ovšem domýšlivý; ale kdo si méně důvěřuje, než může vykonat, je slaboch. Nejsem domýšlivý, ale také nechci být slabochem. Člověk se musí zevrubně znát a takového sebepoznání nedosáhne ovšem snadno; člověk ho získá jen bojem a protivenstvím, stykem s nepřátelskými osobami a hlavně poznáním a ovládnutím sebe sama. Čím je chladnokrevnější, tím snadněji a rychleji zvítězí, tím jistěji dochází sebepoznání. Osvojí-li si je, může pak bezpečně vlastní sílu měřit silou ostatních a jednat podle výsledku. Kdo slyší oprávněné a sebevědomé slovo a krčí při tom nos a mluví o domýšlivosti, nezná vysokou cenu sebedůvěry, poněvadž ji sám nemá, i kdyby potichu nebo hlasitě o sobě prohlašoval, že je dokonalý a statečný člověk.” “Vím, effendi, že tvá řeč se týká mne. Ale já už jsem starý a ty mladý; tobě nebyli vyrváni krvavou vraždou z náručí ti, kteří by ti byli nejmilejší na svět.” “Přesto jsem ztratil tolik co ty, snad mnohem více; ale komu Bůh v své moudrosti bere, tomu nahrazuje dvojnásob. Ovšem, kdo neumí ruku po tom daru vztáhnout, nemůže získat bohatou náhradu ani mluvit o zhojení svých ran. A naříkáš-li, že ti všecky tvé drahé vyrvala

smrt, táži se tě: můžeš opravdu, bezpečně a s jistotou tvrdit, že jsou mrtví?” “Effendi!” zvolal rozčileně. “Snad si nehodláš ukrutně pohrávat s mým srdcem, s mým nevýslovným hořem?” “Nikdy. Bůh uchovej, abych tak jednal! Nemysli, že ti tou myšlenkou v hanebné lehkovážnosti drásám srdce! Vím velmi dobře, co říkám! Co ti tu povídám, jsem předem uvážil, a proto je každé mé slovo závažné.” “Ale jak přicházíš k tomu, abys mé zesnulé počítal k živým?” “To snad dělám?” “Ano.” “Ne. Tázal jsem se jen, můžeš-li tvrdit, to je dokázat, že jsou opravdu mrtví. Můžeš-li to dokázat, mluv!” “Ano, a – – – přece také ne.” “Nikoli ano, ale pouze ne! Spatřil jsi jejich mrtvá těla?” “Ne.” “Pozůstatky jejich těl?” “Ne.”

“Mluvil jsi s lidmi, kteří byli očitými svědky jejich smrti?” “Také ne. Bylo mi ovšem vypravováno o jejich povražděiií, ale nikdo z těch, kteří to povídali, nebyl přítomen; nikdo nebyl očitým svědkem.” “A přece tomu věříš jako pravdě pravdoucí? Být na tvém místě, pátral bych po nezvratných důkazech!” “Effendi, nedoháněj mne, abych žaloval sám na sebe! Nepřitěžuj mému srdci. Leží na něm tíha minulých let a tlačí je až podnes!” “Proto bych mu rád ulevil. Vypravoval jsi nám o událostech v Damašku jen stručně. Uvažuj! V až dosud panující temnotě naskytnou se snad světlejší místa, která ti možná poskytnou příčinu k naději. Považoval jsi vše za tak samozřejmé a navždy ukončené, žes o tom opravdu dál neuvažoval?” “Pane, musím ti říci, že byly chvíle, kdy jsem chtěl pochybovat o pravdě, jíž jsem až dosud považoval za nezvratnou; ale všecko mé namáhání a úsilí, abych nalez
l jediný důvod, v němž by má naděje zakotvila, vyznělo naprázdno, a kotva mé naděje se navrátila z hloubky, nepřinášejíc mi nic, než opět strast.” “Musíš znovu zakotvit!” “Neprospěje mi to! Pověz sám: kdyby moji drazí byli naživu, neprojevili by se nějak, že jsou dosud na světě?” “Snad nemohou, poněvadž o tobě nevědí.” “Měli pátrat, až by mě vypátrali.” “Pátral jsi ty po nich?” Sklonil hlavu bez odpovědi. “Snad i pátrali, musíš však povážit, že jsi o sobě nesměl dát vědět. Jak by tě mohli vypátrat?” “Pravdu máš, effendi.” “Možná, že ani po tobě nepátrali, vždyť se domnívali, že nejsi mezi živými. Přece museli vědět, že jsi byl zastřelen!” “Mohli se dozvědět od vojáků, kteří mě ušetřili, že jsem živ.” “Směli o tom ti vojáci mluvit?” “K mé choti a k jejím rodičům? Zajisté, ti by byli nic nevyzradih.” “Ale jak si můžeš myslet, že by tvým drahým
napadlo, aby šli k příslušníkům tvé setniny otázat se, zda snad na tebe nemířili, abys byl zachráněn! A kdyby jim sáni Bůh tu myšlenku byl vnukl, nemohli vědět, kterým vojákům bylo nařízeno vykonat ortel smrti. Byli by museli pátrat tu i onde, až by to bylo nápadné a budilo by to podezření. Považ to dobře!” “Na to jsem ovšem až dosud nevzpomněl.” “Byl jsi

přesvědčen, že jsou zavražděni; ale dejme tomu, že tomu tak není. V tom případě prchli před lůzou, ohrožující jak šiity tak křesťany. Když byla vypleněna a vypálena ulice, v níž zůstávali, byli už v bezpečí, snad se ocitli mimo město; také lze připustit, že byli mezi tisíci, jež Abd el Kadeř zachránil v tvrzi a v svém domě. V prvém případě se nesměli vrátit do města, v druhém nemohli vyjít z tvrze anebo z domu Alžířana, pokud nenastalo v městě utišení;

té doby byl jsi však už mrtev, to jest úředně zastřelen a pochován. Dověděli se to, když mohli opět na ulici. Neměli příčinu pochybovat, že jsi nebyl popraven a museli to považovat za hotovou událost. Nenahlížíš to?” “Effendi, rozbíráš-li věc takto, je vskutku nemožné odporovat.” “Nuže, pokračujme! Měli snad u otevřeného hrobu prosit, aby směli do něho nahlédnout, že jsi opravdu v něm? A kdyby je tato smělá myšlenka napadla, bylo by se jim dostalo

výsměchu, ne-li čeho horšího. Ne, ta záležitost měla průběh co nejprostší; dověděli se, že jsi byl zastřelen; želeli upřímně tvé smrti, která je hluboce zarmoutila, a želí jí snad dosud, a pak – víš asi, co učinili?” “Nemohu vědět.” “Vědět

ovšem ne, ale tušit. Však jsi vypravoval, co udělali mnozí ze zachráněných, když se opět směli ukázat.” “Vystěhovali se z Damašku.” “Dobře! Nedůvěřovali míru, neboť tušili, že by po něm snadno mohlo nastat nové a větší krveprolití. Proč by se byl právě tvůj tchán domníval, že je v městě bezpečnější než ostatní šiité nebo křesťané?” Bývalý bimbaši se velmi nepokojně vrtěl na svém místě. Bylo mu asi divnej proč ho ještě nikdy nenapadlo to, co jsem vyslovil. Posléze odpověděl: “Poslyš, effendi, způsobil jsi skoro, že také již počínám věřit. Ovšem, můj tchán, nebyl-li i se svými domácími zavražděn, nezdržel se v Damašku déle, než pokud bylo nevyhnutelně třeba.” “A myslíš, že by v tom případě vzal s sebou pouze svou ženu?” “Ne, vzal zajisté i mou ženu a děti.” “Ale kam?” “Kdo to může vědět?” “Opět pravím jako prve: nelze vědět, ale lze to tušit. Uvažuj!
” “Snad se vydal do Bejrútu.” “Proč?” “Protože tam byl dříve šťasten.” “Na jeho místě bych do Bejrútu nešel.” “Z jakého důvodu?” “Poněvadž povstání proti jinověrcům propuklo na Libanonu a rozšířilo se po dalekém okolí. Pokoj nastal pouze z přinucení a Bejrút je uprostřed nebezpečného okrsku.

Kdyby došlo k novému pozdvižení, lze bezpečně očekávat, že by propuklo opět tam. Opustil-li tvůj tchán Damašek z obavy, že by tam opět mohlo nastat krveprolití, neodebral se přece zrovna tam, kde by ho nové neštěstí nejspíše mohlo zastihnout.” “Effendi, pozoruji, že jsi téměř vševědoucím!” “Nepřeháněj! Jen jeden je vševědoucí, a ty o něm víš, ač v něho nevěříš. Prostý a zdravý rozum je mi rádcem a své úsudky prostě čerpám z událostí. To dovede každý, jemuž se myšlenky netoulají po světě.” “Ale pověz, kam se obrátil, nevydal-li se do Bejrútu?”

“Neuhodneš?” “Ne.” “O, bimbaši, jak se ti divím!” “Doj go katu! Není se čemu divit! Odporuj si nebo ne, k uhodnutí takových okolností náleží drobet vševědoucnosti, třeba jen maličký, pramalý drobeček. Vypočítat může něco každý, maje k tomu čísla nebo číslice; ale co má před sebou, má-li hádat, pouze hádat?” “Řekněme tedy vypočítat a ne hádat. K tomu jsou také čísla nebo číslice, i když nepočítají v jednotkách, násobcích a nulách, nýbrž v skutečných událostech.” “Mluvíš příliš učeně, effendi, tomu nerozumím.” “Pochopíš hned, dám-li ti příklad. Zde se považuješ za

nešťastného a rád bys odtud. Kdybys to mohl učinit, kdyby ti nebránilo nic, docela nic, které místo bys zvolil k svému pobytu, které město, který kraj, kterou zemi?” “Divná otázka! Odpověď je samozřejmá. Odebral bych se do Leh memleke-ít59, poněvadž jsem rodilý Leh Lehli60. Kdo by o tom pochyboval?” “Kdo? ” usmál jsem se. “Příkladně ty, poněvadž jsi právě podobně pochyboval o rozhodnutí svého tchána.” “Já?” tázal se s údivem. “Ano.” “Jak?” “Byl jsi na rozpacích, do které krajiny a země by se obrátil.” “Mašallah! Ano, to je opravdu podivné! Effendi, ty umíš nastrojit past!” “Nuže, co soudíš nyní?” “Že se odebral do Persie; ano, jen do Persie, neboť je rodilý Peršan. Neštěstí, jež ho postihlo v cizině, zahnalo ho tam, kam touží srdce člověka až do smrti, totiž do vlasti. Znáš také tuto touhu?” “Nyní se mohu tázat tak jako ty prve: Divná otázka! Sám jsem ti přece tvou pol
skou vlast připamatoval, abys uhodl Persii. Jak by mi mohla být neznámá nikdy nepomíjející láska člověka k místu, kde bydleli jeho rodiče?” “Ano; má otázka byla zcela zbytečná. Nuže, do Persie! Zůstávám zde tak značnou dobu a tak blízko při hranicích této země, aniž mě napadla myšlenka, kterou jsi vyslovil. Mohl jsem pátrat, sám sice ne, ale prostřednictvím jiných, neboť jsem se odtud nesměl hnout. Snad bych se byl dopátral těch, jež jsem považoval za ztracené. Ó, effendi, co jsem zameškal! Jak jsem proto

nešťasten!” “Upokoj se!” “Upokojit se? Snadno se ti řekne, nevíš-li, co znamená ztratit vše a nenalézt nic, poněvadž jsem nedovedl hledat na pravém místě!” “Upokoj se! Zdá se, že jsme si vyměnili stanoviska; zaujal jsi mé a já přestoupil na tvé.” MPolsko. 60Polák.

“Jakto?” “Prve jsi nechtěl vědět o žádné naději, když jsem se staral, aby ti její paprsek vnikl do srdce. Nyní jako by zmizela strast a jako by v něm byla jen naděje; musím tě však opět zavést k tvým předešlým pochybnostem.” “Nečiň to, effendi; prosím tě, nečiň! Ani netušíš, jak jsi mě učinil šťastným, že jsi vymazal z mé paměti krev mých drahých, které jsem považoval za zavražděné.” “Mýlíš se. Nesmazal jsem ty krvavé stopy, neboť takovým úmyslem bych se byl na tobě prohřešil. Nechtěl jsem v tobě vzbudit klamné naděje nebo dokonce úplné přesvědčení. Uklidni se! Kdyby se později tyto předpoklady ukázaly mylnými, tvůj žal by byl zdvojnásoben, neusmrtil-li by tě dokonce. Jak jsem podotkl, chtěl jsem vzbudit v tobě jen paprsek naděje, abych tě vytrhl z tvé ztrnulé lhostejnosti k životu. Ty však skáčeš z krajnosti do krajnosti a považuješ za jistotu, co je dosud málo pravděpodobné. Varuj se toho! Předvedu ti teď

přesvědčivé důvody, že tvoji drazí byli zavražděni.” “Ne, ne; nedělej to!” odmítal. “Znám všecky ty důvody dobře, až příliš dobře. Zničily mi každou radost na světě a znechutily mi požitek z celého mého bytí. Slibuji ti, že se nechci oddávat přílišným nadějím. Slovo na to, že se budu držet mezi nadějí a obavou, až ta nebo ona se stane jistotou.” “To udělej, to bude jediné správné. Věř mi, že když jsem ti dával tu naději, byl jsem si úplně vědom odpovědnosti; odvážil jsem se k tomu, poslouchaje hlasu svého nitra. Ještě nikdy mne nezklamal, pochopil-li jsem jej správně; nejednou, ba velmi často mi pomohl z vážných nesnází a přispěl k rozřešení úloh, na něž jsem sám nestačil. Kdykoli se ve mně ozve, zdá se mi, jako by se mnou mluvil můj strážný anděl, a kdykoli jej slyším a naslouchám mu, pociťuji blaženost, která mé srdce povznáší k nebeským výšinám. Když jsem jej prve pocít
il jako radostné tušení, a přece mnohem jasněji a určitěji než pouhé tušení, nemohl jsem mu odolat; odložil jsem všecky obavy a hovořil jsem k tobě o možnosti nového jitra po dlouhé a temné noci. Nemyslím, že se dnes v tomto hlasu mýlím, ale přece tě varuji, abys neočekával víc, než kolik může pouhá možnost slíbit a vyplnit.” “Děkuji ti, effendi; budu opatrný, jak si přeješ; nevzdám se však už toho paprsku, který začal hřát mé zestárlé a znavené srdce. Podivná věc, pravím ti: v žádném kostele, v žádné mešitě jsem nepocítil tak zbožné, tak povznášející pohnutí, jaké cítím v této chvíli. Nejsi ani křesťanský ani mohamedánský kazatel, ale tvá slova

– – -” “Nezapírej sebe ani své nitro!” přerušil jsem ho. “Byl jsi vždycky pouhý světák s pozemskými tužbami a myšlenkami; tvé srdce bylo nepřístupné hlasu nebes, neotevřelo se slovu, ať je pronášel tia’t”61 nebo ftoť“662. Strasti musely přijít, dlouhá a těžká utrpení musela tvou duši připravovat k lepšímu vnímání; “Křesťanský kazatel. “Mohamedánský kazatel.

pak se dalo předvídat, že první ruka, která tě laskavě uchopí, vyrve tě z propasti bídy a postaví na první stupeň poznání. Ze by to byla zrovna má ruka, nesmíš přisuzovat mně. Tvá chvíle nadešla, a každý, kdo je pevný ve víře a věrný v lásce, by tě byl obdařil týmž darem, jako já dnes. Netušíš, co přijde po naší dnešní rozmluvě; ale ujišťuji tě, že ti vzejde světlo, které nezhasneš, i kdybys chtěl. Rozmůže se víc a víc, až nakonec osvítí celou tvou cestu.” “Mluvíš z

přesvědčení, effendi?” ptal se šeptem. “Jsem o tom přesvědčen. Ten, jehož jsi zapíral, uchopil tě už v nejkritičtějším koutku srdce, a záhy se ho zmocní zcela. Kde chce svítit jeho všemocná láska, tam je marný každý odpor.” Tu stařec vyskočil a zvolal: “Láska, láska! Navrať mi ženu, navrať mi děti, ó, lásko boží a budu ti věřit, oddám se ti až do posledního dechu a ještě déle – déle – déle!” Usmál jsem se. “Ještě déle! Mluvíš už o věčnosti, kterou jsi sotva před hodinou popíral? Nu – chop se ruky, kterou ti dnes láska nabízí, a dojdeš spásy! Nežádej však od ní příliš mnoho; nestav podmínku, neboť ji si nelze podmanit! Chce-li ti prokázat milost, učiní tak bez podmínek. Pokud můžeš, modli se, neboť po stupních modlitby sestupuje k synům lidským!” Nastalo dlouhé, dlouhé odmlčení. Palmové koruny ševelily; ale ten ševel nebyl už jako pohádky z Tisíce a jedné noci, byl jako sladký,
láskyplný a naději vlévající hlas: “Proste, a bude vám dáno; tlučte, a bude vám otevřeno!” Bimbaši opět usedl a založil ruce. Náhle však mi podal pravici a ptal se: “Víš, co jsem nyní učinil?” “Modlil ses,” odpověděl jsem. “Modlil jsem se; uhodl jsi. Modlil jsem se poprvé z vlastního popudu, poprvé, co jsem na světě! Jak často jsem se smával věřícím, ano, litoval jsem je, a nyní pociťuji, že jsem byl

sám hoden politování. Je mi, jako bych býval dlouho, dlouho nemocen a slabý, na smrt nemocen, a že jsem nyní obdržel zázračný lék, a ten mi najednou vrátil ztracenou sílu zdraví. Nebyl jsem člověkem od doby, kdy jsem ztratil rodinu; nežil jsem; ale nyní zas žiji, opět žiji a vidím, že snad milióny lidí žijí tak, že opravdu nežijí.” “Pravý život skutečně žije pouze ten, kdo jej žije v Bohu a v lásce. V tobě láska zemřela a místo ní vzrůstala zuřivost, nenávist a pomsta. Celou vinu svého pochybeného života jsi svrhl na Boha a neuvážil jsi, že viníkem jsi byl sám jediný. Ve své samospravedlnosti ses hádal s Bohem. Sám jsi chyboval; obviňoval jsi toho, jenž by tě byl učinil šťastným, kdybys byl dbal jeho přikázání. Věřil jsi, že na tebe zapomněl, ačkoli – jak ses domníval – jsi hoden štěstí více než ostatní lidé.

Vzepřel se proti lidským zákonům, a jak jsi doznal, brodil ses krví; pro ničemné výhody jsi přestoupil k jinému vyznání a zapřel nauku Kristovu, láska k sobě a rodině byla ti výše než první povinnost člověka, povznášet mysl k Bohu, a ještě do dnešního dne zaměstnával ses více strastí svého časného

neštěstí a tužbou po zemském blahobytu, než hořem ze zatemnění své duše a péčí o věčnou spásu. Skrýval ses před paprskem slunce a divíš se, že tě mrazí; pohrdl jsi vodou života a hněváš se, že žízníš; zamkl jsi dveře svého štěstí a v dětinském vzdoru a nerozumu svíráš pěst proti otci, jenž ti je otvíral. Toho všeho, všeho ses dopustil, a ještě více, mnohem více jsi zanedbal; nikdy ses však neptal, co musí následovat za tvá provinění a tvá zanedbání! Nikdy!

Zasloužil jsi větší trest, než jaký tě stihl. Není třeba, aby Bůh byl nespravedlivý, jak jsi jej nazval, ale pouze spravedlivý, abys tu buď už nebyl nebo abys byl desetkrát nešťastnějším než jsi. Nepoznáváš, že byl k tobě milosrdný přes všecko, nač naříkáš? Že jsi dokonce nezasloužil ani té milosti, aby ti seslal tento pozdní paprsek osvícení?” Když jsem se odmlčel, váhal s odpovědí. Trochu drsná byla obžaloba, kterou jsem pronesl, a doléhala tím pádněji, čím méně dosud získal sebepoznání. Ale byl bych se dopustil chyby, kdybych ho byl v tomto ohledu šetřil. Ujímá-li se lékař člověka, jenž se připravoval o zdraví nezřízeným životem, a chce-li ho vyléčit, musí mu říci nepokrytě a upřímně, co způsobilo nemoc. A úkoly lékaře duší nejsou o nic menší než úkoly lékaře, jemuž přísluší vyléčit tělesné neduhy. Bimbaši se musel pokořit, aby tím snáze povstal. Aby poznal, jak nespravedli
vě jednal pozemský červík proti všemocnému Otci, musel přiznat, že získal jen milost místo spravedlnosti. Nesměl jsem se ohlížet na to, bude-li mně snad mít má tvrdá slova za zlé; kdyby vskutku došla u něho takového přijetí, nebylo by mu již pomoci. Oddával jsem se však naději, že slova padnou na úrodnou půdu a že se neminou účinkem. Co jsem předvídal, stalo se. Po delší pomlčce doznal: “Effendi, kdyby byl ke mně mluvil někdo jiný tak jako ty, byl by si musel dát pozor, abych ho neshodil z této střechy; jsem sice starý a onbaši zdá se být pohodlný; ale to jen tak na pohled, neboť ve skutečnosti jsme oba při urážkách rychle pohotoví. Od tebe však přijímám ta slova klidně, neboť vím, že smýšlíš se mnou upřímně, a jestliže ještě zcela neuznávám, že tvé výčitky spočívají na pravdě, nenalézám také slova odporu proti nim. Nabývám tušení, že

zanedlouho zjistím, že jsi hlouběji nahlédl do mého nitra, než já sám. Jsem jako pacient, jenž se bez obrany svěřuje lékařově ruce. Bránil bych se ti, avšak pociťuji, že má bolest se promění v dobrodiní, a že snad jednou budu žehnat ruce, která mi dnes působí bolesti. Jsem dnes v náladě tak podivné, tak měkké, jako dosud nikdy. Podobám se rostlině, která musí strpět, aby na ni padal liják, jenž jí sice poláme listí, ale přitom žíznivému kořeni dodá vláhy, aby vyhnal nové, krásnější a zelenější větve a snad i přinesl květy a ovoce. Byly by to snad,” – dodával rozvážlivě – “první dobré a užitečné plody mého života, na které ukáži, až někdy budu otázán, co jsem za svého živobytí vykonal a jak jsem využil svého času.” Hluboce dojat jeho pokorným, ač téměř neúmyslným přiznáním, odpověděl jsem mu:

“Zmiňuješ se o odpovědnosti, podle níž bude jednou každý z nás skládat počet. Věru, kdybych mohl, rád, velice rád bych postoupil smrt za každého člověka, jenž by tím přišel k poznání, že všechna promluvená a často i nepřenesená slova padnou před věčným soudcem na váhu nesmírnou tíhou. A mají-li takovou váhu slova, jež poletují kolem nás jako lehké, jihnoucí sněhové vločky, jakou tíhu budou mít skutky a k nim dané příčiny, až podle jejich ceny a působení budou váženy! Pravím ti: kdybychom si všichni byli vědomi této odpovědnosti a kdybychom vážně usilovali, aby všecko naše jednání z ní ani na okamžik nespustilo zřetel, hřích by sice úplně nevymizel a země by nebyla nebem, ale vyschl by oceán bolestných slz, oceán, jenž se jimi nestále vzdou-vá víc a víc. Nebyla by nenávist ani msta, nebylo by bojů ani svárů, nebylo by vypínání ani závisti nebo nespokojenosti, ale láska, nevyvažitelná lás
ka by rozprostřela své široké perutě od pólu k pólu, od východu k západu, přes celý náš svět a nad lidským pokolením, jemuž jsou otevřeny milióny bran a všecky blaženosti věčného Siónu. Vezmi písmo a čti: “Čeho oko nevídalo a čeho ucho neslýchalo, připravil Bůh těm, kteří ho milují!” Zde je opět ono jediné, veliké přikázání, kolem něhož se otáčejí slunce a světy, jež jedině jím jsou udržovány, a to slovo je láska. Bůh žádá na nás pouze lásku, lásku a opět lásku, neboť kromě ní není moci ani síly, na nebi ani na zemi. Ani nechápeš, jak jsou mi tyto okamžiky posvátné kvůli tobě. Jak asi tobě, který z propasti zármutku – – -” Nemohl jsem dokončit, neboť stařec náhle vstal, hodil onbašimu vyhaslý čibuk do klína a zvolal: “Počkej, počkej, effendi! Musím odtud, musím odejít; nesnesu to již.” Chvátal k otvoru schodiště, vedoucího ze střechy do nitra domu. Když v něm zmizel až po
hlavu, obrátil se k nám, a dodal: “Zůstaňte ještě nahoře, vrátím se k vám!” Když odešel, bylo slyšet jen šepot palem. V mé tehdejší náladě mi připadalo, jako bych slyšel šumění z hory

Orebu, kam se kdysi prorok Eliáš uchýlil před pronásledováním krále Achaba a královny Jezabel63. Tam nastal veliký a silný vítr, podvracející hory, ale nebyl v tom větru Hospodin; pak nastalo zemětřesení, ale nebyl v něm Hospodin; a za ohněm tichý a temný hlas, a v něm byl Hospodin. Tak zjevil se Hospodin zástupů ne ve větru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale v tichém ševelení, ne v přísné moci a panování, ale v své lásce a shovívavém milosrdenství. Snad se ujalo toto milosrdenství duše člověka, jenž pod náporem myšlenek a pocitů se zmítal dole v zahradě. Slyšel jsem kroky bimbašiho, jak přecházel dole pod stromy. Naše rozmluva působila asi na Halefa i onbaáiho hlubokým dojmem, neboť nepronesli ani slova. Jestliže mlčel i malý, vždy velmi hovorný hadži, byl asi věnce zaujat přemýšlením. Po chvíli se ozval tiše, jako by se bál přerušit hluboké ticho: Král, kap 10.

“Sídi, on pláče – – -” Nebylo třeba mě na to upozorňovat; slyšel jsem to sám. Tvrdé srdce bylo zlomeno. Oko, jež nevyschlo slzám, najde zajisté svého Boha, bude-li jej upřímně hledat. Uplynula dlouhá doba. Onbaši jako by byl zaměstnán jen čibukem, dýmal jako továrna a nacpával stále znovu, jakmile vykouřil. Ale i jeho nitro bylo asi pohnuto, neboť z hustého oblaku dýmu, jímž se zahaloval, vynikl občas zvuk, jaký bývá slyšet, když se někdo brání pohnutí nebo snad i slzám. V tom se rozplynul dým; břicháč se ke mně posunul a pojednou s pláčem, přičemž mi všechen dýmz úst vypustil do obličeje, zvolal: “Emíre, můj effendi pláče! Pokud jsem s ním, ještě to nikdy neučinil. Nemohu to poslouchat, nevydržím to. Pověz, nebude mu to škodit na zdraví?” “Neměj starostí!” odpověděl jsem. “Slzy zmírňují každou strast; budou blahodárné.” “Ale pro mně ne! Uznej, že jeho slzy nemírní mou bolest, ale že
ji ještě rozmnožují. Mně splývají potoky vod po tváři a tekou do mého nitra, takže mi na nich plyne srdce. Svými slovy pohnul jsi k pláči nejen jeho, ale i mne. Je opravdu taková láska, tak veliká, jak jsi ji líčil?” “Ano, milý Kepeku.” “Řekl jsi: milý Kepeku?

Emíre, tak mě dosud nikdo neoslovil, pouze můj effendi, a to ještě jen jedenkrát. Milý Kepeku! Nenáviděl jsem mnohé křesťany, které jsem poznal, poněvadž neměli ani drobek lásky; ale tak, jak o ní ty mluvíš, může o ní mluvit jen křesťan. Nemám pravdu?” “Věz, že pravými křesťany nejsou ti, kteří nemají v duši lásku, třeba se nazývají křesťany.” “Ach, effendi, ti Arméňané s orlími nosy, ti Rekové a Levantinci lstivých očí se stavěli velmi nábožnými, ač nedbali ničeho, než svých měšců. Kéž by jim Alláh nasadil klobouk na hlavu! Ale tu přichází opět můj effendi!” Uchýlil se zas na své místo. Uvedené pořekadlo o klobouku je v Orientě velmi obvyklé; poněvadž mohamedáni klobouk nikdy nenosí64, obrací se hrot přísloví proti křesťanům a má velmi potupný význam. Bimbaši se vrátil. Když usedl, žádal mne: “Dovol, effendi, abychom svou rozmluvu ukončili. Nežádej, abych ti řekl, proč vysl
ovuji tuto žádost! Svoluješ?” Porozuměl jsem mu dobře. Něco v něm vzklíčilo, co považoval za nedotknutelné, za svaté. V duši mu vyrůstal oltář, před nímž pouze jeho vlastní duše směla pokleknout. Nemohl a nesměl jsem jej znesvětit svou další účastí na jeho myšlenkách. Proto jsem odpověděl: “Chápu tvou žádost. Ale je pozdní večer. Půjdeme spát!” “Ne, ještě ne, dlouho, dlouho ještě ne! Můžeme zde pobýt až do rána. Považ, 64Před kemalovským převratem v Turecku.

že tu žiji v největší osamělosti a že musím tvé přítomnosti co možno nejvíce využít. Odpoledne nebyl jsi ještě rozhodnut; ale nyní bude snad možné, abys mi sdělil, jak dlouho hodláte zůstat v Bagdádu.” “Zítra ráno odjedeme – – -” “Alláh! Tak brzy?” přerušil mě. “Ano.” “Effendi, prosím tě, abys to nedělal!” “Nedal jsi mi domluvit. Chtěl jsem říci, že ráno odjedeme, ale že se zase navrátíme.” “To zní lépe. Ale proč chcete už ráno odjet? Měli byste si po cestě odpočinout.” “Naopak, potřebujeme pohyb. Po celou dobu plavby jsme museli sedět na malém kelleku, a kdybychom ani nepřiznali, že nás to unavilo, musíme brát zřetel na své koně. Naše bujná, ohnivá zvířata byla nucena ustavičně stát; jako znalec koní snad pochopíš, že nemůžeme dopustit, abychom je zde ještě déle nechali stát.” “Připouštím; ale stačila by jim snad procházka po městě.” “Jsou důvody, které nás od
toho zrazují. Podotkl jsem už, že se musíme varovat svých nepřátel. Nebojíme se jich, ale vždy je lépe vyhnout se zlu, než je přivolávat.” “Kde jsou ti nepřátelé a kam zamýšlíte odjet?” “Hodláme jet k Birs Nimrudu. Když jsme kdysi od tebe odjeli, přihodily se nám tak zlé a těžké události, že se nám místa naší tehdejší pouti stala do smrti nezapomenutelnými. Jsme-li zas jednou v Bagdádu, hodláme ta místa navštívit.” “Pravíš těžké a zlé události? Smím vědět, co vás potkalo? Nechtěl bys mi o tom vypravovat?” Sotva padlo slovo “vypravovat”, vpadl mu Halef rychle do řeči: “Na mne se obrať, ó, bimbaši, a ne na mého effendiho! Můj effendi nerad ze svých úst vypouští dlouhý provaz vypravování, a bývá-li k tomu kdy přinucen, ukousne jej dříve, než přijde na konec, a konec zase spolkne, což může být jeho zdraví škodlivé. Ale mne obdařil Alláh celým, nepřekousaným provazem velbloudím, a t
o, co jednou začnu, přivedu vždy ke konci, kde už nezbývá co říci. Proto se nabízím sdělit tobě vše, co si přeješ vědět. Doufám, že nikdo proti tomu ničeho nenamítá.” Ten “nikdo” jsem byl patrně já. Znal jsem rozkoš, kterou jsem Halefovi způsobil, kdykoliv jsem mu nezakázal vypravovat, a proto jsem mu toto potěšení odepřel jen tehdy, kdykoli šlo o krátký, věcný a střízlivý souhrn, jež jsem převzal sám. Malý hadži se rád rozplýval příkrasami, a byť i tento zvyk byl vlastní každému Orientálci, Halef v něm vynikal nad obvyklý průměr tak, že jsem zhusta býval

nucen učinit přítrž jeho přehnané samochvále. Netajím se však, že jsem ho poslouchal rád, protože byl opravdu dobrým vypravěčem, který své

příkrasy dovedl podat humorně; pobavil mne tím pokaždé, ačkoli jsem to na sobě nedával znát. Že jsem k jeho dotazu neodpověděl, považoval za svolení a jal se vypravovat; zabral tím celou hodinu, v níž opět podal skvělý důkaz svého nadání, neboť dovedl i smutné události, jako zavraždění našich druhů a naše onemocnění morovou nákazou vylíčit tak, že upoutal pozornost posluchačů do posledního slova. Když skončil, doložil ještě svým svérázným způsobem: “Vidíte, že nás ani nepřátelé nesežrali a že nás ani tlama moru nepohltila. Alláh nás zachoval k dalším hrdinským činům, o nichž vám snad budu vypravovat podruhé, zalíbí-li se mi zpravit vás o tom. Nyní chci vám říci jen tolik, že se hodláme vydat do Persie, abychom rozmnožili svou slávu, které se naše jména těší už dávno. Bude-li nám libo, jsme připraveni bojovat třeba s celým vojskem tamějšího panovníka a odklidit ho třeba i s celým har
émem z tváře země, kdyby na nás jen pohleděl úkosem. Co potom ještě nastane, pojedeme-li tamodtud do Amiríki nebo do Asterali(tm), to zůstává naším tajemstvím, které neprozradíme. Jistě však vás zpráva o našich činech dojde odzadu, a to proto, poněvadž je země kulatá; dříve ještě, než se navrátíme k stanům Haddedihnů. Až do toho času dej vám Alláh sílu a rozumnost těla i duše, abyste pak mé vypravování mohli poslouchat se stejným obdivem, s jakým jste vyslechli naše dosavadní příběhy!” Po

tomto vzletném zakončení si nacpal dýmku a kouřil s velikým zadostiučiněním nad tím, že jsem jeho výmluvnost žádnou vložkou nepřipravil o zamýšlený účinek. Onbaši projevil své nadšení několika hlubokými, chrochtavými vzdechy; patrně neměl slov, aby se vyjádřil. Jeho pán uvažoval patrně střízlivěji, neboť řekl: “Podstoupili jste veliké a nesnadné věci a já nemohu pochopit, proč vás to vábí, abyste opět ona místa navštívili. Kdybych nebyl k tomu nucen, nechtěl bych například o Birs Nimrudu ani vědět.” “To jsi ty,” odpověděl Halef; “ale my jsme jiní. Kdybychom tam byli zažili to, co ty a tvůj onbaši, hned příštího dne bychom tam byli jeli opět, abychom hnízdo podloudníků vybrali a srovnali se zemí!” “Rozsáhlý Birs Nimrud srovnat se zemí?” “Proč ne? Myslíš, že bychom to nedokázali? Ostatně by toho ani nebylo třeba, neboť na vašem místě nedali bychom se uvěznit, nesložili bychom pří
sahy a nepodepsali žádné poukázky.” “Můžeš to snadno tvrdit, protože jste tam nebyli místo nás!” “Mýlíš se, poněvadž neznáš mne ani mého effendiho. Kdo je a kým je Sefir, o němž jsi vypravoval, proti mému effendimu? A kdyby byl sebesilnější, sebe-chytřejší a statečnější, nic by mu neprospělo proti síle, moudrosti a odvážnosti mého sídi. Zvítězili jsme již nad jinými lidmi, než nad takovým Peršanem. 65Austrálie.

Přál bych si, aby nás jednou ve věži uvěznil! Brzy bys slyšel, jak rychle bychom tamodtud vyvázli, jak bychom jej výsměchem srazili k zemi!” l Hadži neuvážil, že mohl těmi slovy bimbašiho urazit; netušil a nenadal se l jako já ani

zdaleka, jak záhy se jeho vychloubání stane skutkem. K mému l velikému uspokojení odpověděl hostitel bez hněvu: “Nedej Alláh, abyste se ocitli v takovém postavení jako my! Nic nezmůže •> proti svému nepříteli ani nejsilnější a nejchytřejší člověk, když je spoután, a •> vaši nepřátelé – – – ah, přece bych rád věděl, kdo to vlastně je?” J “Ano, dovíš se a užasneš, až se dovíš, jakou lstí a jak snadno jsme se jich zbavili. Chtěl bys snad ty vypravovat, sídi?” “Ne,” odpověděl jsem. “Výborně mluvíš!” přisvědčil sebevědomě. “Kdo chce vyprávět takový příběh, musí dobře otvírat ústa, rychle pohybovat jazykem a rozumem pronikat hloubku událostí a zároveň vědět, kde začít a přestat, totiž tam, kde je pravý počátek a pravý konec. Málokterý člověk je nadán tímto uměním a dovedností, a kdo je nemá, nemůže se divit, promění-li se mu nejkrásnější látka k vypravování v staré, roztrhané a rozlámané sedlo, v němž nikdo nemůže

sedět. Nyní ‘ začnu a na vás je, abyste pozorně poslouchali!” Rozumí se, že naše setkání s Peder-i-Baharatem rozšířil Halef o několik dobrodružných výjevů, jež si vymyslil a rovněž nemeškal mne nadmíru vychválit, při čemž ovšem na sebe nezapomínal, ba spíše si ještě přivlastňoval větší chválu. Jak známo, osvojoval si právo vydávat se za mého rádce i ochránce. Podařilo se mu několik mistrovských obratů, jež mi způsobily tolik zábavy, že jsem ho nechal mluvit bez přerušení, pokud neukončil. Zároveň pronesl k bimbašimu toto ponaučení: “Nuže, slyšel jsi, že jsme museli jednat se třemi vrahy a mimoto ještě s jedním zrádcem a jeho ženou. Přisoudili nám smrt; z tvého vypravování vysvítá, že tvým nepřátelům šlo pouze o to, aby dostali tvé peníze a aby tě přísahou zavázali, abys jim neškodil. Byli jsme tedy ve větším nebezpečí nežli vy. Šli jsme 1 do pasti aniž jsme cokoliv tušili; my vš
ak jsme zavřeli past na té straně, kde byla pro nás otevřena a otevřeli jsme ji na druhé straně, kde do ní vlezli naši protivníci. Nebyla to chytrost? A jak pocítili můj bič!

Pravím, že takový karabáč je souhrn vítězné neodolatelnosti! Kdybyste meh karabáč, doprovázela by vás přízeň osudu a byla by vás opět jako svobodné muže vyvedla ven.” j Neodpovídaje, přijal bimbaši toto napomenutí a tázal se mne: ! “Myslíš, effendi, že ti Peršané budou po tobě pátrat zde v Bagdádu?” “Přijdou-li sem, zajisté budou pátrat,” odpověděl jsem. “A proto chceš odtud už zítra ráno? ” “Ne proto, vždyť jsem ti už řekl, že se jim sice vyhýbáme, ale že se jich nebojíme. Nemám však příčinu, proč zde dřepět.” ; “Mou prosbu nepovažuješ za příčinu?”

“Ne, poněvadž se vrátíme. Pak u tebe pobudeme déle, abychom si odpočinuli po několikadenní jízdě.” “Nechci tedy naléhat, ale prosím té, abyste po návratu nikde nesestupovali, než u mne. Při tom opětuji svou jednou vyslovenou prosbu.” “Kterou?” “Abyste u Birs Nimrudu nezačínali nic, co by mi mohlo uškodit. Varujte se, abyste na mne neuvalili podezření, že jsem vámřekl, co se tam tehdy stalo!” “Slíbil jsem ti již, že budu šetřit tvé tajemství, a můžeš si být jist, že slovu dostojím.” Původně jsem zamýšlel navštívit jen místa, jež nás zajímala, nyní však nepokrytě doznávám, že vypravování bimbašiho přispělo nemálo k tomu, abych Birs Nimrudu určil větší pozornost, než jaké bych mu byl věnoval bez tohoto líčení. Věděl jsem už dávno, že jsou v něm chodby a že byly podniknuty četné pokusy o jejich prozkoumání; těch pokusů bylo později zanecháno, poněvadž se v nejednom případě přiho
dilo neštěstí. Podzemní místnosti, v nichž byl Polák uvězněn, zajímaly mne tím spíše, poněvadž se jich týkala kresba v mém zápisníku. Hodlal jsem po nich pátrat, o čemž jsem se ovšem bimbašimu nezmínil, zároveň rozhodnut, že stůj co stůj neučiním a neprozradím nic, co by mu nějak mohlo škodit. O bdění až do rána nebylo už zmínky. Krátce po půlnoci jsme ještě navštívili své koně a pak jsme šli spát.

Kapitola třetí KARAVANA MRTVÝCH

Druhého dne jsme podnikli zamýšlenou vyjížďku k babylónské věži, kterou nynější Beduíni nazývají Birs Nimrud. Z Bagdádu do Hilly neboli Hillé se počítají tři krátké dny cesty. Našim rychlým koním nebylo třeba tolik času, proto také nebylo nutno se vydat na cestu dopoledne; jako tehdy jsme počkali, až přestalo největší denní horko, a když jsme se rozloučili se svým hostitelem a s jeho télnatým sluhou, jeli jsme proti toku řeky a po mostě na pravý břeh Tigridu.

Ohlédnuvše se, spatřili jsme město před sebou jako kdysi v jasném slunečním lesku. Nalevo jsme viděli veřejný sad, koňskou dráhu, kterou zřídil Midhat pasa, karanténní ústav, pak tvrz a těsně u řeky vládní dům; napravo pak předměstí se starobylým Mostansirem. Potom se tu rozkládalo město, z něhož vyčnívaly minarety a kopule mešit, nad nimiž, jak tu ani jinak nebývá, vlaje závoj páry a prachu. Odtud jsme zamířili k průplavu Osách a když jsme jej přejeli, měli jsme před sebou volnou poušť. Ano, je to poušť. Tam, kde v pradávnu kvetla zahrada vedle zahrady, kde šelestily koruny tisíce palem, kde voněly květy a kde se červenaly skvostné plody stromů, tam k západní straně se dnes prostírá nedozírná, hluchá poušť až k Eufratu. Jeli jsme touto pustinou ke khanu Assad, pak ke khanu Bir Nust, kterého jsme dosáhli krátce před večerem. Protože jsme věděli, jakým množstvím hmyzu se tyto khany vyznamenávají, vystíhali jsme se přenocovat v něm; zahnuli jsme tam jen proto, abychom napojili koně, načež jsme urazili ještě kus cesty směrem ke

khanu Iskenderijé. Se soumrakem jsme sestoupili z koní, přivázali zvířata ke kolíkům a rozprostřeli přikrývky k spánku. Až potud jsme nepotkali jediného šiitského poutníka a nespatřili ani jedinou společnost, dopravující mrtvoly, nicméně Halef podotkl, když jsme vedle sebe

seděli: “Sídi, cítíš? Připadá mi, jako bychom byli v morovém dechu karavany smrti. Co říkáš?” “Ano, cítím totéž co ty,” odpověděl jsem. “Patrně vzpomínka působí na naše nosní nervy. Nejenže vidím táhnout karavanu smrti mimo, ale také ji cítím. Bylo to tehdy hrozné, strašné, ba hrůzné a není divu, že nám naše nosy ještě dnes připomínají mrtvolný zápach, jenž je tak ukrutně trýznil.” Co je karavana smrti, karvan el amvat, jak ji nazývá Beduín? Mohamedán šiitského vyznání je přesvědčen, že vejde ihned a beze všech překážek do ráje, bude-li jeho mrtvola pochována v Kerbele nebo v Nedžef Ali. Jak známo, vyznavači islámu se dělí na sunnity a šiity. Slovo sunna, znamenající “cestu” nebo “směr”, obsahuje tradice, vysvětlující skutky nebo výroky “posla božího” Mohameda, a má zákonnou platnost ve všech případech, o nichž se korán buď nezmiňuje anebo o kterých nemluví dost jasn. Vedle koránu poskytuje sunna hlavní pramen náboženských a životních mohamedánských předpisů. Kromě toho, a to rovněž závazně, se sunnité liší od muslimů jiných směrů také tím, že uznávají tři kalify, Abu Bekra, Omara a Othmana za plnoprávné nástupce prorokovy. K sunnitům náležejí téměř všichni muslimové v Africe, v Egyptě, v Turecku, Sýrii, Arábii a v Tatarsku. – Šia značí tolik co strana. Siité neuznávají jmenované tři kalify a tvrdí, že jen Alimu a jeho potomkům přísluší důstojenství kalifátu.

Rozšířeni jsou hlavně v Persii a v Indii; v ostatních mohamedánských zemích se vyskytují pouze ojediněle. Je jich asi dvacet miliónů, sunnitů však je přes dvě stě miliónů. Aliho a jeho potomky, zejména však jeho syny, Hassana a Husseina uctívají šiité tak přepjatě a zároveň tak vášnivě, že některé jejich výstřední sekty považují jej a jeho potomky za božské vtělení. Ačkoliv to nepřiznávají, pokazili původní nauku mystickými a panteistickými přídavky a tvrdí, že sunnity by bylo záhodno vyhubit nebo že je třeba více je pronásledovat a nenávidět, nežli židy, křesťany a pohany. Proto panují mezi obojími vyznavači zapřísáhlé, krvavé, po celá staletí trvající boje, v nichž bylo prolito velmi mnoho lidské krve, spáchány ukrutnosti, které se pero zdráhá popisovat. Posud ještě nevyhasla stará nenávist. Doutná stále, aby při nejbližší příležitosti vyšlehla jasnými, sžíravými plameny. Rozumí
se, že tato zášť si vyžaduje nejvíce obětí v krajinách, kde žijí pospolu sunnité a šiité nebo kde se častěji stýkají; zejména v pohraniční provincii Iráku Arabi, kde jsou nedaleko Bagdádu obě svatá šiitská města Nedžef Ali a Kerbela. První toto město – Nedžef – bylo pojmenováno podle blízkého jezera Ne-džefu a nazývá se také Mešhed Ali, t.j. náhrobek Aliho, poněvadž zde byl Ali pochován. Leží asi padesát kilometrů jižně od babylónských zřícenin, a na cestě tam přijdeme do vesnice Kefil, v níž je hrob proroka Ezechiela. Kerbela, zvaná též Mešhed Hussein, t.j. náhrobek Husseinův, je hlavním městem sandžaku; měla tehdy přes šedesát tisíc obyvatel a je prý mnohem bohatší než Bagdád. Průplavem je spojena s pravým břehem Eufratu a náleží

k nejznamenitějším poutním místům šiitů, kteří ji uznávají za posvátnější než Nedžef Ali. Nebudu líčit první boje mezi sunnity a šiity, ani se nechci šířit o smrti Aliho a jeho synů, Hassana a Husseina. Postačí uvést, že šiité uctívají památku Husseinovy smrti až vášnivě. Věří, že každý z jeho přívrženců se ihned dostane do nebe, byl-li pochován v jednom z obou měst. Proto je nejtoužebnéjším přáním každého šiity spát v této svaté zemi; protože však nejvíce šiitů je v Persii a v Indii a daleká doprava mrtvol vyžaduje veliké peněžní náklady, mohou si pouze bohatí dopřát, aby byli po smrti dopraveni a pochováni v Nedžef Ali nebo v Kerbele. Chuďas se tam musí dopravit sám, t.j. rozloučí se v stáří navždy se svými příbuznými a prožebrá se po velké námaze a strastech rozsáhlými krajinami k vzdálenému cíli svých tužeb i svého života, aby tam očekával smrt. Tyto pouti se konají v kadé roční době a to zpravidla po určitých a obvyklých cestách, uznaných za nejlepší a nejkratší; jsou také jisté cesty, směry a odchylky úředně předepsané. Tyto cesty se podobají říční oblasti: území pramenů, potoků a jednotlivých přítoků zabírají velká prostranství; přítoky

ponenáhlu splývají v silnější proud, jenž ústí do hlavní poutnička tepny. Čím vzdálenější, tím nepatrnější, ale početnější jsou prameny; čím blíže k cíli, tím menší je jejich počet, ale zato mocnější proud, až nakonec jako jediný veletok dospívají ústí. Tak je tomu i s proudem lidstva, s poutnickým stěhováním; jednotliví šiitští poutníci ze vzdálených krajin se shromažďují na jistých místech, řekněme na křižovatkách, a tvoří společnosti, jež se na dalších střediscích zesilují, přibírají z pravé i z levé strany přírůstky, až vzrostou na zástupy, aby nakonec tvořili veliké a obávané karavany smrti, obávané nejen proto, že mezi tím množstvím lidí je řada vyvrhelů a ničemníků, neštítících se žádné hanebnosti, ale také proto, že se k nim připojují četné tlupy, dopravující mrtvoly. Nutno si představit sta a sta lidských mrtvol, zabalených do tenkých pokrývek a dopravovaný
ch v rakvích dávno rozbitých už při překládání; celé měsíce už jsou na cestě slunečním úpalem, není tedy divu, že po tak dlouhém putování při každém počasí se octnou mrtvoly ve

všemožných stupních hniloby a rozkladu a rozšiřují zápach, který odnáší každé zavanuti větru na míle cesty. Není divu, že příšera moru následuje v patách takové karavany, jež dopravují ve svém středu četné mrtvoly. Smrt kráčí s nimi, spolu i za nimi; proto je taková karavana nazývána případně karvan el om”ať, karavana smrti. Zástupy poutníků a nosičů mrtvol jsou nejčetnější, když se blíží desátý den muharremu, úmrtní den Husseina. Tehdy přicházejí karavany Indů, Afgánců, Beludžů a Peršanů z iránské vysočiny; ze všech stran se blíží, ba i po lodích přijíždějí poutníci a mrtvoly, poněvadž z Indie je k těmto místům námořní cesta kratší a pohodlnější, než obtížná cesta po zemi. Ať se jen někdo odváží na loď, plující proti toku řeky Šat el Amb! Pro morový zápach se mu vyhne každé jiné plavidlo už zdaleka a evropský nos nesnese už vůbec, aby se takové lodi

přiblížil, leda tehdy, přinutí-li jej k tomu nevyhnutelná nutnost. A při tom ještě tvrdí lidé, kteří doprovázejí mrtvoly a nad nimi bdí, že morové výpary nejsou smrad, nýbrž hava es sema a ravaji ed džani – “nebeský vzduch a vůně ráje!” Má-li nebožtík šiita být dopraven na svatý hřbitov, čeká jeho tělo celé měsíce, než je přijato na cestu. A jeho cesta bývá velmi dlouhá a ubývají k omrzení pomalu. Horké slunce rozpaluje zemi, po níž rakev putuje, prkna praskají a obvazy mrtvol nasáknou hnilobnými látkami. Pokojný člověk, když vidí blížící se karavanu smrti, zděšeně se jí vyhne a jen šakal a loupeživý Beduín se k ní plíží, první váben hnilobným zápachem, druhý pak poklady, jež má karavana s sebou, aby je u cíle pouti odevzdala strážcům svatého hrobu. Nádoby posázené diamanty, látky pošité perlami, drahocenné zbraně a nástroje, množství zlaťáků a stříbrňáků těžké ražby, neo cenitelné amulety, napodobeniny nemocných údů, z drahých

kovů zhotovené a skvostnými drahokamy ozdobené, údů, jejichž uzdravení štědrý dárce vyhledává, slovem všechny možné dary a poklady dopravující se do Nedžef Ali a Kerbely, kde zmizí v podzemních sklepeních. Aby byli loupežníci oklamáni, jsou tyto cenné předměty skrývány v bednách, podobných rakvím; ale zkušenostmi zchytralí Beduíni dávno už se nedávají oklamat takovým opatrnickým opatřením. Zmocní se hledaných pokladů jednoduše tak, že přepadnou karavanu, otvírají všechny rakve a nechají pak na místě divokou směsici padlých zvířat, zabitých lidí, rozmetaných zbytků mrtvol a rozptýlených trosek rakví. Když pak osamělý jezdec, jež náhodou přijde na to místo smrti a zkázy,

spatřil toto dílo zhouby, odvrátí koně a vyhne se mu, aby ho nezasáhl dech moru a nákazy, a zvolá: “Alláh ta Alláh, si bikab’ bib šar irás – Bože, ó Bože, tady vstávají všechny vlasy na hlavě!” Na vodě jsou poutníci a dopravci v témž nebezpečí. Lodi s poutníky plují ze Šat el Arab do Eufratu, odtud do říčních ramen Semavatu a Bahr-Nadžafu, nejednou se spojují v celá loďstva. Na palubách, v podpalubí i v dolních lodních prostorách spočívají v pestré směsici živí i mrtví, ba i okraje paluby nejednou jsou ověšeny rakvemi navenek i dovnitř. Ať si každý představí, jaký tam panuje infernální vzduch! Na zmíněném průplavu číhají Beduíni mocného kmene Elbu-Therif, aby se zmocnili lodí; každá z nich jim musí zaplatit tisíc a ještě více piastrů, nechce-li, aby každý živý byl porubán. Nikdo ač si však nemyslí, že příchodem na svatá místa skončily všechny nesnáze! Pak teprve nastávají obtížná
a zdlouhavá vyjednávání s duchovními při mešitě. Ti kladou co nejvyšší požadavky, a slovo povolnost jim nesídlí v srdci ani na jazyku. Čím bohatší byl zesnulý, a čím blíže má být pochován u svatého stánku, tím vyšší je žádaný obnos, a konec konců nutno zaplatit kolik žádají, jen aby už konečně bylo po starosti s mrtvolou. Ani chudým poutníkům není snadno dojít pokoje ve svaté zemi. Pokud ještě co mají, všecko na nich šiitští duchovní vymámí. Mravně úplně skleslí, tělesně i duševně sešlí podlehnou všelijakým neduhům, bloudí okolo hladoví a žízniví, a jen některým se podaří, aby byli nakrátko přijati do dobročinných ústavů, sice velmi vychvalovaných,

ale při tom téměř zbytečných. Osvědčuje se zde to, co vyslovil vynikající básník, byť i z jiné příčiny: “Lidé se stávají šelmami.” Všeho zbaveni, zápasíce se smrtí z nedostatku životních potřeb, jsou všeho schopni, aby nad touto smrtí zvítězili nebo ji podle možnosti odložili na pozdější dobu. Zlodějství a vyděračství, plenění a vražda jim musejí poskytnout to, co jim odepřela lidskost, a tak se stává, že svatá města a jejich okolí se netěší té bezpečnosti, jaká by se srovnávala s jejich proslaveností. A kdo se nemusí obávat přímo zoufalství, toho zbaví klidu pohled na mrtvé a umírající, kteří tu očekávají poslední hodinku, poněvadž není nikdo, kdo by měl s nimi soucit. A když z tisíců a z tisíců

sem došlých poutníků zemře pouze čtvrtina, pak lze považovat takový rok za výjimečně velmi zdravý. Tím je řečeno více než dost! V souhlase s velkolepými dary a neméně velikým vysáváním chovají Nadžaf Ali a Kerbela větší bohatství než kterékoli jiné město Orientu. Báni nad po-hrobní mešitou Aliho se říká kú-i-aer(tm); podlaha uvnitř se prý skládá z dlaždic ryzího zlata. Možno-li věřit popisům podzemních komor těchto mešit, jsou tam asi poklady, s nimiž nesnese přirovnání ani bohatství Golkondy. Kerbela chová prý ještě větší bohatství než Nadžaf Ali. Svatyně pokrytá ryzím zlatem září blížícím se poutníkům vstříc. Kdo tam nalezne poslední odpočinek, tomu jsou odpuštěny i největší hříchy. Ihned se mu otevřou všechny brány nebes, dokonce i brána sedmá. Podle toho nenáležejí asi k nejctnostnějším ti šiité, kteří vynakládají největší pozemské oběti, aby po své smrti byli doprav
eni na toto svaté místo. Kerbelu vyhledávají ovšem též živí ničemníci. Aby ušli popravě, utíkají se vznešení hříšníci světského i duchovního stavu na tato místa, kde je právo azylu chrání ode všeho stíhání a zůstávají zde až do konce svého života na povolení, které zakoupili za značnou částku svého jmění. Tak se tu hromadí pozemské poklady i mravní zkaženost; “svaté” místo je shromaždištěm tělesných i duševních nebožtíků, takže nejen veliká a morovým zápachem vynikající hadž poutníků, nýbrž i každá malá tlupa poutníků přivádí k mešitám mrtvoly, jež spěchají k jedinému volnému útulku. Tedy karavany

smrti v pravém smyslu toho slova. V novější době mají karvan el amvat zakázáno brát se hustě zalidněnými osadami; dříve však procházely středem Bagdádu. Vcházely východní branou, zvanou Sed Omer, a používajíce lodkového mostu, opouštěly město stejnou cestou, kudy jsem jel s Halefem před lety i nyní. Sotva zmizely, morový dech se zmocnil města kalifů; mor začal řádit a tisíce padaly za oběť mohamedánské lhostejnosti, která si vypomáhá výmluvou, že “vše je psáno v knize”. Roku 1837 mělo město přes sto tisíc obyvatel. Když se blížila velká šiitská karavana, která tehdy byla mnohem větší a nebezpečnější než dnes, odebrali se nejváženější Evropané tam bydlící k pašovi a prosili, aby karavaně zakázal průchod městem. Marné bylo všechno jejich namáhání a všecky důvody. Do-66Persky = hora zlata.

sáhli jen toho, že mají být dotázáni mullové”. Ti rozhodli: “Žádost křesťanů je hříchem proti koránu. Usmrtí-li mor tyto nevěřící, stane se jim po právu, neboť zavrhují svatou nauku islámu. Zemřou-li věřící, usoudil tak Alláh, jenž zná hodinu smrti každého svého vyznavače, a vejdou všichni do ráje. Nesmí tedy být karavaně zakázáno brát se městem.” Podle tohoto rozhodnutí bylo i jednáno, a tak se několikrát rozmohla nákaza v městě nevídanou měrou. Denně jí propadaly tisíce; nic neprospívalo zavírat se před ní a zalézat do nejtemnějších koutů; mrtvoly posléze nemohly být ani pochovány; hnijíce ležely na ulicích, ve všech koutech. Nákaza pronikala zdmi a denně vyžadovala nové oběti. Smrt vládla nad nešťastným městem; až nebyl ani muezzin, jehož hlas by zazníval z minaretu, vybízeje k modlitbě. Ustal všechen životní i obchodní ruch. Pekaři zmizeli, sakka’ini6S podlehli moru, za veliké pe
níze se nedalo sehnat nic k jídlu – příšera hladu kráčela ulicí od ulice dům od domu a zmocňovala se toho, co ještě po moru zůstávalo. Na neštěstí se přidružilo k této zkáze jednoho roku nevídané rozvodném’ Tigridu, jehož vody rozmočily hliněné zdi a zatopily město. Za jedinou noc kleslo pět tisíc domů do dravého živlu. Když voda opadla, všechna promočená půda se stala velkým pařeništěm moru; umírání nemělo konec a když přece konečně ustalo, dvě třetiny obyvatelstva zaplatily výrok mullů

smrtí. Později ovšem nastalo zlepšení. Zejména Midbat pasa, muž stejně velebený jako osočovaný, překonal staré,

nešťastné předsudky a neblahé zvyklosti. Karavana smrti smí se jen dotknout hranic severního městského okrsku a má uloženo rychle přejít most. Karavaně zpravidla předchází vysoký prapor s perským znakem, totiž lvem, za nímž vychází slunce. Za vlajkou jdou poutníci, kteří jsou ještě zdraví a silní, suché postavy s osmahlými tvářemi, z nichž zírá temnýma očima nejpyšnější náboženská domýšlivost, dále jezdci na velbloudech a na koních, jejichž sedla a pokrývky

jsou ověšeny rozmanitými lesklými okrasami, pěšci s vykládanými zbraněmi, bručivě odříkávající jednotvárné modlitební formule a záštiplnými pohledy vyhledávající mezi diváky jinověrce, aby je poplivali anebo poctili spí-láním. Těžkými náklady obtížení mezci a osli nesou rakve, ve kterých “hosté sedmého nebe” jdou vstříc islámskému spasení, zatímco se pozvolna mění ve zplesnivělou břečku, jejíž strašlivé výpary a zápach pronikají dřevem. Zpravidla jsou silnější mezci obtíženi tak, že jim na pravém a levém boku visí po rakvi a ještě jezdec dřepí v sedle s nohama vysoko zkříženýma. Osli jako slabší bratranci mezků nosívají jen po jedné mrtvole, uložené buď v rakvi anebo zavinuté v pokrývce. Také lze spatřit pěšáky, kteří v páru nesou rakev, ba někdy i jednotlivce, jak se pracně vleče s rakví na zádech. Pociťuje-li člověk hluboký soucit se zvířaty nadmíru přetíženými, nemilo srdně poháněnými a trýzněnými,

“Vyšší duchovenstvo. 68Donašeči vody.

do krve odřenými a otlačenými, bezděky se vtírá otázka, jsou-li podobného soucitu hodni lidé, kteří s fanatickou přepjatostí proklínají mimojdoucí a hanebně jim nadávají. Opovržení projevují ke všemu, co není šiitské, každý posunek obličeje, každé hnutí těla anebo jen pouhé hnutí ruky je urážkou tomu, koho považují za jinověrce. Čím dále míjí diváka zástup, tím záhadnější jsou osoby, ze kterých se skládá. Nastupují chudší, docela chudí, žebráci a nakonec nemocní.

Jdou pěšky v roze-draném oděvu; někdy mají jen jediný cár, jímž zakrývají nahotu; míjejí diváka, vrávorají a klopýtají o holích a obušcích, o starých pažbách ručnic a kusech kopí, o něž se opírají; ale z očí jim srší pýcha a opovržení jim sídlí i mezi ošklivými vráskami obličejů. To jsou ti, jimž jediným se dostalo milosti Alláhovy, to jsou vyvolenci boží, vyvolenci nebes, a kdo s nimi neklopýtá, s nimi netupí a neplivá, ten je zatracený syn ďábla, zatracený dědic nejhlubších strastí pekla. Mnozí fanatikové se zmrzačili jako indičtí fakírové, zranili se bolestně, pomazali se trusem velbloudím, koňským a třeba ještě jiným, jako by zápach mrtvol jim nebyl dostatečnou vůní, a z tohoto neřádu vysílají k Alláhovi modlitby, a k lidem, mimo něž jako vyvrhelové kráčejí, vedou řeči utrhačné a potupné. Když jsem při prvním

svém pobytu v Bagdádu s Halefem byl mezi diváky, tu hadži nesnesl zápach a přikryl si nos cípem svého turbanu. Jeden z Peršanů to zpozoroval a přistoupil k nám. “Safe-pse!” zvolal. “Proč si zakrýváš nos?” Halef tehdy nerozuměl perštině; proto jsem odpověděl za něho: “Považuješ opravdu výpary těchto mrtvol za rajskou vůni?” Podíval se na mne úkosem a řekl: “Nevíš-li, co praví korán? Praví, že pozůstatky věřících voní jako amber, gul, muš, nasev a nandjťn69.” “Tato slova nestojí v koránu, nýbrž v knize Ferid eddin attars pendnamé; pamatuj si to! Ostatně, proč jste si sami zahalili ústa a nos?” “To jen ti druzí; já ne!” “Postěžuj si tedy nejprve na své lidi, a potom můžeš přijít k nám.” “Muži, tvá řeč je pyšná! Jsi sunnita. Strasti přivedli jste na pravého kalifa a na jeho syny. Alláh vás zatrať do nejtemnějších pekel!” S výhružným pohybem ruky se od nás odvrátil; měli jsme
tu příklad nesmiřitelného záští, jež – dnes jako před staletími – plane mezi sunnity a šiity. Ten člověk se odvážil pohanět nás v bezprostřední blízkosti tisíců vyznavačů sunny; jak asi se daří jednotlivci, kterého poznají v Nadžaf Ali nebo dokonce v Kerbele jako vyznavače jiné víry, nežli šiitské. Uvedu ještě jeden případ této fanatické nenávisti. Jeli jsme kdysi, totiž Angličan David Lindsay, perský princ Hassan Ardžir Mirza, Halef a já ještě s jinými osobami za prošlou karavanou smrti, jejíž puch zůstával ještě na cestě, 69Ambra, růže, jasmín, mošus, jalovec a levandule.

ačkoli zatím minul celý den. Bylo nám zrovna tak, jako bychom byli v nemocnici, nevětrané, naplněné lidmi onemocnělými neštovicemi. Občas jsme předhonili starého poutníka, jenž chtěl být pochován v Kerbele, nebo i skupinu šiitů, kteří na ubohé hubené zvíře naložili několik mrtvol, takže se vleklo v potu, dýchavičně a stále klopýtající. Smrtelný dech hniloby zkazil vzduch tak, že se téměř nedalo dýchat. Tam u cesty seděl žebrák. Až na úzký, kolem kyčlí uvázaný cár, byl ubožák úplně nahý. Nejvýš odporným způsobem dával najevo svůj žal pro zavražděného Husseina; rámě od ramene až po loket i stehna měl ostrými noži propíchány; předloktí, lýtka, krk, nos, bradu a rty měl propíchány dlouhými hřebíky; na břiše a v bocích měl zářezy, v nichž na železných hácích byla zavěšena těžká závaží; ostatní části těla byly naditý jehlami, a pokožka lebky dohola ostříhaná byla rozřezána na
dlouhé pásy. V každém chodidle a v každém prstu vězel dřevěný kolík a na celém těle nezbývalo místečko, které by neneslo některé z těchto bolestných zranění. Náležím k lidem naprosto zdravým, více než obvykle silným, těším se přirozenosti abych řekl nosoroží, mé tělo netrpí snadno ani hladem ani žízní, snáší dobře zimu, noční bdění a jiné námahy, ale takovému zmrzačení svého těla bych velmi záhy podlehl. Spatřil jsem sice na indických fakírech nejednou ještě větší rány a vím dobře, že náboženský fanatismus překonává i největší bolesti; přívrženec jógínských nauk by přitom hovořil o sugesci a hypnóze, nicméně nemohu nevyjádřit svůj údiv nad tím, že ten člověk mohl zůstat ještě naživu. Ani mne nenapadlo, abych v něm obdivoval nějaké hrdinství, pravím nepokryté, že jsem naopak pocítil největší ošklivost. Velice rád bych minul se zavřenýma očima to pokrvácené, rojem
much a komárů obsypané chlapisko, ale ten člověk povstal, když jsme se mu blížili, natáhl k nám ruce a volal na nás: “Dirigha Alláh, vaj Mohamed! Dirigha Hassan, Hosseinl” Byl na něho strašný pohled; nepocítil jsem k němu soucitu ani dost málo, raději byl bych mu místo almužny dal políček. Jaká hloupost, jaký nerozum způsobit si tak ohyzdné rány pro smrt člověka, neboť Hussein byl pouze a jen člověkem! A přitom se ten hnusný blázen považoval za světce, jemuž po smrti je zabezpečeno nejpřednější místo v ráji a který už zde na zemi vedle bohatých almužen má nárok na nejpokornější uctivost každého člověka! Princ jako bohatý Peršan a šiita hodil mu do rukou zlatý tuman. “Hasgadag Alláh – Žehnej ti bůh!” odměnil žebrák tuto bohatou almužnu. Lindsay sáhl do kapsy a dal mu desítipiastrový gert…Subhalan Alláh – Milostivý bože!” ozvalo se nyní s chválou mnohem menší; ne Lindsay, ale Alláh byl teď ž
ebrákovi dárcem. Když došlo na mne, dal jsem mu piastr. “Světec” protáhl nejprve obličej podivením, potom se zatvářil velice zlostně a rozkřikl se: “Azdar-Lakomec!” Potom pokračoval vzestupnou rychlostí s výrazem ošklivosti: “Azdari, pendž azdarani, deh azda.ra.ni, hezar azdarani, lek azda.ra.ni – jsi

lakomec, jsi pět lakomců, deset lakomců, sto lakomců, tisíc lakomců, jsi deset tisíc lakomců!” Zašlapal můj piastr, naplival naň a projevoval zuřivost, že člověk nevěděl, má-li se jí smát nebo má-li se jí obávat. Mému malému, statečnému Halefovi byl to přece jen příliš silný tabák, nikdy nestrpěl urážky, ať se týkala jeho nebo mne, proto se mne otázal: “Sídi, nerozumím mu. Co znamená azdar?” “Lakomce,” řekl jsem mu. “Alláh ‘l Alláh! A jak se řekne persky člověk velmi hloupý, pošetilý?” “Bizaman.” “A jak hodně hrubý neotesanec?” “Džaf.” “Děkuji ti, sídi!” Poté se obrátil k šiitovi

a zvednuv před ním plochou ruku vzhůru, otřel si ji o nohu, tento posunek se považuje za největší urážku, a zvolal:

.,Bizaman, bizaman, džaf, džaf, džaf!” Co potom následovalo, nelze popsat. “Svatý mučedník” zotvíral všechna stavidla své výmluvnosti a zasypal nás takovým množstvím drastických nadávek, že je nemožné je opakovat. Jeho převaze v tomto umění jsme se poklonili, vzdali jsme se všeho pokračování této zajímavé zábavy a jeli jsme raději dál. Co jsme zažili cestou za karavanou smrti, vypravoval jsem v knize “Z Bagdádu do Istambulu” a nyní jsem si na něco vzpomněl. Když jsem teď po letech v tiché noční osamělosti seděl u téže cesty, po níž jsme tehdy klusali, oživlo vše před naším duchovním zrakem. V paměti nám vystoupily tehdejší události úplně jasně a zřetelně, takže jsme skutečně cítili onu strašnou “rajskou vůni”. Věděli jsme, že je to pouhý klam; vzduch vonící myrtou nám plnil plíce a sliboval nám posilující spánek. Když jsme skromně pojedli a také své koně obsloužili, zahalili jsme se
i se svými zbraněmi do pokrývek a zavřeli oči. Směle jsme mohli usnout, spoléhali jsme na svůj lehký spánek, ostatně také naši koně byli naučeni, aby nám frkáním ohlásili přiblížení cizích osob. Přitisknutý k svému hřebci, jemuž jsem pošeptal do ucha obvyklou súru, usnul jsem brzy a neprobudil se, až mě vzbudil ranní chlad, nyní v jarní době velmi citelný. Protože na této cestě není voda, nemohli jsme napojit koně dřív, až teprve v khanu Iskenderijé; vsednuvše na koně, cválali jsme tedy k tomuto cíli. Khanem se zde rozumí to, co na Západě ne zcela správně nazývají karavanseraj. Khany nebo hany mezi Bagdádem a babylónskými zříceninami jsou stavěny téměř stejným způsobem. Byly zřízeny Peršany pro pohodlí poutníků a tvoří malé, zdmi obehnané pevnosti, poskytující dostatečnou ochranu proti možným útokům kočovníků.

Pod věží, která skýtá daleký rozhled do pouště, se vchází pevnou branou do dvora, obklopeného klenutými místnostmi. Uprostřed se zdvihá plošina, kde v noci lidé spávají a ve dne vykonávají modlitby. Vzadu jsou místnosti pro koně a velbloudy. Za pobyt v khanech není třeba platit,

čistotě zvyklý cestující však zaplatí návštěvu dost draze, neboť v nich získá množství hmyzu. Ještě hůře dopadne, jestliže ho potká neštěstí, že se sem uchýlí karavana smrti, jejíž páchnoucí rakve mu “osladí” náležitě jeho odpočinek. I když se dá ihned na útěk a zastaví se teprve na severní točně, může si být jist, že jeho trýzněný nos ponese s sebou vůni mrtvol i do kraje věčného ledu i sněhu! Po dvou hodinách jsme dostihli khanu, jehož branou jsme projeli. Místo bylo dosti prostranné; mohlo pojmout na sta lidí i zvírat; ale dnes jich tu mnoho nebylo. Ti, kteří zde byli, nám sice věnovali pozornost, ale ta se netýkala nás, nýbrž našich koní, k nimž se všichni tlačili a hlasitě je obdivovali. Bylo nám to na obtíž, a proto jsem se obrátil k dohlížiteli, jenž nás za bakšiš od dotěravců osvobodil. Když jsme sestoupili u

studně, byli tam už dva muži, kteří napájeli koně. Nechtěli jsme je vyrušovat a čekali jsme, až budou hotovi. Když jsme tak přihlíželi, zpozoroval jsem na prstě jednoho z nich prsten, který mi byl hned nápadný. Viděl jsem, že jeho plošinka nebyla ani okrouhlá ani čtverhranná, ale osmihranná. Přiblížil jsem se rychle k roubení, jako bych se chtěl podívat do studně, je-li v ní ještě dost vody, při tom jsem však neznámému pohlížel na ruku. Ano, prsten byl sillanský. Nápis se skládal z významu aa, jenž byl spojen s výrazem lam, nad nimi bylo znaménko teSdid70, které jsem dobře rozeznal, i

když bylo nepatrné. Pokradmu jsem pozoroval i ruku druhého a viděl jsem, že nosí také takový prsten na stejném prstě. Oba muži náleželi k Sillům. Když jsem to zjistil, napadlo mi, abych zkusil, nenaskýtá-li se dobrá příležitost, abych zkusil, jaký vliv mohou mít naše prsteny. Teď, když o tom vypravuji a znám všechny pozdější události, vím, že provedení tohoto nápadu znamenalo velkou neopatrnost; ale tenkrát se nezdálo, že je tomu tak. Jaká škoda, budeme-li považováni za Silly? Tak jsem se tázal v duchu sám sebe. Něco zlého asi sotva, spíše uspokojení naší zvědavosti, a to nemohlo být zlé, nýbrž příjemné. Co by nám hrozilo od těch dvou prostých, praobyčejných lidí? A kdyby hrozilo, malá nepříjemnost nám nemohla uškodit. Navrátil jsem se k Halefovi, vyňal z kapsy zlatý prsten a jemu odevzdal jeden ze stříbrných a řekl jsem: “Rychle a nepozorovaně si jej navlékni na prst! Tito muži náležejí k Sillům.
Jsem žádostivý, jak se budou chovat a co řeknou, až spatří naše prsteny.” “Mašallah, to je dobrý nápad!” zasmál se potichu, přičemž zablýskl radostné očima. “Snad nám toto setkání připraví dobrodružství, o němž bychom mohli později vypravovat. Budou-li se mne tázat, řeknu jim, že – ” “Neřekneš nic,” přerušil jsem ho.“Všechno mluvení přenecháš mně. Nelze vědět, co se stane a co se dozvíme, musíme tedy jednat opatrně.” “Ale, sídi, vždyť musím také něco promluvit nebo učinit!” ‘“Naznačující u “i” dvojnásobnost.

“Souhlasit budeš se mnou ve všem, co mluvím a podnikám; nic jiného na tobě nechci! A teď pozor! Nebuď nešika!” “Nešika?” opáčil uražen. “Sídi, což tvůj přítel a ochránce byl kdy nemotora? Což by mě má Hanneh, nejpůvabnější mezi růžemi a resedami ženského ráje, byla kdy uznala za muže podle svého srdce, kdybych byl tak nešikovný – – -” Dál jsem ho neposlouchal, rychle jsem docpal svůj čibuk, odešel k zmíněným mužům a prosil toho, jenž kouřil: “Tabák je pokrm duše a jeho kouř nese myšlenky k nebesům. Nemám oheň, i prosím tě, abys mé srdce potěšil.” Prosba tak zdvořilá se nedá zamítnout. Měl jsem za to, že použije obyčejného zde obvyklého zapalovadla; on však vyňal sirky z opasku a jednu rozškrtl. Byla významná tato jinak dost nepatrná okolnost, poněvadž mi podala oporu k úsudkům, k nimž bych byl za jiných okolností nedospěl. Ten muž byl tak zdvořilý, že mi neodevzdal oheň do ruky, ale
že jej přiložil hned na tabák. Přitom jsem nastavil čibuk tak, aby musel zpozorovat můj prsten. Stalo se, co jsem zamýšlel; zpozoroval jej, překvapením upustil ještě hořící dřívko a zvolal: ..Abáraka, ‘llah – dobrořečen budiž Bůh! Co vidím na tvé ruce!” Výstražně jsem pozvedl ruku a pátravě se rozhlédl okolo. Tu doložil tlumeným hlasem: “Promiň, ó, pane! Mé překvapení, že tě nalézám už zde, způsobilo, že jsem téměř zapomněl nařízené obezřetnosti!” Považoval mě za osobu, která měla být jinde, snad odtud daleko. Musel jsem jednat co nejobezřetněji, proto jsem se ho otázal: “Kde jsi myslil, že jsem?” “V Bagdádu, kam jsi dorazil asi teprve včera.” “Soudíš správně; ale neuznal jsem za dobré zdržet se tam.” “Doručili ti tam hned nařízení Sefirovo?” “Ano.” Nařízení Sefirovo! Ta slova působila na mne jako elektrická rána. Sefir byl zde! Byl to však tentýž Sefir, o němž bimbaši
vypravoval? Kde je? Jaké má záměry? K čemu se vztahovalo jeho nařízení? Kdo jsem byl já a kým jsem byl? Anebo, jasněji řečeno, kdo a kým byl muž, za něhož jsem teď byl považován? Tyto a jiné otázky se mi míhaly hlavou. Snad se mi podaří, abych na tomto muži vylákal příslušné odpovědi. “Odpusť, pane, otáži-li se tě, je snad tento muž Aftab, o němž mi Sefir řekl, že tě provází?” “Ano,” přisvědčil jsem s náhle vyjasněnou domněnkou, že jsem považován za Peder-i-Baharata. Domněnka se proměnila v jistotu, když se mne tázal

dále: “A na této cestě se prý jmenuješ Kasim Mirza?” “Nazývám se tak,” přisvědčil jsem. Téhož jména použil Peder-i-Baharat i vůči mně. Patrně měl vynikající hodnost mezi Silly, a proto jsem zaujal důstojné vzezření a způsob nadřízeného.

Jaká zvědavost ovládla mne a jaká Halefa, lze si představit! Abych nezůstal dlouho v pochybnostech, připojil jsem k odpovědi otázku: “Sefir vyslal za mnou posla do Bagdádu?” “Ano, pane!” “A tobě svěřil zprávu, kterou máš dodat?” “Ano, pane!” Toto “ano, pane!” mohlo se mi snadno stát nebezpečným v případě, že bych musel být stále tazatelem, jemuž by se dostávalo tak stručných odpovědí. Proto jsem pokračoval naléhavěji: “Jakou zprávu máš? Mluv! Nerad se obtěžuji otázkami, jež se rozumějí samy sebou.” “Odpusť, pane! Sefir jedná s námi velmi přísně. Smíme odpovídat jen tehdy, jsme-li tázáni a pak máme odpovídat co nejstručněji. Mám ti sdělit, že se nemáš zdržovat v Bagdádu, ale přijít hned sem.” “Proč?” “Protože mrtvoly zde budou co nejdříve; nebudou dopraveny obvyklou karavanní cestou, ale pro větší jistotu půjdou na Nár Sersaru do Eufratu, odkud se dopraví pomocí kelleků.”
“Kam?” Pohlédl na mne trochu udiveně a řekl: “O tom musíš vědět lépe než já, pane!” Tím bych byl málem upadl v podezření. Vyhnul jsem se rychlým obratem: “Znám ovšem staré místo; ale protože ses zmiňoval o větší bezpečnosti, myslil jsem, že Sefir pro ten případ ustanovil místo jiné.” “Dosavadní je nejlepší; není příčiny, proč by volil jiné.” V duchu jsem se tázal, o jakou zprávu tu vlastně jde. O “mrtvoly”? Pronesl to slovo s podivným důrazem. Opravdové mrtvoly tím jistě nebyly míněny -nuže, co tedy? Používají snad Sillové nějaké tajné řeči, snad jako velkoměstské podsvětí své hantýrky? Had bych to byl zvěděl, i otázal jsem se bez ohledu na to, že se snad odvažuji i zjevné chyby: “Je ti známo, o jaké “mrtvoly” tentokrát jde?” Na slovo “mrtvoly” jsem položil týž přízvuk jako prve on. Neměl podezření a odvětil s celou důvěrou: “Nevíš-li sám, neví dosud ani Sefir.
Zasilatel má asi důvody, proč se tím tajit. Ale tyto “mrtvoly” jsou jen jedna věc, které se týče má zpráva; je ještě něco jiného, snad mnohem důležitějšího.” “Co?” “Karavana.” “Která?” “O té musíš také sám nejlépe vědět!” Zdálo se, že upadnu opět v podezření; tu abych zakročil přísněji řekl jsem:

“Vyjadřuj se zdvořileji, jinak ti ukáži, jak máš se mou mluvit! Vím o tom všem nejlépe, pravda; zmiňuješ se však o karavaně povšechně a že často jednáme s karavanami, hovořím v tom případě o karavaně zcela všední a nikoliv o té, o kterou nám nyní jde. Nejsi-li snad dost chytrý, abys to pochopil? Nebudeš-li hovořit srozumitelněji, vyžádám si v podobných případech na Sefirovi jiné posly, méně hloupé a zdvořilejší, než jsi ty!” Leknutím se scvrkl téměř na polovici a řekl prosebně: “Nečiň to, pane, nečiň! Však víš, co bych tím ztratil. Odpusť, promiň! Ovšem, nemínil jsem jinou, než karvan-i- piíkhidmet-baii71, o jejíž cestě jsi Sefira zpravil.” “Khuday-šukr – Chvála Bohu! Teď jsi promluvil zřetelněji! Radím ti, abys dbal vždy zřetelnosti; není k potřebě posel, který mluví jen v hádankách a neotevře patřičně ústa. Ano, zpravil jsem jej o ní. Co mi ještě vzkazuje?” “Že vyslal zvědy,
pátrající po ní, a ti jej zpravili, že bude dnes nebo zítra v Bagdádu. Mohl bys ji náhodou potkat a mohli by tě poznat. Proto máš vyjít z Bagdádu a přijít k němu.

Tolik mi bylo uloženo, abych ti pověděl.” “Co ještě?” “Dále nic.” “Poněvadž jsi mně na štěstí nalezl už zde, nemusíš už do Bagdádu. To je vám asi velmi vhod. Pojedete tedy se mnou k němu!” Má věta zněla jako rozkaz, ačkoli jsem si v duchu přál, aby obě chlapiska se octla tam, kde roste pepř, a to oba druhy, černý i bílý. Kdybych je byl musel vzít s sebou, byl bych se i s Halefem uvedl do nesnází, které i když by nebyly přímo nebezpečné, mohly být velmi nepříjemné. Na štěstí namítl hned: “Odpusť, ó pane, že s tebou nemůžeme, musíme dále až k Madainu!” “K Madainu? Nejen za mnou do Bagdádu?” “Ne. Nejprve měli jsme vyhledat tebe a potom se vydat dolů do Madainu. Cesta by nás vedla nejprve nahoru a tamodtud zase dolů, to je dlouhá cesta, kterou si zkrátíme tím, že hned odtud můžeme jet přímo dolů.” “A pak se navrátíte zase k Sefirovi?” “Ne! Než se vrátíme, máme od něho ještě dů ležitou zprávu do Kut el

Amary.” Hle, jak velmi rozsáhlá spojení udržoval tento Sefir! Do toho mi však bylo jen tolik, že mi to pro tu chvíli bylo velmi vhod. Cesta odtud do Madainu obnášela osm hodin, tamodtud do Kut el Amary dvanáct a z toho místa zpět k zříceninám babylónským, kde domněle přebýval Sefir, opět čtrnáct hodin. I kdyby si oba Sillové hodně pospíšili, neměli valně dobré koně a potřebovali také mít kdy k jídlu a k spaní. Nemohli nám být nebezpeční; usoudil jsem, že se nemohli vrátit k Sefirovi dříve než za půltřetího dne. Protože jsme měli v úmyslu navštívit některá místa jen krátce, mohli jsme zatím už dávno nastou- “Karavana nejvyššího komořího.

pit zpáteční cestu, a nebylo třeba obávat se nového setkání s nimi; to by nás ovšem přivedlo do rozpaků. Tím uspokojen, odvážil jsem se k otázce poněkud dotěrné: “Jaké zprávy nesete do Madainu a do Kut el Amary?” “Nezazlívej nám, pane, ale o tom musíme pomlčet.” “I vůči mně?” “Vůči každému, a poněvadž Šéfu: tebe nevyňal, nutno mlčet i před tebou.” “Dobře! Tak se mi líbíte! Nikdo se nesmí zpronevěřit své povinnosti ani k vůli nadřízenému. Udal vám snad Sefir nějaké místo, kde se mám s ním sejít?” “Znáš je, ó pane!” “Zajisté! Ale on tam není stále, a proto vám snad řekl, kde bych ho i jinde nalezl.” “Není-li tu, musíš na něho počkat. Tamaryškové křoví nahoře za Hillé je dost rozsáhlé a husté, aby ukrylo tebe i všechny, které tam nalezneš. Ani noha tam nevkročí od toho času, co se tam stala velká vražda. Duchové zabitých bloudí tam dnem i nocí, jak věří všecko oby
vatelstvo v Hillé. Jsi tam, pane, bezpečnější, než v lůně /frrafeimowé72!” “Dobrá! A dále mi nemáte opravdu už co sdělit?” “Ne, už nic! Ale – – – přece! Ještě mi něco napadá: Pravil, že o něčem dosud nevíš, a z nevědomosti že by ses mohl cestou dopustit chyby. K vůli Karvan-i-piškhidmet baši vešel Sefir do styku s Ghasai-Beduíny, jejchž četa se rozptýlila po zdejším okolí a aby nevzbudili podezření, vydávají se její příslušníci za Solaib-Araby. A nyní jsme ti už pověděli opravdu vše, ó, pane!” “Dobře! Jsem s vámi spokojen a zasloužili jste si bakšiš; dostanete jej, jakmile se opět v Hillé shledáme. Kdy jste se tam odtud vydali na cestu?” “Včera večer.” “Musíte se tedy v Madainu hodně vyspat. Neprodlévejte a hleďte, ať jste tam brzy!” “Vydáme se na cestu hned, naše koně jsou už sytí; zde nemáme nic více na práci, Alláh bud’ s tebou! Dour-iaer-et biger-der, Agha73\ – budu se vznáše
t nad tvou hlavou, ó ago!” Nasedli a vyjeli z brány. Halef vedl teď naše koně k vodě a zatím co je napájel, vesele, chytrácky na mne zamžoural a řekl: “Alláh hlavy osvěcuje i zatemňuje, sídi! Tvá zářila jako slunce na obloze; jejich tonula v mlhách nerozumu, takže jsem nahlížel do hloubky jejich moudrosti jako do temné studně, v níž není kapka vody. Tvé oko je prohlédlo, jako proniká slunce tabulí skla; oni však tě považují za někoho, o němž bezpečně můžeme říci, že on není on ani ty jím. Spletli dohromady tři osoby tak, že ten “Abrahám. ;

zdvořilosti k nadřízenému.

uzel sotva rozmotám, přesto, že jsem hadži Halef Omar, slovutný vrchní šejk Haddedihnů, velikého kmene Sammarů!” “Je rozuzlení vskutku tak obtížné?” smál jsem se. “Není snadné, sídi, neboť jsem všemu nerozuměl. Mluvili jste o třech osobách a o čtyřech místech, jež jsem si pak pomíchal. Zatím co jste hovořili o těch osobách, jezdila má duše mezi Bagdádem, Madainem, Kut el Amarou a Hillé, aniž vnikla do hloubky moudrosti, jež splývala s tvých rtů.” “Nejde tu o tři, nýbrž jen o dvě osoby.” “Nikoli, o tři. Ty, Sefir a Peder-i-Baharat jste přece tři osoby; to neupřeš. Všichni jste byli

smícháni dohromady, že nevím, jsi-li ty Pederem, nebo Peder Sefirem, nejsi-li ty Sefirem nebo Sefir tebou, či Sefir Pederem. Za koho tě považovat a jak si počínat, abych vás opět od sebe oddělil?” “Šili mne považoval za

Peder-i-Baharata; tolik jsi snad přece pochopil!” “Za Peder-i-Baharata? Učinil-li to, nemohl jsem mu rozumět, protože to nelze pochopit! Kdo považuje tebe, slavného emíra Kára ben Nemsi effendiho za takového darebáka, zaslouží karabáč. Kdybych byl sillovu drzost prohlédl, byl by se můj karabáč dal do práce, o níž by hřbet toho člověka dlouho vyprávěl. Ne, že jsi mi věc objasnil, chápu teď vše: Sefir, nepřítel našeho dobrého bimbašiho zdržuje se v Hillé?” “Poblíž Hillé.

Ukrývá se v tamaryškovém křoví, dvě hodiny nad městem. Tam je v bezpečí, neboť kromě obtíží cesty obává se každý duchů zavražděných lidí, kteří prý tam straší.” “Dobře, velmi dobře! Budu tam také strašit a zjevím se mu jako duch. A vezmu s sebou ještě jiného ducha, spleteného z kůže nosorožce! A ten tam bude obcházet, pilně se zjevovat, ale ne snad ve vodě nebo na břehu, nýbrž na jeho hřbetě. Tak dlouho mu bude strašit na hřbetě, až se Sefir sám promění v ducha bolesti a nářku pod ranami, které ode mne dostane, poněvadž připravil milého bimbašiho o jmění i úřad! Co asi tropí ten darebák v svém úkrytu?” “Slyšel jsi, že očekává mrtvoly.” “Ty mu nezávidím; ano, přeji si, aby je dostal! Ať je stráví, jak mu libo; vařené, pečené, smažené, anebo rovnou z rakví. Ale nezmínil se ten muž ještě o jiné karavaně?” “Ano, o karvan-i-piškhidmet baši.” “Nerozumím. Umím teď už dos
t dobře persky, ale co je to piškhidmet baši, nevím.” “Označuje se jím farmš-baši7* nebo podobná hodnost, tedy dvorní úředník šáh-in-šáha.” “Je to vysoký hodnostář, jenž podle všeho karavanu doprovází?” “Ano.” “Co s ním Sefir zamýšlí?” 74Vrchní komoří.

“Nevím.” “Že nevíš? Ó, sídi, jak těžce rmoutíš mou duši! Tvé oko pronikne vším, tvé ucho vnímá každý zvuk i hlas od hukotu bouře a hromobití až po líbezné zvuky, které vydává sarasir”*. A záměry Sefira, jenž je tisíckrát větší než cvrček, zůstaly ti utajeny?” “Prohlédl jsi je snad ty?” “Ne. Proč se tážeš mne? Jsem tu jen k tomu, abych byl tvým strážcem, ochráncem a zachovatelem. Dále nemám nic na práci. Zvláště jde-li o tajné záměry, které mají být prohlédnuty a zjeveny, k tomu jsi tu ty, tobě náleží pátrat a hledat, až objevíš cvrčka, vězícího v Sefirovi.” “Slyšet cvrčka, jak cvrká, a proniknout záměry zločince, plného potměšilos-ti, to jsou dvě velmi rozdílné věci, Halefe; k první stačí otevřené ucho, k druhé však více, mnohem více.” “Toto víc bys měl však mít, sídi!” “Ty také!” “Prosím tě, nežádej to teď na mně! Víš dobře, že jsem nadán vš
emi dary rozumu a moudrosti, ale od té chvíle, co mám ten sillanský prsten na prstě, je mi, jako by mě někdo uhodil do hlavy. Osvobodil jsem tě ze záměny s Pederem a Pedera se Sefirem; víc dnes nedokážu.

Přemýšlej a nalezneš!” “To už se stalo; ale tys mé odpovědi nerozuměl. Co zamýšlí Sefir s karavanou komořího, to sice nevím, ale přece tuším.” “Nuže, co tušíš?” “Že ji hodlá přepadnout zjednanými Ghasai-Beduíny. Z tohoto společenství s Ghasaji vyvozuji pro nás snad velmi důležitý úsudek, že buď nemá dost Sillů po ruce, anebo že Sillové se nechtějí propůjčit k přepadení karavany, poněvadž nejsou loupežníky a vrahy, ale lidé oddaní méně zločinnému konání.” “Ale Peder-i-Baharat byl také Šili a chtěl nás zavraždit!” “Byla to asi výjimka. Ztrestal jsi ho tělesně a je známo, že rány lze

smazat jen krví.” “Nevěřím té výjimce, sídi! A dále si myslím, že očekává Sefir dobrou kořist, přepadne-li karavanu komořího.” “Ovšem. A že k tomu dojde, lze snadno pochopit; ačkoli to nevím jistě, přece se to domnívám. Tato domněnka souvisí s majdana koma, s výstavou v Paříži.” “V Paříži, hlavním městě Franků? Majdana koma, kde se všecko ukazuje, co národ vytvořil a zhotovil? Jak souvisí výstava se Sefirem a se zamýšleným přepadením?” tázal se udiveně. “Sídi, tys nejchytřejší ze všech mužů, co jich znám; tvé myšlenky jsou tak pronikavé a případné, že jsem nejednou, ba často s obdivem uznával, že ti nic nezůstane tajné; ale svést Sefira s Paříží a s majdana koma, ne, to nedokážeš!” “Cvrček.

“Pokusím se o to přece. Šáh zamýšlí vydat se do Paříže, aby spatřil tuto majdana koma; všichni jeho úředníci s cestou souhlasí, ale duchovenstvo odporuje; jako každý muslim ví však šáh dobře, jak tyto nábožné lidi přivést k lepšímu názoru. Musí je podplatit. Zlatem získá všecko šiitské duchovenstvo, od nejvyššího imam-džumy až do posledního mully. Několik mešit obdaruje, několik vlivuplných imámů obdrží cinkající stisk ruky, a nepomůže-li ani to, použije šáh nejosvědčenějšího a nejúčinnějšího prostředku, jenž se ještě nikdy neminul cíle; vypraví totiž karvan-i-rašva 76 do svatých měst, a pak je jisté, že se vytoužený výsledek dostaví. Duchovenstvo v Mešhed ali a v Kerbele má na šiitské přívržence takový vliv, že se mu žádný z vyšších i nižších imámů nepostaví na odpor.” “Pokračuj, sídi! Poznávám, že zvítězíš nad pochybnostmi, které jsem prve vyslovil.” “Taková
karvan-i-rašva se svěřuje muži věrnému a spolehlivému, dobře známému, na něhož se lze spolehnout. A koho asi šáh při panujících poměrech u svého dvora lépe zná, než své komoří? A ze svých důvěrníků zvolí nejdůvěrnějšího a nejspolehlivějšího, aby mu odevzdal bohaté dary i důležitá a tajná sdělení, a když se pak výprava dá na pochod, může se nazývat zrovna tak dobře karvan-i-rašva jako

karvan-i-piškhidmet baši, poněvadž jejím náčelníkem je šáhův komoří, piškhidmet baši.” “To zní ovšem tak prostě,” přiznával hadži, “že se divím, proč na to můj rozum nestačil.” “Rozvinu ještě dál svou myšlenku, milý Halefe; proč se nazývá zmíněná výprava karavanou komořího? Kdyby se nějaký komoří nápadně přidružil k určité karavaně, nebylo by příčiny ji nazývat podle něho; karavana by byla hlavní věcí a on by byl pouze jejím členem jako kdokoli, jenž jde s ní. Označení karavany jeho titulem však svědčí, že on je její hlavou a ona na něm závislá; nepřišel k ní náhodou, ale utvořil ji; je jejím podnikatelem i vládcem. Nesoudím-li správně, naskýtá se otázka, proč sestavil komoří karavanu? Jistě ne

svým nákladem a pro sebe; jedná patrně podle příkazu, jejž mu dal někdo jiný, a ten jistě není nikdo jiný, než ten, jehož je komoří podřízeným. Soudím také, že pojmenování “karavana komořího” není veřejné, oficiální ani užívané, spíše myslím, že ji tím jménem označili Peder-i-Baharat a Sefir. A to mne přivádí ještě k dalšímu důkazu, že jsem uhodl pravdu.” “Ještě nějaký důkaz?” otázal se Halef. “Nenacházím už žádný!” “Je jich ještě několik, ale tento k závěru

dostačí. Slyšel jsi, že Peder-i-Baharat zpravil Sefira o karavaně; byl v Persii, nejspíše v hlavním městě, a tu vyzvěděl komořího záměr. Výprava na rozkaz panovníkův má účel odevzdat drahocenné dary. Taková výprava se zajisté podniká co možná tajně, zejména je-li jí uloženo, aby působila proti dosavadnímu smýšlení duchovenstva. Vnik- “Karavana darů.

nout do toho tajemství stálo podloudníky jistě mnoho času, pozornosti, lsti, peněz a snad podplatili jednu nebo několik osob na věci účastněných, krátce odvážili se nevšedních obětí. Jestliže všechny ty výlohy nebyly Peder-i-Baharatovi přílišné, jde zajisté o věc nevšedně výnosnou. Z Persie sem vyslal posla a Sefir vyslal zvědy vstříc karavaně; také to jsou okolnosti, nasvědčující, že jim na karvan-i- piškhidmet baši velice záleží, zajisté ještě více, než na tak zvaných mrtvolách, jež budou dopraveny po Eufratu.” “Myslíš tedy effendi, že karavana je pro nás důležitá?” “Dosud ještě ne; ale může podle okolností být. Nevyhledáváme srážky ani s Peder-i-Baharatem ani se Sefirem; kdyby k nim však přece došlo, musíme být připraveni, že se nevyhneme této tajemné záležitosti, neboť před námi je Sefir a za námi Peder, a místo, kde se hodlají sejít, je zároveň místem, které my hodláme navštív
it. Bezpochyby je jen jediná možnost vyhnout se jim.” “Která?” “Upustit od návštěvy míst, jež si přejeme spatřit a navrátit se do Bagdádu, přičemž bychom museli volit jinou cestu, abychom se s Pedrem nesetkali.” “Ani nápad, sídi! Jak se jednou rozhodnu, to také provedu; a z obavy před těmi darebáky svůj úmysl nezměním; to by bylo zrovna tak, jako bychom se jich báli. Umínili jsme si navštívit babylónské zříceniny a to se také stane. Smýšlíš snad jinak, sídi?” Ne ” “i>ie. “Nuže, na cestu! Koně se už napojili a náš měch bude hned plný vody. Ať si přijde, kdo chce, Sillové nebo jiní darebáci, jsem každou chvíli pohotově prohlásit karabáčem, že jim city mého srdce s největší toužebností bijí vstříc; slyšíš dobře, effendi – bijí

vstříc, řekl jsem!” Vyňal z opasku karabáč a švihl jím několikrát do vzduchu. Abych jeho energii přivedl na pravou míru, odpověděl jsem: “Ponech karabáč, kde byl! Musíme se varovat každé nerozvážnosti a dobře víš, že jsem tvé Hanneh slíbil varovat se všeho, co by nás zbytečně uvádělo do nebezpečenství.” “O, co se toho týče, sídi, znám svou Hanneh, jež se podobá východu slunce se všemi jeho krásami a divotvornou velebností. Pečuje o mé tělesné zdraví a o bezpečnost mého života, ale také o mou slávu. Přeje si, abych jí byl zachován s celými, neporušenými údy, ale chce se také pyšnit činy mé statečnosti. Žádá sice na mně, abych jednal obezřetně, ale styděla by se za mne, kdyby zvěděla, že její Halef není už jako býval vždy statečným bojovníkem. Kdysi jsi mi vypravoval o jisté statečné matce, která uložila

svému synovi, do boje táhnoucímu, aby se k ní navrátil buď jako vítěz anebo jako mrtvola, položená na štítě; navrátím se k Hanneh na štítě jako živý vítěz, neboť mi ani nenapadá, abych ji jako neživá mrtvola objal kolem ovdovělé šíje, což jsem ti ostatně už dříve řekl. Smýšlí snad tvá Claire jinak než půvabná a nevyrovnatelná majitelka mého ženského stanu? Má snad raději tvé tělo a neporušenost tvých údů, než slávu a

čest být ženou muže, před nímž se zločinci třesou a jehož se darebáci obávají?” “Pokud jde o to, můžeš být klidný; má Claire, jíž není rovno mezi obyva-telkami harémů na celém světě, nechtěla by za muže zbabělce.” “To jí slouží ke cti, a jsem tomu rád, ale přece tě prosím, abys připustil výjimku ve chvále, jíž jsi jí právě zahrnul. Řekl-li’s, že jí není rovné, musíš povážit, že mě velice rmoutí, povyšuješ-li svůj harém nad Hanneh!” “Nesmím snad svou ženu tak chválit jako ty svou?” “Ano; ale tvá chvála nesmí být taková, aby se má Hanneh před tvou ženou musela hluboce sklánět. Zůstaňme při ujednání, že jsou obě nevyrovnatelné! Tak, a nyní jsem přivázal měch k sedlu a můžeme se dát na cestu.” “Ano, pojedeme dál! Ale nesmíme zapomenout stáhnout opět prsteny Sillů s prstů a schovat je.” “Proč?” “Poněvadž chceme být považováni za Silly jen tenkrát, když je nm libo a když je nám to prospěšné. Kdyby nás každý Šili, jejž potkáme, považoval za svého druha, mohli bychom se dožít nepříjemných věcí.” “To je pravda, effendi! Schovejme je, až je budeme zas potřebovat, abychom Sillům ukázali, že naše lest překonává všechnu jejich chytrost.” Nasedli jsme na koně a opustili khan. Karavany, odcházející odtud do Hillé, vyhledávají ještě khany Nasrijé a Mohavid; obešli jsme je, protože jsme se chtěli vyhnout každému nevítanému setkání a použili jsme cestu, kterou jsme jeli kdysi, abychom obloukem minuli zápach karavany smrti. Mluvím zde o cestě, po pravdě však tu cesta nebyla. Cválali jsme volně pres pláň či spíše volnou pouští, kde jsme velmi často přejížděli staré a dávno vyschlé průplavy a náhony. Tehdy před lety jsem zde podléhal morové horečce a potácel se v mrákotách snění, takže jsem si nedokázal vštípit do paměti okolní krajinu, přece jsme však d
nes poznávali aspoň opěrné body, kolem nichž jsme tehdy projížděli. “Bylo to zde, sídi,” řekl Halef a zadržel koně, “kde jsme si kdysi sestoupili, abychom se vyhnuli největšímu dennímu horku. Ach, jak mi tvá tvář tehdy působila obavu. Tvůj obličej zešedivěl a tmavé kruhy se usadily kolem tvých očí. Posloužil jsem ti vodou i octem, ale tvůj pohled byl prázdný a tu jsem poznával, že napínáš poslední síly, aby ses udržel na koni a že mi tajíš své obtíže, abys mě nezarmoutil.” “Ano, byla to zlá doba, velmi zlá, Haléře,” přisvědčil jsem. “Nebyl jsem už člověkem, ale přízrakem. Když jsme ujížděli po poušti, míjela kolem nás jako prázdný výtvor mozku a lidé, kteří byli vedle mne, se podobali stínovým fantomům. Je-li ti vhod, zařídíme se podle tehdejšího rozvrhu a přenocujeme jako tehdy u Birs Nimrudu.” “Budiž podle tvého přání, effendi! Jak daleko je odtud do Hillé?” “V tomto směru
jistě čtyři hodiny koňmo.” “Dorazíme tam tedy za největšího denního vedra a můžeme počkat až pomine, potom se vydáme opět na cestu.” Neklamal jsem se ve zmíněném časovém rozvrhu. Před polednem jsme dospěli k palmovým sadům na levém břehu Eufratu. Napravo před sebou jsme spatřili zříceninu El Himar, pak výšinu Bab el Mudžellibé a pahorek Oasr, na němž jsou zbytky bývalého královského hradu, v jehož místnostech skonal Alexandr Veliký. Pahorek Amran Ibn Ali, před ním ležící, se bezpochyby pyšnil pověstnými visutými zahradami královny Semiramidy. Také nalevo jsme spatřili množství zřícenin, z nichž nejmohutnější se podnes jmenuje Bábel. Mo-hamedánská pověst vypravuje, že uvnitř jsou pověšeni za nohy oba padlí andělé Harut a Marut a že tam tak visí do dnešního dne. Když jsme dostihli Hillé, přejeli jsme po loďkovém mostě na druhou stranu a ubytovali se v menzilu, arabském hostinci, jemuž jsme dal
přednost před khanem; neměl dnes hosty, za to však dost prostornou podzemní místnost, jejíž chlad byl opravdovým dobrodiním.

Když jsme koně postavili do kůlny a opatřili je pící a vodou, sestoupili jsme dolů. Zatímco jsem si lehl na polštář, Halef s dovolením hostinského se odebral k matbachu, totiž kuchyni, aby vlastnoručně upravil kuře s rýží. Hillé je vystavěno z babylónských trosek a tvoří sídelní město okresu Diva-nie. Zde se dělí karavanní cesty do Kerbely a Nadžaf Ali. Z

veřejných budov náleží k nejznamenitějším mešita es šems(tm). Těch deset tisíc zdejších šiitských Peršanů a Arabů vyniká tak fanatickým smýšlením, že jsem se chránil přiznat se hostinskému za křesťana. Ani okamžik by mne byl v domě nestrpěl, vše, čeho bych se byl dotkl, by bylo prohlášeno za nečisté a podléhalo by církevní očistě, jejíž nemalý náklad bych byl musel uhradit. Že tu mluvím o nečistotě, musím podotknout, že obyvatelé Hillé nemají proč si na čistotě zakládat; pokud jsem pozoroval, náleží město k skladištím přerozmanité orientální nečistoty. Své kuře jsme mohli sice sníst s chutí, poněvadž je upravil Halef, ale když jsme si pak objednali kyselé mléko – Hillé je totiž svým kyselým mlékem široko daleko chvalně známé – museli jsme horní vrstvu sebrat, poněvadž nebyla k jídlu pro množství smetí a prachu. Hostitel to viděl a měl nám to za zlé a tázal se se svraštělým čelem
po příčině našeho jednání. Protože měl v takových okolnostech odpověď vždy pohotově, Halef odpověděl: “Promiň, ó, vzore nábožné pohostinnosti! Jsme kající hříšníci, sebe trestající a cvičící se v odříkání; proto jsme složili slib, že nepožijeme ze žádného pokrmu, co je nejlepší. Zajisté tedy uznáš, že jsme museli sebrat a odhodit to, co je na tom mléce nejlepšího.” “Alláh vám budiž milostiv a dejž vám síly, abyste dostáli svému slibu při všech pokrmech a nejen při mléce! Z kuřete měli jste také to nejlepší odložit, ale pozoruji, že jste je snědli celé!” “Mešita slunce.

“Mýlíš se, nesnědli jsme je.” “Nevidím, že by vám bylo co zůstalo!” “Že nevidíš? Dovol, abych ti řekl, že se obávám o světlo tvých očí! Jaké by bylo kuře, kdyby mu nebyly dány kosti k udržení jeho tělesného vzrůstu? A jak by obstálo, kdyby nemělo peří, jež je nejen oděvem, ale i ozdobou jeho krásy? Obdařil-li tě Alláh darem rozumnosti, musíš uznat, že kosti a peří jsou na kuřeti to nejlepší, co má. A nyní pohleď sem! Tuhle vidíš jeho kosti. A odejdeš-li do kuchyně, nalezneš také jeho peří, z něhož jsme nesnědli ani jediné pírko. Svému slibu jsme se nezpronevěřili. Také z mléka byli bychom odložili kosti a peří, bohužel v něm nebyly!” Hostinský nevěděl, co by na to odpověděl a s brumláním vyšel ze dveří. Halef se smál do hrsti a řekl: “To měla slyšet Hanneh, nejroztomilejší ze všech roztomilostí! Nevyslovil jsem se výtečně o kostech a o peří v mléce?” Po nějaké chvíli k nm přišel hostinský se třemi muži, přiodénými starými přiléhavými mešlachy76. Nebyli mi příliš sympatičtí. Pohlíželi na nás nápadně zvědavě a přisedli blízko k nám. Když si poručili čibuky a kávu, obrátil se k nám jeden z nich se slovy: “Spatřili jsme venku vaše koně a obdivovali jsme se jim. Kdo je majitelem takových zvířat, musí být velice bohatý. Smím se otázat, odkud jste?” Halef se na mne tázavě podíval a když jsme lehce přikývl, ujal se odpovědi: “Zůstáváme v daleké zemi Sibiři73, kde hory dosahují až na měsíc a jsou pokryty sněhem, v nějž se v těch horách mění déšť.” “Alláh! Jaká tam je asi zima! Zde ani nevíme, co je sníh, ale slyšeli jsme o něm. Bydlí tam asi sunnité?” “Nikoli, samí šiité.” “Alláh žehnej té zemi a každému jejímu obyvateli dopřej statisíce palem! Tamní lidé jsou asi zámožní?” “Ano, všichni!” “Je to zřejmé podle vašich koní. Když se t
amější obyvatelé vydávají na cesty, zajisté si naplní kapsy zlaťáky?” Halef se dopustil veliké neopatrnosti, když přisvědčil otázce o zámožnosti; snadno tím mohl k nám obrátit loupežnické choutky těch tří lidí; teď odpověděl moudřeji: “O, ne! Neplní si kapsy, neboť pohostinství tam tak kvete, že nikdo nepotřebuje peníze.” “Každé pohostinství nutno přece odměnit. Snad tedy s sebou mívají cenné předměty. Snad perly anebo dokonce drahokamy?” “Drahokamy? Jaké kameny máš na mysli?” “Diamanty, rubíny, safíry, tyrkysy.” 7SVlnéné pláště. “Sibiř.

“Alláh ‘l Alláh! Tyto kameny považujete za drahokamy?” “Zajisté!” “Podivná země! A jaký národ! U nás v Sibiři jsou všechny hory venkoncem z takového kamení. Těch si ani nikdo nevšimne; cesty jsou dlážděny diamanty a domy se

stavějí z rubínů a tyrkysů. K stavbě mešit se používá jen smaragdů a každý z nich musí být tak velký jako deset vašich oblázků.” “Mašalláh! To je neuvěřitelné!” “Co se divíš? Je to pravda! U nás máme také vzácné kameny, pravé drahokamy a ty stojí báječné peníze.” “Jak se jmenují?” “Kára tas, hasva, hattan, palandiz taáy – břidlice, křemen, slin, žula a ještě jiné podobné.” “Poslyš, neblázní tam všichni lidé?” “Jaká otázka!” “Z těch kamenů se u nás přece skládá každá hora!” “Pak jste blázny vy i vaše hory, ale ne my! V Sibiři neznají bláznovství; zdá se však, že tady osedlalo každou hlavu, zejména vaši.” “Jakto?” “Poněvadž jen blázni se nás mohou vyptávat po zlaté a drahokamech. Myslíte snad, že bychom vám o nich pověděli, kdybychom je měli s sebou; u nás v Sibiři není ani jediný člověk tak hloupý jako obyvatelé této krajiny.” Nyní poznal tazatel, e si z něho Halef udělal dobrý den; sáhl po noži a zvolal výhružně: “Mlč! Zamýšlíš-li nás urážet, ucítíš hned tuto čepel!” “Zastrč ji!” se smíchem odvětil Halef. “Však nejsme také bez nožů. Tvá veliká a nevčasná zvědavost zasloužila poučení a toho se ti dostalo. Nyní odbýváme svůj kef a chceme si odpočinout; ale tu si zamaneš zčista jasná a rušíš nás. Proč nás nenecháš na pokoji? Kdo ti řekl, že chceme s tebou mluvit? Nejsme chlapci, aby se nám dávaly hloupé, neomalené otázky. To jsem ti chtěl připomenout a nyní dosti řečí!” Muž vyskočil a pěstmi hrozil Halefovi a křičel: “To jsou urážky, za které bych tě proklál, kdybych – – kdybychom – – nenáleželi ke kmeni Solaibů! Slyšel jsi o tom kmeni?” Podle běžného a starodávného zvyku těší se Solaibové nerušenému míru. Nikdo nevystoupí proti Solaibovi nepřátelsky; naproti tomu jsou pak všichni příslušníci tohoto kmene zavázán i vyhnout se

všemu, co by druhé vyzývalo. Zvěděli jsme od poslů Sefirových, že se spojili s Ghasai-Beduíny, vydávajícími se za Solaiby; tito tři k nim nepochybně náleželi. Poněvadž hadži zavinil tento nepříjemný výjev, nepřipustil jsem, aby pokračoval v řeči, nýbrž sám jsem varoval řečníka: “Jsi-li opravdu Solaib, nečiň hanbu mírumilovnosti svého kmene a klidně se usaď! Chceme-li s někým mluvit, jsme zvyklí sami začít rozprávku. Počkej tedy, až začneme my!”

“Vallahi!” odvětil s výsměchem. “Zdá se, že se chcete vydávat za vzácné osoby; ale já vám povím, kdo jste! Jste – -” Náhle jsem vyskočil, přiblížil jsem se těsně k němu a tázal se: “Nuže, kdo? Mluv!” Ústa posud otevřená, zapomněl je zavřít, ačkoli s odpovědí váhal. Zatím co jsem s něho nespustil oka, pomalu krok za krokem ustoupil a usedl tam, kde seděl prve, už ani nehlesl. Pak jsem se vrátil i já na své místo, tváře se tak, jako by kromě nás nebyl nikdo přítomen. Zanedlouho Beduíni opustili místnost, ovšem neopomenuli na nás vyslat výhružné pohledy. “Sídi, tomu jsi nahnal strachu!” smál se Halef. “Pozoroval jsem na něm zbabělost hned od počátku.” “To není dobrým vysvědčením! Kdo popouzí zbabělce k hněvu? ” “On mne popudil a ne já jeho!” “A kdo se nechá zbabělcem popudit?” “Zase tvá

zvláštnost, sídi! Sám jsi mne pokynem vybídl, abych mu odpověděl!” “Vybídl jsem tě, abys to učinil tak, jak se stalo?” “Mohl jsem jinak? Proč se dotazoval po našem majetku? Počestný muž to neučiní a nepoctivý mne uráží, neboť mě považuje za tak hloupého, že mu to řeknu. Řekl jsem mu, že ho považuji za zbabělce, ale nyní tvrdím ještě, že je to

darebák. Co soudíš o těch lidech?” “Považuji je za Ghasai-Beduíny, kteří se mají účastnit zamýšleného přepadení karavany. Přál bych si, aby sem nebyli přišli.” “Kdybych tě neznal, sídi, řekl bych: to se podobá strachu! Ať jsou zde, ať jsou, kdo jsou, mně je to jedno. A jsou-li těmi, za koho je pokládáš, ať se starají o karavanu a ne aby se s námi zaměstnávali. Nebezpečí nám od nich nehrozí žádné. Ale – slyš!” Zaslechli jsme hřmot hrabajících a bijících kopyt a proto jsme spěchali rychle na dvůr. Beduíni, u nichž byl i hostinský, odvázali naše koně a chystali se na ně vyskočit; ale hřebci se stavěli na odpor. Když to Halef zpozoroval, sáhl po karabáči; ale já ho chytil za ruku a řekl jsem: “Žádné bití! Počínají si drze, ale ať se jim stane po vůli, ať jsou potrestáni, až je koně shodí.” Halef potlačil svůj vztek a odpověděl mi s úsměvem ne zrovna přívětivým: “Zcela dobře, sídi.
Máš pravdu! Ať spadnou tak, aby na to tak brzy a snadno nezapomněli! Ponechej mi starost o to! Pořídím to lépe, neboť jsem tomu vraníka naučil.” Nastrojil obličej zcela nevinný, dokonce blahovolný, pokročil k těm lidem a řekl: “Přejete si zkusit naše koně?” “Ano, to si přejeme,” přisvědčil hostinský. “Ale v těch koních sídlí šejtan a nechtějí, aby kdokoli na ně nasedl.”

“Nu, jsou zvyklí pouze na dobré jezdce a nedůvěřují patrně těmto Solai-bům.” Protože v tom byla skrytá jistá potupa, vpadl mu jeden z Beduínů rychle do řeči: “Na to se podíváme! Vzpírat se vysednutí, to nic neznamená; ale jakmile budeme v sedle, zvědí, jsme-li dobří jezdci nebo ne! Žádáme tě, abys je uklidnil!” “Tu laskavost vám mohu prokázat; ale předem vám povídám, že vás shodí.” “Nežvatlej, zkus to!” “Přejete-li si, budiž! Ale neobviňujte mne, jestliže si srazíte vaz!” “Naše vazy jsou naše a ne tvoje; budeme si je chránit!” “Dobrá! Čiňte, ať už sedíte! A dobře se držte, nebo budete dole dřív než nahoře!” Není třeba se divit, že se ti lidé přiblížili k našim koním bez dovolení. Beduín je rozený jezdec a podlehne velmi snadno nadšení, spatří-li výtečného nebo dokonce čistokrevného koně. Zkusit takového koně náleží k omluvitelným tužbám samo sebou se rozumějícím. Od
tud zápal i touha těch tří mužů, jíž nechtěli vyjádřit slovy po přecházející hádce. Hřebci byli podrážděni; vyhazovali ještě i když jsme byli přítomni. Vtom Halef vztyčil ruku a zvolal: “5uí80!” Okamžitě stáli koně bez hnutí; dva z Beduínů se na ně vyšvihli a koně poslouchali jako beránci. Celou jezdeckou školu na nich procvičili a nakonec začali napodobovat pohyby barudské hry s náhlými a ostrými obraty, což v úzkém dvoře nebylo bez nebezpečí. Neušlo mi, že oči koní neustále směřovaly k Halefovi; chytrá zvířata tušila, oč jde. Právě se oba jezdci hnali z protilehlé strany na sebe, když se ozval Halefův povel: ..Litah, Utah!1’ Mezi oběma slovy Halef pronikavé zahvízdl. Bylo to tajné znamení. Koně se vztyčili v největším trysku jako svíčky – následovalo kočkovité zkřivení hřbetu, bleskurychlé dopadnutí na všecky čtyři a opět vzepnutí – a jezdci dlouhým obloukem vyletěli ze sedel, aby
s hlasitým bouchnutím dopadli na ostrohranné cihly, jež tu byly rozházeny. Chvilku bylo hluboké ticho; koně stáli tiše a shození jezdci leželi také tiše; ani hostinský, ani třetí Beduín okamžik nebyli schopni hnutí; potom však chvátali k shozeným. Na Haléřově obličeji se jevil výraz pyšné radosti. “Co tomu říkáš, sídi?” tázal se mne. “Jak jsou hřebci vycvičeni?” “Výtečně!” odpověděl jsem. “Ale zdá se mi, že jezdcům není zdrávo.” “Co je mi do toho? Co jim bylo po našich koních? Varoval jsem je a dosvědčíš, že se o své vazy chtěli starat sami. Pohleď, dostalo se jim odměny!” Jeden z nich se snažil povstat, ale nemohl, neboť měl zlomenou nohu; druhý ležel bez vědomí; byl-li také pochroumán, nedalo se tuto chvíli rozhodnout. ““Ticho.

Odešli jsme, abychom si vzali své věci z jizby. Než jsme se navrátili, chlapi se už dorozuměli a shodli se na ujednání, jež nám hostinský měl asi sdělit, protože se vyptával s nepřátelským přízvukem: “Řekni, snad nechcete odtud?” “Ano,” přisvědčil jsem. “Nepůjdete! Musíte zde zůstat!” “Proč?” “Vidíš, co se stalo. Jeden z těch mužů si zlomil nohu a druhý snad přišel o život!” “Co je nám po tom? Varovali jsme je.” “Ale dali jste koním znamení, aby je shodili.” “Do toho mi nic není! Zatím nám pověz, co jsme ti dlužní za jídlo.” “To se dovíte později. Nepustím vás odtud.” “Holá! Zadržíš nás tu?” “Zadržím a neuposlechnete-li, vznesu žalobu třeba až k pašovi!” “Tím nám strach nenaženeš. Myslíš, že nás tím zastrašíš, nazýváš-li zdejšího sandžakiho vysokou hodností paši? Mýlíš se! Jsme pod ochranou padišáha a kdybychom ani nebyli, dovedli bychom se obhájit sa
mi. Povíš nám nebo nepovíš, kolik ti dlužíme za jídlo?” “Ne.” “Zaplatím tedy, kolik sám uznám za vhodné. Dostaneš víc, než kolik ti náleží. Zde vezmi!” Vyňal jsem peníze z měšce a podával mu je; ale on mne uhodil zdola do ruky, až se peníze rozkutálely po zemi. Varoval jsem ho, protože mne tím dopálil: “Poslyš, muži, nejsem zvyklý, aby mě někdo podobným způsobem urážel. Dopustíš-li se toho ještě jednou, ukáži ti, jak takovou drzost trestám! Z cesty!” Postavil se mi totiž do cesty, neboť zpozoroval, že chci nasednout. Halef už seděl na svém koni. Beduíni volali na hostinského, aby mi nedovolil odjet a on se skutečně odvážil zachytit mě za ruku. “Pusť!” vyzval jsem ho. “Zůstaneš zde,” tvrdil a pevně mě držel. “Táhni tedy tam, kde už leží ostatní!” Uhodil jsem ho pěstí pod bradu, takže zavrávoral, popadl jsem ho na levém boku a pod pravým ramenem a mrštil jsem jím na třetího Beduín
a, jenž mu spěchal na pomoc. Oba upadli na zem . Než se sebrali, vsedl jsem na koně a odjížděli jsme.

Chlapi za námi řvali; ale my jsme na ně nedbali. Cválali jsme odtud; minuli jsme západní část města, projeli tamějším palmovým sadem a směřovali jsme do krajiny, kde se jižně od města v blízkosti zřícenin Ibrahim Chalil tyčí Birs Nimrud. Nejsou to ani tři hodiny cesty a po celou tu dobu jsme potkali jen několik ojediněle cestujících lidí. Když jsme dospěli k cíli, slunce zapadalo; zarazili jsme na úpatí zřícenin, zrovna na místě, kde jsme kdysi meh své ležení. Kolem

dokola nebylo člověka; nechali jsme koně bez dohledu dole a vystoupili jsme až na věž, odkud se dalo přehlédnout veliké pole zřícenin. Když jsme vystoupili nahoru, octli jsme se na jednom z nejpamátnějších míst světových dějin.

Kapitola čtvrtá U BABYLÓNSKÉ VĚŽE

Babylón! A řekli sobě: “Nuže, vystavme město a věž, jejíž vrch by dosáhl k nebi a tak učiňme sobě jméno!” To vypravuje Písmo. I vystavěno město a nazváno bylo Bábel. Jméno se zachovalo; ale kde je dnes město a věž? Trosky a nic než trosky široko daleko, a tam, kde měla věž dosahovat až k nebesům, jsem teď po druhé stál a vzpomínal jsem na slova: “Nebude-li Hospodin stavět dům, marně budují jej stavitelé, a nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo strážní bdí!1’ Herodot píše, že se město rozkládalo po obou březích Eufratu a mělo obvod 480 stadií, tedy téměř 120 kilometrů. Bylo obehnáno hradbami 200 loket vysokými a 50 loket tlustými, opatřenými mohutnými věžemi a širokým a

hlubokým vodním příkopem. V těchto hradbách bylo zbudováno sto zděných bran a z každé brány vedla přímá ulice přes celé město k protilehlé bráně. Domy až čtyři patra vysoké byly zbudovány z vepřovic, spojovaných zemským voskem, ozokeritem. Budovy vynikaly skvostnými průčelími a byly od sebe odděleny dvory. Rozsáhlé moře domů bylo protkáno velkými náměstími a zelenými zahradami, v nichž se osvěžovaly dva milióny obyvatel. Také břehy veletoku byly obezděny gigantickými zdmi, jejichž kovová vrata bývala na noc uzavírána. Přes řeku se pnul skvostný most, široký třicet stop, se snímatelnou střechou. Podle Diodora byl čtvrt hodiny cesty dlouhý, podle Strabona stadium. Aby most mohl být zbudován, bylo třeba zavést veletok na jinou stranu; bylo tedy vyhloubeno na západní straně od města jezero 72 stop hluboké, které měřilo v obvodu dvanáct mil; do něho byl sveden říční veletok. Jezero v pozdější době slo
užilo na ochranu městu, k regulaci říčních povodní a k zavodňování polí, což bylo prováděno

nesčetnými stavidly. Na každém konci mostu stál obrovský palác, a oba paláce byly spojeny podzemním tunelem. K nejpamátnějším budovám Bábelu, jenž se podle klínových nápisů jmenuje Bab “/”, t.j. Brána boží, náležel starý královský hrad, měřící přes míli v obvodu, visuté zahrady Semiramidiny a nový palác, opevněný trojnásobnými

hradbami a vyzdobený četnými sochařskými výtvory. Pověstné zahrady královny Semiramis byly obklopeny zdmi 22 stopy tlustými a tvořily čtverec, obsahující 160.000 čtverečních stop. Na vysokých, klenutých obloucích se zvedaly amfiteatrálně položené terasy, k nimž se vystupovalo po stupních širokých deset stop. Plošiny těchto teras byly pokryty širokými kameny, z nichž každý byl 16 stop dlouhý a 4 stopy široký. Na těch kamenech ležela tlustá vrstva rákosí ztuženého voskem, pak dvě řady pálených cihel spojených ozokeritem a ještě pokrývka z olova, na kterou bylo navezeno tolik nejlepší úrodné hlíny, že i největší stromy v ní mohly dobře zakořenit. Na nejhořejší terase byla zřízena velkolepá kašna, napájená potřebnou vodou z řeky pomocí čerpadel a z ní byly zavlažovány zahrady. Pod každou terasou ležely skvostné zahradní sály, v noci osvětlené, kde nejen vanula vůně nejvzácnějších květin, ale od
tud se dala užít i nejkrásnější vyhlídka na celé město a jeho okolí. Největší stavbou byla ovšem babylónská věž. Talmudisté tvrdí, že byla sedmdesát mil vysoká. Podle orientálních podání obnášela její výše 10.000 sáhů, podle jiných tradic 25.000 stop a pracovalo prý na ní po dvanáct let milión lidí. Ačkoli tyto údaje jsou patrně přehnané, je asi pravda, že se z prostředka chrámu Baalova tyčila věž, jejíž základ měl v obvodu tisíc kroků. Výška věže byla 800 stop. Bylo tu osm pater, z nichž každé vyšší mělo menší základ, než to, na němž se zvedalo. Vnější strana věže byla opatřena schodištěm vedeným osmkráte kolem věže. Po něm se dalo dojít na vrchol stavby. Každé patro obsahovalo veliké a klenuté stánky, sály, jizby a síně a v nich sochy, tabule, stoly, stolice i nádobí z ryzího zlata. V nejnižším patře stála socha Baalova, vážící prý tisíc babylónských talentů, mající c
enu mnoha miliónů. V nejvyšším patře byla hvězdárna, kde astronomové pozorovali pohyb nebeských těles. Všecky poklady věže, jež Diodirus odhadl na 6300 zlatých talentů, Xerxes uloupil a odklidil. Podle východní pověsti byla prý ve věži studna, jejíž hloubka byla stejná jako výška. Alexandr Veliký hodlal sesutou věž opět vystavět a kázal více než deseti tisícům lidí odklízet rumy a trosky, avšak předčasná smrt mu zamezila tento úmysl. Takový byl Babylón. A nyní – – – ? Jak často jsem pročítal proroctví Jeremiášovo, jehož hlas zněl jako zvuk pozounu, prorokující zkázu Sinearu, Bohem souzeného. U vod babylónských, na březích Eufratu a na hrázích jezer a průplavů sedávali vlasti zbavení synové Abrahamovi; jejich loutny a harfy němé visely na vrbách a slzy pokání kanuly po tvářích kajících hříšníků. A rozezvučela-li se kdy některá harfa, zpívala touhu po městě, kde byl Hospodinův chrám a závěr
em každého žalozpěvu bylo: “Pozdvihuji oči svých k horám, odkudž mi pomoc přichází.” A Pán vyslyšel tyto modlitby. Zazněl mocný hlas Jeromijaha z Anathotu, kterého nazýváme

Jeremiášem, a plačící národ dychtivě naslouchal jeho slovům: ” Takto mluví Hospodin proti Babylónu a proti zemi chaldejské: přitáhne národ do půlnoci, kterýž obrátí zemi jeho v pustinu. Bojuje lučištěm a kopím, ukrutný bude a nezná slitování; jeho hlas jako more zaburácí. Utečte z Babylónu, abyste zachovali jeden každý život svůj! Takto mluví Pán zástupů: Ukujte se proti Babylónu vůkol všichni, bojujte proti němu, nelitujte střely. Plesejte vůkol něho; padnou základy jeho a zdi jeho zbořeny budou. Přitáhněte na zemi chaldejskou od konce země, zotvírejte obilnice její, zbijte mečem voly její, zahladíš ji jako proklatou, ať nikdo neunikne. Zpychla proti Hospodinu, protož padnou její muži na ulicích a všichni bojovníci budou vypleněni v ten den. Meč na Chaldejské, dí Hospodin a na obyvatele babylónské, i na knížata jeho i na mudrce jeho; meč na lháře a na silné jeho, meč na koně jeho a na vozy jeho, i na vechen ten lid, který tu obývá. Podobně zahynou jako obyvatelé Sodomy a Gomorry a neusadí se tam žádný!” Jak strašlivým

způsobem se naplnilo proroctví! Přikvapil Cyrus se 600.000 pěšími bojovníky, 120.000 jezdci a s 1000 válečných vozů, nepočítaje tisíce jezdců na velbloudech, dobyl město i přes jeho mocné hradby a přesto, že bylo zásobeno potravinami na dvacet let. Později Darius Hystaspis kázal strhnout hradby a Xerxes zbavil město všech pokladů. Ani Alexandr Veliký nezabránil jeho osudu. Netrvalo dlouho a už bylo pěstováno obilí v části města obehnané hradbami; později partští králové užívali Babylónu jako oboru pro zvěř. A když nastoupili panství Arabové, zmizelo i jméno Babylón z dějin a dnes z něho zbývá jen rozsáhlé a zvětralé rumiště z nepálených cihel, v němž se nevyzná ani oko badatelovo. – –

– ” Tak hyne svět a všechna jeho sláva, slovo boží však zůstává na věky!” Slunce zapadalo a my sestoupili opět ke

svým koním, abychom si připravili noční ležení. Přitom jsme došli na jeden výstupek zřícenin, odkud jsme spatřili něco, co jsme z výše nezpozorovali. Byl zde totiž starý průplav, v létě asi vyschlý, nyní však plný vody. Směřoval přímo k Birs Nimrudu, nedospěl až k němu, nýbrž končil ve vzdálenosti asi čtvrt hodiny cesty od pahorku. Zajisté však s ním měl spojení, neboť jsme na něm spatřili četná plavidla. “Co to znamená, sídi?” tázal se Halef. “Vím zrovna tolik, co ty,” odpověděl jsem. “Možná, že nám to může být lhostejné; nevíme, jakým směrem se pohybují. Ale pozorujme je!” Stalo se a záhy jsme zpozorovali, že se čluny nevzdalují, nýbrž blíží. Postáli jsme ještě chvilku, poněvadž v té vzdálenosti jsme nemohli být zpozorováni; pak ovšem jsme se museli přece vzdálit, poněvadž bychom byli mužstvem plavidel

spatřeni. Když jsme setupovali, promluvil Halef: “Sídi, něco mi napadá! Zda je to myšlenka správná, ovšem nevím.” “Týká se těch lidí na plavidlech? ” “Ano.” “Co si o tom myslíš?”

“Připomínám si, co pravili Sefirovi poslové, že totiž “mrtvoly” budou dopravovány po Eufratu. Nevysměj se mi!” “Ani mě nenapadá, neboť mi napadlo totéž. Nevíme ovšem, proč bychom zrovna předpokládali, že tu jde právě o ony

“mrtvoly” a o nic jiného.” “Považ, sídi, že se utkáme se Sefirem, ukáže-li se tato domněnka pravdivá.” “Ovšem, na to myslím.” “Musíme si počínat obezřetně. Místo, kde hodláme přenocovat, je zrovna na té straně zřícenin, kam ti lidé

směřují.” “Zatím vyčkejme, co zamýšlejí. Podle toho, jak se pohybují, nejsou to čluny, nýbrž malé kelleky, s nimž doplují patrně až na konec průplavu. Co se pak bude dít, uvidíme. Ti lidé půjdou snad jen tam a dál ne; ale jejich kelleky mohou také mít náklad, jenž má být dopraven od průplavu do zřícenin. Pak přímá cesta vede směrem k nám, ale tím ovšem není ještě řečeno, že by přišli zrovna na místo, kde jsme. Dáme si pozor a hned teď se starejme, abychom aspoň pro své koně vyhledali místo, kde by je hned každý neviděl. Musí to být sice v rovině, ale přece už na pokraji zřícenin. Naštěstí máme ještě dost světla, abychom takový úkryt vyhledali.” Sestoupili jsme a kráčeli jsme pěšky podél úpatí zřícenin a zanedlouho upoutalo mou pozornost něco, co se zdánlivě netýkalo našeho úmyslu bezpečně ukrýt koně. Byl to totiž násyp sypkého rumu z cihel úplně zvětralých a rozpadlých, jež spad
ly se zdí. Na místě, kde jsme stáli, se rýsovala stopa vedoucí po haldě nahoru. Pochybuji, že by si jí byl povšiml někdo jiný; Beduín nejméně; ale loveckému oku, zbystřenému potulkami po prériích a pralesích Ameriky, byla dost patrná. Ukázal jsem na ni a tázal se malého Halefa:

“Vidíš tyto stopy, hadži? ” “Stopy?” tázal se udiveně. “Nevidím nic. Jací lidé byli by tu vystupovali?” “Nejde o lidi, ale o zvířata, která tu asi častěji vystupují a sestupují.” “Snad lvi?” usmál se. “Ne. Jsou to malá zvířata, která zde mají, jak se zdá, svou pěšinu.” “Možná! Já nevidím nic. Procházky těchto malých, nám neznámých zvířat nás však nezajímají.

Pojď, ať se dostaneme dále!” “Ne. Hledáme úkryt a tato zvířata zde nejsou krotká, nýbrž plachá; taková vyhledávají závětří skrytých míst. Dáme se po jejich stopách.” Vystoupili jsme po rumovišti a přišli k místu zdola nepozorovatelnému, kde byl ve zdi zříceniny průlom, jdoucí patrně i skrze zeď. Byla-li zde někdy brána, anebo zda ta zeď zvětrala a pak se sesula, se nedalo říci, ale vzniklý otvor dostačoval, abychom prošli nejen my, nýbrž i koně. Vnikli jsme dovnitř. Průchod byl dlouhý a úzký, vedl mezi cihlovými zdmi do čtyřhranné vnitřní prostory podobné světlíku, ačkoli nebyla vidět okna, která se snad kdysi k němu otvírala. Obvodní zdivo bylo na mnohých místech sesuté a půda, na níž jsme stáli, se skládala z kypré cihlové mouky, zajisté do výše celého patra. V tomto světlíku bylo temněji než venku; přesto však jsme zde viděli dost zvířecího trusu

a tu jsme také zjistili, k jakému druhu zvířata náležela; zde bylo jejich rejdiště i zápasiště, poněvadž jsme tu pozorovali veliké, ostny sem tam poházené, jež byly poraněným vytrženy nebo i zlomeny. “Mašalláh!” zvolal Halef. “Objevili jsme patrně suk el kanafid*1. Nemyslíš, sídi?” “Ano,” přisvědčil jsem. “Tento zastrčený dvůr, do něhož snad po tisíciletí nevkročila lidská noha, se výborně hodí nočním tichošlápkům, kteří mají na zadku ostnaté brky. Zde v měkkém rumovišti a ve zvětralých zdech si snadno mohou hrabat chodby, jež bývají někdy hodně hluboké. – Holá, nevzpomínáš na vězení, v němž byl zavřen bimbaši? Pravil, že tam přišli dikobrazi; také se zmínil o hromádce hlíny v koutě a hned mi napadlo, že pocházela ze zvětraných cihel, kterými se snadno mohli prodrat. Patrné použili k věznění bimbašiho chodby. A neústí snad tato chodba zrovna v tomto dvoře?” “Sídi, neoddáve
j se snům! Spojuješ tu dvě věci, které k sobě nepatří!” “Odkud víš, že k sobě nepatří?” “Výška tomu neodpovídá.” “Proč ne?” “Podle vypravování bimbašiho bylo vězení výše, než na tomto místě.” “Ano; ale tam před námi v rohu vystupují zvětraliny téměř o celé patro a — pohleď! Nevidíš otvory, vedoucí do rozbořené zdi?” “Hm, vidím; ale divím se, že by kanafidi vyhrabali chodbu zrovna tam, kde ji ty potřebuješ.” “Potřebuji? Nepotřebuji ji, neboť nejsem zajatcem. Navazuji okolnosti, jež snad jsou v spojitosti, v celek a soudím-li správně nebo ne, to je nyní bez významu; ale přece zítra prozkoumám tento dvůr co nejzevrubněji. Nyní je už pozdě. Musíme si pospíšit, neboť v deseti minutách nastane tma.” “A úkryt pro naše koně – – -?” “Nalezli jsme jej. Zavedeme je sem.” “Také jsem si myslil. Musejí sice trochu šplhat, ale

budou zde bezpečni jako v lůně Abrahamově. Pojdme pro ně!” Neminulo ani deset minut a koně byli ukryti. Pak jsme se vrátili ke svému tábořišti, poněvadž jsme tam nejlépe mohli pozorovat, kdyby se někdo blížil. Zavanul večerní vítr; foukal od severu a to nám bylo vhod, protože by k nám donesl zvuk krqků, kdyby ti lidé hodlali jít od průplavu ke zříceninám. Tak uplynuly dvě hodiny; potom začal Halef odfukovat a mrzitě broukat, až se nakonec otázal velice nevrle: “Sídi, cítíš něco?” “Ano,” přisvědčil jsem, neboť jsme opravdu cítil. “V mém nose se zdvihá bolestný nepokoj a základní zdravotní pilíře mých čichových nervů už kolísají. Myslím – – ah – – ba, pšá – – fuj! Čím dál tím hůř! 8ITrh na dikobrazy.

Není to už zápach, ale pekelný smrad, zrovna jako by se tudy brala karavana smrti!” “A také asi brzy přijde!” “Kdo – -? Co – -? Karavana smrti?” “Ano, třebaže ne tak veliká, jakou jsme kdysi viděli. Je cítit, že se přibližuje. Zacpi si nos a nastav lépe uši! Slyš!” Zaslechli jsme kroky v neveliké vzdálenosti od nás; jednotlivá krátká slova, znějící jako povely; pak nastalo zase ticho. “Díky Alláhovi, že jsou pryč!” ulehčil si Halef a volněji vydechl. “Vítr odnesl výpary a nyní můžeme opět dýchat.” “Ty si toho můžeš dopřát, ale já tu vůni ještě užiji, neboť se hodlám za ní vydat.” “Za ní? – Proč?” “Musím se přesvědčit, kdo jsou ti lidé a co zde kutí.” “O, sídi, ať si kutí, co chtějí! Co ti vynese, spatří-li je tvé oči, jestliže tvůj nos nenapravitelně onemocní!” “Blaho mého nosu musí mi teď být lhostejné. Jsem přesvědčen, že tu jde opravdu o “mrtvoly”, které S
efir očekává a rád bych věděl, co za tím vězí.” “Nic, zajisté nic; jsou to obyčejné mrtvoly, jež mají být dopraveny do Kerbely nebo do Mešhed Ali.” “Nesmysl! Posel, když se o nich zmiňoval, kladl na to slovo zvláštní přízvuk. Obyčejné mrtvoly by byly dopravovány obvyklou cestou a ne tajně po Eufratu, průplavem a pak na ramenou až sem.” “Půjdeš tedy opravdu za nimi?” “Ano.” “Pak tě neopustím a půjdu s tebou.” “Není třeba.

Stačím si sám.” “Stačíš-li nebo ne, do toho mi nic není. Mám tě snad nechat, abys vdechoval pekelný zápach do svých útrob, zatím co já bych tu hýřil nejlepším a nejčistším vzduchem? Vydal jsem se s tebou na cesty, abych zažil vše, co se i tobě přihodí; chci tedy a musím mít podíl i na těchto oblažujících darech hniloby. Nevezmeš-li mne s sebou dobrovolně, půjdu za tebou potají, o tom tě ujišťuji!” “Není mi to příliš vhod, Halefe; opravdu se mi nelíbí, že chceš jít se mnou!” “Proč to?” “Slíbil jsem tvé Hanneh, že – – -” Vpadl mi rychle do řeči: “Ustaň, sídi, ustaň a mlč! Co jsi slíbil Hanneh, slasti mého srdce a duši mého života, musíš splnit ty a ne já. Vyplň si svůj slib tím, že mé s sebou nevezmeš! Ale já půjdu za tebou, poněvadž opravdu nevím, proč bych tu měl ležet sám a sám!” “Odvažuji se do nebezpečí, jež by –

– -”

“Odvažuješ se do nebezpečí? Ty?” přerušil mě opět. “A tu se domníváš, že nepotřebuješ mé síly k ochraně? Opravdu, effendi?” “Ano.” “Pravím ti tedy, že půjdu s tebou a že tě neopustím, i kdyby po tobě vztahovalo drápy deset tisíc ďáblů!” Poněvadž trval tak pevně na svém, nemohl jsem jinak a musel jsem s pravdou ven: “A přece tě žádám, abys zůstal, protože tvá odvaha je někdy příliš prudká! Od dřívějška víš, že jsi nakloněn k ukvapenostem, které nám někdy škodily. Bude lépe a získáme více bezpečnosti, jestliže tyto výzvědy podniknu sám.” “O, sídi, sídi! Jak hluboký zármutek mi uvaluješ na duši! Co se stalo, to už dávno minulo a dávno už také nejsem větroplach, nýbrž obezřetný a chytrý přední šejk Haddedihnů, velikého kmene Šammarů. Chceš-li mě tak těžce a hořce zarmoutit, buďsi! Budu tě mít stejně rád a chci se znát k své povinnosti, jež mi ukládá, abych ti v
každém nebezpečí věrně stál po boku. Vykonám svou povinnost a nevezmeš-li mě s sebou, poběžím za tebou jako pes, jenž ochraňuje svého pána, ačkoli bývá od něho bit!” Co mi zbývalo? Musel jsem povolit, protože byl opravdu s to, aby svůj úmysl prosadil a šel za mnou i bez mého dovolení. Proto jsem řekl: “Když na svém trváš, nechci ti již zabraňovat a přeji si jen, abys mi nedal příčinu k výtkám.

Pojď, odneseme své zbraně ke koním!” “Proč?” “Chceme-li se připlížit, musíme být zbaveni dlouhých a těžkých zbraní, to je jasné. Kdybys zde byl zůstal, byl bych ti zbraně svěřil: poněvadž však chceš jít se mnou, musíme je schovat.” “Mohli bychom je schovat také zde!” “Ne. Nevíme, co se přihodí a je třeba, abychom měli své věci pohromadě. Pojď, také pokrývky vezmeme s sebou!” Halef sice neuznával nutnost tohoto opatření; ale já dbal příkazu opatrnosti, proti němuž nikdy nejednám; však také bohužel později vysvitlo, že jsem udělal dobře. Když jsme vystoupili a došli ke koním, přivázali jsme je pevněji, ukryli zbraně ovinuté pokrývkami mezi sutiny a vydali se na cestu za tajemnými lidmi, kteří nás minuli. Nebylo to právě snadné, neboť určitě uplynulo už čtvrt hodiny, co přešli, takže jsme teď již nemohli slyšet jejich kroky. Naštěstí to, co bylo odepřeno sluchu, dostalo se zraku; nebo když jsme vstoupili na cestu, kudy se neznámí ubírali, za malou chvilku jsme za výstupkemzřícenin spatřili v nevelké vzdálenosti několik ohňů; zároveň nám vnikl do nosů nepopsatelný zápach, tak ostrý a pronikavý, že jsme hned stanuli jako přimrazení. “Alláh nás zachovej od ďábla s devaterým ocasem!” zalkal Halef. “O, Mohamede, ó, všichni svatí kalifové, ó, všichni předkové a prapředkové všech spravedlivých a světců, již na zemi žili, jaké útrapy pekelné a jaká utrpení nás očekávají, musíme-li tam, kde hoří ohně na zkázu mého nosu! Což tam musíme, sídi, opravdu musíme?” “Ty ne, já ano!” “Tedy půjdu také a kdybych se tisíckráte zalkl! Ovšem, až jednou budu skládat počet ze svých skutků, obžaluje mě můj nos z násilné záhuby a za tu vraždu se mi dostane nejtěžšího pokání; ale jdeš-li sám vstříc té rajské vůni, nemohu já zůstat pozadu! Co to jen ti nešťastníci spalují?”
“Myslím, že vrhají do ohně schránky mrtvol, rakve a obaly, které jsou prosáknuty hnilobou a proto rozšiřují ten morový zápach.” “Větší hloupost nemůže být!” “Není to hloupost, Halefe. Poněvadž se jejich počínání štítí denního světla a poněvadž také potřebují světlo, musejí zničit vše, čím by mohli být prozrazeni; obojího dosáhnou, spálí-li rakve. Nechápu ovšem, jak ti lidé vydrží takový neslýchaný zápach. Považ, že prodlévají přímo u pramene smradu, kdežto my se blížíme po větru, takže se nám dostává jen nepatrné dávky blaženosti, jež nás u nich očekává.” “Naplnil bych slzami celý Eufrat, neboť pociťuji na srdci větší tíhu, nežli kolik váží všechna zdejší rumiště a všechny trosky. Ale co na člověka čeká, tomu neujde a tak tedy přistupme blíže k tomu desetkrát tisíceronásobnému peklu ďábelských vůní s veškerou duševní odvahou a se všemi nám poskytnutými d ary ducha!

Pojď!” Chtěl jít napřed; stáhl jsem ho však za sebe a řekl jsem: “Za mnou půjdeš a neučiníš nic, pokud ti nedovolím; pamatuj si to!” “Proč jsi najednou tak přísný, effendi?” “Poněvadž se příliš kvapně dereš vpřed. Tuto nerozvážnou a rychlou ochotu si zakazuji! Jsem dovednější a zkušenější než ty a nebudeš-li se řídit podle mne, neručím za nic.

Nesmíme připustit, abychom byli spatřeni a musíme se plížit a používat každého předmětu za úkryt; poplížíme se vlevo směsicí trosek a to stále, až se doplížíme k ohňům. A nyní pojď!” Ležely tu četné a různě veliké úlomky zdiva,

stavěného z cihel; zemským voskem držely ještě pevně pohromadě a poskytovaly velmi dobrý úkryt. Postupovali jsme podle okolností, chvíli jsme šli zpříma, pak jsme se plazili, skákali, plížili i lezli; vpravo od nás se prostírala tmavá, volná poušť, nalevo hrozily obrovské zbytky babylónské věže, na jejímž úpatí se nakupily spadlé trosky do výše domu. Mezi nimi hořely ohně. Byly tři; brzy jsme se k nim připlížili tak, že jsme zřetelně rozeznávali kolem nich se pohybující osoby. Čím více jsme se jim blížili, tím nesnesitelnějším se zápach stával a když jsme se octli tak blízko, že jsme mohli slyšet každé promluvené slovo, byl takový, že jsem měl pocit, jako by se všechny mé vnitřnosti chtěly obrátit naruby. Úplně všechnu sílu jsem musel sebrat, abych překonal násilný a hlasitý výbuch ošklivosti, který bouřil v mém nitru.

Naštěstí vítr odnášel hustý dým, který by se byl při tichém počasí snášel na nás; postavy, pohybující se v neklidné záři plápolavých ohňů, braly na sebe vzezření ďáblů, kteří vynášejí duše nebožtíků z rakví, aby je odevzdali peklu. Byly to vskutku rakve, jež byly postupně otvírány, vlastně trhány a násilně lámány; dlouhé, mumiím podobné balíky byly z rakví vyjímány a rozvinovány, načež se objevily mrtvoly. Napočítal jsem přes třicet mužů, kteří se zaměstnávali touto strašnou prací. Vykonávali ji tak dovedně, že bylo hned znát, jak znamenitě jsou s ní obeznámeni. Dřevo rakví šlapali a lámali, aby sloužilo za palivo, pokrývky a rohožky, jež mrtvolám sloužily jako obaly a nyní už svůj úkol vykonaly, házeli také na oheň. Ale nejstrašlivější pohled poskytovaly mrtvoly ve stavu, v němž se nalézaly. Ano, kdyby byly pevné a tvrdé jako mumie, tu by se proti tomu, co jsme spatřili, vzpouze
ly snad jen naše duše a ne i těla; ale ty pozůstatky lidských bytostí, nehledě na kosti, tvořily polotekutou, ba i úplně tekutou hmotu, jež — – lépe však bude, pomlčím-li o tom! Nelze vylíčit, jak ti chlapi zacházeli s lidskými pozůstatky, které měly být přece dopraveny do Kerbely nebo do Nadžaf Ali. Části koster jen lítaly sem a tam; jak jsem slyšel, měly být později rovněž spáleny; ostatní ponecháno, ať si teklo, jak si teklo. Příbuzní nebožtíků, s jejichž mrtvolami bylo zde tak hanebně nakládáno, obětovali mnoho peněz, aby vyplnili poslední přání umírajících, toužících po pohřbení na některém ze svatých míst, zde však bylo nakládáno s jejich pozůstatky tak, že to bylo přímo výsměchem převzatým závazkům. Zatím co jsme pozorovali odpornou činnost těchto třiceti mužů, seznali jsme k svému nemalému údivu, že rakve a obaly neobsahují jen mrtvoly, nýbrž kromě nich i svazečky rozmanitých tva
rů, větší i menší, které byly se zvláštní opatrností vybírány, utírány a potom ukládány stranou. Obsah těch balíčků měl pro tyto lidi jistě větší cenu, než jim svěřené mrtvoly. Co obsahovaly? Rozumí se, že nás tato otázka živě zajímala; možná, že měla pro nás velikou důležitost; ale že se nedalo ze zevnějšku usoudit na

obsah, nezbylo nám, než dále pozorovat a klidně vyčkat, co se přihodí. Obličeje pracujících byly ozářeny ohni tak, že jsme je zřetelně rozeznávali; nebyl však mezi nimi nikdo, koho bychom byli už někdy spatřili. Také bylo zklamáno mé tajné očekávání, že mezi nimi spatřím i Sefira. Práce šla všem od ruky a přesto trvalo dost dlouho, než byly všechny rakve a balíky zotvírány a než bylo uvrženo na oheň všechno dřevo a každý cár, prosáklý mrtvolnou kaší. Nakonec byla sebrána veliká hromada suchých tamaryšků, do níž, když vzplála, naházeli rozházené kosti. Poněvadž na nich lpěly hnilobou ještě neodloučena částky svalstva, vznikl tím tak pekelný zápach, že jsme jej již opravdu nemohli snést.

Ustoupili jsme trochu až tam, kde byl vzduch, který nás uchránil aspoň od okamžitého vrhnutí, ačkoli se dosud nedal nazvat “čistým”. Co se u ohňů ještě dělo, nemohli jsme pozorovat, poněvadž mezi námi a jimi ležel tak hustý morový dým. že nám lidé připadali jako malé, šedé stíny. Halef

ulehčoval stísněnému nitru vytrvalým kašláním, krkáním a kýcháním, že jsem ho musel napomenout k opatrnosti. “Opatrnost?” tázal se vznětlivě. “Nemluv mi o opatrnosti aspoň teď, sídi! Naprosto je mi lhostejné, zalknu-li se opatrně nebo neopatrně. Jak může člověk dbát opatrnosti, octne-li se jeho nos v nejhlubší propasti džeheny, zatím co tělem prodlévá ještě na zemi? Kdybych byl ďáblem a měl vymyslet pro své milé zatraeence největší útrapy, rozkázal bych jim pálit mrtvoly perských šiitů a vdechovat vůně nebožtíka, od sumiy odpadlých. Ujišťuji tě, že mě na to místo, kde jsme byli, nedostaneš, dokud se ten zápach čichové zoufalosti úplně nerozptýlí!” “Žádal jsem tě. abys mě doprovázel? Či jsi mne doslovně nepřinutil, abych tě vzal s sebou?” “Ano, sídi, jsem sám vinen; teď však mne již nic na světě nepřiláká na místo, kde hrozí záhuba všem čidlům mého nosu!” “Počkáš tedy n
a mne zde?” “Počkat zde? Jak to?” “Jakmile se rozptýlí nejhustší dým, půjdu tam opět.” “Opět? Teď? Šílíš, sídi? Považ, čeho se odvažuješ! Jestliže se pro ten ukrutný zápach obrátíš tak, že tvá vnitřní strana přijde ven a zevnějšek dovnitř, marně budeš ode mne čekat, že ti novým obrácením tvé kůže zjednám možnost nového života.” “Věřím docela; ale přesto se tam musím vydat, chci-li se dozvědět, co se tam děje.” “Nemohl by ses to dovědět potom?” “Ne. Lidé, které chci pozorovat, tam určitě nezůstanou ani o okamžik déle a jakmile budou hotovi, ihned odejdou. Pak musím za nimi, abych věděl, kam jdou.” “Nebylo by lépe nechat je, ať si běží, kam běží?” “Ne. Chci zvědět nejen jejich dnešní cíl, ale ještě něco jiného.” “Sídi, neměj mi to za zlé, zeptám-li se tě, nepodléháš-li tu pouhé, byť i velice odvážné zvědavosti?” “Pozoroval jsi již někdy u mne tuto
vlastnost? Vzpomeň si na našeho hostitele v Bagdádu, na bimbašiho! Vyslechl jsi každé jeho slovo a proto pochopíš, že jsme nyní s to odhalit tajemství jeho nepřítele, Sefira. Naskýtá se nám tu možnost prokázat mu velikou službu a myslím, že odpor k zápachům nesmí nám to znemožnit. Abych se ti upřímně vyznal, přistupuje k této úvaze ještě jiný důvod -” “Ještě důvod!” opakoval se zřejmou rezignací. “Sídi, začneš-li přednášet důvod, je každý odpor marný, to už znám! Vím, že mne tvůj důvod přemůže, ale přesto ti dovoluji, abys mi jej sdělil.” “Vzpomeň si, kde prodléváme. Stojíme na místech historicky proslavených. Křesťanské svaté písmo vypravuje o Birs Nimrudu, jehož zříceniny se před

námi zvedají a tyčí k noční obloze jako tmavé příšery z doby ještě temnější asi takto: “Nebo řekli: Nuže, vystavme sobě město a věž, jejíž vrch by dosahoval k nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vši zemi. A řekli jeden druhému: “Nuže, nadělejme cihel a vypalme je ohněm! I měli cihly místo kamení a zemi lepkou místo vápna.

Sestoupil pak Hospodin, aby viděl to město a věž, kterou stavěli synové lidští. A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto a to je začátek díla jejich; nyní pak nedají sobě v tom překážet, což umínili dělat. Protož

sestupme a změtme tam jazyk jejich, aby jeden druhému jazyku nerozuměl. A tak rozptýlil je Hospodin odtud po vší zemi; i přestali stavět město. Protož nazváno jest jméno jeho Bábels2; neboť tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi.” – Nuže, tak vypravuje naše Písmo a ačkoli zatím uplynulá tisíciletí opuštěné dílo pobořila, nesměla je zničit úplně, poněvadž nyní i do budoucnosti má se tu zvedat jako kamenné, o to však výmluvnější kázání o všemohoucí moudrosti boží, před níž se musí v prach pokořit chlubná opovážlivost lidského pokolení. Birs Nimrud viděl mocné říše povstávat a opět zanikat, mocní panovníci, vládnoucí nad milióny, chtěli jej opět vybudovat, aby hlásal jejich jména a jejich slávu; ale žádnému se nepodařilo provést tento záměr. Prodléváme tedy, jak jsem už řekl, na místě historicky důležitém, v jehož blízkosti jsme kromě toho oba, ty i
já, zažili nejtrudnější a nejnebezpečnější hodiny svého života. Vše, co se k němu vztahuje, nás musí největší měrou zajímat; tedy i ten lidský hmyz, který provrtával jeho zdivo, aby v jeho skrytu ukládal ovoce zločinu. Pracovali na něm lidé, kteří chtěli dobýt nebes a vyrovnat se Bohu, nyní se stalo útulkem mravního úpadku a sešlosti, mířící ne k výšinám, nýbrž do podzemí, poněvadž se štítí denního světla a ramene spravedlnosti. Chápeš, co mne táhne za těmi lidmi? Chápeš, že bych rád věděl, co se děje za těmi zdmi, které stavěli vnuci Noemovi, aby proslavili své jméno?” “Tedy přece zvědavost, sídi, nic, než zvědavost! Obával jsem se tvého důvodu; nevím sice, pověděl-li jsi už všechno, co jsi chtěl říci, ale nyní jsem – -slyšíš? Co to? Kdo vystřelil?” Skutečně; před námi padla rána na té straně, kde hořely ohně. A hned nato druhá. Páchnoucí dým nebyl už tak hustý jako dří
ve; nebylo již nad lidskou sílu jej snést. Musel jsem vědět, kdo vystřelil a proč.

Nevybízeje Halefa, aby šel za mnou, plížil jsem se opět k místu, odkud jsme pozorovali ten nevýslovně odporný výjev. Můj malý, statečný hadži mě následoval. Prve sice tvrdil, že ho k tomu nepřiměje žádná moc na světě, ale aby mě nechal samotného, to nedovedl. Prožluklý chlapík! Když jsme dosáhli svého prvého stanoviště, nebylo na místě ani živé duše. Ohně ještě hořely, osvětlovaly místo sice už opuštěné, ale ještě hanebně páchnoucí po mrtvolách; ležely tam četné zbytky rakví a mrtvol, které nesta-82Směsice. zmatení; babit od balal (asyrsky) – zmást.

čily shořet, poněvadž jak se dalo podle střelby soudil, dílo bylo přerušeno a předčasně skončeno. Ale kdo vyrušil ty lidi a odkud vyšel výstřel? Ať to bylo tak či jinak, usoudil jsem bezpečně, že těch třicet hanobitelů mrtvol se uchýlilo do zřícenin tam, kde bychom asi byli hledali podle zpráv bagdádského bimbašiho vchod k ukrytým prostorám, ve kterých ho drželi v zajetí. Nejen bezúčelným, ale i nebezpečným jednáním by bylo bývalo vydávat se nyní za nimi. Ať padly výstřely s té nebo oné strany, ti lidé zajisté zvýšili pozornost a tak jsme se jim mohli velmi snadno dostat do rukou. Proto jsem považoval za příkaz opatrnosti prohlédnout jen zběžně místo, kde jsme stáli a vše ostatní odložit na zítřek. Kvůli bezpečnosti jsem se plížil vpřed velmi obezřetně, až jsem zjistil, že kromě nás není nablízku nikdo. Když se tak stalo, směli jsme se přiblížit k ohňům. To jsme také učinili, ačkoli zápach by l ještě tak mocný, že by nás měl spíše

zahnat hodný kus cesty. Na svých cestách jsemčasem zakusil těžké poruchy nosní sliznice v okolnostech, o nichž není radno vypravovat ani ústně ani písemně, ale tak hrozný, tak nevýslovně hnusný zápach jako tentokrát jsem ještě neucítil nikdy a nikde. Propátral jsem místo jen proto, abych zjistil, jaký obsah měly tajemné balíčky. Naše pátrání nezůstalo bez úspěchu; dva z nich byly buď porouchané nebo snad povolil obal, neboť na dvou místech jsme zpozorovali vzorky obsahu. Byl to šafrán, a to nitkový i práškový. Když jsem to zpozoroval, bezděky mi zatanulo na mysli, co nám řekl bimbaši, bývalý představený celníků. “Při výši cla, jímž je nyní zatížen, náleží šafrán zajisté k nejvýnosnějším podloudnickým předmětům.” Je známo, že nejlepší šafrán je orientální, zejména perský, je-li pravý; ale od času, co jsem spatřil, že se dopravuje přes hranice i v rakvích perských šiitů, nechci o něm
ani slyšet a spřátelím se s ním teprve, až se přesvědčím, že pochází z naší rostliny, která se jmenuje Crocus sativus. Halef podotýkal zrovna něco podobného, když jsme zaslechli dusot koňských kopyt, který se velmi rychle blížil. Znělo to, jako by cvalem přijíždělo mnoho jezdců. Byli to snad podloudníci, vracející se, aby spálili ještě zbytky mrtvých? “Vracejí se; jdou!” varoval mě hadži, uchopil mě za ruku a táhl mne odtud. “Rychle, rychle! Ukryjme se! Nejlepší místo je tuhle nahoře na zdi. Polezu napřed!” Pustil mě a pospíchal k blízké části zřícenin, vysoké asi jako malý domek, mající tolik vyčnívajících výstupků a hran, že bylo snadné dostat se nahoru. Co se mne týče, byl bych si volil jiný útulek, poněvadž tento byl osvětlen ohni; ale kdo byl nahoře, nemohl být spatřen a protože Halef už lezl a považoval jsem za dobré neodlučovat se od něho, snadno k neobezřetnosti náchylného chlapí
ka, nemohl jsem jinak než šplhat za ním. Nebylo už kdy, abych ho odtamtud odvolal. Zmíněné zdivo se skládalo většinou ze sklovitých cihel, spojovaných asfaltem. Tento tmel vydržel dobře po tisíce let; proč mu dnes nedůvěřovat? Bohužel se jeho spolehlivost ukázala mnohem menší, než jsem předpokládal; na svou škodu jsme to záhy zakusili. Halef se dostal již několik metrů nahoru a já zvedal nohu, abych vylezl za ním, když v tom se uvolnil výstupek zdiva, přes nějž lezl a padl na mne. Byl to pěkně těžký kus, který mne strhl k zemi a zavalil mě. Slyšel jsem ještě Halefův výkřik hrůzy jak i on spadl; několik okamžiků cítil jsem tíži na prsou; potom však jsem neslyšel a necítil nic, neboť mě opustilo vědomí. Když jsem opět přišel k sobě, byl jsem sice zbaven tíhy, ale také svobody.

Nemohl jsem hnout ani rukama ani nohama; byly spoutány. Vedle mne ležel Halef také spoutaný. Kolem nás sedělo asi dvacet asakerú*3, jichž vůdcem byl starý opálený kol agaai*4. Patřili k jezdectvu; jejich koně jsem spatřil nablízku. Byli s nimi dva civilisté, které jsem poznal na první pohled a věděl jsem hned, na čem jsem; byl to hostinský, u něhož jsme byli posledně v Hillé a třetí Beduín, jehož dva druhy naše koně shodili. Tito dobří lidé zachovali nám tak láskyplnou příchylnost, že se za námi přece vydali, byť i ne hned a to s vojenským průvodem. Z toho vyplývalo, že na nás podali žalobu a bylo mi tedy jasné, že Beduín, kterého jsme považovali za omdlelého, nebyl v bezvědomí, nýbrž mrtev. Oba ti lidé se na nás dívali upřeně a jakmile jsem projevil známky života, zvolal hostinský na kol agasiho: “Jie živ; otvírá oči. Nastala doba podrobit jej výslechu!” Starý voják nehnul ani brvou a neodpověděl ani sl
ovíčkem; ale když byl znovu vyzván a pak ještě jednou, obrátil se obličejem k hostinskému, změřil ho pohledem, v němž se zračil pohrdlivý údiv a pak se otázal: “S kým to vlastně mluvíš?” “S tebou!” odvětil tázaný. “Se mnou? Tomu nevěřím, neboť mluvíš-li se mnou, musel bych ti dát baštonádu, protože zapomínáš na zdvořilost a uctivost, jež mi náleží.” “Nesmím-li mluvit, nač jsem vám byl přidělen?” “Byl jsem nucen vzít vás sebou, abyste dosvědčili, že ti, které máme polapit, jsou opravdu ti, na něž jste žalovali. A kdo ti řekl, že nesmíš mluvit? Není ti zakázáno mluvit; ano, máš mluvit, ale zdvořile a především teprve tehdy, až budeš tázán. Pamatuj si to! Nepatříš k nám, poněvadž nejsi voják; já jsem však důstojník Jeho Veličenstva, panovníka a vládce všech věřících, jemuž Alláh dopřej tisícerého života a chceš-li mi cokoli sdělit, smí se to stát pouze pokornou prosb
ou!” Tu se ozval Beduín: “Má-li mlčet můj přítel, promluvím sám tím hlasitěji. Jsem neodvislý ben Arab a nemusím poslouchat vojáky. Žádám, aby byl hned vyslýchán vrah mého druha, jenž si pádem s koně srazil vaz!” “Kdo jsi a čím jsi? ” tázal se kol agasi pohrdavě. “Povím ti to; vydávali jste se sice za Solaiby, ale jak se ukázalo, náležíte ke Ghasai-Beduínům a příslušníci 83Voiák. “Pobočník, nadporučík.

tvého kmene jsou známi jako loupežnická a zlodějská čeládka. Se všemi bez výjimky na provaz! Jsi Ghasai a při tom se opovažuješ tvrdit, že nemusíš žádného vojáka poslouchat a poroučíš rni, co mám dělat? Člověče, promluvíš-li ještě jediné slovíčko bez hluboké poklony, ukáži ti, kdo zde poroučí a kdo bude poslouchat!” “Alláh! Nazýváš nás zloději a loupežníky? Okamžitě odtud odejdu!” Hnul se, jako by chtěl vstát; avšak kol agasi mu poručil: “Tady zůstaneš! Byli jste mi přiděleni; jsem za vás odpovědný a musím vás dopravit nazpět. Neposlechneš-li, naše koule vám zamezí útěk. A nyní už ani slova, až vás vyzvu k řeči! Jsme stateční vojáci padišáha, jehož kismet nechť se skvěje nejjasnějším leskem, nejsme celní strážníci, jež Alláh zatratil, aby žili z odpadků podloudnictví. Bude-li nutné, abychom kráčeli ve šlépějích celníků, musíme sice uposlechnout, přece však zůstaneme vo
jáky.” “Nás přece ani nenapadlo zavádět vás na cesty celníků!” “Však byste špatně pořídili! Ale přece se stalo, že jsou podloudníky ti, jež máme polapit a poněvadž je nám uloženo dodat je úřadům, je to zrovna tak, jako bychom byli uraženi povinnostmi celních slídilů. A teď už mlč, s tebou jsem domluvil!” Chování, jež projevoval kol agasi, nebylo mi docela jasné. Zakládal si opravdu na své vojenské cti tak, že se mu nynější služba zdála urážlivou? Celkem mi mohl být jeho názor lhostejný, zato tím zajímavější byl pro mě důkaz, že ti tři Beduíni, jak jsem správně tušil, nebyli Solaibové, nýbrž Ghasaiové. V tom jsem shledal oprávněnost i ostatních svých domněnek. Nehoda se zřícenou zdí nezůstala také bez následků. Na prsou mě bolelo a nemohl jsem dýchat. Jak bylo s Halefem? Tiše a bez hnutí ležel vedle mne, takže by se byl podobal spícímu anebo mrtvému, kdyby byl neměl otevřené oči, je se dost čile pohybovaly. Obrátil jsem se hlavou k němu a zašeptal: “Jsi raněn?” “Nejsem,” odvětil tiše. “Ležel jsem dlouho bez vědomí?” “Asi deset minut.” “Netnohl jsi utéci?” “Utéci? Bez tebe, sídi? Nejsem tvým přítelem, jenž s tebou musí sdílet všechny strasti i slasti?” “Kdybys byl na svobodě, víc bys mi prospěl, než teď!” “Přepadli mě zrovna tak rychle jako tebe. Byl bych se musel bránit, střílet a to jsem nechtěl, poněvadž toto není

sběř, nýbrž sultánovi vojáci.” “Jednal jsi správně! Vyslýchal tě kol agasi?” “Až dosud ani slovíčkem. Pátral po nás a když zpozoroval ohně, vyslal dva zvědy. Podloudníci po nich vystřelili a teď si důstojník myslí, že jsme to učinili my. Tolik jsem zvěděl z jeho slov.” “Můžeme mu dokázat, že jsme to neučinili.”

“Co soudíš o našem stavu? Ti chlapi byli opravdu Ghasaiové, jak jsi správně předpokládal. Jeden má zlomenou nohu a

druhý je asi nebožtík.” “To mi nedělá starost a tak ani ty nemusíš mít strach.” “Strach? Ani stín strachu bych neměl, kdyby si celý kmen Ghasaiů polámal hnáty a vazy. Ale, jak je s tebou, effendi? Nebylo toho málo, co se utrhlo a spadlo na tebe.” “Na prsou mě bolí, ale to nebude nic vážného. Pociťuji aspoň, že mám žebra celá.” “Dík budiž Alláhovi!

Kdyby se to kamení bylo sesypalo na mne, má žebra byla by zajisté pokažena, poněvadž složení mých ladných údů vyniká mnohem větší jemností, než útvary tvých pevných kostí.” Promluvil hlasitěji, než zamýšlel. Kol agasi uslyšel, že spolu hovoříme a okřikl nás: “Buďte tiší! Nevíte, že zajatci nesmějí spolu hovořit? ” Chopil jsem se hned vhodné příležitosti, abych mu co nejzdvořileji odpověděl: “Buď tak laskav, statečný jyzbaši**’, a dovol, abych tě směl požádat o dovolení vyslovit svou žádost!” Že jsem ho nazval kapitánem, tedy o hodnost výše, vyvolalo mu na rty uznalý

úsměv a jeho hlas zněl přívětivě, když mě vybídl: “Pověz, co si přeješ?” “Pozoruji, že jsi nejen statečný a zasloužilý důstojník, ale že jsi obdařen i vzácnými přednostmi spravedlnosti. Nevíme, proč jsme byli zajati a spoutáni a jako velitele těchto výtečných vojáků tě prosíme, abys nám pověděl, proč ses nás zmocnil.” Tento důstojník byl asi po celý svůj věk jen vojákem; neměl ostrovtip, aby pochopil účel mého zdvořilého dotazování a podléhaje pochvale, odpověděl uznale: “Alláh tě obdařil řečí vzdělanců. Tvá slova znějí zcela jinak, než ta, která jsem prve slyšel z úst tvých žalobců. Škoda, že vrahovi a podloudníkovi je svěřen dar tak pěkného mluvení!” “Dovol mi, ó jyzbaši, abych řekl, že ti nerozumím. Podle toho, co pravíš, považuješ nás za podloudníky?” “Nepovažuji, mám to za dokázáno, že jimi jste.

Vyšetřili jsme zevrubně místo, kde jste byli polapeni, pak jsme vás odnesli sem, kde není takového zápachu po mrtvolách jako tam. Co vězí v tom zločinném spalování mrtvol, nevíme; ale spatřili jsme na zemi zafará, jež jste rozsypali; ten vás usvědčil, že jste podloudníky.” “Je mi velice líto, že se naskytly okolnosti, které oklamaly jasné oko muže tak ostrovtipného, za jakého tě považuji. S podloudníky, o nichž se tu zmiňuješ, nemáme nic společného.” 85Kapitán. “Tak? Je patrně také omyl, že vás považuji za vrahy?” “Ano. Tvá dobrota promine, otáži-li se, odkud čerpáš o nás mínění tak urážlivé a nepěkné.” “Poněvadž se zdvořile dotazuješ, povím ti to. Prodlévali jsme nablízku, totiž tam naproti na pahorku malé, avšak slavné mešity, v níž odpočívají pozůstatky patriarchy Ibrahima. Spatřili jsme několik ohňů, i vyslal jsem dva vojáky, aby zjistili, kdo je zapálil. Dostáli svému úkolu, b
yli však vámi zpozorováni a slyšeli kolem hlavy svištět koule z vašich zbraní. Stříleli jste po nich. Nejste tedy vrahy?” “Ne. Víme, že tu někdo střílel, neboť jsme slyšeli dvě rány; ale už prve dovolil jsem ti sdělit, že nám není nic do podloudníků, kteří stříleli.” “Dovol, abych nyní prohlásil, že opět na mne je, abych řekl, že nerozumím tomu, co pravíš. Prohlašuješ, že k nim nenáležíš a přece jsme tě u nich zastihli.” “Že tě Alláh vyvolil za svého miláčka, ó, jyzbaši, objasním ti tuto věc hned. Budeš-li tak laskav, abys myšlenky své duše obrátil, vzpomeneš si zcela určitě, že jsi nás u nich nespatřil. Když jsi došel na místo zápachu, podloudníci byli už dávno pryč, neboť opustili místo hned, jakmile vystřelili po tvých zvědech.” “Můžeš to dokázat?” “Já? Každý člověk, obdařený tvým pronikavým rozumem uzná, že nemám co dokazovat. Spíše však, s tvým dovolením, p
ovaha věci nasvědčuje, že ten, kdo žaluje, je povinen dokázat, že jsme viníci.” “Podle své spravedlnosti musím ti

sdělit, že se mi zdá, jako bys byl miláčkem Alláha, neboť tvá slova prozrazují tolik ostrovtipu jako má. Přiznávám, že když jsme docházeli na zmíněné místo, spatřili jsme pouze vás dva, bohužel však prchající. Proč to? Kdo není vinen, nemusí prchat!” “Když jsme vyjeli k Birs Nimrudu, měli jsme v úmyslu prohlédnout si tyto slavné zříceniny. Nastal večer a my jsme se jali pátrat po vhodné nočním ležení. Vtom jsme spatřili ohně a přiblížili jsme se k ním; zápach nás odpudil, ale přece jsme zpozorovali asi třicet mužů, kteří otvírají rakve, obsahující mrtvoly a podloudnické zboží. Rakve i mrtvoly byly spalovány, zboží pak uschováno. Potom jsme uslyšeli dva výstřely; nato se podloudníci rychle vzdálili. Tu vydali jsme se ze zvědavosti, abychom si prohlédli místo. Zatím jsme zaslechli, že se kdosi blíží. Domnívali jsme se, že se to vracejí podloudníci a proto chtěli jsme se rychle schovat, neboť jsme
počestní lidé, kteří dbají zákona Alláhova a padišáhova a nechtějí mít nic společného s lidmi, hřešícími proti zákonům. Přitom se zřítil můj průvodce a také já jsem byl kamením stržen k zemi. Co se potom udalo, to víš lépe než já. A tak jsem ti vše jasně vyložil a důvěřuji, že tvůj bystrý rozum nebude váhat, aby nás zbavil všeho podezření.” “Tvá slova působí neodolatelností sur z koránu; avšak upřímně ti doznávám, že nemohu jednat o své újmě; musím dbát výpovědi svých zvědů.” “Než se to stane, dovol mi ještě poznámku! Když jsme se k ohňům přiblížili, neměli jsme s sebou ani své koně, ani zbraně, jež jsme nechali na bezpečném

místě. Tvůj vycvičený rozum zajisté uzná, že bez zbraní nelze střílet. A jak jsem rozeznal, nebyly to výstřely z bambitek, nýbrž pušek.” “Dobře si počínáš, že se odvoláváš na můj zkušený rozum a soudnost. Jestliže jste neměli své zbraně s sebou, zajisté byli to jiní lidé, kteří stříleli; ale proto přece se postarám o zprávy, o nichž jsem se zmínil.” Učinil to a výsledkem bylo prohlášení zvědů, že nebyli sice tak blízko, aby rozeznali obličeje, ale dva muže, tak slušně ošacené jako my, že mezi podloudníky nespatřili. Poté obrátil se kol agasi opět k nám: “Slyšeli jste, že výpovědi dopadly vám na prospěch. Chcete-li ještě něco dodat, ochotně vám to dovoluji.” “Děkuji ti!” odvětil jsem. “Seznámil jsem se v Istanbulu s mnohými vysoce postavenými důstojníky padišáha, ale nebylo mezi nim žádného, jenž by tě překonal bystrostí, laskavostí a spravedlností. Dovolíš-li, podám zprá
vu na hazreti seraskiem*6, a zmíním se v něm o tobě tak, že jeho oko spočine na tobě se zalíbením.” “Na hazreti seraskiera, Nepřemožitelného?” tázal se jednak s radostí, jednak s podivem. “Promiň, že se divím! Znáš jej? Máš takový vliv na babi ftumojun87, že správce vojenských záležitostí, když obdržel tvou zprávu, bude ji číst nebo dokonce jí i dbát?” Ta otázka byla voda na mlýn mého malého Halefa, jenž měl vždy výmluvná ústa pohotově, šlo-li o to, aby hlásal slávu svou i mou. Byl už tak dlouho v nuceném klidu, že nyní ani na okamžik neváhal celou silou vytáhnout svá stavidla. Sotva kol agasi pronesl otázku, Halef nevyčkával mé odpovědi a s největší horlivostí se jal řečnit: “Jak můžeš pronášet slova, jež obsahují pro nás téměř urážku? Jsi statečný a moudrý muž, ale zapomněl jsi učinit, co jsi měl učinit hned na počátku, totiž otázat se nás, kdo jsme. Jsem přední a vládnouc šejk Haddedihnň, velikého a široko daleko známého kmene Šammarů. Mé jméno je hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas ibn hadži Davud el Gossarah! A tento můj druh, jemuž jsem přítelem a ochráncem, slově Emír Kára ben Nemsi effendi. Pochází z dalekého Frankistanu a sjezdil se mnou všechny kraje západu i východu, severu i jihu, aby spolu se mnou vykonával činy odvahy a statečnosti. Jeho přátelé jej milují a nepřátelé se ho bojí. Zdolali jsme lva a černému

pardálovi jsme ukrátili život. Zvítězili jsme nad celými kmeny Beduínů a při žádném útoku neobrátili jsme se zády k nepříteli a břichem k domovu. Můj emír zná řeč každého národa, umí jmenovat všechny hvězdy jejich vlastními jmény a může ti říci, jak se jmenuje každé zvíře, každá rostlina, každý kámen, jaký tu je. Je to nejslavnější bojovník, nejmoudřejší učenec a nejlepší člověk, jakého znám. Sultánové, císařové, králové i knížata dbají jeho přání, neboť je jimi milován a ctěn a když jeho zprávu obdrží seraskier v Istanbulu, přitiskne ji na čelo a když ji přečte, každé její 86 Jeho Excellence ministr války. “Vysoká Porta.

slovo uváží tak poslušně, jako by bylo napsáno rukou panovníka všech věřících. Že jsme nyní tvými zajatci, nemůže uškodit naší slávě, neboť pouze drobivosti zdi sluší přičíst, že nyní takto před tebou ležíme, což se tak velice málo srovnává s naším stavem i s našimi vlastnostmi. O vašem sandžakovi v Hillé nechci se ani zmiňovat, ale až se doví pasa v Bagdádu, že jsme ještě i jen minutu zůstali spoutáni, když jsme ti pověděli, kdo jsme, bouře tě zastihne z jeho fconče/erie88, takže ti vážně radím, abys ji od sebe rychle a včas odvrátil. Radím ti tak proto, poněvadž ses u nás dobře zapsal výborností svých vlastností. A nyní víš, kdo jsme a podle toho zařiď své jednání!” Hadži sice velmi přeháněl, ale Orientálec je na to zvyklý a kol agasi byl tak dokonalý Orientálec, že mu přehnanosti Halefovy nevadily; ba spíše jsem pozoroval, že se při něm neminuly zamýšleným účinkem. Také vyhlíd
ka na zmíněnou zprávu k ministrovi vojenství a hrozba pašovskou kanceláří v Bagdádu měly dobrý účinek, naproti němuž stála ovšem jeho povinnost. Rozvažuje, hleděl chvíli před sebe; potom však, jako by se byl rozhodl, vztyčil hlavu a otázal se mne: “Je tomu tak, jak se šejk Haddedihnů vyslovil, emíre?” “Ano,” přisvědčil jsem bez váhání. “Rád bych vyhověl spravedlnosti, na níž se odvoláváte, poskytneš mi však možnost, abych se mohl zodpovídat?” “Jak si představuješ tuto možnost?” “Poskytneš mi jí, můžeš-li se legitimovat.” “Nic snadnějšího, než vyhovět tomuto požadavku. Rozvaž mi ruce a ukáži ti víc legitimačních listin, než kolik jich k svému ospravedlnění potřebuješ. Chovám ve své kapse budžeruldi tezkerezi, i ferman, na němž je tughrais panovníka věřících.” “Alláh! Máš opravdu ferman s tughrou?” dotazoval se s hlubokou uctivostí a podivením. “Ovšem!” odpověděl jsem
nedbale, jako by to byla věc docela obyčejná. “Tedy nech ve své kapse tyto vysoké císařské listiny; při špatném světle ohně nemohl bych je přečíst; považuj to tak, jako bych je byl přečetl, emíre. Prosím tě, poraď mi! Podpis padišáhův mi poroučí, abych vás propustil; ale mám rozkaz, abych vás dopravil do Hillé. Považuješ za možné, abych oběma povinnostem vyhověl?” “Ano.” “Jakým způsobem?” “Propustíš nás a my pojedeme s vámi do Hillé.” “Ze to učiníte? Opravdu?” “Ano. Zaručuji se ti slovem.” ^Úřadovna, kancelář.

89Podpis sultána.

“Svým yrza mebni vod90?” “Ano.” “Beru to na vědomí a prosím tě o dovolení, abych vás směl rozvázat!” Zaslechl zmínku o císařském podpisu a byl pojednou plný uctivosti, že nedovolil, aby se nás dotýkal některý z jeho podřízených mužů. Proč nechtěl vidět mé průkazy, jsem snadno uhodl. Jednak neuměl pravděpodobně vůbec číst, jednak asi nevěděl, jak má s dokumentem, opatřeným tughrou, zacházet, aby se nedopustil nějakého přestupku proti přísným předpisům. Že jsme měli být svobodní, vzbudilo ovšem odpor krčmářův i Ghasaiů. Proto, sotva nám kol agasi sňal pouta, rozkřikl se na něj hostinský hněvivě: “Zadrž! Nemáš právo osvobozovat lidi, kteří jsou podloudníky a vrahy! Jak se můžeš k tomu odvážit bez rozkazu soudce? Učiníš-li to přece, udám tě, jakmile se vrátíme k meftfceme91!” Kol agasi chtěl odpovědět; pokynul jsem mu však, aby mlčel, obrátil jsem se k mluvčímu a pravil jsem klid
ně: “Ty tady nemáš vůbec co poroučet, neboť zlíbí-li se mi, nebude rozhodovat o nás mehkeme, nýbrž budeš obžalován ty. Neměl bych s tebou vlastně mluvit, chci však přece v své převeliké dobrotě učinit několik poznámek. Nejsme podloudníky; to dokáži. Rovněž jsme nestříleli na vojáky; o tom není pochyby, neboť nemáme pušky. Šlo by tedy jen o dva Beduíny, kteří byli zraněni v tvém khanu. A tu tvrdím, že chtěli ukrást naše koně a tys byl s nimi dorozuměn. Kdybychom byli nepřišli v pravý čas do dvora, byli by nasedli a odjeli s nimi, takže bychom byli svá zvířata již nikdy nespatřili. Náš příchod tomu zabránil a proto se tvářili, jako by chtěli hřebce jen vyzkoušet. Z nezasloužené zdvořilosti a proto, abychom s nim nepřišli do sporu, svolili jsme k tomu, aby koně vyzkoušeli – – -” “Neřekli jste jim však, že je to nebezpečné!” vpadl mi do řeči khandži. “Pád z koně je vždy nebezpečný. Ostatn
ě jsme je varovali. Šejk Haddedihnů je výslovně vyzval, aby mu nedávali vinu, jestliže si zlomí vazy. Odpověděli, že jsou to vazy jejich a že se o své zdraví sami postarají.” “Ale šejk zavolal na koně slovo “litaht!”, po němž byli jezdci shozeni a poraněni!” “Můžeš to dokázat?” “Ano.” “Ne!” “Ano!” opakoval určitě. “Odpřisáhnu to.” “Že tak šejk volal na koně?” “Ano.” “My tvrdíme, že to slovo nevolal na koně, nýbrž na jezdce. Viděl, že jízda je 90Cestné slovo. 91Soud.

pro ně nebezpečná a vyzval odvážlivce, aby seskočili. Neposlechli a byli proto shozeni. Můžeš přísahat, že šejk nevolal na jezdce, nýbrž na koně?” Hleděl na mne zaraženě a neodpovídal, tak byl překvapen mým neočekávaným výkladem.

Pokračoval jsem: “Jak vidíš, byli jsme v plném právu, kdežto vy jste v bezpráví. Ostatně neštěstí se přihodilo na tvém dvoře a jsem přesvědčen, že mehkeme tě za ně učiní zodpovědným. Teď znáš můj názor a jestliže se opovážíš pronést ještě jediné slovo proti nám, neodpovím ti již ústy, nýbrž jiným, citelnějším způsobem!” Muž byl touto ztracenou slovní potyčkou rozzuřen, neodvážil se však v důsledku mé hrozby nějak odpovědět, nýbrž jen polohlasně zaklel. Jeho společník, Beduín, nebyl s to opanovat svůj hněv a obořil se na mne zlostně: “Mluvíš, jako bys byl sultánem!

Nedomnívej se, že se tě bojím, nebo že se strachuji toho, co řekneš v mehkeme! Chceš z nás udělat koňské zloděje. Vyzývám tě, abys mi dokázal, že jsme chtěli ukrást vaše koně!” “Nemáš právo k něčemu mě vyzývat!” odvětil jsem. “Bude-li třeba důkazu, podám jej před soudem.” “Pak již nemám co s tebou a s vámi všemi mluvit! Nechci o vás nic vědět a odejdu. V mehkeme se opět uvidíme!” Hrozbou chtěl chlapík krýt svůj ústup. Byl jsem převědčen, že pokládá svou věc za ztracenou a již se neukáže. Sotva vstal s místa, kde seděl, vyskočil i khandži a pravil: “Jdu rovněž. Jsou-li podloudníci a vrahové propuštěni, kdežto poctiví lidé uráženi, nemám s tím nic společnéno. Zůstanu však při tom, co bylo řečeno a co já opakuji: Před mehkeme nashledanou!” Při našem zajetí nedotkli se vojáci našeho majetku; proto jsem mohl sáhnout za opasek a vytáhnout revolver. Namířil jsem jím na oba a pohro
zil jim: “Naše záležitost vypadá teď trochu jinak než dříve. Zpočátku jsme byli zajati my, nyní budete vězni vy. Chcete zmizet, k čemuž ovšem máte všechny důvody; nám však záleží na tom, abyste s námi zůstali a proto se postaráme, abyste neodešli bez našeho svolení.”

Obrátil jsem se ke kol agasimu a pokračoval jsem: “Jménem tughry, kterou s sebou nosíma jíž musí poslouchat každý úředník a poddaný padišáhův, vyzývám tě, abys tyto dva muže spoutal stejně, jako před tím nás a zabránil tak jejich útěku! Očekávám, že mému přání vyhovíš!” Starý důstojník se nerozmýšlel ani okamžik; dal příslušný rozkaz vojákům a tak byli původci našeho zajetí spoutáni stejně, jako prve my. Tughra činila divy. Je to sultánovo jméno napsané ozdobnou arabeskou, písmem zvaným diáni. (Byla to kdysi střední výplň starých sultánových poštovních známek v Turecku.) Tughra pochází prý svým původem, jak soudí mnozí badatelé, od Murada L, který jednou potvrdil listinu otiskem své dlaně. Jiní připisují totéž sultánovi Orchanovi. Vynikající znalci však tvrdí, že původ tughry nebo thogry je nutno přičíst dobyvateli Cařihradu sultánu Mohamedovi II. Když se Mohamed II. tohoto města
zmocnil a tím zničil v roce 1453 východořímskou říši, dojel při vstupu do Cařihradu k chrámu Aja Sophia. Protože neuměl psát, vnořil tam ruku do inkoustu a otiskl ji na znamení své moci na chrámová vrata. To byla první tughm, slovo odvozené od starotureckého turgai, znamenající “staň se!” nebo “budiž!” Tughra se skutečně poněkud podobá otevřené ruce. Razili ji na turecké mince, kde zastupovala panovníkovo poprsí, umisťovali ji nad vchody jím postavených paláců a veřejných budov, mešit, nadačních domů, kasáren a škol. Na listinách bývala prováděna ve zlatě, v červeni nebo v černi zvláštními úředníky, kteří se jmenovali niianži. Ve zvláště výjimečných případech se i sultán snížil k tomu, že sám vlastnoručně nakreslil své jméno na některý dokument. Buď tím obšťastňoval některého svého oblíbence, nebo to byly vzácné příležitosti, kterých dovedli využít jen znalci tamějších pomrů. Mohlo se stát, že úředník, stojící na nejnižším stupni úřední hierarchie, tu dosáhl více, než Šejk “/ islám nebo sám velkovezír. Dnes, kdy dotyčný úředník je již dávno mrtev, smím se přiznat, že jsem svých tureckých legitimací dosáhl zásluhou muže, jehož postavení by u nás na Západě bylo jedním z nejnižších. Byl to můj přítel Mustafa Moharrem aga, jenž byl padesát let fcopudžtm92 sultánova paláce v Cařihradě. Vrátný, obyčejný vrátný! Podřízený zřízenec, řeknete; ale mýlíte se, neboť vliv tohoto výborného a originálního kapudžiho sahal přímo až do soukromých komnat samotného panovníka. Kapudži Mustafa Moharrem aga požíval nejvyšší důvěry a skoro bezpříkladné blahovůle. Bylo téměř posvátným zvykem vyhovovat ve všem jeho skromným a zpravidla zvláštním způsobem pronášeným přáním. Za čas jeho dlouhé služby se v paláci objevilo a zase z něho zmizelo mnoho znamenitých
a vlivných osobností, ale v bráně Vysoké Porty zůstával stále Mustafa Moharrem aga až do okamžiku, kdy jej odvolala smrt. Povolení nebo zamítnutí audience záviselo zpravidla na něm; stačil jeho nepatrný, krátký pokyn a žadatel byl odmítnut, nebo se musel aspoň na čas vzdát svých přání. A to i tehdy, šlo-li o znamenitou osobnost. Získal jsem si náklonnost tohoto kapudžiho svým výtečným tabákem džebeli a on mi ji zachoval věrně až do konce. Nikdy jsem jeho přátelství nezneužil, nikdy jsem o nic neprosil a právě proto byly mé legitimace opatřeny vlastnoruční tughrou panovníka věřících. Samozřejmě mi nikdy ani nenapadlo, abych vyzvídal, jak a kde tento vlastnoruční podpis získal; když mi však jednou Mustafa aga vyčetl tu otázku z očí, řekl s úsměvem: “Kismet etmeghe ogrenmejen efendilik dahi etmez!” – “Kdo nedovede sloužit, nedovede panovat.” Nepotřebuji se zajisté zmiňovat, že průkaz s vlastnoruční
tughrou působil zcela jinak, nežli obyčejný pas, zhotovený v jazzy odassym; měl jsem příležitost 92Vrátný. 93Kancelář.

častěji se o tom přesvědčit. Příkladem toho byla úcta, kterou již pouhá zmínka o tughře vzbudila v kol agasim. Hostinský moudře mlčel, když ho vojáci poutali, Beduín se však bouřil nad tímto “nezaslouženým a nehodným jednáním”, jehož se dostalo “svobodnému muži pouště”. Důstojník by ho byl jistě umlčel; Halef ho však předešel. Čtenář už ví, že za takových okolností mlčet nemohl; vytáhl z pasu karabáč, přistoupil k lajícímu Arabovi a řekl: “Jakže se nazýváš? Svobodným mužem? Necítíš, že jsi spoután? Je vězeň svoboden? Kam jsi dal rozum? Ah – vždyť tys nikdy rozum neměl, jinak by ses byl střežil otevřít dveře svých nemytých, koktajících úst. Můj effendi ti již pověděl, co si o tobě myslí; přidám k tomu něco, čím proměním ihned velikost tvé nadutosti v opravdové nic, v prázdný pytel, plný větru. Vydávali jste se nám za Solaiby a nyní vychází najevo, že patříte ke Ghasaiů m. Proč ten klam, proč ta lež?

Svobodný a počestný ben Arab nikdy nezapře svůj kmen. Raději bych zemřel, nežli bych zamlčel, že jsem Haddedihn. A teď by se tvá ústa, která nás obelhala, najednou ráda proměnila v tlamu, jíž bys nás pohltil! Zavři ji honem a neopovaž se již promluvit, nebo tě poznamenám tímto svým kurbadžem v obličeji tak, že každý v tobě pozná ničemu, dokud budeš žít! Ozvi se ještě slovem a švihnu!” Halef se rozpřáhl bičem, hotov udeřit; myslil hrozbu opravdu vážně. Beduín mlčel. Výhrůžka účinkovala. Když se situace zprvu pro nás nebezpečná prozatím takto docela uspokojivě vyjasnila, bylo nutno myslit na návrat do města. Na otázku, jak jej míní uspořádat, odvětil kol agasi: “Jsi-li effendi srozuměn, vyrazíme ihned. Nemusíme přece čekat až do rána, neboť cestu známe.” “Bude mi milejším, vyčkáme-li chvíli.” “Proč?” “K vůli podloudníkům!” “Co je mi po nich? Slyšel jsi snad již, že pro starého
, čestně sloužícího vojáka je urážkou, má-li slídit po pašerácké bandě.” “Slyšel jsem to a nežádám, aby ses tak snižoval. Prokázal bys mně však službu, kdybys zůstal.” “Jakou?” “Rozeznali bychom jejich stopy, což teď v noci je nemožné.” “Jejich stopy? Nač?” “Dokážeme ti jimi svou nevinu.” “Alláh! Mluvíš v hádankách! Že by šlépěje těch lidí mohly svědčit ve váš prospěch?” “Ano. Dosvědčí ti jasně, že k podloudníkům nepatříme. Ukáži ti naše stopy a potom jejich. Srovnáš-li je, k čemuž máš jistě dostatečný bystrozrak, poznáš, že nemají nic společného a dosvědčíš nám to v mehkeme. Získáš si tím mou opravdovou vděčnost.”

Upřímně řečeno, nešlo mi tolik o svědectví starého vojáka jako spíše o to, abych zjistil, vedou-li stopy k místu, jež jsem teď již se domníval znát. Stařec pokyvoval hlavou a pak se tázal: “Zmíníš se o mém bystrozraku ve své zprávě seraskierovi?” “O to neměj pochyby.” “Zůstaneme tedy a počkáme zde, dokud se nerozední. Můžete však tak dlouho ponechat své koně bez dohledu?” “Ano. Jsou to radii pakM a spíše by zahynuli, než by se vzdálili. Musíme zde zůstat též k vůli stopám, neboť budete-li za tmy po nich jezdit, zmaříte je tak, že by zítra nebyly k rozeznání.” “Hm. Ta věc se

stopami je mi novinkou. Soudil jsem vždy, že stopa se stopa, ale nic víc.” “Mýlil ses. čtení stop je velmi zajímavá, ale nesnadná věda, kterou je nutno studovat.” “Zabývá se v tvé vlasti touto vědou hodně lidí?” “Ne. Naučil jsem se jí jinde.” “Potěší tě snad, řeknu-li, že tvou vlast znám velmi dobře.” “Opravdu?” “Dokonale, ale jak jsem již řekl. Nazývá se Frankistan, není-li pravda?” “Ano.” “Leží mezi Garb Tarabulus, Tripolisem a Ustrali, Austrálií vid? Jeho střed tvoří

veliké jezero Gilimenk (Nizozemí) a po hranicích tekou řeky Izvičera (Švýcarsko), Londra (Londýn), Budždan (Vltava) a Čin (Čína). Na severu tyčí se hora Dževa (Janov) a na jihu vrch Danimarka (Dánsko). Tak vidíš, emíre, že znám tvou vlast důkladně.” “Velmi důkladně,” odpověděl jsem co nejvážněji. “Víš-li, proč to vím? Dosáhl jsem svých vědomostí tak, že svůj volný čas rád věnuji džeografii. Vím také, že obyvatelstvo tvé země tvoří velmi pohybliví kočovníci, bydlící v zelených nebo modrých stanech, táhnou sem i tam a pěstují velbloudy, kteří jako u nás mají jeden, častěji též dva hrby. Jejich datle nechutnají jako ty, jež my jíme, zato však kozám se tam daří lépe než u nás. Vaši náčelníci platí sultánovi v Istanbulu roční poplatek v kobercích a harémových pantoflích, za nějž je jim dovoleno studovat na našich makátib a medóris95, aby zvýšili svou duševní úroveň. Slyšel jsem,
že jsou to horliví a věrní prorokovi vyznavači; na hadže jinak nechodí než s koránem v ruce a Mekka i Meddina jsou jim nejsvětějšími městy na světě. Dosvědčíš mi, emíre, že mé líčení naprosto souhlasí s pravdou?” Co jsem mu měl odpovědět? Nechtěl jsem ho urazit a přece jsem mu nemohl potvrdit hlouposti jím přednesené. Halef mi však pomohl z rozpaků. Nebyl Turkem, nýbrž Beduínem, narozeným v západní Sahaře a necítil se nijak “•“Ušlechtilá krev, nejčistší rodokmen. 95Nižší a vyšší školy.

vázán, aby jevil zvláštní úctu před cařihradským padišáhem. Zato choval z lásky ke mně zvláštní náklonnost k mé vlasti. Jeho vědomosti o ní byly ovšem nadmíru kusé, neboť co ode mne slyšel, buď zapomněl co nejdříve, nebo to všelijak popletl; nedovedl si západní poměry představit jinak než z hlediska kočovníka, takže jeho přednášky o evropských zemích a lidech budily většinou mou nepokrytou veselost. Než přece jen byl v této věci chytřejší než kol agasi. Nejvíce ho dopálilo, když starý znalec “džeografie” mluvil o poplatku sultánovi. To bylo snižování, urážka, kterou nemohl jako můj přítel trpět. Proto nečekal, až odpovím, nýbrž rychle a horlivě se ujal sám slova: “Co říkáš? Že tvé líčení naprosto souhlasí s pravdou? Musím ti bohužel sdělit, ctěný náš příteli, že se mýlíš, hodně a docela se mýlíš, takže ti mohu důvěrně sdělit, že jsem ještě nikdy neslyšel takovou pravdu
, v níž by bylo tolik nepravdy, jako v tvé řeči.” “Jakže?” zvolal udiveně kol agassi. “To říkáš mně, jenž jsem tak velice zběhlý v “džeografii”, jíž jsem věnoval tolik studia? A pravíš to způsobem, který je zcela prostý zdvořilosti, jakou nutno prokazovat důstojníkovi vládce věncích? To je neslýchané!” “Promiň mi! To, co jsi nyní povídal, neříkal jsi jako důstojník padišáhův, nýbrž jako džeograf.

Mýlí-li se džeograf, nedovoluje mi láska k pravdě, abych s ním z pouhé zdvořilosti souhlasil. Ostatně jsi byl ještě nezdvořilejší než já!” “Já? Jak a vůči komu?” “Zde k tomuto emírovi Kára ben Nemsi efendimu – pohleď na něj! Vypadá snad tak, jako by lid jeho země dodával do tureckých harémů koberce a pantofle? Řeknu ti, že můj effendi nedává pantofle ani vlastní ženě, natož pak cizím! A domníváš-li se, že jeho lidé vám posílají koberce, to se teprve mýlíš, neboť sami je nemají. Nejvíce jsi však na zcestí, hovoříš-li o nějakém poplatku. Můj effendi pochází z hrdinů, z nepřemožitelných válečníků, kteří se nestrachují ani čerta. Kdyby se sultán opovážil vyzvat je k boji, nabili by doma jeden ze svých největších kanónů a stříleli by pěkně až do Istanbulu přes půl světa a dvě moře. Doma u mého effendiho platí nepřestupný zákon, zakazující přísně placení poplatků sultánovi, na
opak mnoho různých vládců je Frankistanu po-platno. Vím na příklad zcela určitě, že jim panovníci Ulá (Valašska), Midilli (Mytileny), Marakeše, Syvedže (Suezu), Džibeltaru a Firangistanu platí velmi vysoké poplatky, neboť všichni jim podlehli v boji. V poslední veliké válce zvítězil dokonce národ mého effendiho nad národy Brazílie, Sibiří memleketi (Sibiře) a také nad lidem Prusie (Pruska), který porazil na hlavu. Urážíš tedy mého effendiho, tvrdíš-li, že platí poplatky, když sám je dostává. A rovněž se klameš, vypravuješ-li o jeho poutích do Mekky a Mediny. Obyvatelé Evropy nejsou vůbec muslimy, nýbrž křesťany a vůbec to jsou chytráci nad chytráky. Jejich velbloudi nemají jeden nebo dva hrby, nýbrž tři, ano i čtyři, a datle tam dorůstají velikosti našich melounů. V tamějších řekách plavou ryby, kterým se říká kadyrga balydžilar, totiž velryby, které se nemohou podívat na vlastní ocas,

poněvadž jsou tak dlouhé, že jezdec cvalem potřebuje půl dne, aby dojel od hlavy k ocasu. Cestují-li obyvatelé těch zemí, činí tak na železných silnicích, na nichž jezdí vozy tažené ohnivými oři s ocelovými údy, které je nutno krmit hořícím uhlím.” Kol agasi seděl, ústa údivem rozevřená a díval se na řečníka, neschopen slova. Byl, jak se říká, “hotov”, podmaněn, zdolán. Jeho lidé rovněž. “Nu, co mlčíš?” pokračoval Halef. “O tom, že v zemi mého effendiho jezdí ohniví koně a že tam není muslimů – to tvá džeografie neví?” “Je – – je – kůň emírův také krmen hořícím uhlím?” tázal se konečně důstojník, vzchopiv se skoro násilím. “Ne, jeho kůň ne. Neměj strach.” “A není – – není tento emír – – vskutku –

– pravověrným vyznavačem proroka, nýbrž křesťanem?” “Je křesťanem a proto je velký chytrák.” “Promiň, ó šejku Haddedihnů, že vyslovím teď myšlenku, která snad nebude docela zdvořilá. Nazýváš ho chytrákem, ale není od něho zrovna moudré, že jako křesťan navštěvuje tuto krajinu.” “Proč? Z jakého důvodu?” “Leží zde poblíž slavná poutní místa šiitů. Zůstane-li zde křesťan jenom hodinu, bude v největším nebezpečí, neboť jakmile v něm šiité poznají

křesťana, vrhnou se na něho. Nevíte to?” “Víme a víme také, že bázlivci podobně uvažují; avšak my dva nemáme strach. Jedeme, kam se nám líbí a pobudeme tam tak dlouho, jak se nám zachce. Přišli jsme sem, abychom si prohlédli Birs Nimrud a ani nás nenapadne uvažovat, zda je to nebezpečné nebo ne. Naše blaho a bezpečí není šiity ani v nejmenším ohroženo, tím si buď jist! Potkáme-li je a oni poznají, že emír je křesťanem, pochopí ihned, že učiní nejlépe, vyvarují-li se vzbuzovat náš hněv. Ujišťuji tě, že není maličkost mít vrchního šejka Haddedihnů a slavného, nepřemožitelného emíra Kára ben Nemsi effendi za nepřátele. Musím ti ostatně sdělit, že máme kouzelné pušky, jimiž můžeme střílet do nekonečna, aniž je nabijeme. My totiž nejsme vůbec jako jiní lidé. Myslíme, mluvíme a jednáme jinak než oni; střílíme, bodáme a bijeme se zcela jinak než oni. Krátce a dobře, dokud jste s námi, nemus
íte se obávat žádného nebezpečí. A kdyby teď přišlo i sto šiitů a přepadlo nás, neměj strach a vezmeme to na sebe a ubráníme se.” “Jak se ubráníte, nemáte-li s sebou své pušky?” “Což je nutno bránit se hned výstřely? Věř, že jsou ještě jiné zbraně a že útok lze odrazit, aniž člověk k tomu má prach a olovo. Kdo je dúchapřítomný, chytrý a odvážný, přemůže nepřítele, jemuž tyto vlastnosti scházejí; poznali jsme to velmi často. Abych ti to mohl dokázat, skoro si přeji utkat se teď s celým houfem šiitů.” “Alláh nás ochraňuj před ďáblem devětkrát kamenovaným! Jsem statečný voják a důstojník, ale šiité, kteří uctívají Aliho a jeho syny více než samého

proroka, nejsou poctiví bojovníci. Utkám se rád s nepřítelem přímo, oni však milují záludnost a lest. Mám-li zemřít v

boji, netoužím po tom, aby to bylo kulí vypálenou zbabělcem ze zálohy. Přišli jste sem vskutku jenom proto, abyste viděli Birs Nimrud?” “Ano.” “Nenaléhám na vás, abyste mi řekli více než chcete; ale nemohu uvěřit, že jste podnikli tak dalekou a nebezpečnou cestu pouze proto, abyste si prohlédli hromadu trosek a cihel bez života. Prosím o dovolení zařídit vše potřebné k přenocování. Protože pojedeme do Hillé až ráno, pokusíme se nyní o trochu spánku!” Jak vidět, patřil kol agasi k velikému počtu lidí, kteří nechápou, že člověk může něco podnikat, aniž přitom myslí na obyčejný hmotný prospěch. Patrné se také ještě nezbavil podezření, že náš poměr k podloudníkům není zcela vyjasněn.

Ustanovil pořad stráží, jež ovšem měly také hlídat zajatce a zavinul se do svého pláště. Dal tím příklad, který okamžitě byl jeho podřízenými napodoben. Halef mi tiše zašeptal: “Nebylo by, sídi, záhodno, abychom střídavě bděli?” “Není třeba,” odvětil jsem. “Starý kol agasi to míní poctivě. Vyspíme se dobře, třebas nemáme své pokrývky, neboť dnes není chladno. Dobrou noc!” “Dobrou noc; vím však, že si mnoho neodpočinu. V mém nose vězí mrtvolný zápach tak pevně, že dnes by ode mne utekla smrt, tím spíše spánek! Spi sladce, sídi!” Toto přání se mu vyplnilo. Spal jsem znamenitě a tak dlouho, až mne hadži probudil. Ujišťoval mě, že sám oka nezamhouřil, neboť “pobouření” jeho nosu trápilo ho až do nynějšího okamžiku. Vojáci se posilnili krátkou a prostičkou snídaní; pak nasedli a jeli s námi k místu, kde stáli naše koně, kteří nás pozdravili radostným zařehtáním; stýskalo se jim po nás, přesto však se nepokusili vzdálit se z místa.

Když jsme je odvedli dolů pod zříceniny a kol agasi je spatřil, zvolal s obdivem: “Ano, ti hřebci jsou vskutku radii pak! Takové nemá ani bagdádský pasa a chápu teď úplně, zatouží-li po nich někdo. Takoví koně jsou pro zloděje nepřekonatelným pokušením. Jak jste bohatí, effendim! Dejte si jen pozor, aby vám koně někdo potají neodvedl!” Byl-li nadšen při pohledu na naše hřebce, neméně zvědav byl na mé pušky. Podal jsem mu mědvědobijku; neočekával, že je tak těžká, ač to na ní mohl vidět, a upustil ji. “Alláh!” vykřikl. “To není puška, nýbrž dělo, ba spíš ještě hrubá houfnice! Na jakou vzdálenost můžeš střílet s touto hroznou fenrudi96, pane?” 96Puškou.

“Tak daleko, kam žádná nepřátelská puška nedonese,” odvětil Halef. “Koule z této pušky letí tak daleko, jak chceme a často ještě dál, mnohem dál. A teď se podívej na tuto druhou, kouzelnou ručnici! Střílí bez přestání donekonečna, ode dneška do konce roku, a přejeme-li si, ještě několik měsíců déle. Prohlédni šiji!” Hadži mi vzal opakovačku z ruky a podával ji kol agasimu; ten však odmítaje ji oběma rukama, zvolal: “Ne, ne; děkuji ti, ó šejku Haddedihnů! Jsem pravověrný vyznavač prorokův a nesmím se tudíž ani prstem dotknout předmětu, který páchne čarodějnictvím. Alláh mne chraň a vystříhej před satanem a jeho zlými duchy, kteří vyrábějí neustále střílející pušky! Nedotknu se jí; věřím ti beze všeho, že má vlastnosti, o nichž jsi mluvil. Vím, že jsou na světě moci a síly, které nemají původ ze země, nýbrž z podsvětí, vím, že si je lze podmanit, já však nechci s nimi mít n
ic společného!” Halef se spokojeně usmíval. Dosáhl svého cíle a vrátil mi pušku. Nyní šlo o to, jak prozkoumat stopy. Chtěl jsem především vědět, kam včera večer podloudníci odnesli šafrán. Zjistil jsem, že zůstali na místě téměř celou noc a teprve krátce před svítáním se vrátili ke kanálu. Daleko na řece jsem na vodě spatřil jejich keleky, na nichž veslovali k severu, odkud sem včera přišli. Potají

jsem upozornil na ně pokynem Halefa, poněvadž jsem nechtěl o nich mluvit. Nejdříve jsem zavedl důstojníka ke stopám, jež jsme včera při našem příchodu způsobili, pak na stopy podloudníků, vedoucí od kanálu. Byly hluboké, neboť ti lidé nesli těžký náklad. Vrátil jsem se potom znovu k otiskům našich nohou, šel jsem po nich až k vyhaslému ohništi a

vysvětlil jsem mu vše, co sám nepozoroval a dokázal jsem mu zejména, že naše stopa teprve zde, kde jsme byli zajati, se sloučila se stopami podloudníků. Bylo to jasné svědectví, že jsme s nimi nepřišli vůbec do styku. “Chápu to vše velmi snadno, emíre,” pravil kol agasi. “Ujišťuji tě, že věřím každému tvému slovu. Dokázal jsi mi, že jste tyto podloudníky vůbec neznali a že jste neměli ani zdání o jejich přítomnosti na tomto místě. Přeješ-li si, přednesu to v mehkeme.” “Prosím té o to.” “Nepros, nýbrž žádej, neboť chceš přece odeslat zprávu seradskierovi. Pochyboval-li jsem před tím, že máš u něho vliv, zmizely mé pochybnosti od okamžiku, jakmile jsem tě viděl na koni. Kdo má podobného koně a tak na něm sedí jako ty, má všecky schopnosti být sám seraskierem!” Bylo mi do smíchu; a s námahou jsem jej potlačil.

Můj malý hadži se však přemoci nemohl; okamžitě se ujal slova: “Seraskierem? Můj effendi? Co si myslíš? Ani vesnuby po tomnezatoužil!” “Proč?” tázal se udiveně kol agasi. “Protože nechce.”

“Ale seraskier je přece velitelem, nejvyšším velitelem, nejvyšším pánem v padišáhově armádě!” “Jak dlouho však? Při veškeré své slávě je pouhým sluhou sultánovým, který ho může v každém okamžiku sesadit, vyhnat a dokonce libovolně i na smrt odsoudit. Neměnili bychom s ním, neboť jeho postavení nebudí v nás závist. Jsme na tom lépe než on, stojíme výše nad ním. Já jsem knížetem a vládcem Haddedihnů; kdo by se odvážil mne sesadit? A můj effendi je rovněž svým pánem a neotročí žádnému knížeti; ani sultán, ani šáh-in-šáh, ani kterýkoli císař či král nevezmou mu to, čím je a co má. Nikoli, žádný z nás, ani on, ani já nemáme chuť být seraskiery!” Šli jsme pak po tomto pyšném projevu Haléřově po stopách podloudníků, vedoucích od ohňů k jihu až tam, kde odbočily od zřícenin napravo do širého pole. Pro nezkušeného to vypadalo tak, jako by zde šiité vybočili podle předem zamýšle
ného plánu. Zpozoroval jsem však zřetelně, že tam, kde stopy šly vedle trosek, se chodci zastavili. Vystoupili nahoru, asi k místu, o němž vyprávěl náš bimbaši v Bagdádu. Dopravili tam nahoru podloudnické zboží a pak pokračovali v cestě. Museli vykonat tuto zacházku, aby se nesrazili s vojáky, jejichž ohně ovšem spatřili. O těchto mých úvahách nevěděl ovšem důstojník nic. Obrátili jsme se a jeli jsme po naší stopě zpět, pak jsme nastoupili cestu do města, dlouhou asi třicet kilometrů. Khandži a Ghasai, kteří se připojili k vojákům, aby se účastnili našeho zatčení, netušili, že se budou sami vracet jako zajatci.

Nebyli již spoutáni, jejich koně však vedli vojáci a Halef jel za nimi a ostražitě je hlídal, kdežto já jsem se držel po boku kol agasiho, jedoucího v čele. Dověděl jsem se teď, proč důstojník nechtěl uvěřit, že jsme sem přijeli jen proto, abychom si prohlédli věž. Neboť, když jsme tak chvíli jeli spolu mlčky, otázal se s váhavostí patrnou v hlase: “Je skutečně pravda, emíre, že jsi křesťanem?” “Ovšem.” “Řekni mi: jsou mezi křesťany také podloudníci?” “Bohužel, ano.” “Pravíš, bohužel; pokládáš tedy podloudnictví za hřích? ” “Všecko, co zákon zakazuje je hřích, aspoň z hlediska tohoto zákona.” “Pověz mi však, proč mám já, Turek, platit za šafrán, který je v Persii tak laciný, mnohem dráže jen proto, že sultánovi se zlíbilo uložit na toto koření clo?” “Nejsem sultán a prosím tě tedy, abys dal tuto otázku jemu, ne mně.”

“Vyhýbáš se mi. Pověz mi tedy upřímně, je-li možné, aby se křesťané také jinde než ve své vlasti zabývali

podloudnictvím? ” “Za nemožné to nepokládám.” “Neměl jsem předtím tedy tak hloupý nápad.” “Jaký nápad?” “Považoval jsem tě za náčelníka podloudníků.” “Ah! Opravdu?” “Ano. A myslel jsem, že jsi s nimi neutekl jen proto, poněvadž jsme vás polapili.” “Doufám, že jsi změnil své smýšlení?” “Naprosto. Ale nepatřím k těm celnickým psům, kteří jsou štváni na podloudníky, a kdybys byl k nim náležel, nebyl bych ti býval nijak nebezpečný pro takové styky. Tolik jsem ti chtěl ještě povědět, abys nahlédl, že jsem voják a dále nic.” Pochopil jsem jej lépe, než si myslel. Nebyl dosud úplně přesvědčen, že nemám s podloudníky nic společného, a že kdybych byl chycen i jako jejich člen, za dobrý bakšiš by byl o tom v Hillé docela rád pomlčel. To byl skrytý smysl jeho řeči, jehož jsem na štěstí nepotřeboval dbát.

Byl jsem si jist jeho výpovědí před mehkeme i bez bakšiše, poněvadž jsem si ho získal za přítele nadějí na účinek své zprávy. Ostatně, musím podotknout, že jsem ho v té věci neklamal a měl jsem opravdu úmysl působit v jeho prospěch, i kdybych nevím jaké příležitosti k tomu měl využít. Ovšem byl jsem toho názoru, že se to nemusí stát přímou zprávou na seraskiera. Toho se dalo daleko spíše dosáhnout u jednoho z jeho bližších podřízených, než u pána tak vysoce postaveného, kterému byl asi v daleké Hillé posádkou ležící kol agasi naprosto lhostejnou osobou. Že bych si byl tohoto důstojníka dobrým zpropitným znepřátelil, na to nebylo ani pomyšlení při jeho nuzných důchodech. Jeho příjem, byl-li mu vůbec vyplácen, obnášel tenkrát podle našich peněz sotva pět korun denně, a z této částky musel hradit veškeré své potřeby. Další naše rozmluva, než jsme dojeli do města, obírala se méně důležitmi předměty; ale způsob a jednání, jaké mi dával najevo, jak se mne dotazoval a odpovídal mi, nasvědčovaly, že jsme se zamýšleným účinkem neminuli. Prokazoval mi úctu i zdvořilost. Neškodilo mi u něho, že jsem křesťan a ne muslim; ani slovem se toho předmětu nedotkl.

Kapitola pátá PŘED SOUDEM

Když jsme dojeli do Hillé, zastavili jsme nejprve u příbytku khandžiho. “Podle nařízení mi daného přivedl jsem vás zpátky,” řekl kol agasi hostinskému; “můžete odejít domů. Postavím však u vašich dveří stráž, a ta vám zabrání vyjít, pokud nebudete povoláni do mehkeme, kde přednesete žalobu a dokážete pak její pravdu. Upozorňuji vás, že jste dosud zajatci. Nepokoušejte se tedy, abyste se odtud vzdálili bez povolení!” Oni zajatci a my na svobodě! To je

nesmírně dopalovalo; zmoudřeli však a mlčeli. Ponechal tam stráž a vedl nás dále, do makari ifcomeí97 sandžakiho. Když jsme dojeli na její dvůr, byli jsme kol agasim vybídnuti, abychom sestoupili z koní. Nebylo třeba velkého ostrovtipu, abychom uhodli příčinu tohoto vyzvání. Naše budoucí postavení jsem však nechtěl podřídit okolnostem zde panujícím, nýbrž učinit je závislým na mé vlastní vůli. Proto jsem klidně zůstal sedle a tázal jsem se: “Proč sestoupit?” “Je-li cesta u konce, nezůstanete přece v sedle.” “Hm! Někdy se nám stává, že sice zarazíme, ale přece nesestoupíme.” “Musím vás však odevzdat úřadu.” “To můžeš učinit i pokud jsme na koních.” “Ale, emíre, s koňmi se přece do vězení nedostanete!” “Ah! Do vězení že máme jít?” “Ovšem! Vždyť jste zajatci!” “To se mi ani nezdá!” “Snad proto, že nejste spoutaní? Zatkl jsem vás a dopravil jsem vás až sem bez pout, po
něvadž jste mi slíbili, že pojedete se mnou dobrovolně. Ale nyní vás musím dopravit do vězení, emíre.” “Residence.

“Ty? Myslím, že jsi důstojník a ne nějaký sindandii, žalářník, který střeží zločince!” “Fyrtyna! Neradil bych nikomu, aby mne považoval za takového chlapa! Jsem důstojník panovníka všech věřících a žádný žalářník!” “Zlob se sám na sebe! Neboť jsi právě řekl, že hodláš konat povinnost takového biřice. Musím se bohužel o tom zmínit v své zprávě k seraskierovi!” “Alláh, valláh, talláh! Můžeš to směle vynechat, neboť se k tomu nesnížím, vyplníš-li mi prosbu, která mi tane na jazyku.” “Budu-li s to, vyplním ji.” “Můžeš.” “Nuže, vyslov se!” “Odejdu nyní k sandžakimu, abych mu oznámil, že jsem vás přivedl a jemu odevzdal. Do toho okamžiku se nepokusíte opustit tento dvůr. Co se potom přihodí, do toho mi nic nebude. Jste srozuměni?” “Odpovíš mi na některé otázky?” “Na jaké?” “Jak se jmenuješ?” “Ahmud Mahuli.” “Táži se proto, abych tvé jméno uvedl ve své
zprávě a nevím, dostane-li se mi příležitosti s tebou opět mluvit. Znáš okolí této budovy?” “Ano.” “Kde bydlí sandžaki?” “Zrovna před tebou. Tam jsou také jizby jeho mumurmti98.” “Kde je vězení?” “V přízemí napravo, tam, kde vidíš ty malé díry ve zdi.” “Děkuji ti! To nejsou příbytky pro nás! Tamhle naproti je zeď. Co je za ní?” “Ulice.” “Jak široká?” “Prošlo by v ní pět nebo šest lidí vedle sebe. Proč se ptáš?” “Protože jsme sice dobří jezdci, ale z opatrnosti vyptáváme vždy předem, zejména jde-li o příležitost srazit si vazy.” “Vazy? Tomu nerozumím!” “Není také třeba. A nyní slyš, co ti řeknu! Počkáme na tebe deset minut. Tolik ti postačí, abys mohl sandžakimu podat své hlášení. Nevrátíš-li se do té doby, odjedeme.” “Smím opravdu spoléhat na tvůj slib?” “Svému slovu vždy dostojím.” “Nuže, jdu, poněvadž ti důvěřuji. Nebude to trvat ani deset minut, neboť se navrátím dříve.” “Úředníci.

Šel a mně bylo do smíchu, že si vyžádal mé ujištění. Vždyť tu bylo dost vojáků. Proč je nevyzval, aby nad námi bděli a zamezili nám každý pokus útěku? Důvěřoval jim snad méně, než mému slovu? Zdálo se, že jsme vzbudili větší dojem, než bych si byl pomyslil. Patrně nevěřil, že by nám jejich přesila imponovala, a v tom se nemýlil. Jako ostatní městské budovy byla i tato “residence” vystavěna z cihel, pocházejících z bývalého velikého Babylónu; byla špinavá a chatrná. Dvůr nebyl velký, skýtal však dostatečný prostor k pohybu. Zeď, o níž jsem se zmínil, byla poněkud vyšší, než mužská postava, měla však na některých místech sníženiny, zejména v horních částech zdiva, které větráním ubylo, a mně se ani nezdálo příliš odvážné přeskočit s našimi koňmi tuto zeď. Proto jsem se vyptával, jak to vypadá za ní. Ostatně mohl jsem mít jisté obavy. Zajatý křesťan v Hillé, hlavním měst šiitské nesnášenlivosti, obžalovaný z usmrcení jednoho a zranění druhého člověka, snad také z podloudnictví – důvodů k obavám až dost! Vždyť i pouhá okolnost, že jsem

křesťan, tajila v sobě veliké nebezpečí! Všemu, co mělo nastat, jsem však hleděl vstříc s největším duševním klidem a když jsem pohleděl na Halefa, usmál se na mne klidně a důvěřivě a tázal se: “Promyslil jsi už nějaký plán, sídi?” “Ne,” odpověděl jsem, používaje moghrebské arabštiny, aby mi vojáci nerozuměli. “Abych měl plán, musel bych vědět, co nastane; poněvadž to však nevím, nezbývá nám, než abychom klidně vyčkali.” “Ale můžeš mi sdělit, jak se povšechně zachováme?” “Ano. Nezapřu, že jsem křesťan; zde nejméně; jsem tím povinen sobě i svému vyznání; ty pak se řiď

podle mne a dělej, co já. Mám za to, že přeskočíme přes zeď. Musí se to stát šikmo, poněvadž ulice za ní není široká a

nesmíme na druhé straně narazit, takže skočíme z pravé strany na levou a při skoku budeme hledět na sever. Zapamatuj si to, abychom se ani na okamžik nerozdělili a aby ses nemusel snad obracet.” “Alláh! Což jsem slepý, sídi? Snad si nemyslíš, že bychom přeskočili zeď tak, abychom se venku podívali zády na sebe?” “To si nemyslím, ale bylo přece třeba se o tom zmínit.” “Myslíš, že ani z koní nesestoupíme?” “Bezpochyby budeme nuceni sestoupit; ale dovnitř tohoto domu nevkročíme děj se co děj. A od koní neodstoupíme ani na okamžik, ale podržíme je za uzdy.” “Jsme obžalovaní; budou nás vyslýchat a tu nemůžeme s koňmi až – – – ah, ty nepůjdeš dovnitř k mehkeme?!” “Ne. Kdo nás chce vyslýchat, musí k nám ven.” “Musí! Chtěj nechtěj? Ó, sídi, sídi, jak se na to těším! To je opět jednou případ, událost, kde ukážeme, že činíme pouze to, co se nám líbí. Jsem zvědav, co se při tom přihodí.
Dojde snad i k tomu, že sáhneme ke zbraním!” “I na to je nutno se připravit, i když si to nijak nepřeji. Dotknout se nás

nesmí nikdo, neboť mělo-li by se to stát, pak jsme napolo prohráli. Jestliže nás stísní přesila, že bychom neměli místo k obraně, síla nám nic neprospěje a budeme přemoženi. Podívej, co je tam lidstva u brány. Včerejší případ se roznesl po městě; nyní se dověděli, že jsme dodáni soudu a zvědavců přibývá, aby se dozvěděli, co se s námi stane.” “Můžeme jim to říci hned: ujedeme a vysmějeme se jim.” “Nebuď si tak příliš jistý! Může se přihodit, že se celá záležitost obrátí k horšímu, než si myslíme. Hleď, rozhodnutí se blíží; už jdou!” Kol agasi vycházel ze dveří; za ním celá řada osob. Za nimi se objevil důstojník v uniformě mtro/oje”, jenž asi náhodou v tuto chvíli prodléval u sandžakih^. Potom vyšli sluhové, nesoucí stolici a rozmanité podušky, za nimi úředníci mehkemy, z nichž jeden nesl obrovský kalamář, pero a papír.

Nepochybně to byl zapisovatel, z čehož jsme usoudili, že výslech měl být proveden ihned, a to venku na dvoře, což nám bylo velmi vhod. Jak jsme později z některých poznámek uslyšeli, byl dnes veřejný soudný den, a poněvadž náš případ byl jasný, sandžaki se rozhodl vyřídit jej ihned, bez dlouhé vyšetřovací vazby, aby nám za naše zločiny nadiktoval tím přísnější, exemplární trest. Při takové žalobě, jaká byla vedena proti nám, mu kynula příležitost, aby se ukázal v plném lesku; diváků k tomu bylo dost. Za zmíněnými úředníky jsme spatřili několik osob velmi důstojného chování, přísedící soudu, jak jsem poznal později. A nyní se objevil soudce, pán i vládce Hillé a sandžaku, jenž k němu náleží. Na první pohled jsem v tom muži poznal Staroturka, tedy pána, od něhož mi nebylo jako křesťanu očekávat sebemenší blahovůli nebo šetrnost. Postavou byl malý a vyzáblý, zato tím více vynikal jeho tu
rban; ten mi ovšem velikým objemem strach ani úctu nenaháněl. Po jeho levici kráčel muž, jemuž jsem zatím pozornost nevěnoval, zato tím větší později. Byl oblečen po persku. Tyto osoby, vyjímaje kol agasiho, přicházely ne snad směrem k nám, nýbrž podle domu až k jistému místu, kde na zdi visel starý, už hodně potrhaný plátěný přístřešek; jeden ze služebníků jej rychle nadzvihl. Byl to sluneční přístřešek nad místem, kde se konalo veřejné soudní úřadování. Zmíněná stolice byla postavena pod stinný přístřešek a sandžaki se na ni uvelebil jak na trůně. Po pravé i levé straně položili sluhové podušky, aby se právnickým veličinám poskytla příležitost umístit zkřížené nohy co možná měkce; nižší úřední veličiny usedly kde se dalo. Po persku oděný muž se usadil hned vedle stolice. Když se mehkeme takto umístila, přišlo množství diváků, aby mahill el adl100 obstoupili polokruhem. Zatím s
e k nám dostavil kol agasi. Měl velice vážné vzezření a jeho hlas zněl významně, když nám sděloval: “Ohlásil jsem vás a poněvadž mehkeme byla svolána k dnešnímu zasedání, rozhodl se sandžaki, že vás bude soudit ihned. Zakročí prý proti vám s největší přísností a na ohledy nesmíte spoléhat.” “Plukovníka. 100Místo spravedlnosti.

“Ví už, že jsem křesťan?” otázal jsem se ho. “Ano; řekl jsem mu to. Také jsem mu pověděl, kdo jste.” “Co na to řekl?” “Kdo jste, do toho mu prý nic není; on nepotřebuje nic vědět, než to, že bude soudit podloudníky a vrahy. Takových lidí nesmí šetřit.” “Děkuji ti za tvé sdělení! Pozoruješ, že jsme slovu dostáli a zůstali zde. Od nynějška je ti už lhostejné, co uděláme?” NP ” “l^tc. “Ale prve jsi to řekl? ” “Nevěděl jsem, co nastane. Miralaj mého pluku prodléval u sandžakiho, když jsem podával zprávu, a poručil mi, abych obsadil bránu vojáky, aby byl zamezen každý snad zamýšlený pokus útěku; na vrahy není prý nikdy dost opatrnosti. Rozumí se, že musím poslechnout. Doufám, že se za to na mne nebudeš hněvat, emíre!” “Jako prve můžeš se i nyní spolehnout, že jsi získal mou blahovůli!” “Ale budete-li chtít uprchnout a já vám v tom zabráním, jaká bude potom tvá zpráva k s eraskierovi?” “Napíšu ji a odešlu také.

Zamezíš-li nám útěk, zasloužíš zato dvojnásobné chvály.” “Ale budete-li popraveni, nenapíšeš tu zprávu!” “O to neměj starost! Dřív než sandžaki dá popravit nás, pověsíme jeho na prvním provaze, který se nám namane!” “Jak můžeš žertovat ve věcech tak vážných? Ale sestupte už a pojďte se mnou! Mám vás uvést před soudce.” Než jsem mu mohl odpovědět, ozval se Halef přitlumeným výkřikem překvapení. “Co se stalo?” otázal jsem se ho. “Pohled na toho muže, jenž stojí teď u Peršana a hovoří s ním!” “Nevidím mu do obličeje, je od nás odvrácen.” “Ale já ho viděl!” “Znáš ho?” “Ano. Poznáš ho také hned, jakmile se k nám obrátí.” “Kdo je to?” “Saň.” “Cože? Kdo? Snad to není Safi, Šili, jenž nás chtěl vydat do rukou Pedera-i-Baharata?” “A jemuž jsi odpustil, ačkoli bych mu byl rád dal okusit svůj karabáč. Ano, je to on.” “Nemýlíš se?” “Ale kdepak! Dej pozor! Teď, teď se právě obrací.” Spatřil jsem obličej muže a poznal jsem ho.

Byl to opravdu muž z Mansurijé. Nepochybně i on poznal nái. Co měl na práci v Hillé? Prodléval tu v záležitosti Sillů? Proč hovořil s Peršanem? Znal se s ním? Pak náležel ovšem také k tajnému spolku. Sděloval mu ten zrádce, že jsme lidmi, kteří Pedera potrestali karabáčem? Kdo byl ten Peršan? K čemu zde byl a proč? Oblékal se snad po persku anebo byl perský poddaný? Byl-li, neměl právo být členem mehkemy, která měla rozhodovat případ, týkající se nás! Zatím co mi tyto myšlenky proběhly hlavou, naléhal kol agasi, abychom sestoupili. “Zůstaneme na koních!” odvětil jsem zkrátka. “Je však nemožné, emíre, abyste předstoupili před soud na koních!” “Proč?” “Je to zakázáno!” “Kým?” “Zákonem.” “Není zákon, jenž by nařizoval, že se má kdokoli dostavit před soudce pěš-ky!” “Není-li zákon, příčí se takové jednání zvyklostem!” “Mýlíš se! Je to mým starým zvykem, od něhož nik dy neupustím. Přijíždím k soudům

vždycky jenom koňmo.” “A já též,” přizvukoval Halef. “Jsem přední šejk Haddedihnů, u nichž vrah může být odsouzen na smrt pouze tehdy, když je na koni.” “Ale vaše zvyky ztrácejí v Hillé každou oprávněnost!” “Je tedy už na čase, aby se jim dostalo platnosti!” rozhodoval malý hadži co nejurčitěji. “Ale jak bych to zodpovídal, emíre! Pomysli, co mě čeká od miralaje, velitele mého pluku, předvedou-li vás na koních. Nemohu se toho odvážit!” “To na tobě ani nežádáme;

nemusíš nás předvádět,” odpověděl jsem. “Pojď, Halefe!” Nepamatuji se, že bych kdy býval v takové náladě, jako nyní. Jakýsi vnitřní pocit mi nedovoloval, abych o této mehkemě smýšlel vážně. A Halefa ovládal asi stejný dobrý rozmar. Obličej mu zazářil, když uslyšel mé vybídnutí a vesele odpověděl: “Což abychom se zřekli výslechu a zajeli raději hned mezi ně, aby se ti moudří páni rozlétli na všechny strany?” “Téměř bych souhlasil. Zatím však máme zato, že bude lépe, necháme-li toho. Přišli bychom o požitek, který nám kyne z obrany před těmito ostro-vtipnými muži zákona. Jednejme rozumně, Halefe. Pojď, kupředu!” “Ano, kupředu, sídi! Promluvíme si s nimi tak, jak asi ještě nikdo v mehkemě nepromluvil. Pojďme!” Nastal výjev, který pro mě navždy zůstane nezapomenutelný. Bylo to soudní řízení, které bych považoval za nemožné, kdybych je sám nebyl zažil. Znalci orientálních a teh
dejších poměrů se ovšem nepodiví, až budou číst tyto řádky. Zajímavý průběh líčení byl jen tím neobvyklý, že oba obžalovaní náleželi

k mužům, jimž nemohli imponovat ani soudní přísedící ani celý vysoký soudní dvůr. Jedinou vážnou okolností bylo, že jsme se nalézali uprostřed nanejvýš fanatického obyvatelstva, jehož počet každou minutu vzrůstal nově příchozími.

Lidé, hrnoucí se sem otevřenou branou, byli vesměs ozbrojení a mohli jsme se obávat, že famózní soudní dvůr nebude mít po případě ani moc ani ochotu vzít nás v ochranu před možnými násilnostmi. Halefovo sunnitské a moje křesťanské vyznání mohlo snadno dát popud k zanícení prachu na pánvičce leckteré zdejší bambitky. Na druhé straně nám byl dobře znám dojem, jaký budí každé smělé vystoupení na lid snadno vznětlivý. Nepociťovali jsme žádnou bázeň a zamířili jsme k zmíněnému polokruhu. Ten se rozestoupil, aby nám umožnil průchod. Kol agasi nás nedoprovázel, ale ustoupil ke svým vojínům postaveným u vrat; ti meh uloženo zabránit našemu případnému útěku. Mezera mezi diváky se za námi ihned zase zavřela. Pan předsedající si představoval naše předvedení asi docela jinak. Zíral na nás vypoulenýma očima a hněvivě zvolal: “Jak se můžete opovážit dostavit se před nás na koních a se zbraněmi? Do
lů s koní a pryč se zbraněmi!” “Soudím, že bude lépe, zůstaneme-li na koních,” odpověděl jsem klidně. “Zde neplatí tvé náhledy, zde budete poslouchat!” odpověděl stejným rozkazujícím způsobem jako prve. “Posloucháme tím, že neslézáme. Posloucháme totiž nutnost.” “Jaká je to nesmyslná výmluva? Nerozumím jí. Vyslov se srozumitelněji.” “Neklame-li mě domněnka, tuším, že ti už někdo vypravoval o našich koních? ” řekl jsem. “Ovšem! Právě pro ty bestie stojíte před soudem a ten nad vámi bezpochyby vynese přísný rozsudek.” “Můžeme jej vyslechnout i na koních.

Sestoupíme-li, snadno se přihodí něco, co ti dodá novou látku k obžalobě.” “Co tím míníš? Co by se mohlo stát?” “Snad pozoruješ, že naše koně jsou radži pak. Jako všichni čistokrevní koně, tak i naši hřebci se stávají nebezpečnými, jakmile jsou odděleni od svých pánů. Spatří-li, že jsme nuceni je opustit, půjdou za námi a při tom kopyty potlučou každého, kdo by jim v tom chtěl bránit. Proto jsme přijeli s nimi, abychom zamezili neštěstí.” “Můžete sestoupit a vzít je za uzdy; tak tomu chce úcta, jíž jste mehkemě povinni. Před soudci se nesedí, nýbrž stojí. Žádám, abyste tak učinili i vy!” Hodlal jsem odpovědět, vtom však mne předešel Halef dotazem na sandžakiho: “Můžeš zodpovídat následky svého rozkazu?” V obličeji se mu přitom objevil zchytrale číhavý výraz, který jsem na něm pozoroval pokaždé, kdykoli měl něco za lubem. “Co poručím, to zodpovím,” zněla odpověď.

“Zachováme se tedy podle tvého přání.” Seskočil se sedla a já také, neboť jsem věděl, co zamýšlí. Budeme-li totiž držet otěže nadlouho, aby koně měli hlavy volné, budou stát tiše; zbavíme-li je však této volnosti a otěže zkrátíme, budou se bránit velmi energicky a pokusí se všelijak, aby se vyprostili. Při seskoku zatočil Halef s hřebcem tak, aby přímo za ním byl Safi, Šili z Mansuríje, jejž spolu s jeho sousedy varoval: “Odstupte! Tento kůň netrpí, aby mu byl někdo nablízku!” Ani jednomu z nich nenapadlo, aby dbal té výstrahy. Halef chytil uzdu koni u huby a jeho nedžedi trhl hlavou do výše, aby dosáhl volnosti. Když se mu to nezdařilo, vyhodil zadními kopyty a zasáhl Silla, naštěstí ne nebezpečně, ale přece tak, že zasažený byl odhozen zpět a několik sousedů strhl s sebou. Můj Assil ben Rih se zachoval podobně, neboť i jeho jsem vzal zkrátka. Udeřil dvě osoby a daleko je odhodil. Zatímco z toho povs
tal veliký řev, nechali jsme koně stále vyhazující točit se kolem nás, až polokruh všemožně nadávaje ustoupil tak daleko, že už nikdo nemohl být zasažen kopyty. Zranění byli odvedeni stranou, a kolik tu bylo hlav, tolik hlasů nám nadávalo a svolávalo na nás všemožné kletby. Ale Halef, obraceje se k sandžakimu, řval ještě hlasitěji, takže všechny překřičel: “Tady máš následky!

Zodpovídej si je! Kdo není znalcem koní, nemá vydávat rozkazy, o jejichž účincích nemá potuchy!” Na úředníkovi bylo zjevné, že chce zlostně odmítnout tyto urážky; ale plukovník chlácholivě pokynul rukou a pronesl několik slov, jímž jsme v panujícím hluku nerozuměli. Pak nám byl udělen velmi vítaný rozkaz: “Vsedněte zase na koně! Budiž vám to zatím dovoleno! Však vás později dovedeme zkrotit i s vašimi bestiemi!” “Stane se,” přisvědčil Halef dobromyslným způsobem; “ale dáváme ti na uváženou, že někteří jezdci bývají jako jejich koně. Jsme rovněž zvyklí řídit se podle své vůle a ne podle cizí. Nezapomeň na to!” Bohužel či spíše naštěstí sandžaki nedbal valně těchto slov, neboť právě udílel svým sluhům rozkazy, směřující k tomu, aby přestal hluk, a přítomní byli uklidněni. Sluhové vletěli mezi křiklouny a zuřivě láteřící lid a podařilo se jim záhy dostát dané úloze. Jen
om jeden muž se neměl k tomu, aby se opanoval tak rychle jako ostatní; byl to ten persky ustrojený chlapík, s nímž prve, pokud jsme nebyli tak blízko, Safi hovořil. Safiho uklidili stranou a tam teď seděl, sténal a rukama si hladil místo, na němž byl zraněn. Peršan stál u něho a rozkládal hrozivě rukama; náležel ze všech k posledním, kteří opět zaujali svá bývalá místa. Než se usadil, promluvil k sandžakimu tak hlasitě, že ho každý slyšel: “Pohleď, ó, pašo, že tři lidé byli zraněni! To nesmí zůstat bez trestu, neboť to nezavinili koně, ale úmysl jejich jezdců. Tam sedí Safi, věrný poddaný padišáha; je to můj přítel a požívá mé ochrany; doufám, že úraz kopytem, jímž byl postižen, bude co nejpřísněji potrestán. Jenom tehdy, bude-li potřestán, mohu se, jak si přeješ, pochvalně o tobě zmínit svému pánu, královskému 5t//tí/afco”n101, jehož jsem sa’idemím. Teprve nyní, když mluvil, měl jsem p
říležitost pozorovat tohoto muže zevrubněji, než dosud. Jak už bylo řečeno, byl oblečen po persku, postavy nevysoké, ale velmi ramenaté. Hlas zněl velitelsky, totiž tak, jako by muž byl zvyklý poroučet, přičemž byl podivně vrčivý; tvář i brada bez vousů, ale zato knír tím delší; přes jeho levou polovici se červenala jizva, táhnoucí se od čela až po ústní koutek. Oční důlek, přes který běžela, byl prázdný. Sečná rána, po níž zůstala tato jizva, způsobila ztrátu levého oka. Zpozoroval jsem, že Peršan měl ve zvyku při řeči i jindy si rukou rovnat knír na zmíněné jizvě. Snadno uvěříte, řeknu-li, že jsem byl překvapen. Jak zde stál vedle sandžakiho, tak mi popsal bagdádský bimbaši Sefira. Celá

jeho postava měla tak charakteristický ráz, že vylučovala každou pochybnost. Byl to on, kdo z našeho starého hostitele a jeho tlustého Kepeka v Birs Nimrudu vynutil přísahu. Hle, tu stál přede mnou Sefir, náčelník podloudníků, kterého bych byl tak rád spatřil! Ale setkat se s ním zde, u místodržitele, toho jsem se věru nenadal. Nebyla-li to od něho

smělost nebo spíše drzost přijít do města a do domu, kam vlastně náležel jako odsouzený zločinec? Komu byl tento muž nepřítelem, ten by zajisté nemohl tvrdit, že má slabého protivníka, nezasluhujícflio pozornosti. Z toho, že se nazýval sa’idem, se dalo usoudit, že se vydává za vysokého hodnostáře perského šáha; patrně asi tvrdil, že je tady na cestě s poselstvím. Jaký měl při tom záměr, mohlo mi být lhostejné; nepochybně se týkal podloudnictví, do něhož mi nic nebylo. Ale že tu byl přítomen Saň, a také z okolnosti, že ho bral do své ochrany, jsem usoudil, že náleží k Sillům. Rozhodně nepatřil k obyčejným, nýbrž vynikajícím členům tohoto tajného spolku, a že jsem to věděl, uzrálo ve mně přesvědčení, že neopustím Hillé, pokud nenavštívím opět Birs Nimrud, abych se na místě našeho bimbašiho s tímto domnělým nebo skutečným Peršanem vypořádal. A právě okolnost, že to byl muž odvážný,
před nímž bylo nutné mít se hodně na pozoru, mě lákala, abych s ním podstoupil boj. Když jsme seděli s Polákem na střeše jeho příbytku v

Bagdádu, kde nám vypravoval své příhody, Halef řekl: “Přál bych si, aby nás jednou Sefir uvěznil ve věži,” a pak dodal: “bez karabáče nechtěl bych být na Birs Nimrudu!” Snad se mu nyní naskytla příležitost, aby dokázal, že tato slova nevyplynula z jeho pouhé chlubivosti, ale že to mínil doopravdy. Ale nyní nebyl čas oddávat se těmto myšlenkám, bylo třeba všímat si Peršana, jenž pokračoval v obžalobě: “Oba tito mužové jsou lidé libující si v násilnostech a zasloužili už dávno, aby byli zbičováni k smrti.” “Znáš je?” otázal se místodržitel. 101Stín boží=perský šáh.

102Loket=podpora.

“Ano. Mohl bych vám o nich vypravovat velmi mnoho; postačí však úplně, poučím-li tě o jedné z jejich ohavností. Pluli proti proudu Tigridu v kelleku a v noci přepadli několik mých přátel, kteří přistáli ke břehu a klidně přenocovali. Spoutali je, oloupili a potom téměř k smrti utloukli.” “Alláh! Víš to jistě?” “Ano. Zde je svědek, který to může odpřísáhnout.” “Kdo?” “Saň, tamhle sedící. Byl při tom.” “Kde se to stalo?” “Na řece nad Bagdádem.” “To místo nenáleží do mé pravomoci a nemohu viníky bohužel proto odsoudit.” “Vím; ale jsem přesvědčen, že jim to může být připočteno k zostření trestu.” “To se rozumí. Postarám se, aby tito psi nenatropili další škody.” “Prosím tě tedy, abys zejména uvážil, že jeden z nich je džaur, křesťan. Ten druhý se vydává za šejka Haddedihnů, což je lež, že větší není. Třeba jen, abys na něj pohleděl a hned ti bude jasno. Tvr
dím, že je to zloděj koní, vyloučený svým kmenem. Jak by takoví darebáci získali tak drahocenné koně? Kdo ví, kterého vysokého pána okradli, neboť jen velmi bohatí a vysoce postavení lidé mohou mít koně tak čistokrevné. Vezmeš-li jim je a budeš-li pátrat, komu náležejí, záhy se to dovíš, a vrácením zvířat pravému majiteli si získáš zásluhu, které jistě dojde ocenění.” “Souhlasím s tebou úplně a těm darebákům dám vysázet na chodidla tolik ran, až se přiznají a povědí, kdo je zákonitý majitel těchto koní. Posaď se, neboť bych rád, abych jim co možná brzy ukázal, že před tímto soudem nastává konec jejich zločinnému počínání, konec spravedlivý a přísný. – Ať přijde baštonadži se svými pomocníky!” Ke splnění rozkazu hlasitě projevenému se vzdálil sluha, aby přivedl jmenovaného. Baštonadži, což znamená tolik co “dráb”, zastává povolání, jehož výkonnost je velmi bolestná p
ro ty, kdo mu jsou odevzdáni. Má sice na starosti ještě jiné práce, jež souvisí s vykonáním lidské spravedlnosti, ale jeho hlavní a oblíbené zaměstnání spočívá v tom, že sází rány na ty části těla, které jsou nejvíce citlivé, totiž chodidla. Není sice na světě baštonadži, jemuž byla dána příležitost podrobit zkoušce citlivosti má chodidla, proto však si přece mohu představit stav ubožáka, na němž je vykonáván tento orientální soudní výkon.

Není divu, že tam všude se pan baštonadži těší velikému respektu. Baštonadži se dostavil důstojně s tuctem hůlek v podpaží. Za ním šli jeho pomocníci. Nesli dřevěný nábytek, podobající se stolici, které scházely dvě nohy, na jejichž místě byly dva řemeny. Této stolici říkají arabští znalci i neznalci džamal ‘l atóm103. Upotřebení tohoto velmi praktického nástroje je takové: sto-103Velbloud bolesti.

lice se položí na zem tak, aby obě nohy na užším konci čněly do výše; pak je delikvent pozván, aby zaujal místo. Učiní to buď dobrovolně nebo s přinucením tak, že se položí na stolici dolů břichem a nahoru zády. Zádům nehrozí nic zlého. Potom mu ovinou jedním řemenem šíji a druhým tělo spolu s rukama, jimiž pak nemůže hnout. Nohy jsou ohnuty v podkolení a ve vztyčené poloze přivázány k nohám stolice, čímž chodidla bosých nohou zaujmou vodorovnou polohu, jež laskavým úmyslům baštonadžiho úplně vyhovuje. Jakmile delikvent zaujal tuto hal el fcoftt/104, jsou přípravy skončeny a mistr podělí pomocníky hůlkami; tito pak sázejí rány na chodidla předepsaným způsobem; mistr při tom dbá, aby nescházel baštonádě ani určitý počet ran ani výkonnost a síla. Tak tedy pro nás přinesli tohoto milého “velblouda bolesti” a položili jej před nás. K výkonu povolaní mužové pak ustoupili o několik kroků a oček
ávali rozkazy. Neušlo mi, že oči kolemstojících zazářily a že jejich obličeje mají radostný a slavnostní výraz. Sandžaki ukázal na stolici muk a pak k nám výstražně promluvil: “Vidíte, co vás očekává, budete-li zapírat. Dám vám sázet baštonádu potud, pokud se ke všemu nepřiznáte. Ušetřte si rány a odpovídejte na mé otázky upřímně!” Nastala umělecká pomlčka, v níž si dal podat nově nacpaný čibuk. Při tom nutno podotknout, že tu kouřili všichni přísedící soudu, což jsem jim

ostatně neměl za zlé, poněvadž jsem také zdatný kuřák. Pak pan předseda nezahájil předsevzatou záležitost podle obvyklého pořádku, ale vpadl ihned do nahromaděné soudní látky in media res otázkou: “Jste vrazi?” Poněvadž při tom pohleděl na mne, odpověděl jsem zkrátka: Ne ” “ne. “Jste podloudníci? ” “Ne.” “Ukradh jste tyto koně?” Ne ” “1>C. “Člověče, řekni “ano”, jinak se ti ihned dostane baštonády! Přepadli jste na řece nad Bagdádem lidi, o nichž bylo prve vypravováno?” Ne ” “INC. “Oloupili jste je?” “Ne.” “Ztrestali jste je ranami?” “Ano.” “Konečně, konečně přiznání! Je to vaše štěstí, neboť ještě pět minut a byly by vám vyčnívaly kosti z masa vašich chodidel. Odpovídej dál! Jsi

křesťan?” “Ano.” ’””Poloha přijímací.

“Ha! Toto přiznání tě bude stát život, neboť že jsi džaur, Alláhem prokletý džaur, to je horší než vše, z čeho jsi obviňován. Věděl jsi, že se jako křesťan odvažuješ života, přicházíš-li do okolí zdejších svatých měst?” “Ano.” “A nic tě nezdrželo, abys přišel? Jak hluboce propadl tvůj život zločinu, odvážil-li ses až sem, kde jako křesťan nejsi ani na okamžik bezpečný životem! Zde té očekává strašlivý konec a po smrti věčné zatracení, neboť Alláhova pomsta je

hrozná a nikdy neodpouští!” “Odkud to víš?” “Korán tak praví.” “Korán mluví pravý opak!” “Co může vědět džaur o svaté knize věncích?” “Korán, svatá kniha, praví v suře 110: “Dobrořečení vzdávej Pánu a pros jej za odpuštění, neboť on odpouští rád!” Zdá se, že tuto suru neznáš.” Pohodil hlavou, pohlížel na mne chvilku překvapeně, načež se rozkřikl velmi hněvivě: “Mlč! Věřící syn prorokův musí znát svou knihu lépe, než ji znáš ty, křesťan. Co tu říkáš, je lež, musí to být lež, poněvadž ctíš /ju105, který je synem lži!” “Synem lži? Odvolej to slovo, neboť jím hanobíš svou nauku, své vlastní náboženství!” “Pse! Neurážej mne! Dokaž, co jsi vyslovil!” “Vezmi korán a rozevři suru devatenáctou! Tam budeš číst: “Jest to Ježíš, ayn Marie, slovo pravdy!” A nyní označuješ toho, koho vaše písmo nazývá pravdou, synem lži?” “Mlč!” utrhl se na mne
. “Nebudu mlčet! Svou víru nepotřebuji obhajovat, neboť je slavnější a vznešenější, než aby potřebovala má slabá slova. Jsou zde četní muslimové, kteří nemohou přihlížet, když hanobíš islám. Vejdi do džavámi1”* a medah rís107 a uslyšíš, že Isa v poslední den sestoupí, aby soudil živé i mrtvé. A ty se opovažuješ nazývat synem lži toho, kterého islám ustanovuje vládcem posledního dne? Není-li tato urážka islámu možná jen tím, že jsi přívrženec sunny, kdežto šia učí pravdě a vyznává ji?” Tato narážka, abych tak řekl, byla řečnickým obratem, jejž jsem podnikl, poněvadž většinu přítomných tvořili šiité. Účinek se hned dostavil, kolkolem se ozvalo pochvalné bručení. Tím povzbuzen, pokračoval jsem: “Nazval jsi mě psem, křesťanem, kterého Alláh zatratil. Psa ti odpouštím, ale kde stojí v koráne anebo v některém výkladu o něm, že Alláh křesťany proklel? Kde je psáno, že jsme ne
věřící, že jsme pohané? Poněvadž věříme v jednoho Boha, Mohamed nedává nám sice všechna sedmera nebesa, ale přece 105Ježíš. 106Mešity. ‘“University.

aspoň jedno nebe. Kdo jsou výslovnými nepřáteli islámu? Křesťané nebo vy sami? Kdo vás rozdvojil? Snad ne my? Kdo bojoval proti kalifovi Alimu a čí ruka zavraždila Husseina? Byli to křesťané nebo sunnité?” Nyní se ozvaly tak četné pochvalné výkřiky, že bylo sandžakimu zřejmé, že mi nesmí dovolit, abych tímto způsobem pokračoval. Vyskočil a zamítavě rozkládaje rukama, zvolal: “Kdo ti dovolil, abys tu mluvil o svatém islámu? Soudní dvůr je zahájen, aby soudil vaše ohavnosti a vy tu jste obžalovanými. Bez mého dovolení nemáš právo mluvit, budeš jen odpovídat na mé otázky krátce a jasně!” “A ty,” odpověděl jsem, “mi zabraňuješ mluvit, poněvadž se obáváš zde přítomných šiitských vyznavačů. Pravím ti, že v tom není nic neobyčejného, přichází-li křesťan do krajiny, kde je Mešhed Ali nebo Kerbela, neboť šiitům je docela lhostejný, poněvadž nelpí srdcem ani na Abu Bekrovi, Omarovi nebo Osmanov
i ani na dynastii Omajovců a také není vinen vražednickým skutkem, jehož se dopustili sunnité v Kerbele. Ale vstoupí-li na tato místa sunnita, jímž jsi ty, je to urážlivé a takový čin je znesvěcením svatých míst, neboť se přiznává k těm, kdo kdysi prolili krev Husseina a jeho otci odpírali právo k nástupnictví po prorokovi. Proto jsem se domníval, že když přijdu sem, nedopustím se hříchu a jsem přesvědčen, že pravým a rozumným přívržencům islámu mé vyznání nedává příčinu, aby se mnou jednali nepřátelsky.” Tu povstal jeden z přísedících, stříbrovlasý stařec, oblečený v hedvábném šatu, zvedl paže na znamení, že chce promluvit a řekl: “Tento křesťan pronesl slova, jež znějí jako slova pravověrného muslima, i prohlašuji, že si získal mou pochvalu. Taková slova nepronáší ani vrah, ani zloděj. Slyšel jsem, že vnikl do hlubin koránu. Kdo má takového ducha, nesmí být nazýván džaurem, nebo jeho duše je spřízněna s duší naší, s níž se ve svatých surách potkává. Bude-li obžalovaný mluvit tak, jak mluvil o svém křesťanství, propustíme jej na svobodu bez vazby a pout, tak jak přišel sem.” Usedl. Jak jsem se později dověděl, náležel stařec k těm bohatým Hindům, kteří v pokročilém věku přicházejí do Hillé, aby poslední chvíle života trávili poblíž Kerbely a Mešhed Ali, ale přitom se nedávají od tamějšího mohamedánského duchovenstva vysát do poslední rupie. Za námi a po obou stranách se ozývalo hlasitě afak, afarim a jislaho108, pochvalná volání, jež nám potěšitelným způsobem dokazovala, že stařík nebyl jediný, kdo projevoval opačné smýšlení než sandžaki. Soudce se octl na rozpacích; bylo na něm znát, že hledá slova, ale že nenalézá v tomto okamžiku vhodné myšlenky. Z toho mu pomohl Peršan, jenž hlasitě promluvil: “Nezasedáme tu proto, abychom rozmlouvali o koránu a o jeho výkladech, nýbrž proto, abychom soudili vrahy, podloudníky a zloděje.

Jaké názory má 108Výborně

tento křesťan o sunně a šii, po tom nám nic není; jde tu jen o zločiny, kterých se dopustil spolu se svým průvodcem. Nesmí nás obloudit ani jeho znalost sur. Prosím tě, ó pašo, abys dal zavolat khandžiho a nezraněného Ghasaie, kteří dokáží vinu obou těchto mužů.” Ten člověk jednal tak, jako by byl členem mehkeme, ačkoli to naprosto tak nebylo. Poznámku o tom jsem si ponechal na pozdější chvíli; nyní jsem mlčel. Bylo pro ně posláno, i nastala přestávka než přijdou. Halef použil té chvíle k poznámkám o jednotlivých osobách; jeho poznámky byly někdy tak trefné a směšné, že jsem se musel hlasitě smát, z čehož sandžaki a zejména Peršan dostávali zlost. Slovy ji však neprojevili. Nakonec byli oba jmenovaní předvedeni kol agasim a soudce se jich začal vyptávat. Vylíčili ovšem průběh věci co možná nejnepříznivěji pro nás. Kdyby jejich překrucování a zveličování věcí bylo uznáno pravdivým, nemohli j
sme se ovšem nadít ani ohledů, ani polehčujících okolností. Když složili žádané výpovědi o událostech na dvoře khanu, vypravovali o našem zatčení včerejšího večera a vše, co následovalo. Vylíčili nás takovým způsobem, že opravdu nebylo třeba ničeho než jen trochu obrazotvornosti, abychom byli považováni za spojence, ba dokonce za náčelníky podloudníků. S velikým potěšením jsme pak pozorovali, jak Peršan usiloval vyvodit nezvratný důkaz z udaných okolností, aby bylo zřejmé, že jsme vinni podloudnictvím, zatím co podloudníkem byl pouze on. “Je známo,” pravil, “že se v okolí věže provádí podloudnictví měrou přesahující všechny meze; známo je také, jaká tím vzniká škoda jak šah-in-šahovi, tak padišáhovi; ve dne v noci vynakládáme všechno úsilí, aby bylo objeveno, kterou cestou a jakým způsobem je to množství zboží dopravováno tam a odtamtud sem, ale všechna námaha a bdělost nedosáhly pos
ud ničeho. Tuším, že nitky nelze odhalit pouze proto, poněvadž se soustřeďují v rukou cizince, džaura. A poněvadž se nyní podařilo polapit náhodou, či spíše následkem včerejšího zranění dvou lidí, což také zavinil, jej i jednoho z nejnebezpečnějších jeho lidí, nesmíme se dát oklamat jeho řečnickou vynalézavostí a chytráctvím, nýbrž baštonádou musíme oba přimět, aby se ke

všemu přiznali. Takový je můj názor a kdo smýšlí jinak, toho považuji za zrádce spravedlnosti.” Jeho řeč byla opravdu více než smělá, byla drzá a nestoudná! Byl sám náčelníkem podloudníků, byl zajisté přesvědčen o naší nevině, a přesto se opovážil hledět nám přímo do očí. Kdyby tak byl věděl, že ho známe lépe, než si myslí! Jak rád bych mu byl do očí

vmetl důkaz jeho nízkosti, kdybych si tím nezmařil hlavní trumf, který mi nyní proti němu tanul na mysli! I nejmenším náznakem z mé strany, že ho známe, by byl získal výstrahu, a pak by se byl mohl vyvléci tak, že bych se ho nemohl zmocnit. Spokojil jsem se tedy s tím, že jsem na něho, když mluvil, hleděl klidně a usměvavě, a pak jsem řekl sandžakimu, že kol agasi dokáže, že nejsme v žádném styku s podloudníky. Kol agasi to neváhal dosvědčit. Popisoval stopy a prohlásil, že pouze nahoda nás přivedla k ohňům podloudníků. V závěru dodal zajisté případnou poznámku: “Zavázali se mi slovem, že neuprchnou; mohli uprchnout velice snadno, ale neučinili tak. Podloudník by nepovažoval takový slib za svatý. Že beze všeho donucení přijeli s námi dobrovolně až sem, tím zajisté dokazují svou úplnou nevinu.” Vyřídil svou věc opravdu dobře, zároveň však pohlédl na mne tak výrazně, jako by se tázal: “Můžeš se m
nou být spokojen: uvedeš také tuto mou řeč ve své zprávě seraskierovi?” Přikývl jsem mu na přisvědčenou, abych ihned pak obrátil svou pozornost na místodržitele, který popuzen pro nás příznivou výpovědí, obrátil se na agasiho nadřízeného, plukovníka: “Co tomu říkáš, miralaji, že tvůj podřízený se opovažuje prohlašovat za nevinné tyto úplně už usvědčené zločince a zastávat se jich? Doufám, že mu za to uložíš přísný trest!” Plukovník, jenž už jednou zapůsobil v náš prospěch, odpověděl: “Jako svědek prohlásil kol agasi co považuje za správné a pravdivé; jak můžeš žádat, abych ho za to potrestal?” “Nařizuji ti to!” “Mýlíš se v druhu své pravomoci. Jsi správcem svého místodržitelství a já jsem velitelem svého pluku. V jistých případech, určitě předepsaných, jsem povinen vojenskou pomocí ti přispět, ale

osobně si nemáme co předpisovat. Kol agasi vyslovil, co mu svědomí kázalo; na jeho místě byl bych jednal zrovna tak.” “Ale musíš nahlédnout, že se zastává viníků! Je dokázáno, že tito oba obžalovaní zavinili smrt jednoho a zlomení nohy druhého člověka. Je dokázáno, že jsou podloudníky a že včera při zakázaném jednání se dopustili pustého hanobení mrtvol. To jsou dva zločiny, na něž je ustanovena smrt. A za třetí se dokázalo, že na Tigridu přepadli, oloupili a zle nakládali s několika lidmi. Nejde mi na rozum, že někdo může mluvit v jejich prospěch!” “Je to vše opravdu dokázáno?” “Ovšem! Vždyť jsi to slyšel!” “Dovol, abych smýšlel jinak! Aby byl obžalovaný usvědčen, je nutné, aby byl s ním především proveden výslech.” “To se už stalo!” “O tom nevím. Dal jsi jim několik otázek; ale to nelze zvát výslechem. Vždyť ještě ani mazbata109 nebyla sepsána. Jako mně i tobě je známo, že
výslech bez mazbaty je jen obyčejnou rozprávkou a nemá platnost. Písař je přítomen, ale jeho pero je dosud suché; vždyť je ani jednou nesmočil v inkoustu. A přece je předepsáno, že mazbata musí být podepsána všemi, má-li mít výslech platnost. Ostatně neshledal jsem tu správné, nezvratné důkazy, ba ani ne “Protokol.

přiznání obžalovaných. Také tě musím upozornit, že pouze mehkeme jako celek má rozhodovat o vině nebo nevině, a ne snad ty sám. Nezasedáme tu jako němí posluchači, jsme shromážděni proto, abychom pod tvým předsednictvím vyslovili rozsudek.” To byla ostrá slova. Tento důstojník měl smysl pro čest a pořádek. Ujímal se nás snad jen proto, že tento cit byl uražen? Anebo měl kromě toho též osobní důvody, jež ho vybízely k opozici? Při jeho řeči jsem zpozoroval v jeho tváři zcela neobvyklý výraz a zvláštní byly také pohledy, kterými se k nám obracel. Sandžaki nebyl s to, aby oslabil tyto výtky. Marně zápasil se svou mrzutostí, konečné zlostně promluvil: “V případech tak zvláštních, jako v tomto, mám právo užít také mimořádných prostředků. Tito lidé budou potrestáni!” “Ovšem, budou-li

usvědčeni!” “Už jsem je usvědčil!” Miralaj se polohlasně zasmál. Řekl: “Nebudou potrestáni, ať si budou usvědčeni nebo ne.” “Nechápu tvou řeč. Vyslov se zřetelněji!” “Povím ti tedy přímo; tito mužové se nedají potrestat.” “Cože? Jakže?” “Žádným způsobem!” “Nechápu tě, vůbec nechápu!” “Všimni si jich! Vypadají, jako by si nechali líbit všecko, co se ti zamane?” “MaSalláh! Brzy se budou tvářit jinak! Že to vyžaduješ, zavedu s nim pravidelný výslech a poručím sepsat mazbatu. Každá otázka i každá odpověď bude napsána, a pokud ti chlapi ke každé otázce nepřisvédčí, bez milosti se jim dostane baštonády.” “Sestoupí proto z koní?” “Ovšem!” “Ale kdo se propůjčí, aby zatím držel koně?” “Zaženeme koně ven; ať si běží, kam jim libo, jen když nezůstanou zde ve dvoře. Nuž, začneme!” Začneme! Opravdu už bylo na čase, aby se začalo! Neboť co se dosud dělo, b
ylo pouhé dětinství. Katib”” nabíral vážné vzezření, svraštil čelo a namočil pero do inkoustu a předseda vychrlil na nás po druhé strašlivou otázku: “Jste vrazi? Radím vám, abyste se ihned přiznali, neboť nepřiznáte-li se, bez prodlení budete připoutáni!” Při tom ukázal na “velblouda bolesti”.

Odpověděl jsem: “Hamdulillah! Konečně tedy přestávají žerty a začíná se doopravdy! Proto se tě táži: Byl jsi už někdy přítomen výslechu? ” “Zbláznil ses? Takovou otázku mi dáváš?” ““Písař.

“Není důvod, proč by ses tomu divil. Ale spíše my se musíme divit, že hodláš provést výslech a ani nevíš, jaké otázky máš dát především.” “Jaké otázky?” zahřměl na mne. “Především musíš vědět, kdo jsme – – -” “Vím to: Jste vrazi!” “Zakazuji si, abys o nás tak mluvil! Tohoto výrazu nesmíš vůči nám užít, pokud není dokázáno, že ho zasluhujeme.

Nevíš-li, co se sluší – – -” “Mlč!” poroučel mi. “Budeš-li mě urážet, dostaneš tolik ran – – -” “Ustaň!” přerušil jsem ho hlasem co nejsilnějším. “Nyní mám slovo já a ty mne klidně vyslechneš až dopovím! Slovo s to: přerušíš-li mě ještě jedenkrát, pokud nedomluvím, srazím tě z tvé stolice pod kopyta svého koně! Hodláš nás soudit, aniž se tážeš, kdo jsme; já se však táži tebe: kdopak jsi ty? Snad ne zdejší sandžaki? Kdybys jím byl, musel bys mít aspoň nějaké vědomosti, které musí znát ten, kdo má řídit obyčejný výslech. Že jsi toho neznalý, považuji tě za všecko možné, jen ne za tak vysokého správního úředníka. Kam by dospěla říše padišáhova, kdyby každé provincii měli vládnout lidé tak nezkušení! Dokaž mi prve, než na tvé otázky odpovím, kdo jsi a kým jsi! Teď můžeš mluvit, pokud nezačnu opět já!” Hluboké ticho panovalo na všech stranách. Něco podobného tit
o lidé ještě nikdy nezažili. Křesťan, obviněný z několika zločinů, opovážil se mluvit takto před mehkeme s nejvyššími úředníky sandžaku uprostřed šiitského obyvatelstva. A sandžaki se tvářil, jako by byl právě raněn mrtvicí. Zakoktal několik slov, jimž jsem nerozuměl; proto jsem pokračoval: “A byl-li bys přece sandžaki, vybízím tě, abys mi předevšímřekl, před jaký soud jsme povoláni.

Dobrým právem přísluší nám to vědět a nemáme nejmenší chuť, abychom se té odpovědi zřekli. Je toto serije”1 nebo ntzomye112? A je-li to nizamije. musíme ještě vědět, máme-li před sebou hukukmehkemeleri113, nebo

džesa-mehkemeleri1” nebo tidžavetmehkemeleri11*. Žádám odpověď! Mluv!” “Je to džesa-mehkemeleri,” odpověděl tak stručné proto, poněvadž se z rozpaků ještě nevzpamatoval. “Nejsou tedy členové tohoto soudu jmenováni ministrem spravedlnosti, nýbrž jsou jen vámi voleni. Kdo je z vás křesťanem?” “Nikdo.” “Jak to? Přece víte, že jsem

křesťanem já! Kdybych byl obyvatelem vašeho města, musel by být soud nade mnou složen z muslimů a křesťanů. To jistě víš! A nyní přiznáváš, že jste tu všichni mohamedáni! Bylo ti známo, že nemáte vůči mně nejmenší právo a přece jste si je přivlastnili! Urazil jsi mne výrazy džaur, “Duchovní soud, složený ze samých mohamedánů. “Světský soud, složený z křesťanů i z mohamedánů. “Civilní soud. “Trestní soud I5Obchodní soud.

pes, prokletý křesťan, podloudník, vrah a přece jsi věděl, že mi nt-naš jako cizinci vůbec co poroučet! Podám stížnost k umuru adlié v meshebié nosreti”6 a sdělím mu, jaký sandžaki vládne v Hillé! Ale hůře, mnohem hůře vypadá celá věc, že nejsem poddaný padišáha, nýbrž cizinec, cizozemec a náležím pouze pod soudní pravomoc své vlasti. Měli jste se obrátit na ae/areí“7 anebo na fconie/aryt”8 mé vlády. Neučinil jsi to a ani ses mne raději neptal, kdo jsem a odkud jsem. Rozumím ti! Ale zle za to odpykáš, neboť můj hardžijé noarett119 bude žádat zadostiučinění za všechny nezákonnosti a urážky, kterých se mi zde dostalo, a potom zjistíš, co znamená, nazývat cizince jen proto, poněvadž je křesťan, nejen

psem, nýbrž i jednat a zacházet s ním jako se psem nemajícím pána. Teď jsem hotov a žádám, abys promluvil ty!” “Jak se jmenuješ a která říše je tvou vlastí?” otázal se. “Jmenuji se – – -” “Počkej! Dovol, abych promluvil za tebe!” přerušil mě vtom miralaj, jenž sledoval má slova s největší pozorností. A zvedl se a zvolal: “Tento cizinec se jmenuje emír Kára ben Nemsi effendi; pochází z dalekého Frankistanu a je znám ve všech zemích Západu i Východu. Ujímal se vždy chudých, pronásledovaných a opuštěných lidí naší země s obětavou láskou a dobrotou, nedbaje, že nejsou jeho víry. Nezná bázně, nezná nebezpečí; nebojí se žádného nepřítele, a moudrostí i chytrostí vyniká stejně jako silou a statečností. A tento věrný jeho průvodce, jehož vidíte vedle něho, nikdy se od něho neodloučí a má podíl na všech jeho činech. Jeho jméno zní hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas ibn hadži Davud al G
ossarah!” “Co – co – co – ty nás znáš? Znáš mne? Znáš i celé mé jméno, ač bych je ještě mohl prodloužit?” otázal se Halef radostně vzrušen. “Ano, znám vás. Proto jsem tvrdil, že se nepodrobíte trestu, neboť vaše vůle vám dá křídla a váš hněv láme otvory ve zdech.” “Já se však na tebe nepamatuji, kde ses s námi setkal?” “Spatřil jsem vás nahoře v horách, kde bydlí ctitelé ďábla; je tomu už dávno. Byl jsem tehdy mj//aaim120 ve vojsku, jemuž velel miralaj Omar Ahmed. Byl to nadmíru přísný, bezohledný muž, za to byl potrestán upálením. Byli jsme tam tehdy a viděli jsme, jak Pir Kamek, světec Džesidů, skočil s ním do hořící hranice, takže oba uhořeli. Potom zprostředkoval emír Kára ben Nemsi effendi mír mezi Džesidy a námi.

Pak teprve jsme se dozvěděli, zač vám máme děkovat. Byli jsme úplně obklíčení a nikdo z nás by byl nevyváži životem, kdyby se nás byl emír neujal. Vypravovalo se to od úst k ústům a všichni si vás oblíbili. Tu jsme se také dověděli, co jste už předem vykonali a co jste zažili. Později, ‘“Ministerstvo kultury a osvěty. “Vyslanectví. >8Konzulát. ‘“Ministr zahraničních záležitostí. 20Poručík.

když jsem byl v Kerkuku a v Suleimanié, bylo ještě velmi často vypravováno o Kára ben Neinsi a o jeho hadži Halefu Omarovi, o vašich koních, o vašich zbraních a činech u Beduínů v Džesiré a u kurdských kmenů. Byl jsem pyšný na to, že vás znám a přál jsem si, abych se s vámi zase jednou setkal. Dnes se mi to přání vyplnilo a můžete si pomyslet, že se tomu velice těším. Rád bych vám prokázal vděčnost, že jste nás všechny tenkrát zachránili, bohužel nejsem sandžaki v Hillé, nýbrž jen velitelem svého pluku. Kdybych vám mohl prokázat jakoukoliv službu, jež se nepříčí mým povinnostem, směle ji proneste; z toho srdce rád učiním, co byste si přáli. Ze jste mne nepoznali, tomu se nedivím. Nepatrný mylasim nemohl tehdy vzbudit vaší pozornost a jestliže snad vaše oči na mne spočinuly, stalo se to jen na okamžik a zběžně, že jste si mne nemohli zapamatovat. A nyní dovolte mi ještě něco podotknout. Jsemčlenem meh
keme a jako voják převzal jsem povinnost zamezit vám útěk. Té povinnosti musím dostát; pokud se týče jiných věcí a kromě mé povinnosti, můžete spoléhat na mou pomoc i ochranu, třeba že jsem přesvědčen, že Kára ben Nemsi a jeho Halef pomoc nepotřebují, ačkoliv jsou zdánlivě zajati.” Toto setkání s miralajem bylo mi opět potvrzením zkušenosti, kterou jsem tak často zažil, že žádný dobrý skutek, žádné lidské a šlechetné jednání nepotřebuje okamžitou odměnu, poněvadž je již božským určením, aby každý takový čin došel odměny sám sebou. Zajisté byl plukovník zdatným a zdárným důstojníkem, vždyť v celkem nedlouhé době postoupil z mylasima na plukovníka. Jak už řečeno, mluvil plukovník tak hlasitě, že ho slyšeli všichni. Dojem z jeho řeči byl pro nás příznivý a snadno patrný. Když jsem zpozoroval přátelské pohledy, které na nás spočívaly, nepřipadalo mi ani, jakoby “Alláhem prokletý
křesťan ” prodléval uprostřed fanatických, křesťanům nepříznivých šii-tů. Nepochybně jsem zlomil tomu nebezpečnému fanatismu hrot tím, že jsem se prve pochvalně zmínil o učení šia a že jsem poukázal na náboženskou nenávist k sunnitům. Pak i mé vystoupení proti sandžakimu bylo něčím neobyčejným, byl to, abych tak řekl, divadelní výstup, jenž získal nejživější účastenství hrdinovi hlavní úlohy, totiž mně. Zapomněli teď na jinověrce a spatřovali v nás pouze odvážné muže. Při tom ovšem nebylo bez významu ani to, že místodržitel byl sunnita a proto neoblíbený úředník; potají přáli mu asi všichni výtky, jichž se mu dostalo. A když i rniralaj se nás tak vřele ujal, byla nám nálada ještě příznivější. Však mi také neušlo, že starý Hind nás povzbuzuje přívětivým úsměvem. Zcela jinak se choval sandžaki a Peršan. Příznivé svědectví plukovníkovo je rozezlilo tak, že si spolu šeptali
. Spatřil jsem, že podloudník úředníkovi horlivě radí, jak má pokračovat, aby přece dosáhl svého úmyslu. Sandžaki dbal jeho návrhů a patrně se potají na něčem dohodli, neboť mu podal ruku tak, jako když přistupuje na nějaké ujednání, načež se obrátil opět k nám a ujal se slova: “V této záležitosti nastal obrat, vyžadující změny jednání. Kdyby mně byl miralaj sdělil, že tyto obžalované zná, byl bych si hned z počátku počínal jinak.

Dokázali tehdy oba mužové miralajovi platnými legitimacemi, že jsou opravdu těmi, za něž se vydávají?” “Nikoli/’ odvětil plukovník. “Byli známí jako Kára ben Nemsi a hadži Halef Omar a všude tak byli nazýváni.” “Spatřil jsi snad později jejich průkazy?” “Také ne, ale prohlašuji, že jsou těmi, za které je považuji.” “To mi nestačí. Jeden z nich udává, že je křesťan a poddaný cizího státu a činí tak asi proto, aby se vymkl naší pravomoci. Proto nutno jednat s největší obezřetností a svědomitostí. Musím vidět jejich legitimace!” “Legitimace?” tázal se Halef ve smíchu. “Myslíš, že já, svobodný Beduín a šejk svého kmene nosím s sebou pas, když si někam vyjedu?” “Jak pozoruješ, teď bys jej potřeboval!” “Kdo by mi jej vystavil? Na který úřad by se měl obrátit nezávislý Beduín, aby si vyžádal pas? Jenom mi poradí A ty pravíš, že jej tady potřebuji? Proč a k čemu?” “Prot ože stojíš před soudem a ten musí vědět, kdo jsi.”

“Pohleď tam na toho Ghasaie! Také on stojí před soudem, dokonce jako svědek; ukázal ti svůj pas?” “To není třeba, khandži ho zná.” “Viděl khandži jeho pas?” “Na tom nezáleží!” “Mašalláh! Miralaj nás zná a ty mu nevěříš, zatím co pouhému krčmáři tolik důvěřuješ! Jeden je prostý člověk, nepatrný kavárník, druhý vysoký důstojník, úředník padišáhův. Kdybych byl miralajem, nedal bych si takovou urážku líbit!” Sefir, ačkoli mu ta slova neplatila, vyskočil a rozkřikl se hněvivě: “To je neslýchané, jaké urážky si dovoluje tento obžalovaný mužík vůči svým soudcům. Chlap zasluhuje baštonádu, kterou by měl dostat okamžitě.” Halef již sahal po karabáči, ale jeho produkce by byla v tomto okamžiku neopatrností; proto jsem ho nepustil ke slovu, a sám jsem Peršanovi odpověděl: “Kým jsi, že se opovažuješ pronášet své poznámky a pokyny? Jsi členem zdejší mehkeme, nebo aspoň obyvate
lem tohoto města? Pak bych snad poněkud chápal tvé jinak nepřípustné zasahování do jednání soudu!” “Kým jsem, na tom ti nezáleží!” odvětil opovržlivě. “Dokáži ti, že mi na tom záleží víc, než se ti zdá. Věz, že nemám nejmenší chuť dát se mistrovat člověkem, který by měl sedět na jiném místě, než zde, po boku nejvyššího úředníka okresu Divanijé!” “Co to žvaníš? Nerozumím ti!” “Porozumíš, až se mi zlíbí; zatím ještě ne.” “Bojíš se?”

“Mysli si, co chceš! Ukáže se, kdo z nás dvou má více odvahy, jen počkej! Zatím se jen táži, ví-li sandžaki Divanijé sám, co má dělat, nebo potřebuje-li nápovědu, který za něj mluví a jedná!” “Mlč!” rozkřikl se sandžaki. “Tento muž je mým přítelem a může mluvit kdy a jak chce!” “Dovoluješ-li mu to, na tom mi nezáleží. Já mu však zakazuji, aby strkal nos do našich záležitostí. Jsem Frank, Evropan, můj průvodce je nezávislý Haddedihn; vaše mehkeme nemá nad námi právo a moc. A neuznávám-li vás za naše soudce, tím spíše si vyprošuji, aby člověk, který přísluší do sousedního Farsistanu(tm)1, si dovoloval vůči nám hrubosti. Nedovedeš-li mu to, jak jsi povinen, zakázat sám, postaráme se o to

sami!” “Alláh! Ty by ses opovážil – – -” “Bez váhání, jakmile pronese novou urážku. Neboť věz, že zlíbí-li se mi, nebudu zde stát jako obžalovaný, nýbrž jako žalobce. Především však neuznávám příslušnost tohoto soudního dvora.” “Dokaž tedy, že jsi Frank, křesťanský Frank.” “Nic lehčího; podívej se!” Pobídl jsem svého koně až k němu, vyňal jsem své legitimace, podal mu je a ucouvl jsem pak opět na dřívější místo. Sandžaki otvíral jeden dokument za druhým, četl je, pečlivě prohlížel pečeti a podpisy, aniž jim však prokázal předepsané pocty, a řekl pak hlasem, z něhož vyznívalo zřejmé zklamání: “Souhlasí! Tento Frank je tím, za něhož se vydával. Patří před soudce Franků a já nemohu jinak, musím ho poslat do Bagdádu.” “Správně mluvíš!” ujal jsem se slova. “A první, co učiním v Bagdádu, bude, že se dotáži paši, proč jsi neprokázal pečeti a podpisu padišáhově p
ředepsané pocty. Zdá se, že já, křesťan a cizozemec, znám tvé povinnosti mnohem lépe než ty! A teď, když jsi o mé totožnosti přesvědčen, prohlašuji, že tento můj průvodce je

světoznámý hadži Halef Omar, vrchní šejk Haddedihnů z velikého kmene Šammarů. Doufám, že nikdo nepochybuje o pravdě mých slov!” Sefir mne rychle přerušil: “Nevěřím mu! Jeho papíry jsou jistě zfalšovány. Zločinec se chce tak vyhnout zaslouženému trestu. Musíme jeho papíry zničit, na místě roztrhat; pak budou oba tito lidé patřit nám a nemohou se vzpírat rozsudku mehkeme. Dej mi ty listiny; dej mi je!” Sáhl po nich a vytrhl je sandžakimu z ruky. Mé papíry byly ohroženy; abych je zachránil, nesměl jsem váhat ani okamžik, rychle jako blesk jsem vytrhl revolver z pouzdra, zamířil jím na Sefira a pohrozil jsem mu: “Pusť je okamžitě! Sáhneš-li na ně ještě druhou rukou, roztříštím ti ji!” Držel listiny v levici; aby je mohl roztrhat, k tomu potřeboval i druhou ruku. 12IPersie.

“Rozmyslíš se střílet na mne před soudem!” zasmál se. “Pohleď, jak se z nich rozletí cáry!” Chopil se jich i pravicí; v té chvíli vypálil jsem dvě rány. Pustil pasy, vykřikl, zdvihl poraněnou ruku a skočil na mne. Ostrý stisk kolen – hřebec mu vyrazil vstříc a povalil ho. V příštím okamžiku jsem byl dole s koně, zvedl jsem levicí dokumenty, pravicí jsem udeřil pažbou revolveru Sefira do hlavy, takže znovu upadl, pak jsem se vyšvihl znovu do sedla. Úctyhodní členové mehkeme vyskočili jako perem vymrštěni. Nad mým činem se zděšeně rozkřikli; plukovník však volal: “Afarim! Afarim! Výborně!” Lidé rovněž křičeli; vznikl zmatek, kterého jsem ihned využil: “Haléře, pryč!” S těmito slovy jsem pobídl svého koně mezi křičící a zuřivě posunkující dav; hadži za mnou. Cválali jsme dvoremk místu, které jsem předtím označil; naši koně nás lehce přenesli přes zeď. Skočili jsme do velmi úzké ulice
, jež skoro však ihned vyústila do širší. Plavným klusem jsem projeli městem a zanedlouho jsme pokračovali nám dobře známou cestou do Bagdádu. Halef při tom poznamenal: “Proč takový spěch, sídi? Na našich koních se přece nemusíme obávat, že budeme dostiženi.” “Ano, ale já chci vzbudit dojem, že jsme rádi, máme-li Hillé za zády a že nepomýšlíme vůbec na návrat.” “Chceš se tam vrátit?” “Ovšem!” “Kdy?” “Ještě dnes!” “Hamdulillah! Tuším důvod. Vím, co zamýšlíš.” “Nuže?” “Střelil jsi Sefira do ruky; to však nestačí; je nutné s ním vyúčtovat důkladně. Uhodl jsem?” “Ano.” “Ujišťuji tě, sídi, že s tím úmyslem z duše souhlasím. Ten ničema pochyboval o naší odvaze; dokážeme mu, že nás Alláh touto vlastností obšťastnil mnohem

štědřeji než jeho!” “Pokud jde o to, je mi naprosto lhostejné, považuje-li mne za zbabělce či ne; chci jen ukázat mehkeme a zejména sandžakimu, kdo zasluhuje odsouzení, zda Peršan nebo my.” “Cože? Chceš snad, aby mehkeme zasedala znovu?” “To chci!” Halef pobídl svého hřebce do skoku a s radostí v celém obličeji zajásal: “Jakou slast má duše cítí, jaké blaho! Tak to miluji, to je čin podle mého srdce. Mehkeme musí mít před námi úctu, úctu před tebou i přede mnou! Nahlédnou, že jakost našich předností, stejně jako přednost našich vlastností jsou pro ně nedosažitelné!

Poznají, že před nevyrovnatehiostí naší dokonalosti

poklesnou v prach všichni naši nepřátelé. Vyzvu je, aby mi označili člověka, kterému Alláh dal tolik a tak vznešených darů těla i ducha jako nám! V nejhlubší pokoře a oddanosti budou – -!” “Tiše, Halefe!” přerušil jsem proud jeho sebechvály. “Nechám-li tě povídat dál, budeš brzy vznešenější bytostí než sám Alláh. Vzpomeň na naši úctu vzbuzující majestátnost, s níž jsme včera večer sjeli z hromady trosek přímo do rukou vojáků! Pak se snad budeš méně obdivovat sám sobě!” “O, sídi, nepřipomínej mi ten pád do hlubin pokoření. Stavěl jsem snad já Babylón, nebo ty? Zavinil jsem já nesoudržnost cihel? Tvrdíš, že mne máš rád a přece jsi ke mně tak nespravedlivý! Spadl jsi také, vyčítám ti to nějak?

Ejhle, důkaz, že můj rozum jeví více srdečných citů než tvůj? Ale nechci tě ponižovat, neboť jsem tvým opravdovým přítelem; a proto ti radím, nepodnikej již nikdy podobné lezecké partie jako včera večer!” “Pochybuji, že se jich mohu vzdát, Halefe.” “Proč?” “Protože se vrátíme k Birs Nimrudu a tam podle všeho budeme nuceni lézt po troskách více než včera.” “Kterou cestou se zamýšlíš vrátit? Snad znovu městem?” “Ne. Přeplavíme se přes Eufrat.” “Přeplaveme?”

“Možná; podaří-li se nám však sestavit vor, použijeme raději vor.” “A kdy se obrátíme?” “Zatím ještě ne. Z Hillé nás budou jistě pronásledovat a já chci vzbudit dojem, že pospícháme co nejrychleji do Bagdádu. Proto je nutno, abychom zastavili v nejbližším khanu a jeli pak ještě kus dále. Naši pronásledovatelé pojedou asi až k tomu khanu; tam poznají, jaký náskok jsme zatím na svých lepších koních získali a vrátí se. Pospěšme tedy, přesto, že se nemusíme ničeho obávat.”

Kapitola šestá PIŠKHIDMET BAŠI

Za svého hovoru jsme dospěli tak daleko, že opodál vlevo jsme spatřili el Kulea, ležící na Eufratu a blížili jsme se ke kanálu Vardijé. Když jsme jej přebrodili, dostihli jsme Džimčimu, odkud se táhnou vysoké náspy země přímo k severovýchodu, aby se pak v pravém úhlu k severozápadu stočily zpět k řece; jsou to asi pobřežní náspy bývalého toku Eufratu. Potom jsme minuli rozbráz-děný telí“2 Amran ibn Ali, který byl tak pojmenován podle mohamedánského světce zde pochovaného a spatřili jsme pak obrovskou hromadu trosek el Kasru. Kasr znamená tolik, co hrad, zámek; jméno souvisí s významem této zříceniny, neboí Kasr byl kdysi sídelním palácem Nabukadnezarovým, který jej postavil pro sebe, zatímco jeho předchůdci obývali zámek na pravém břehu Eufratu. Zříceniny jsou ještě dnes 400 m dlouhé a 350 m široké a přece byl prý palác postaven v patnácti dnech. Píše to aspoň židovský dějepisec, čerpající zpráv
y od Chaldejce Berosa. I když připustíme, že všechny potřebné stavební hmoty byly předem připraveny a dopraveny na místo, kde pak byly jen skládány, zdá se být toto tvrzení neuvěřitelné; a přece klínový nápis zde vykopaný a nyní uložený v Londýně obsahuje vedle jiných důležitých údajů též větu: “tnu XV yumi sibirsa usaklil.” – což znamená: “v patnácti dnech provedl jsem toto skvostné dílo.” Kolik tisíc lidských rukou bylo asi zapotřebí, aby taková stavba byla dokončena! A toto úžasné dílo bylo jen jedním z mnoha jiných výkonů a svědků podnikavosti a činorodé vůle Nabukadnezarovy. Zmíněný klínový nápis hlásá více než pyšně: “Postavil jsem palác, sídlo svého království, srdce Babelu v zemi babylónské; položil jsem jeho základy hluboko pod hladinu řeky, na pilonech dobře obezděných. S tvou pomocí, ó vznešený bože Merodachu, zbudoval jsem tento palác. Panuj v Babelu; zvol si zde svůj
stánek; rozmnož jeho obyvatelstvo sedmkrát; kraluj mnou nad lidem babylónským až do posledního dne!” Písmo (Daniel !2Pahrbek.

4, 26-29) však hlásá: “Nebo po dokonáni dvanácti měsíců procházeje se po paláci královském v Babylónu, mluvil král a řekl: “Zdaliž toto není ten Babylón veliký, kterýž jsem já vystavěl mocí své síly, aby byl stolicí království a k ozdobě mé slávy?” Ještě ta řeč byla v ústech krále a aj, hlas s nebe přišel řkoucí: Tobě se praví, Nabuchodnozore králi, že království odešlo od tebe. Nýbrž tě lidé i ze spolku svého vyvrhnou a se zvěří polní bydlit budeš; bylinu jako volům tobě jísti dávat budou, až by sedm let vyplnilo se při tobě, dokudž bys nepoznal, že panuje Nejvyšší nad královstvím lidským, a že, komuž chce, dává je.” Tento soud se vyplnil, když velikášství zatemnilo ducha Nabukadnezarova.

Neuplynulo pak ještě ani sto let a přišel Cyrus, dobyvatel Babylónu, později učinil Alexandr Veliký konec panství perských satrapů a zemřel v tomto paláci v květu mládí. “Nezničitelný”, jak hrad označují klínové nápisy, leží již po staletí v troskách. Severněji odtud dojeli jsme k Mudželibé, také Maklubé edar Babil zvanému, jež tímto jménem připomíná ještě starý Babylón. Jsou to hromady zřícenin, zbytky tak zvaných visutých zahrad, jejichž nesmírně nákladné vybudování svědčí, že Nabukadnezarovo šílenství nebylo úplně zhojeno. Později jsme přebrodili kanál Nil a na Tell-Ukrainé jsme se nakrátko zastavili, aby si naše koně oddechli. Nepotkali jsme dosud ani živé duše; nyní však jsme zpozorovali tři jezdce, kteří, jak se zdálo, měli velmi naspěch. Nejeli přímo od khanu Mohavid, nýbrž obloukem jej objeli a teprve nyní odbočovali opět na cestu vedoucí sem. Měli asi důvod, proč se tam nechtěli
ukázat. Kdo se však před druhými skrývá, budí podezření a proto jsme je pozorovali s rostoucí nedůvěrou. Když se víc přiblížili, spatřili jsme, že jsou oblečeni po persku a několik okamžiků později jsme je poznali. “Mašalláh!” pravil Halef. “To je

Peder-i-Baharat se svými dvěma ničemy! Jaké je to setkání! Kdo by to byl považoval za možné!” “Naopak, dalo se očekávat,” odvětil jsem. “Víme přece, že je Sefir očekává. ” “Proč ti nenapadlo, abychom se jim vyhnuli?” “Proč bychom to dělali? Tváří v tvář se jich přece nebojíme. V Bagdádu jsme se museli mít na pozoru před zákeřným přepadením; zde však nemáme proč se před nimi skrývat. Soudím naopak, že spíše oni nás by se měli obávat.” “Máš pravdu, effendi. Jsem zvědav, jak se zachovají. Pro všechny případy připravím karabáč!” Sestoupili jsme z koní, posadili jsme se na zem, a to tak, že koně stáli mezi námi a blížícími se jezdci; proto nás nepoznali dříve, až dojeli skoro až k nám. Jakmile nás však Peder-i-Baharat spatřil, bezděky přitáhl uzdu a zaklel hrozivě, velmi překvapen. “Vida, kdo tu sedí!” zvolal ke svým průvodcům. “Alláh nám je dává do rukou; pošleme je okam žitě k šejtanovi!”

Chopil se pušky, aby na nás zamířil; ale Halef byl rychlejší. Již na něj mířil a odpověděl hrozivě: “Odlož ihned zbraň, nebo tě provrtá kulka! Podívejme se na chlapa, který by nás posílal k ďáblu, jemuž sám dávno patří! Už ať jste odtud, nebo ti ohřeji šlehy, které vychladly od našeho posledního setkání!” Když i já, abych věc zkrátil, přiložil jsem opakovačku k líci, neodvážil se žádný z těch mužů vystřelit, ale Pederův vztek dosáhl takového stupně, že nedbaje namířených pušek se zastavil a křičel: “Netěšte se, psi, že je vám to, čím jste se na nás provinili, darováno! Setkáme se jistě znovu a pak nařežeme z vašich kůží řemeny a ubičujeme vás jimi k smrti. Alláh nechť vám rozdrtí všechny kosti!” Pak pobídl koně a jeli dále. Halef ovšem nemohl k darebově hrozbě mlčet; volal za ním: “Tvé kosti ať uvaří ďábel a předloží je své prababičce jako bulamadž es Pak se obrátil
se smíchem ke mně: “Sídi, neřekl jsem jim to pořádně? Slyšel jsi? Bulamadž es suvéd, hahaha!” “Ano, jsi úžasně vtipný, obdivuji té, milý Haléře!” “Sídi! Chceš mne urážet? Musel jsem mu přece odpovědět, vždyť by to byla ode mne vlastně zbabělost, kdybych mu byl nechal poslední slovo. Jak nám může ten hlupák hrozit, že se nám při budoucím setkání pomstí? Přece vidí, že jsme na cestě do Bagdádu!” “Mýlíš se. Neviděl nás při jízdě, spatřil jen, jak tu sedíme, neví tedy, že jsme již byli v Hillé, a domnívá se, že přijíždíme z Bagdádu a on že nás dohonil. Proto je přesvědčen, že se opět uvidíme.” “Může být, vždyť se přece vrátíme k Birs Nimrudu. Doví se ovšem od Sefira, že jsme tam už byli a pak shledá, že jsme se vraceli do Bagdádu.” “Mnohem důležitější je teď okolnost, že se Peder-i- Baharat vyhnul khanu Mohavid. Bez příčiny to jistě nedělal.” “Proč tedy asi,

effendi?” “Soudím, že jsou tam lidé, kterým se vyhýbá. Uhodneš, kdo to je?” “Hádat? Já? Sídi, přece víš, že pohlédnu až ke kořeni všem věcem, jakmile se odváží přijít mi na oči; ale co se skrývá před mým pohledem, to nevidím. Proto jsem ponechal luštění hádanek vždycky na tobě a tomuto návyku nestanu se již nevěrným. Pověz mi sám, kdo to je?” “Hm, s jistotou to nemohu ani já tvrdit, ale myslím, že se v své domněnce nemýlím. Tuším totiž, že v khanu odpočívá

karvan-i-piškhidmet baši. V té karavaně jsou lidé, kteří Pedera znají; proto Sefir vyslal ty dva posly, aby Otce koření varovali. On ovšem dával i bez té výstrahy pozor a vyhnul se khanu, aby nebyl spatřen. Nyní vyhledá Sefira a ohlásí mu, že piškhidmet baši přichází a že je čas přepadnout jeho karavanu.” 123Povidla.

“Sídi, není záhodno, abychom ty lidi varovali?” “Ano, je to naší povinností. Doufejme, že nám uvěří!” “Proč by pochybovali o pravdě našich slov?” “Přihodilo se mi již často, že právě nejlépe míněné rady byly nevděčně odmítány. Nezapomeň, že nás ti lidé neznají. Můžeme jim pravdu svých slov dokázat, budou-li to požadovat?” “To ovšem ne; řekne-li mi však někdo do očí, že mi nevěří, osvětlím jeho zatemnělý rozum oslnivými paprsky svého karabáče. Pojď, pojedeme! Rád bych se co možná brzy přesvědčil, zda je to vskutku karvan-i-piškhidmet baši, kterou uvidíme.” Jeli jsme dál a po necelé půlhodince jsme před sebou spatřili khan a zabočili jsme do jeho brány. Ve dvoře jsme poznali na první pohled, že je tu velká karavana. Odpočívali tu v tlupách i jiní poutníci a průvodci mrtvol, ale všichni se usadili skromně stranou, neboť karavana perského komořího byla vypravena tak bohatě, že
si nikdo netroufal přijít do její blízkosti. My ovšem jsme projeli mezi jejími příslušníky zcela bez okolků a sesedli jsme přímo u studně. Naše nenucené jednání vzbudilo asi nelibost členů privilegované karavany; slyšeli jsme je bručet a zpozorovali jsme také ne zrovna přátelské pohledy, jimiž nás měřili, aniž tím ovšem na nás nějak zapůsobili. Karavanu tvořilo dvanáct výborně vyzbrojených jezdců na koních a šest nákladních velbloudů, obtížených, jak se zdálo, cennými zavazadly. Koně byli prostředního perského chovu, jeden z nich byl pěkný kříženec arabské a tur-kmenské krve. Patřil asi piškhidmet-bašimu a osedlán byl postrojem bohatě vykládaným stříbrem. Takové ukazování bohatství nebylo ve zdejších poměrech ničím chytrým; byla to neopatrnost, jež v pravém slova smyslu vyzývala lupiče, aby se tu pokusili o kořist. Ve stínu poblíž studně byl rozestřen cenný koberec, na němž seděl “komo
ří” a pokuřoval z veliké hukah12”. Byl to asi třicetiletý muž s černým plnovousem a jeho oblek byl tak nádherný, že bylo patrné, jak chce muž ukazovat své vysoké postavení. Kabátec byl vyšitý pravým zlatem; jemný kašmírský šál se mu vinul kolem boků; vysoká černá beranice byla z nejdražších, jaké jsem kdy viděl. I jeho zbraně zářily bohatým vykládáním. Jaká neopatrnost mezi lidmi, kteří nepovažují loupež za zločin, nýbrž za výnosný, čestný sport! Podobně, i když ne s takovou nádherou, byli vystrojeni a ozbrojeni průvodci komořího.

Když jsme sesedli, poslal k nám “komoří” jednoho ze svých lidí s vyzváním, abychom k němu přišli. “Co od nás chce tvůj pán? ” tázal jsem se muže. “Chce, abyste mu, jak je slušno, sdělili, kdo a co jste. Doufá, že mu dokážete, že jste oprávněni prodlévat v jeho obšťastňující společnosti.” “Tak! Kdo je tvůj pán?” !4Vodní dýmka.

“Je to piškhidmet baši panovníka světa, mající právo na titul aemin-i-fcuzur125.” Hovorný chlapík, jehož k nám komoří poslal, to pronášel s takovou domýšlivostí a v jeho tváři se zračila taková míra přezírání, že jsem odpověděl zamítavě: “Panovníka světa? Kde je vládce, který panuje světu? Piškhidmet baši? Tedy sluha, který poslouchá rozkazů? Aemin-i-huzur? Hm. To je důvěrník jiné přítomnosti, ne však mojí! Nejsem sluhou jako on, a ty se mi opovažuješ říci, abych mu dokázal, že jsem oprávněn přiblížit se k jeho obšťastňující společnosti? ” “Zdráháš se?” tázal se muž přísně. “Zdráhat? Hm! Jsem snad komorník, podléhající jeho rozkazům? Zde není Persie, myslím. Vy i my jsme zde cizinci, vy jste se tu zastavili k odpočinku, my také; oba k tomu máme stejné právo. Je mi naprosto lhostejné, kdo jste, co tedy vám je do toho, kdo jsem já? Přejeli si piškhidmet baši něco ode mne, nechť
přijde ke mně; neboť není zde nikdo, kdo by nám mohl něco poručit!” “Nepůjdeš tedy?” vyhrkl stejně bezohledně jako dříve. “Řekni, že ne.” “Přinutíme vás!” “Zkus to. Nazval jsi přítomnost piškhidmet bašiho “obšťastňující”; my však hledáme štěstí jinde než poblíž lidí, kteří neznají nejprostší pravidla zdvořilosti, známá i obyčejným smrtelníkům.” “To je urážka! Nepůjdete-li dobrovolně, užijeme

násilí!” Usedl jsem na okraj studně, zvedl jsem svou henryovku, ukázal na šňůru, napjatou v jisté vzdálenosi od nás, na níž khandži sušil cibule a řekl jsem: “Pohleď tam na tu řadu fcasaítí126! Prostřelím prvních pět odleva. Dej pozor!” Dvůr byl rozsáhlý; cibule visely ve vzdálenosti asi devadesáti kroků od nás; stiskl jsem pětkrát a každá rána stihla udaný cíl. Někteří z Peršanů kvapili k cibulím, aby se o výsledku mé střelby přesvědčili; když se vrátili, hlásili v údivu, že jsem bez nabíjení zasáhl všech pět cibulí, ačkoliv má puška má jen jedinou hlaveň. “Je to kouzelná puška,” vysvětloval jim Halef. “Tento světoznámý eflendi a emír střílí a zasáhne cíl bez nabíjení tisíckrát za sebou a ještě mnohokrát více. Co jste proti nám!” Přitom Halef opovržlivě pohodil rukou. Já k tomu klidně poznamenal: “Ukázal jsem vám jen, co vás očekává, opovážíte-li se pozvednout proti nm jen ruku. Je vás dvanáct, ale ve dvanácti krátkých okamžicích provrtají vás kulky této pušky. Nuže, dělejte, co umíte!” Peršané tu stáli a hleděli druh na druha rozpačitě. Henryovka vykonala jako vždy i nyní svou povinnost a získala nám vážnost. “Nejvyšší komoří” byl 125Důvěrník královské přítomnosti. i26Cibule.

svědkem této události; také on teď na nás hleděl s poněkud větší úctou. Zvolal na své lidi: “Jděte od nich pryč! S takovými bezohlednými, hrubými a násilnickými lidmi se nemohou zabývat lidé, putující ve vysoké ochraně všeovládajícího panovníka Persie. Zrodili se asi v nejnižších vrstvách občanstva a jsou vychováni v temnu nevědomosti; proto se chovají jako nevzdělanci. Nechtě je, pošpinili bychom se jimi. Opovrhujeme jimi!” V důsledku těch slov odstoupili jeho podřízení okamžitě od nás; slova měla však také jiný účinek, na nějž asi Peršan nebyl připraven. Můj vznětlivý a ve věcech cti nadmíru citlivý hadži nemohl snést urážku, obsaženou ve slovech komořího. Seskočil se studničního roubení, na němž seděl, kvapil k Peršanovi a zlostně si na něj vyjel: “Co jsi řekl? Mluvil jsi o nejnižších vrstvách občanstva a o temnotách nevědomosti? Znáš asi výborné z vlastní zkušenosti ty vrstvy a
tu temnotu! Z nás je nezná ani jeden, ani druhý. A také ses odvážil pronést slovo opovržení, které splynulo s tvých nikdy nemytých úst! Kdo jsi, že si libuješ hovořit s námi tak krkolomným způsobem? Plazíš se v komoře svého pána jako ošklivá sakkaja m v děrách zemských; padáš před pánem na kolena a biješ čelem do země u jeho nohou. Jsi sluhou jeho nápadů a otrokem jeho rozmarů. Zbraně a oděv, jimiž se pyšníš, sis nezasloužil jako počestný muž prací, ale daroval ti je tvůj pán, poněvadž hltáš jeho slinu jako med. Ale my jsme muži nezávislí na nikom a poroučíme jen sami sobě. Konáme,

co je nám libo a skláníme šíje pouze před Alláhem, nikdy však před jiným z tvorů, ani přikládá-li si směšným způsobem jméno “panovníka světa”. Kdo tu má vyšší postavení, my anebo ty? Komu patří opovržení, o němž jsi hovořil, nám nebo tobě?” Malý a zmužilý chlapík vychrlil tuto řeč tak rychle, že nebylo možné ho přerušit, ale nyní, když ustal, aby nabral dech, vytasil nejvyšší komoří dýku ze svého šálového opasku a hněvivě zvolal: “Zaraz, pse! Promluvíš-li ještě jen jediné takové slovo, skolím tě do prachu, nebo tě dám zbičovat, až se ti kůže rozleze!” Jeho lidé zaujali rovněž výhružné postavení; ale hadžiho ani zdaleka nenapadlo, aby se lekl. Ukázal na mne, jak držím opakovačku pohotově a odpověděl s hlasitým smíchem: “Co jsi řekl? Jak to bylo? Mne skolit? Pohleď na mého effendi! Než bys pozvedl dýku k ráně, provrtal by ti lebku kulí. A mne že bys dal zbičovat? Máš bič?
Nevidím žádný. Ale pohleď sem, co mi tu visí po boku! Karabáč, upletený z nosoroží kůže; ten už zahovořil na hřbetu nejednoho člověka, který se vypínal výše, než kam nosem dosáhl a koho jsme ohnuli, aby se šlehy obrátil k pokoře a k skromnosti. Nemysli si, že se vás bojíme, poněvadž jsme jen dva a vás dvanáct! Nikdy nás nenapadlo počítat své odpůrce; čím jich je víc, tím nám ‘“Ještěrka, mlok.

jsou milejší a tak vám říkám rovnou, co učiníme: můj effendi vás má na mušce! Každého, kdo pozvedne ruku, ihned zastřelí. Já pak, jak vidíš, vyjímám teď karabáč z opasku a švihnu jím každého hned za uši, kdo se opováží jediným slovíčkem nás urazit. Nazval jsi mne psem; měj pozor a nenuť mne, abych ti ukázal, kdo zde vystoupí jako pán a s kým bude jednáno jako se psem!” Stál před Peršanem, který vyskočil se svého koberce a mával mu výhružně karabáčem před nosem. Umlčený byl ovšem zuřivý; za jiných okolností by byl asi býval jednal jinak; ale když viděl hlaveň mé zbraně namířenou na svou hruď a prst na spoušti, neodvážil se ničeho. Snad se také domníval, že mé hrozivé postavení není míněno vážně, a že přece nevystřelím; avšak mezi domněním a jistotou je veliký rozdíl a on neměl odvahu, aby se přesvědčil. Bylo patrné, že se snaží, aby se bez hanby vykroutil z této záležitosti a
opravdu také nadešla okolnost, která mu pomohla z rozpaků. Rozumí se, že tento výjev vzbudil pozornost i ostatních lidí přítomných v khanu; přiblížili se, aby pozorovali, jak to skončí. Stál tu khandži s několika vojáky, kteří patrně byli do khanu přiděleni na ostrahu místa.

Jako majitel khanu byl povinen dbát o pořádek a mír, zdálo se však, že to je pohodlný a málo rázný muž, jehož ani nenapadlo, aby se míchal do naší záležitosti. Vojáci se hlasitě smáli, celý výjev jim byl pro zábavu; byl asi příjemným vzrušením z každodenní nudné jednotvárnosti, k níž zde byli odsouzeni. Podobně se chovali poutníci a dopravci mrtvol. Jen jeden z nich projevoval chuť osobně se účastnit sporu. Ostře vyznačený a sluncem opálený obličej jevil živé vzrušení; muž nepostál na místě, ale přecházel sem a tam, zevrubně a pátravě pohlížel jak na Halefa tak na mne. Neušlo mi, že něco zamýšlí a nyní, když Peršan stál rozpačitě, pokročil k němu, hluboce před ním se uklonil a řekl: “flazreít128, promiň, že k tobě mluvím. Mohu ti o těchto mužích sdělit, kdo jsou.” “A kdo jsi ty?” otázal se Peršan, rád, že je vysvobozen z trapných rozpaků. “Byl jsem udatným vojínem beduínského k
mene Obeidů, ale vlivem těchto lidí, které Alláh račiž rozdrtit, byl jsem z něho vyloučen a abych hlady neumřel, musím sloužit cizím lidem.” Ten muž mi byl povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, kdy a kde jsem ho spatřil; tu však Halef přistoupil ke mně a řekl mi potichu: “Sídi, poznávám ho! Je to jeden z obou vyzvědačů, které jsme onehdy potrestali hanbou, neboť jsme je zbavili vousů.” (May: Ve stínu padišáha II. U ctitelů ďábla.) Halef měl pravdu; nyní jsem si též vzpomněl. Tehdy dva Beduíni ztratili tímto trestemčest a byli z kmene vyloučeni; teď se jeden z nich chopil příležitosti, nenadále se mu naskýtající, aby se nám pomstil. Mně z toho nebylo ani za mák úzko a Halef usedl opět ke mně na roubení s úsměvem plným očekáváním. 1MVýsost.

Peršan se usadil opět na svém koberci, zastrčil dýku za pás a co možná důstojně vyzval někdejšího Obeida: “Vypravuj mi, co o nich víš! Bude-li tvá žaloba oprávněná, rádi ti pomůžeme. ” “Má záležitost je nejen oprávněná, nýbrž i spravedlivá a krvavě vážná,” vyhovoval Beduín jeho pobídce, “neboť hanba, kterou mi způsobili, zasluhuje krvavou odplatu. Kmen Haddedihnů začal tehdy nepřátelství s Obeidy; strojili jsme se k boji a náš šejk vypravil dva zvědy, aby vypátrali úmysly Haddedihnů. Náležel jsem k těm zvědům; Alláh dopustil však na nás neštěstí; byli jsme polapeni a starým ženám podobnými učiněni tím, že nám ustřihli vousy. Pozbyli jsme cti a byli jsme vyloučeni ze svého kmene.”

“Vykládáš o sobě, ale hodlal jsi mluvit o nich!” “Promiň; stane se hned! Tehdy neznal jsem tyto muže, ale později jsem je poznal zevrubně a slýchal o nich velmi mnoho. Ten malý se jmenuje hadži Halef Omar a je nyní šejkem Haddedihnů –

– -” “Kdo jsou Haddedihnové? Sunnité?” “Ano.” “Alláh prokleje a zničí jej i je! Jak se opovažuje sunnita vstoupit do tohoto khanu, jenž byl vystavěn jen pro věřící vyznavače svaté šia? Jakmile vyjde odtud, musí být toto místo očištěno!” “Alláh, Valláh! Po druhém bude čištění ještě větší!” “Proč?” “Protože není ani sunnita ani šiita, není vůbec muslim.” “Co tedy? Snad prokletý jeftudt129?” “Nikoli, je ještě horším neřádem; je to nevěřící nažráni130.” “Nažráni?” zhrozil se Peršan. “Je to možné? Lze si to pomyslet? Kdo se kdy dočkal takového znesvěcení svaté poutnička cesty? Co tu počít? Vzmužte se, lidé; zde je bestie, hnilobou páchnoucí mrcha uprostřed nás! Vrhněte se na chlapa a vyhoďte ho živého nebo mrtvého před bránu!” Halef hmátl opět po karabáči a hodlal seskočit z okraje studně; zadržel jsem ho a řekl mu: “Nech je! Teď nabývá věc zajímavosti. Js
em zvědav, budou-li mít tolik odvahy, aby se mne chopili.” Neměli; láli, kleli a nadávali ve všech stupnicích, zůstali však tam, kde byli. Obeid utvrdil je ještě v této zbabělosti, neboť jim udílel výstrahu: “Nebuďte neopatrní, nýbrž se mějte na pozoru! Neznáte toho nevěřícího, ale já ho znám, neboť jsem slyšel všecko, co o něm bylo vypravováno.” “Ale vždyť si odporuješ,” namítl komoří. “Nejprve na něho žaluješ a potom nás před ním varuješ!” 130 Křesťan.

Piškhidinet Baši 153 “Poněvadž nechci, abyste mu podlehli.” “Na naší straně je přesila!” “Ne však v boji! Je silný a obratný jako pardál a skolí jedinou kulí lva v noci. Ta veliká a těžká puška, stojící vedle něho, má střely, které letí několik dní cesty a pak ještě trefí každého, koho on chce trefit, poněvadž mu slouží šejtan, s nímž je ve spolku. A z té menší pušky, kterou nemusí nikdy nabíjet, vystřelí tisíckrát i miliónkrát, kolikrát mu libo, poněvadž mu jí zhotovili v pekle, kde zůstávají jeho předkové i prapředkové. Bojem s ním nesvedete nic; zůstává jediný prostředek zbavit se ho a to je lest!” Téměř hlasitě bych se byl při těch slovech zasmál. Že v mé přítomnosti doporučoval lest, bylo důkazem, že o ní neměl ani zdání. Také Peršan soudil; s podivením na něho pohlédl, zavrtěl hlavou a řekl: “Nemáme se na něj odvážit

pouze lstí? A to povídáš nám zrovna v jejich přítomnosti?” “Proč ne? Vyzná se v tom, ať to slyší nebo ne, poněvadž Frankova odvážnost je ještě větší než jeho tělesná síla a výbornost jeho zbraní.” “A tu jej máme přemoci lstí? Nemohl bys námříci, jakým způsobem a kterou lstí?” “To nemohu; to záleží na vás. Varoval jsem vás, a přenechal jsem ho vám; jednejte, jak umíte.” “Pozoruji, že máš před ním nezměrný strach; já se však nebojím a vím, co mám dělat.” Byla to pouhá fráze; bál se, neboť místo skutečného byť jen slovního útoku, se obrátil na khandžiho, blízko něho stojícího: “Ustanovil tě pasa za dozorce tohoto khanu?” “Ano, hazreti,” přisvědčil tázaný se širokým, rozpačitým úsměvem.

Slyšel ovšem také pronesené výstrahy a dostal z nich nesmírný strach přede mnou i před Haléřem a tušil také, ne bez obavy, že na něm bude žádáno, aby proti nám nějak zakročil. “Je khan na cestě k svatým místům, jež Alláh posvětil pro všechny v jeho milosti stojící vyznavače učení šia?” tázal se Peršan pozdviženým hlasem. “Ano.” “A je tedy určen pouze pravověrným?” “Ano.” “Vstoupí-li do něho nevěřící, je to znesvěcení tohoto místa?” “Je.” “A ty máš pečovat o to, aby bylo jeho určení zachováváno?” “Ano.” Působilo mi obzvláštní obavu, jak se plný, okrouhlý obličej khandžiho při každém “ano” o kus prodlužoval. A Peršan ho trýznil ještě dále: “Slyšel jsi, že křesťan nyní prodlévá v jeho zdech?” “Slyšel.”

“Nuže, vyzývám tě, abys okamžitě dostál své povinnosti! Přítomnost tohoto člověka je do nebes volající zločin proti Alláhovi, proti prorokovi, proti článkům islámu a proti všem jeho vyznavačům, kteří jsou zde. Žádám co nejrychlejší a nejtěžší jeho potrestání hned na místě, před našima očima! Slyšíš? Kdyby ses chtěl zdráhat, což jistě ani není možné, podám stížnost panovníkovi světa, jenž u tvého vládce zakročí, aby tě potrestal desaterou baštonádou a smrtí!” Když takto nejvyšší z komorníků podal svůj trestní návrh, prodloužil se obličej khandžiho do té míry, že další prodloužení o jediný muh-i-šutur131 nebylo možné. Stejnou měrou se zvýšily jeho rozpaky; nevěděl, kudy kam, a tak byl vzbuzen můj soucit s tím mírumilovným a neškodnýmčlověkem. Obrátil jsem se k němu a ujal se slova: “Přistup sem blíž ke mně, khandži. Až dosud jsi vyslechl, jak smýšlejí tam ti; nyní je t
řeba, abys vyslechl, co soudíme my. Ale buď zdvořilý, jinak promluví ihned naše zbraň.” Chudák měl tolik strachu, že na mé vyzvání postoupil ke mně jen maličko. “Je tento khan zřízen opravdu jen pro vyznavače šia?” otázal jsem se. “Ano,” přikývl. “A jinověrcům je zakázán?” “Ano.” “Jsi snad ty šiita?” Ne ” “nt. “Jsou tvoji vojáci šiité?” Ne ” “ne. “A přece jste zde? Dokonce jako vykonavatelé spravedlnosti. A ten Obeid, který na nás žaloval, také není šiita. Je-li tento khan zřízen jen pro šiity, jsou povinni všichni, kdo jimi nejsou, opustit jej bez prodlení. Seberte tedy, jak ty, tak i vojáci, co vám náleží, a jděte odtud! Jakmile odejdete vy i ten Obeid, opustíme i my tento khan.” Jak se nyní ubožák tvářil, bylo rozkošné! V rozpacích se tratil téměř do země.

Pokračoval jsem: “Kromě toho považuji za nutné, aby každý, kdo se za šiitu vydává, také dokázal, že jím je. Kdo není s to, aby se prokázal, musí se vzdálit. Ukázali ti snad své legitimace tito lidé, kteří si počínají vůči nám tak nepřátelsky?” “Ne.” “Nejprve se tedy prokáží svými. Žádám však, abys mým papírům prokázal úctu, která jim patří pod výstrahou nejpřísnějších trestů!” Vyňal jsem listiny dnes už podruhé, rozevřel je a podal jsem mu je. Bylo mi lhostejné, umí-li číst nebo ne; spatřil pečeti, ulekl se a zvolal: “Mašalláh! Budžeruldi, jol teskerasi a dokonce i ferman, potvrzený vlastnoručním podpisem padišáha, miláčka Alláha a všech nebes!” “Persky: nejmenší míra = šířka velbloudího chlupu. Přiložil pečeť na čelo, na ústa i na srdce, a poklonil se třikrát pokorně, téměř až k zemi, načež mi legitimace vrátil. Potom jsem vyňal čtvrtou legitimaci a řekl jsem: “Po
něvadž se naši protivníci vydávají za lid z Farkistanu, chci tě přesvědčit, že i tam jsme oprávněni vyžadovat největší úctu a zdvořilost. I nejvyšší hodnostáři jsou povinni prokazovat nám čest, jež je nám zabezpečena na základě této listiny. Čteš persky?” Při této otázce jsem mu podal svůj perský ferman. “Perské písmo číst neumím,” odvětil nanejvýš uctivě. “Pravím ti tedy, že i tento ferman šah-in-šah vlastnoručně podepsal a opatřil pečetí. Nápis pečeti zní: “Jakmile ruka Nasr-ed-Dina vezme pečeť říše, hlas spravedlnosti naplňuje svět od měsíce až k rybám.” Doufám, že nyní víš, že má bytost je ozářena milostí jak padišáha, tak i perského šáha, a že podle toho budeš s námi jednat. Nejsi perským poddaným a můžeš se vysmát hrozbě, již tento domnělý piškhidmet baši pronesl; má stížnost by tě však připravila o postavení, a kromě toho bys neušel přísnému potrestán!” Ačkoli byl Turkem, prokázal perskému fermanu tytéž zdvořilosti jako dříve a odevzdal mi jej s ujištěním velice pokorným: “S ponížením tě prosím, miláčku padišáhův, abys mi v Bagdádu a v Istanbulu dosvědčit ráčil, že jsem vás neurazil ani jediným posunkem, ani jedinou slabikou, neboť hned na první pohled jsem věděl, že jsou vám otevřeny všechny brány říše a tedy i brána tohoto khanu. Považuj mne za svého služebníka! Jsem hotov vyhovět okamžitě každému tvému rozkazu!” “To také doufám! Především žádám, aby teď i tito domnělí Peršané dokázali, že jsou Peršany, a to šiity.

Legitimovali jsme se, a nyní je na nich, aby učinili totéž!” “Máš pravdu a očekávám, že té žádosti bude vyhověno!” Obrátil se ode mne ke komořímu, jemuž jsem perským fermanem zaimpono-val; zjistil, že zbraň, prve namířená proti mně, přešla do mých rukou a rozpačité vzezření, které nedovedl potlačit, mě poučilo, že není s to, aby prokázal svou totožnost. Přitom se snažil zakrýt své rozpaky sebevědomým vystupováním a tázal se zlostně khandžiho: “Je možné, že by ses odvážil požadovat na mně takový průkaz? Až dosud jsi neměl žádné pochybnosti o tom, že jsem opravdu piškhidmet baši perského šáha a nyní chceš podle žádosti cizincovy, abych o tom podal důkazy! Což je tvá muslimská důstojnost tak vratká, že ji slabý vánek z kraje nevěřících ohne až k zemi?” “Má důstojnost znamená důstojnost poddaného padišáhova. Jakmile spatřím jeho pečeť, jíž Alláh žehnej, náleží mi jednat
podle povinnosti; ostatně nic mi není do náboženství a do víry tohoto effendiho, jenž mi dokázal, že se těší obzvláštní ochraně padišáha. Sám jsi s ním začal hádku svým jednáním, jako bys měl právo rozkazovat zde jako vládce. Ani piškhidmet bašimu by zde nepříslušelo rozhodovat; poněvadž se za něho vydáváš, je mou povinností žádat o tom průkazy!” “Moji podřízení mohou ti dosvědčit, kdo jsem.” “Jejich Výpověď neplatí, neboť ti lidé jsou mi neznámí. Jsi-li tak vysoký pán, že prodléváš stále v přítomnosti šah-in-šaha, musíš mít v rukou jeho pečeť i podpis. Poněvadž tento cizí effendi má obojí, mohu říci, že by ti bylo mnohem snadnější než jemu opatřit si potvrzení svého panovníka.” “Nežádal jsem je na něm, neboť jsem považoval za nemožné, aby někdo pochyboval o pravdivosti mých slov. Mám sice psaní svého vládce, ale ta musím odevzdat na svatých místech a nesmím je nikomu
ukázat, než tomu, komu jsou určena.” “To není pro tebe dobré. Vždyť jsi řekl, že zde mají právo jen šiité, a každý jinověrec že má opustit khan. Nemůžeš-li ani dokázat, že jsi

šiita, musím tebe i tvé lidi podle tvého rozhodnutí poslat za bránu!” “Jaká hanba!” rozzuřil se Peršan. “Musím opravdu slyšet tak hnusné řeči?” “Ano, musíš! Jsi cizinec, jenž se nemůže legitimovat a musíš mne poslechnout jako velitele tohoto místa.” “A co se stane, neuposlechnu-li?” “Odešlu bez prodlení zprávu a zadržím vás tu, pokud nedojde odpověď.” “Nedáme se zadržet!” “Alláh tě uchovej škodlivých rozbrojů! Moji asakerové132 se vás nebojí a tento výborně ozbrojený effendi i se svým šejkem Haddedihnů zajisté by mi přispěli. Viděli jste, jak střílí!” Komoří se tázavě rozhlížel kruhem svých lidí, kteří se nyní tvářili docela jinak než prve; nadobro zmizel výraz jejich sebevědomí. Má

střelecká ukázka a předložené průkazy se neminuly účinkem; khandži nabyl statečnosti, komorník však uvažoval o svém postavení. Můj statečný hadži měl radost a zábavu; sáhl po zbraních za opaskem a tázal se mě podnikavě: “Zajisté jsi srozuměn, effendi? Což abychom těmto lidem hned ukázali, jak dovedou dva zkušení bojovníci učinit ve dvou minutách dvanáct protivníků neschopnými k boji a zahnat je na útěk?” “Ano, to učiníme, ale jinak, než si

představuješ,” odpověděl jsem. “Právě proto, že nejsem muslim, nýbrž křesťan, smířlivým způsobem urovnám tento rozbroj, který jsme nezavinili.” Obrátil jsem se ke khandžimu a doložil jsem: “Mělo by platnost, kdyby tě někdo, koho znáš, ujistil, že je tento perský mirza133 opravdu piškhidmet baši šah-in-šahův?” “Ano,” přisvědčil. “Pověz, zda mě nyní znáš!” l32Vpjáci. l33Titul každého vzdělaného Peršana, postaveno-li to slovo před jméno.

“Tebe? Ovšem, že tě znám! Vždyť jsi mi předložil nejvyšší listiny; proto tě znám tak dobře, jako bych, s dovolením, od mladosti byl na tvém místě.” “Měla by tedy platnost má slova u tebe, myslím?” “Jako má vlastní!” “Dobře. Ujišťuji tě, že tento ctihodný mirza je opravdu osobou, za niž se vydává a přimlouvám se, abys mu dovolil zůstat, pokud se mu zlíbí!” “Řekl jsi a stane se, effendi!” “Maáalláh!” zvolal Halef. “Velikou a nezaslouženou dobrotou splácíš urážky, jichž se nám ty dostalo, sídi! Jak mě můžeš připravit o blaženost dokázat těmto dvanácti lidem, že my dva, já a ty, znamenáme více než dvanáct!” Odpověděl jsem mu jen pokynem na Peršany a Halef pochopil. Přihlouplý výraz, který se teď objevil na tváři komořího, zjednal mi větší zadostiučinění, než jakého bych dosáhl provedením Haléřová úmyslu. Piškhidmet baši zíral na mne ztrnule a vrtěl hlavou, vynutil ze
sebe: “Alláh, akbar-Bůh je veliký! Ó, jak stejně veliký je můj údiv!” “Nad čím?” dotazoval se Halef ve smíchu. “Že křesťan, nevěřící, který mě dnes poprvé vidí, odváží se potvrdit mě za odlesk mého panovníka!” “Myslíš-li, že je to odvážlivost, mýlíš se. Právě teď je na tobě možno pozorovat ten odlesk tak, že klam je úplně vyloučen. Tvůj obličej nám září vstříc moudrostí a je jasné, že jsi příliš vznešený, než abychom ti mohli sdělit, co bychom ti zejména měli povědět.” “Povědět? Mně? Co myslíš?” “Že vám hrozí veliké nebezpečí, o němž bys neměl potuchy, kdybys neměl veliké světlo ostrovtipu.” Ironii z toho vyplývající musel Peršan rozumět; zatím však, poněvadž šlo o výstrahu, tvářil se raději jako by nerozuměl, a dotazoval se dále: “Zmiňuješ se o nebezpečí.

Myslíš, že se týče mne a nás?” “Ovšemže vás; vždyť jsem právě řekl, že hrozí vám. Kdyby šlo o nás, nezmínili bychom se o tom ani slovíčkem, neboť nebezpečí je náš vzduch a voda, jimiž se denně občerstvujeme. Máme rádi nebezpečí; bez něho nemůžeme a ani nechceme žít, a čím je větší, tím je nám milejší. Známe vaše nebezpečí zevrubně, neboť jsme je už okusili, a při tom jsme ukázali, že si s ním pohráváme asi tak, jako když si dva obři zahrávají s trpaslíkem.” Bylo k

smíchu, že se malý chlapík přirovnával k obru; inu, opět se chvástal, což mně, jako Evropanu, bylo ovšem mnohem nápadnější než Peršanovi; ten ovšem považoval výrazy Halefovy za samozřejmé, a s dychtivostí pokračoval v svém výslechu: “Nevím, jaké nebezpečí by nám hrozilo. Stojíme pod mocnou ochranou šah-in-šaha, a jsme přesvědčeni, že se nám nemůže nic stát.” “V Persii můžete spoléhat na takovou ochranu, ale ne zde. Však jste poznali už prve, jak nepatrná byla jeho moc proti naší vůli. Nu, řekni, má-li tvá výprava nějaké určité jméno!”

“Jaké by měla mít určité jméno? Je to karavana, jako každá z ostatních.” “Mýlíš se. Má své jméno a bylo jí dáno, aniž o tom víš.” “Jaké?” “Nazvali ji karvan-i-piškhidmet baši.” “Tímto názvem jsi ji obdařil asi teprve až v nynější chvíli!” “Ne. Znali jsme to jméno mnohem dříve, než jsme tě spatřili. Věděli jsme, že karvan-i-piškhidmet baši je na cestě, a že je očekávána, a jakmile jsme sem vešli, poznali jsme vás hned. Jen proto mohl můj effendi khandžimu dosvědčit, že jsi nejvyšší komoří.” “Smysl tvé řeči je velice temný. Řekl jsi, že je naše karavana očekávána. Táži se tě, kde a kým?

Vypravili jsme se na cestu co nejtajněji a nastoupili jsme ji tak, že nikdo o nás nemůže vědět.” “Alláh způsobil, že jsou na světě lidé, kteří mají bystřejší zrak i sluch. Vaše přípravy byly pozorovány a nezůstalo tajné, že váš náklad obsahuje drahocenné zboží, jež má být dopraveno na svatá místa. Na vaší cestě číhají lupiči, kteří už o vašem příchodu dostali zprávy. Hrozí vám přepadením a nebudete-li dbát naší výstrahy, propadnete nejen dary šáh-in-šaha, ale nepochybně i svými životy.” Nevyrušil jsem hadžiho; považoval se za pána situace i nechtěl jsem mu kazit radost. Přitom si počínal

ovšem tak, jako by za svou blahovolnost očekával dík a uznání. K svému podivení seznal však záhy, že se klamal. Když Halef ustal v řeči, komorník pohlédl pátravě tu na mne, tu zas na něho, dal se do krátkého smíchu a pak řekl: “Abarak Alláh! Bud’ Bůh pochválen, že stvořil tak velice milé a dobré lidi! Netušil jsem, že jsou na světě tak roztomilí a nevyrovnatelní muži. Zacházeli jsme s vámi zcela jinak než přátelsky a v odvetu za to pečujete o naše štěstí a bezpečnost! Požehnání splývá vám se rtů a dobrodiní máte na jazyku. To je možné jen tím, že jeden z vás je křesťanem, jemuž jeho učení, jak jsem slyšel, přikazuje nepřátelům činit dobře. Tímto nemužným učením jsem vždy opovrhoval a rovněž opovrhuji každým, kdo se k němu přiznává. Volte si tedy mé opovržení nebo můj smích, a jsem přesvědčen, že vám smích bude slušet lépe. Neboť nejvyšší měrou je směšné domnívat se, že b
ych uvěřil tomu, co zde říkáš.” “Pochybuješ o tom, co jsem ti sdělil o úmyslech loupežníků? ” tázal se zlostně Halef. “Co do věci ne, docela ne; ale těmi loupežníky budou asi osoby jiné, než na které poukazuješ. Zmínil ses o drahocenném nákladu, aby ses dozvěděl, co máme s sebou. Co dále, nemusím ti povídat, můžeš si to domyslet!” “Rozumněl jsem ti dobře? Snad nechceš říci, že my -” Rozhořčení uchvátilo Halefa t;ak, že nemohl ani větu dokončit a hned hmátl po karabáči, aby nedokončenou větu dopověděl tímto svým oblíbeným nástrojem. Uchopil jsem ho za rámě a zadržel ho pevně se slovy: “Nedopouštěj se neprozřetelnosti, Halefe! Co si tento člověk myslí a co

mluví, může nám být lhostejné. Ať později pozná svou škodu, že nyní na tomto místě se dopustil největší hlouposti, co je živ. Pojď!” “Ano, odjedeme, sídi!” souhlasil hadži. “Trpce však bude pykat, že za celý svůj život nebyl chytřejší než jeho otec, děd a praděd, kteří se dopustili neodpustitelné hlouposti, že na svět přivedli takového syna, vnuka a

pravnuka. Alláh dejž, aby mu všecky švy těla i duše popraskaly jako na staré, roztrhané rukavici!” Musel jsem se hlasitě zasmát tomuto drastickému přání; Peršan dovolil si nám však jen pohrozit oběma pěstmi a v největší malomocné zlosti zvolal: “Ano, dělejte ve jménu ďábla, ať jste pryč a nechoďte nám vícekrát na oči! Dnes jsem opět poznal Franka o nic lepšího a o nic jiného, než byli ti mnozí, které jsem poznal před ním. Pravdu má staré perské přísloví: Kdo potkáš izeviho134, odstrč ho nohou od sebe, ať z toho nemáš následky v tomto i v onom životě!” Byl jsem už na koni a vzdálen několik kroků. Obrátil jsem se, přiharcoval k němu a zvolal jsem: “Mohl bych tě nyní udeřit pěstí do tváře, aniž bys měl odvahu se bránit; ale neučiním tak právě proto, že jsem izevi. Připomínám ti jen, abys nezapomněl, co jsi nyní řekl. Že vám nemáme víckrát přijít na oči? Snad se nedomníváš, že se vá
s bojíme? Podle toho, co se zde udalo, bylo by to čiré šílenství. A to ti pravím, že budete ze srdce rádi a že budete Alláhovi děkovat, jakmile nás opět spatříte. Vím už nyní neklamně, že se s vámi opět brzy setkáme a pak se budete chránit odkopávat nás od sebe! Pamatuj na má slova; připomenu ti je!” Odjeli jsme a už jsme se nestarali o to, co za námi ještě volal. Khandži se postavil u vrat s vojáky; spustil jsem mu do ruky očekávaný bakšiš, pak všichni hluboce se klaníce nám provolali štěstí na další cestu.

134Křesťan.

Kapitola sedmá DVAKRÁT ZAJAT

Pro jistotu a také proto, abychom oklamali Peršany, kteří by mohli případně náš směr vyzradit Sefirovi, jeli jsme po cestě, vedoucí ke khanu Nasrijé tak daleko, až nás již nebylo vidět, potom jsme zahnuli vlevo, abychom dosáhli Eufratu přímo přes pustá lada, táhnoucí se do dáli. Halef, jak míval ve zvyku, zatím mlčky uvažoval o naší poslední šarvátce, a když všechno promyslel, dotazoval se: “Řekl jsi tomu největšímu šejdíři ze všech perských šejdířů, že se s ním brzy shledáme. Byl to jen takový řečnický obrat, sídi, nebo to myslíš doopravdy?” “Nemyslím, jsem o tom dokonce

přesvědčen.” “A kde bude místo tohoto shledání?” “Zatím těžko říci, vždyť nevím ještě, kde Sefir karavanu přepadne. Jistě se to nestane cestou od khanu Mohavid do Hillé. Poblíž svatých míst to rovněž nebude, nejspíš tedy někde v závětří. Nejlépe se k tomu asi Sefirovi hodí babylónské zříceniny. Promyslím-li dobře okolnosti, není těžké uhodnout, jak se vše přihodí.” “Sídi, ty víš, že můj rozum je zvyklý konat jen těžké a dlouhé práce; kratšími a malichernějšími věcmi, k nimž patří i hádání, se zásadně neobírá. Proto tě prosím, pomysli, že čas jsou peníze a pověz mi hned, nač přišel tvůj rozum, který v krátkých věcech nad můj vyniká!” “Zdá se, milý Halefe, že můj krátký rozum má větší cenu než tvůj, třebas byl sebedelší.” “Jsi na omylu, sídi! Nevěřím, že bys měl docela převrácený názor, podle něhož by se prodloužená chytrost tímto prodloužením te
nčila!” “Ačkoli je ta otázka velmi důležitá, učiníme lépe, nebudeme-li ji teď rozhodovat. Víš, že je Sefir v Hillé. Tam se s ním setká Peder-i-Baharat a poví mu, že příchod karvan-i- piškhidmet bašiho lze brzy očekávat. Předpokládám, že Sefir,

ačkoli ho Peršané osobně neznají, se vynasnaží, aby uskutečnil zdánlivě docela nahodilá setkání s komořím a pokusil se získat si jeho důvěru. Nepochybuji, že se mu to podaří a pak bude mít karavanu v moci. Zavede ji z cesty, jak se to hodí jeho záměrům – – -” “Sídi,” vpadl mi Halef do řeči; “teči se sešla tvá krátkost s mojí délkou; rozumím ti; Sefir se postaví do čela karavany, aby ji uvedl do záhuby.” “Ne, to asi neučiní.” “Proč ne?” “Protože je příliš chytrý.” “Nepovažuješ tedy můj názor za znamenitý?” “Bohužel ne, i přes nekonečnou délku tvého rozumu. Vždyť později musí vyjít najevo, že karavanu potkalo neštěstí. Kdyby se k ní přidružil, padlo by na něj podezření, byl by vyšetřován a toho se asi vyvaruje.” “Poslyš, sídi, krátkost tvého rozumu není zrovna tak špatná! Má své přednosti a jak vidíš, jsem dosti spravedlivý, abych to uznal.” “Děkuji ti a doufám,
že tě spravedlnost ani nadále neopustí! Nuže, předpokládám, že k přepadení dojde někde ve zříceninách. Domnívám se, že to bude nedaleko místa, kde jsme pozorovali podloudníky.” “Proč tam?” “Protože tam mají darebové nablízku úkryt, do něhož nepochybně odklidí kořist. Nám je ovšem lhostejné, jakým způsobem tam karavanu přivábí; hlavní věcí je, že naším dnešním cílem bude totéž místo. Jak doufám, dorazíme tam dříve než karavana a přispějeme jí na pomoc, za předpokladu ovšem, že ji tam najdeme.” “Ano, effendi, to učiníme!” souhlasil Halef nadšeně. “To musíme učinit již k vůli sandžakimu.” “Ovšem!” “Přivedeme mu Sefira jako usvědčeného a při činu přistiženého loupežníka. Tím ho přinutíme, aby poznal, že nám křivdil a musí nás odprosit. Těším se na to neobyčejně! To bude vítězství, na němž si budeme moci zakládat. Nemyslíš, sídi?” “Nechme zatím radost nad
vítězstvím stranou! Náš záměr je dobrý, ale zatím jsme ještě daleko od jeho provedení.” “Povede nás i přes Eufrat, že?” “Ano.” “Chceme-li dospět k zříceninám, musíme na druhý břeh. Nemůžeme zpátky do Hillé, kde je most; jak se tedy dostaneme na druhou stranu?” “Doufejme, že najdeme třtinu nebo nějaký materiál, z něhož vyrobíme vor;

nenalezneme-li jej, musíme řeku přeplavat.” “Víš, jak je široká řeka v této krajině?”

“Zajisté, přes tři sta amtórú135.” “To je mnoho, příliš mnoho, sídi.” “Vždyť jsi dobrý plavec!” “Ó, pokud jde o to, nemám starost; ale při takové vzdálenosti nasákne vodou všechno, co by mělo zůstat suché.” “I tomu se lze vyhnout. Ale nyní pobídněme koně, abychom získali čas k zřízení voru, pokud ovšem nalezneme, co je k tomu třeba.” “Bylo by nejlépe, kdybychom nalezli vor nebo člun, jehož majitel by nás dopravil na druhý břeh.” “Takové příležitosti se zřekneme. Záleží na tom, aby nás nikdo nespatřil, poněvadž každý člověk, jenž nás potká, může být Sefirovým spojencem a může ho zpravit, že jsme nejeli do Bagdádu. Však jsi slyšel, že jeho úkryt je dvě hodiny cesty do Hillé. Na to musíme dobře dbát, poněvadž lze očekávat, že členové jeho čisté společnosti nebudou stále s ním, nýbrž že také obstarávají na říčních březích a na řece své záležitosti. Jakmile nás
zpozorují, sázím jednu proti deseti, že se náš záměr zhatí.” Cestou k Eufratu jsme nic pozoruhodného nezažili. Prostírala se tady rovina bez pahrbků, zato však tím častěji zbrázděná hlubokými náhony. Když jsme podle radostného frkání koní poznali, že je nablízku voda, seskočili jsme a šli pěšky, abychom tak snadno nebyli zpozorováni. Potom jsem uložil Halefovi, aby vešel s koňmi do jednoho ze zmíněných náhonů, sám pak jsem se blížil opatrně ke břehu, abych zjistil, můžeme-li nepozorovaně k vodě. Nebylo vidět nikoho; slunce stálo už nízko na obloze a jeho paprsky šikmo dopadaly na veletok a odrážely se tak, že mne oči až bolely. S potěšením jsem zpozoroval značné množství tamaryškových keřů, které hustě rostly u řeky; bylo tedy možno

zhotovit vor, aspoň pro důležitější předměty, které se nesměly namočit a dopravit je na druhý břeh. Odešel jsem k Halefovi a když jsme opatřili koně, řezali jsme větve a vázali z nich otýpky. Bohužel, rostla tu tar/a136 s tenkými stonky, ani ne na prst tlustá. Nebylo pomyšlení pořídit z ní plavidlo. Slunce zašlo a nastal večer dříve, než jsme mohli svěřit své věci lehkým otýpkám spojeným dohromady. Halefovi připadla úloha, aby vor řídil a postrkoval; já vedl koně. Na prodloužených otěžích jsem uvázal oka, do nichž jsem vsunul ruce. Tak jsem vedl hřebce a vstoupil do vody; koně šli za mnou hned a ochotně. Ušlechtilý arabský kůň se vody nebojí. Nebylo mi zrovna milé, že nastal večer, ale přece jen pro naši bezpečnost byl večer lepší než jasný den. Chlad řeky mile působil na nás i na koně; pluli jsme pohodlně, a když jsme dosáhli protějšího břehu, necítili jsme žádnou únavu. Halef řekl: “Nebyla
to lehká práce, pouze koupel, sídi; jsem jako znovuzrozený.” “Doufám, že se nevykoupaly také věci, které jsem ti svěřil!” 135Metry. I36Tamaryšek.

“O, ne! Hleděl jsem na ně tak, jako velbloud na své hříbě. Všechno si opět vezmeme, a vor ať si plave, kam chce.” “Ne, uvážeme jej ku břehu.” “Proč?” “Poněvadž by nás mohl prozradit.” “Prozradit? Neměj mi za zlé, sídi, ale zdá se mi, že tvé opatrnosti je přespříliš! I kdyby Sefirovi lidé náhodou přišli na tyto otýpky, jistě je nenapadne, že jsme je použili zrovna my.” “Myšlenky lidí jsou nevyzpytatelné. Milióny se už zabývaly nemožnostmi, a zde je možnost nasnadě. Nemůžeme být dost opatrní. Nebo jsi zapomněl, jaké napomenutí ti mám případné udělit jménem tvé Hanneh?” “Všudypřítomná jsou přání mé Hanneh, jež je růží mezi květy a květinami celého světa; tím si můžeš být jist. Ano, jsem přesvědčen, že ani ty tak často nevzpomínáš na svou ženu, jako já na milostnou vládkyni svého ženského stanu. Ale pověz, kam by se poděly očekávané a slavné činy, zaplašíš-li sv
ou opatrností všechny události, které by se k nám měly blížit! Buď tak laskav a pohlédni zpět do staletí a tisíciletí dějin. Kolik tu bylo slavných sultánů, císařů, králů, kalifů, šejků a hrdinů!

Bezpočtu! A kdyby všichni ti mužové byli tak opatrní jako ty, nebyly by žádné světové dějiny, nebylo by se nic přihodilo, a tam, kde nyní září slavné činy, byla by tma jako v kozím žaludku, nebo v botě, v níž vězí noha.” “Není-li ovšem roztrhaná!” namítl jsem. “Prosím tě, mlč, sídi! Uvádím-li příklady, abych něco dokázal, pak jsou vždycky

bezvadné! Ani tato bota není proto roztrhaná, nýbrž taková, že bych se do ní bez váhání obul!” “Obuj se tedy rychle, musíme odtud! Nepřepluli jsme Eufrat proto, abychom se tu bavili o botách a kozích žaludcích. Musíme si pospíšit, abychom se dostali k Birs Nimrudu.” “Nemyslíš, abychom nejdřív vyhledali zdejší Sefirův úkryt?” “Souhlasil bych s tím, kdyby nám bylo místo lépe známé. Ale museli bychom namáhavě prohledávat břeh a promarnili bychom mnoho času. Bude-li nutné Sefira vypátrat, učiníme to později. Nyní nezbývá, než odjet.” Za této polohlasné rozprávky jsme osedlali koně a sebrali jsme své věci z voru, načež jsme odjeli jižním směrem. Nebylo radno, abychom jeli těsně podle řeky, neboť by někdo mohl slyšet dusot koňských kopyt; proto jsme odbočili napravo; nevěděli jsme jak daleko od řeky, poněvadž byla tma, a také jsme nevěděli, jak se Eufrat zatáčí. Když jsme chvíli cválali, zpozoro
vali jsme nalevo nepatrnou, ale přece viditelnou zář; hořel tam oheň. Halef stanul a řekl: “Sídi, tuším, že tam bude hledaný úkryt. Břeh, kde oheň září, má nižší polohu než rovina; proto je vidět jen záři a ne plameny. Co myslíš, nemýlím se?” “Je možné, že soudíš správně,” odvětil jsem.

“Pojedeme taní, abychom zjistili, kdo se tam zdržuje?” “My? Je-li třeba něco vyzvědět, stačí, vydá-li se taní jeden.” “Já nebo ty?” “Ovšem já!” “Alláh! Proč vždycky jen ty sám si necháváš pro sebe slávu objevu! Znám tě příliš dobře, než abych se domníval, že to činíš ze závisti. Nejspíš se zas vyšvihneš do sedla, abys mě předjížděl se svou oblíbenou opatrností?” “Tak jest!” “A přece víš, jak velice mě to zarmucuje! Možná, že jsem dříve, kdy jsi mne poznal, byl trochu prudký a snad i neopatrný; příčinou byla má mladost. To však už minulo. Nyní jsem majitelem harému s nejlepší ženou na světě a mám také syna, jehož vychování se řídí podle pravidel mé moudrosti. Považuješ-li mě dosud za nerozvážilvého, je to urážka, kterou bych každému kromě tebe splatil karabáčem.” “Poslyš, Halefe, tvá obrana nemluví pro tebe, nýbrž proti tobě!” “Jakto?” “Zmiňuješ se o
biči i teď, kdy tu kromě nás nikdo není; považuji to za nezvratný důkaz, že se dosud neumíš ovládat. Jak ti mám svěřit úlohu, k jejímuž provedení náleží neochvějný klid, chladná mysl a obezřetnost, nepodléhající ani nejmenšímu rozčilení? ” “Ano, mluvíš, jako bys měl nepopiratelné právo takto ke mně hovořit. Ať také jednou promluví skutek!” “Zkusil jsem to už nejednou.” “Jak, kdy a kde?” “Tážeš se opravdu?” “Ano.” “Nežádej příklady; mrzely by tě! Kdybych ti dovolil, abys tam šel sám, nepochybně bys prozradil naši přítomnost anebo bys neušel zajetí.” Milý, malý mužíček se cítil tímto tvrzením tak bolestné dotčen, že téměř plačky žadonil: “Sídi, ty ztápíš mou duši do nejhlubší hlubokosti zármutku. Nechci ti nic vyčítat ani vypočítávat, kolikrát jsem za tebe bojoval a trpěl; nehodlám ani poukázat na to, že jsem stále hotov dát za tebe život i vše, co mám! Jak m
ě můžeš takto rmoutit! Nebo hodláš na sebe brát vinu nevděčnosti? Takovou poskvrnu nelze nikdy odstranit ani nejlepším praním!” “Milý Halefe, jsem nucen vyslovit se právě tak, jako ty prve: mluvíš, jako bys měl nepopiratelné právo mluvit ke mně takto!” “A je to správné, sídi, úplně správné!” Ne1” “INC. “Prosím tě, nehádej se se mnou o to, ale měj ke mně důvěru! Podáš mi právě tím důkaz svého přátelství, že mne necháš odejít, abych se přesvědčil, kdo pálí ten oheň!”

Co jsem měl dělat při takovém naléhání? Považoval jsem za svou povinnost odmítnout jeho prosbu, neboť jsem Halefa znal příliš dobře, než abych ho bez obavy nechal odejít; z druhé strany jsem mu nechtěl způsobit zármutek, kdybych odepřel. Použil mé nerozhodnosti, aby mě přebil nejsilnějším trumfem: “Pravím ti, sídi, že mne urážíš, jednáš-li se mnou jako s chlapcem, který není k ničemu. Mám já, přední šejk Haddedihnů velikého kmene Šammarů, tvůj vždy oddaný přítel a ochránce, běhat jen za tebou, jako pes za svým pánem?” Ne ” “ÍNC. “A přece jednáš se mnou, jakoby to byl tvůj úmysl!” “Považ, čeho je zapotřebí, aby byl značný počet chytrých nepřátel pozorován a potají vyslechnut.” “Myslíš, že na to nestačím?” “Ano, myslím.” “Urážíš tedy sám sebe, poněvadž jsi mi byl v plížení učitelem, a když jsem se ničemu nenaučil, ačkoli nejsem zrovna hlupák, jsi sám vinen mou ne
dovedností. ” “Děkuji ti, milý Halefe!” zasmál jsem se. “Nesměj se; mně není do žertů! Ostatně zříkám se pozorování a vyslýchání; chci jen vědět, kdo ti lidé jsou.

Půjdu tam, připlížím se, a když je spatřím, hned se vrátím. To je tak snadné, že se téměř stydím, stojím-li o to. Setrváš-li ještě v odporu, nevím skutečně, co si mám o tobě myslet.” “Dobrá, vezmu tě tedy s sebou!” “Vezmu s sebou?” vyskočil. “O tom nebylo zmínky! Řekl jsi, že stačí, půjde-li jeden z nás, a nyní najednou pravíš, že mě vezmeš s sebou. Ne! Chci také vypravovat své Hanneh, ženě, jíž není rovné na světě, že jsem také jednou něco vykonal sám a sám.

Smím jít sám nebo ne?” “Nutíš mě, abych řekl ano, a tak si proved1 svou odvážlivost!” “Není to odvážlivost!” “A přece! Právě okolnost, že nepovažuješ věc za odvážnou, měla by mě přimět, abych ti dovolení odepřel. Ale buď jsi, jdi, až vykonáme své přípravy.” “Přípravy?” tázal se s údivem. “Ano.” “Proč, k čemu?” “Abychomčelili neopatrnosti a mýlkám. Vezmeš s sebou jen nůž a zanecháš zde ostatní zbraně i karabáč, jenž by snadno mohl způsobit větší škodu, než prach a olovo.” “Sídi, jak mi ubližuješ!” “Nevím čím.” “Že nevíš? Potřebuji přece zbraně, abych se mohl bránit, bude-li nutno!”

“Ty se však máš varovat, abys přišel do takového postavení. Řekl jsi, že tam pouze půjdeš a že se chceš hned vrátit; k tomu nepotřebuješ střelnou zbraň ani karabáč. Aby ses mohl bránit v případě nepředvídaném a obzvláštně nutném, proto si vezmeš nůž; to stačí.” “Stačí! Vrhne-li se na mne snad dvacet nebo třicet chlapů!” naříkal. “To se nesmí stát!” “Ale stane-li se to?” “Dobrá! Pozoruji, že tě nemohu nechat jít, poněvadž už teď, než jsi učinil krok, mluvíš o dvaceti i třiceti lidech, s nimiž se hodláš rvát!” “Počkej! Ustaň! Podrobuji se! I nůž zde ponechám, vyžaduješ-li to!” “Vezmi si jej! Ohlédneme se teď ještě po místě, kam bychom dali koně.” “Proč?” “Aby je nikdo nenalezl, až bude po nás pátráno.”

“Vždyť zůstaneš s nimi!” “Měl bych zůstat; ale zmocňuje se mě předtucha, že budu nucen je opustit, abych se za tebou poohlédl.” “Ta předtucha tě zklame, sídi!” “Kéž by zklamala! Jsem opatrný, ačkoli mi tu vlastnost vytýkáš, a uvažuji každou možnost. Prihodí-li se ti něco neočekávaného, takže se nevrátíš, musím se o tebe postarat – – -” “Nemusíš!” vpadl mi do řeči. “Uvidíme! A bude-li v tom případě nutné, abych se od koní odloučil, musejí být na takovém místě, kde by aspoň hned zdaleka nebyli patrní.” “Nebudu se s tebou přít, sídi, vím, že by to neprospělo. Co si jednou zamaneš, to také provedeš!” “Bohužel ne! Nechtěl jsem tě pustit a ty stejně odcházíš!” “To jsem rád! Ale jak máme v té temnotě hledat místo, kam bychom koně ukryli?” “Vím už o něm.” “Kde?” “Ten poslední hluboký náhon, přes nějž jsme jeli napříč. Budou-li dole, ani ve dne je nikdo nezpozoru
je, kromě nepříznivé náhody, že by se jim někdo ocitl nablízku. Tam se vrátíme. Pojď!” Jeli jsme asi pět minut cesty koňmo zpět, až jsme dosáhli té sníženiny. Hvězdnatá obloha nás tam bezpečně dovedla. Když Halef uložil vše, co nebral s sebou, vystoupili jsme. Zář ohně byla i odtud patrná, ale jen proto, poněvadž jsme o ohni věděli. “Musíš jít asi půl hodiny, než tam dojdeš,” řekl jsem; “na zpáteční cestě si už můžeš pospíšit. Celkem počítám nejvýš půl druhé hodiny. Nejvýš! Rozumíš? Je nutné, abychom byli u zřícenin dříve, než tam dojdou Peršané, a proto tato doba je až dost dlouhá. Delší lhůtu ti nemohu povolit.” “Nepotřebuji ani tolik.”

“Nevím. Při připližování musíš jednat opatrně, a to vyžaduje čas. A chvíli tam musíš také zůstat, ačkoli ti výslovně zakazuji, aby ses odvažoval tak blízko, až bys slyšel, co si povídají. Pro tebe je to nebezpečné.” “Proč? Jsem

přesvědčen, že dokážu tolik co ty.” “Poslyš, nechtěj v posledním okamžiku, abych ti zakázal odejít. Znáš mé obavy a přece jevíš takovou sebedůvěru, že se věru rozpakuji!” “Ó, sídi, jak těžké je s tebou vycházet. Co ještě budeš ode vyžadovat!” “Nemnoho. Slibuješ mi, že budeš tak opatrný, jak si přeji?” “Ano.” “Půjdeš k těm lidem jen tak daleko, co bys je mohl spočítat?” “Ano.” “A nebudeš se snažit vyslechnout je?” Ne ” “ne. “Navrátíš se potom hned?” “Ano.” “Nepustíš se s nimi ani do hádky ani do boje?” Ne ” “ne. “A uprchneš ihned, jakmile bys byl zpozorován? ” “To se rozumí.” “Nalezneš pak toto místo rychle?” “Sídi, řekl jsem, že nejsem chlapec! Mohu snad už jít?” “Můžeš. Ještě však krátce pravím: přinutil jsi mne, abych tě vyslal na zvědy; dělám to nerad, poněvadž netuším z toho nic dobrého a právě teď máme podniknout záležitost velic
e důležitou. Nebudeš-li opatrný a upadneš-li vlastní vinou do zlého postavení, které by provedení našich záměrů zdrželo nebo učinilo nemožným, tedy jsi u mne ztratil navždy důvěru a nikdy ti

nesvěřím podobný úkol!” “Sídi, co si o mně myslíš, že můžeš se mnou tak mluvit. Kdyby to slyšela Hanneh, perla všech skvostů na zemi i ve vodách, musela by mě považovat za školáka, ačkoli je přesvědčena, že dokáži tolik, jako každý muž a hrdina. Jdu a jistě se šťastné navrátím. Alláh buď s tebou!” “Přeji si, aby byl raději s tebou!” odpověděl jsem – pak jeho kroky zanikly. Jsou chyby, které člověk teprve později pozná, a jsou chyby, jež tuší hned. K takovým náležela i má dnešní. Jen Halef zmizel, již bych ho byl volal zpět, a dobře by bylo bývalo jemu i mně, kdybych to byl provedl. Ale měl jsem ho tak rád, že jsem ho nechtěl zarmoutit, a to tím méně, poněvadž už se vydal na cestu. Sestoupil jsem do nížiny a usedl u koní. Učiníme-li něco, čeho jsme se měli vystříhat, vznikne v nás pocit nevolnosti a ten tíží nejen duši, ale působí i na tělo; aspoň u mne to tak bývá. Když jsem teď t
iše seděl na dně náhonu, bylo mi, jako bych byl snědl něco ošklivého. Lékaři tvrdí, že duševní nevolnost se u člověka projevuje fyzicky na tom místě jeho těla, které jmenují plexus solária: neznám učený výklad tohoto zjevu, to však

mohu potvrdit, že nepříjemný pocit způsobený očekáváním něčeho nemilého, vždy pociťuji tam, kde má sídlo solar plexus. Tak i nyní dávaly mi mé nervy najevo svou nespokojenost, a žádnými rozumnými úvahami jsem jim nemohl dokázat, že se mýlí. Slovem: byl jsem sám se sebou velmi nespokojen. Seděl jsem čtvrt hodiny, půl i celou hodinu. Vystoupil jsem opět nahoru a usedl jsem. Tam oheň dosud hořel, jak záře svědčila. Kdyby byl Halef objeven, byli by nepochybně oheň uhasili. Tato myšlenka mě uklidnila. Prošlo však opět půl hodiny a pak ještě čtvrt, aniž se vracel. Ukončil snad šťastně pozorování a nyní nemohl nalézt místo, kde jsem ho očekával? Věděl jsem přece, že Halef má velice dobrou místní paměť! Když minulo znovu půl hodiny, považoval jsem za svou povinnost, abych se po něm ohlédl. Nezbývalo mi, než vydat se směrem k ohni. Hledat ho jinde, nebo snad dokonce na něj volat, bylo by jen pokračováním chyby
, která se už stala. Ovšem, musel jsem nyní jednat ještě opatrněji, než jak jsem radil jemu, neboť byl-li zpozorován, nebo snad i polapen, a to nejspíše lidmi Sefirovými, z nichž ho někdo poznal, museli si pomyslet, že jsem nepochybně také nablízku, což by mělo za následek, že by hledali i mě. Především jsem se musel podle možnosti postarat, aby koně byli v bezpečí. Dalo se předpokládat, že je v noci nenajdou; ovšem bylo možné, kdybych se z jakékoliv příčiny do rána nevrátil, že bychom snadno přišli o drahocenná zvířata, a nejen o ně, ale i o své zbraně. Samo sebou se rozumělo, že teď zbraně nevezmu s sebou. Přihodilo-li se Halefovi neštěstí, kráčel jsem vstříc nejistotě, jíž jsem nesměl vydat v šanc svůj nejlepší majetek. Při velké ceně, jakou měli pro nás koně i ostatní předměty, nemohlo by nás, tak jsem se domníval, nic, rozhodně nic zdržet, abychom se sem včas nevrátili. Sešel jsem tedy opět
dolů, zabalil jsem do pokrývek vše, co jsem nemohl vzít s sebou, otěžemi jsem přivázal koně ke kolíkům zatlučeným do země; ze

zbraní jsem si ponechal jen nůž za pasem. Potom jsem polaskal hřebce a když jsem zavolal na ně známým “áwá/137” mohl jsem být jist, že se až do našeho návratu zachovají úplně klidně, že se však každému cizinci budou bránit zuby i kopyty. Vydal jsem se pak na cestu, která se mi mohla stát velmi nebezpečnou. Nemohl jsem ovšem určitě říci, jací lidé jsou u tohoto ohně; jsou však myšlenky, které působí hned tak přesvědčivě, že člověk nemůže mít o jejich správnosti pochybnosti. Nazývejme je vnuknutím nebo jinak; jsou to depeše o nastalých a nepochybných událostech a člověk je přijme a drží se jich jako svaté pravdy. Zkusil jsem to na sobě nejednou a nikdy mne nezklamala víra k těmto, abych tak řekl, inspiracím. Tak tomu bylo i nyní, zrovna jako bych měl důkazy, že tu jde o Sefirův úkryt a že spatřím ne-li osobně Sefira, tedy aspoň jeho společníky. Byl jsem přesvědčen o vážnosti nebezpečí, jemuž kr
áčím vstříc, a docela se stejným přesvědčením jsem tušil, že se mne sice mohou zmocnit, ale 137Buď zticha.

ne mne přemoci. To byla také příčina, že jsem se s poměrně malým váháním odloučil od koní a zbraní, jinak pro nás nenahraditelných. Záře přibývalo, jak jsem se blížil k ohni. Kráčel jsem přímo k němu a byl bych Halefa jistě spatřil, kdyby směřoval nazpět ke mně. Sehnut, šel jsem co možná potichu; při tom jsem dával pozor nalevo i napravo, abych ho uslyšel, kdyby se byl na cestě odchýlil od přímého směru; ale všechna má pozornost zůstala bez výsledku. Když jsem měl urazit ještě asi sto kroků, lezl jsem dál po čtyřech, ale trochu stranou, poněvadž mi opatrnost kázala, abych nepřišel bezprostředně k cíli; chtěl jsem si jej nejdříve prohlédnout z takového místa, které by mi poskytovalo osobní bezpečnost. Dosáhl jsem vysokého břehu a spatřil jsem konečně hladinu veletoku pod sebou a slyšel tichý šumot řeky, nepřerušovaný žádným silnějším zvukem. Podivné! Měl jsem starost o přítele a přišel
jsem sem, abych po něm pátral, a přece má pozornost nesměřovala tam, kde bych ho měl hledat, totiž k ohni, nýbrž na vlny z levé strany se sem valící, jejichž tmavá plocha jako by byla obestřena jemňounkou sítí, měkkou, světélkující a stále se pohybující. Toto tajuplné pableskování poutalo můj zrak hezkou chvíli. Nebyl to Eufrat, jaký jsme viděli ve dne a přes který jsme nedávno přepluli, ale bytost živoucí, tajuplná, hadovitá, která z ráje vyhnána vlekla tudy své nečlánkované a nekonečné tělo v němé strasti – nezanikající doklad neúprosné spravedlnosti Toho, jenž nebude posmíván. Zde na této řece naplnil se boží soud, o němž praví žalmista138: “Při fekách babylónských jsme sedávali a plaká-vali, vzpomínajíce na Sión. Na vrboví v té zemi zavěšovali jsme kytary své. A když se tam dotazovali nás ti, kteří nás zajali, na slova písně, fikajíce: Zpívejte nám některou píseň siónskou! odpovíd
ali jsme: Kterakž bychom měli zpívat píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?” Snad na stejném místě, na němž jsem ležel, seděli kdysi ti nebožáci a hleděli toužebně do vln, jež přicházely z výšin, jimiž vedla cesta do Palestiny. A když zde v osamělém ústraní dozpívali své stesky, vsedli do kocábek ze sítí, aby se přeplavili na levý břeh, kde měli nízké chatrče z cihel a hlíny. Byla to stejná řeka jako kdysi, a dole na vodě, napravo ode mne spočívalo plavidlo ze sítí, stejného tvaru, jaký měla eufratská plavidla už za starodávna. Byl to tvar okrouhlý a málo vydutý, jako velká, lehce plovoucí mísa. Zmíněné plavidlo bylo napůl ukryto hustým tamaryškovým křovím, které bujelo téměř neproniknutelné podél břehu. Bylo vidět jen jediné místo neza-rostlé křovím; tam hořel oheň, u něhož jsem zpozoroval pouze jediného muže. Druhý seděl blízko vody, byl k ní obrácen bez pohnutí; lovil ryby. Byl to pravý
obrázek míru; kde byla nějaká stopa po nebezpečí, jež by mi hrozilo? Byl jsem na místě, o němž mi řekli, že tu duchové zabitých za noci ””Žalm 137 (136).

straší? Nebo snad byli oba tito mužové docela nevinní rybáři, kteří potmě a v chladu lovili, aby svou kořist ráno v Hillé zpeněžili? Příčilo se mi, abych je považoval za tak neškodné, jak vypadali. Veslovat dvě hodiny proti proudu v kocábce ze sítí, otáčející se kolem své osy, to není práce, kterou člověk podnikne, aby rybařil, zvlášť nelze-li říci, že jeho námaha bude či nebude mít dobrý výsledek. Však zrovna i tato poklidná situace mě posilovala v mé nedůvěře; zdála se mi příliš strojená. Doznal jsem si, že – jak se říká – něco v tom vězí, a byl bych ty dva lidi ponechal klidně a bez vyrušení jejich zaměstnání, kdybych byl přišel z jiné příčiny a ne k vůli Halefovi. Musel jsem se dozvědět, proč se nevrátil, a to jsem se mohl dovědět jedině zde. Kdo ví, co se mu přihodilo, co s ním udělali. Každá minuta mohla být drahocenná, a tak jsem tu nesměl vleže a nečinně čekat, chytí-li tento mu
ž rybu nebo ne. Něco jsem musel podniknout, ale co? Nejprve mi záleželo na tom, abych se přesvědčil, jsou-li zde tyto osoby, jak se podle všeho zdálo, samotné, i rozhodl jsem se, že polezu podél vysokého břehu, abych zjistil, neskrýyá-li se někdo dole v křovinách. Lezl jsem velmi zvolna a obezřetně. Uplynulo jistě více než čtvrt hodiny, než jsem přelezl náhorní planinku tak daleko, jak dole křoviny sahaly. Tam jsem zas ulehl a uvažoval. Až dosud jsem neshledal nic nápadného ani zrakem ani sluchem. Byl-li zde někdo ukryt, mohl být jen dole v křoví; musel jsem se vydat tam; byla to práce zrovna tak nesnadná jako nebezpečná – nesnadná, poněvadž honí díl svahu sestával z hlubokého a sypkého písku, s nímž bych se byl jisté svezl dolů, poněvadž mě nemohl udržet, a byla to práce proto nebezpečná, poněvadž mé musel spatřit každý, kdo byl dole, když bych shora slézal. Svého cíle jsem mohl dosáhnout, kdybych byl postupov
al jako dosud, potom slezl k vodě a pak vedle ní se opět plížil nahoru; tak bych byl nepřišel se svahu, zář ohně by na mne nedopadala a nebyl bych patrně ani zpozorován. Ale to vyžadovalo čas, mnohem více času, než kolik bych ho byl mohl obětovat těmto vedlejším a snad i zbytečným přípravám. Snad se po svahu dostanu nepozorované dolů, snad byl svah pevnější, než jsem předpokládal, poněvadž na něm byla temnější místa, která jsem považoval za kameny nebo něco podobného, pevnějšího než písek, od něhož se tmavším zabarvením odrážela. Zrovna přede mnou, zcela blízko, jsem zpozoroval dvě podobná místa a dále stranou nová tři. Když jsem však uvážil veškeré okolnosti, usoudil jsem, že bude lépe, rozhodnu-li se k zmíněné zacházce, a proto jsem se plazil pomalu dále. Tak se stalo, že jsem v několika okamžicích dosáhl obou tmavých bodů ležících nablízku. Chtěl jsem se plížit vedle nich dál, ale zastavi
l jsem se, neboť se najednou začaly pohybovat! Uvedl jsem snad ty kameny sám do pohybu svou vahou, přenesenou na ně svahovým pískem? Ne – vždyť to vůbec nebyly kameny. Z písku se pojednou vynořilo čtvero rukou, popadly mne za krk, za ramena i tělo, kde se dalo. Kdosi zakřičel:

“Lahaun, lahaun, ta ridžal! Sem, sem pospěšte, mužové! Máme ho; držte ho pevně, hodně pevně!” , Nemohu napsat, že bych se byl zalekl; zvykl jsem si na podobná překvapení, ale tato mrzutá věc se odehrála tak rychle, že mi nezbyla jediná vteřina na obranu. I když můj krk i má ramena byly v pevném objetí, snažil jsem se vyskočit a vskutku se mi podařilo vytrhnout se jednomu z útočníků; po druhém jsem sáhl; ale první z nich mi hodil v té chvíli do obličeje dvě

hrsti písku; bezděky jsem sáhl k očím, abych si rukama chránil svůj ohrožený zrak a tím pohybem jsem rázem ztratil výhodu před okamžikem dosaženou. Ztratil jsem možnost vidět a s ní i příležitost uniknout protivníkům; ostatně přiběhlo jich asi ještě víc, neboť jsem slyšel zmatený křik deseti či dvanácti různých hlasů. Byl jsem sevřen, znovu stržen k zemi, svázán a vlečen nejdříve po svahu, pak křovím až k ohni, kde mne hodili na zem jako pytel. Teď jsem na tom pěkně! Milý čtenáři, měl jsi snad už někdy oči tak plny písku, že by se do nich už ani zrníčko nevešlo? Ne? Já také ne, tehdy však těch zrnek bylo tolik, že to opravdu nebylo hezké. Netvrdím, že mi pouštní písek ohrozil zdraví, ale nepříjemné to bylo, nejvýš nepříjemné! A když je tak člověk ke všemu ještě spoután a nemá možnost otřít svědící víčka, jestliže nadto ví, že je obklopen lidmi, od nichž nesmí očekávat nic dobrho, nýbrž naopak to nejhorší, inu, to už věru není postavení hodné závisti. Není divu, že jsem hořce plakal. Jak se zachovám, o tom jsem nemusel dlouho přemýšlet. Zůstanu klidně ležet – řekl jsem si – a dám pozor, o čem budou hovořit. Oči ať si pláčí, ponechám volnost energické činnosti slzních žláz, aby si samy pomohly od písku. Jakmile se to stane a opět uvidím, nějak se už z té kaše dostanu. Tušil jsem, že budu asi poblíž Halefa, což pro mne nebylo zrovna uklidňující vědomí, neboť jsem ze zkušenosti věděl, že snadnější je pomoci sám sobě, než starat se ještě o druhého a být vázán. Co mi po tvářích tekly proudem slzy prosycené pískem, obrátil jsem pozornost k tomu, co se kolem mne povídalo. Neušlo mi jediné slovo, neboť nikoho nenapadlo ztlumit hlas, abych mu nerozuměl. “Jaký lov!” pravil jeden, v němž jsem podle řeči poznal Peder-i-Baharata. “Když jsme je dnes potkali, věřili jsme, že jedou do Bagdádu; domnívali jsme se, že unikli naší pomstě; a hle, oni nám

sami vběhli do rukou!” “Alláh nás miluje; buď mu chvála a dík!” dodal jiný hlas – byl to hlas Aftabův, průvodce Peder-i-Baharata. ,jTen pes se však nehýbe, jak vidím. Snad není mrtev?” “Mrtev? Co si myslíš! Když jsme ho sem táhli, narazil asi hlavou o zemi; omdlel, ačkoli je tu všude jen měkký písek. Není divu. Takoví slídilové jsou zpravidla

hubou velcí siláci, jinak však snesou málo. Počkáme až se vzpamatuje, pak ať se přizná, co zde hledali.” “Nehledali nic,” řekl třetí hlas, v němž jsem poznal milý přízvuk počestného

khandžiho z Hillé. “Přišli sem náhodou, vím to. Je zhola nemožné, aby věděli o našem úkrytu a plánech.” “Pravíš nemožné!” hučel Peder. “Skoro myslím, že nemožné. A jen proto asi jsme nedostali z prokletého šejka Haddedihnů ani slova. Přineste ho sem z náplavu! Potěší se, až uvidí svého slavného a milovaného emíra z Frankistanu podřimovat v našem náručí.” Slyšel jsem, jak někteří lidé odcházejí; jeden z těch, kdo zůstali, a jehož jsem neslyšel mluvit, poznamenal: “Očekávám, že se teď oběma dostane řádného trestu, jemuž se dosud vyhnuli svým útěkem z mehkeme. Při nejmenším podezření je nutno je ubičovat k smrti!” Byl to Ghasai, který se nám vydával v Hillé za Solaiba. Sešli se zde všichni naši milí přátelé a známí. “Nestarej se!” uklidnil ho Peder. “Budou bičováni, ano, ale tak pomalu, aby to vydrželi celé měsíce. Začal bych s tím hned; ale víš přece, jak nadmíru přís
ně se Sefir dívá na podobné samovolné činy. Netrpí nám samostatnost a stíhá každý přestupek našich zákonů velmi kruté.” “Opravdu, v tom zachází trochu daleko, nezdá se ti?” “Nemyslím, neboť se tak udrží kázeň a pořádek. Sdružení by snad mohlo někoho nežádoucího zbavit členství; ale u nás to nestačí, protože vyloučený člen by nás zradil úřadům; jen jeho smrt nám dává jistotu a bezpečí. Je nařízeno, že ani kapsy nesmíme zajatcům prohledat, Sefir musí být prvním, kdo do nich sáhne. Stačí však, víme-li, že neměli s sebou jiné zbraně než nože, a ty jsme jim vzali.” Co jsem slyšel, mi bylo nadmíru vhod. Při bedlivém hledání by byli nalezli sillanské prsteny, které jsem odebral Otci koření a jeho průvodcům. “Což potrestá-li je Sefir mírněji, než si přejeme?” reptal Ghasai. “Toho se neboj! Tito dva chlapi mají u něho vroubek, a já budu mít první a nejdůležitější slovo, až used
neme k soudu nad nimi. To dokonale stačí. Před chvílí jsi naříkal na přísnost našich zákonů, ale neprávem, uvidíš, že ti budou plně vyhovovat, až požádáme smrt pro tyto dva. Budeme hlasovat. Ticho tečí! Přinášejí toho cvrčka. Pokusím se od něho vyzvědět, kde jsou jejich koně a jejich náklad.” Přinášeli tedy hadži Halefa a položili ho vedle mne. Byl rovněž spoután, měl asi roubík v ústech, aby nemohl mluvit ani volat, jinak by ho jistě napadlo, aby mne varoval. “Uvolněte mu ústa, aby mohl odpovídat na mé otázky!!” poručil Peder. Poslechli a pak Otec koření pravil škodolibě: “Jak vidíš, měl jsem pravdu. Tady leží; chytili jsme ho!” “Je mrtev?” tázal se Halef. “Ještě ne. Pozbyl jen vědomí. Jakmile se vzpamatuje, dostanete baštonádu, až vám kosti z masa vylezou.”

“To mne nesmírně těší!” zasmál se krátce Halef. “Máte to znamenitě zařízeno, ony totiž ty rány budou bolet vás!” “Co žvaníš? Pozbyl jsi smyslů?” “Já mám svých pět hezky pohromadě! Zacpali jste mi sice ústa, nikoli však uši, a byli jste tak chytří, že jste tu své rozumy vykládali hezky hlasitě, abych všecko slyšel. Bez vůle Sefirovy nesmíte nám ani sáhnout do kapes, natož nás bít, to ti povídám!” “Pse! Ukáži ti to hned a spráskám tě, až z tebe krev vystříkne, neodpovíš-li okamžitě na otázky, které ti položím. Poslouchej, co chci vědět! Proč jste nejeli do Bagdádu?” “Protože jsme tam nejeli.” “A kam jste jeli?” “Do Burdž Avainehu.” “To místo leží na jižním okraji zřícenin, vy jste však jeli k severu na Bagdád. Lžeš tedy!” “Alláh opatruj tvůj rozum! Zdá se, že patříš k nešťastníkům, jejichž mozek není v pořádku a kteří proto v nejdokonalejším souladu a pra
vdě spatřují nesoulad a lež.” “Tvůj mozek je v nepořádku, nikoli můj. Mluv a vysvětli mi to!” Přiznám se, že jsem byl na Halefovo vysvětlení zvědav. Znal jsem malého hadži; v činech byl sice rychlý a nerozvážný, jinak však nepostrádal chytrost a vtip, v řeči se nedal přelstít skoro nikdy. Proč zrovna obrátil řeč na zříceninu Burdž Avaineh, bylo mi hádankou; že se však dobře vymluví a přitom nic neprozradí, tím jsem si byl jist. Odvětil: “Protože pochybuješ o spořádanosti mého rozumu, dokáži ti, že na něm není vada ani kaz. Můj eífendi je z těch nadmíru důležitých a učených pánů, kteří rádi prohledávají staré trosky, aby z nich vykopali památky dávných časů. Přišel sem a chce tady pátrat. Jeli jsme proto do Burdž Avainehu, byli jsme však na Birs Nimrudu zajati a dopraveni do Hillé. Tamodtud jsme unikli, ale přesto se nevzdal můj effendi úmyslu kopat v Burdž Avainehu. Tvářili jsme se, že c
hceme do Bagdádu, jeli jsme však jen ke khanu Nasrijé. Zpět do Hillé a přes tamní most jsme ovšem

nesměli; odbočili jsme tedy k Eufratu, přeplavili jsme jej a utábořili se pak, abychom se důkladně vyspali. Než jsme zavřeli oči, spatřili jsme záři tohoto ohně a já jsem se vydal zjistit, kdo oheň zanítil. Když jsem dospěl sem nahoru, ujel pode mnou písek a sjel jsem rovnou mezi vás. Zajali jste mne. Mám mluvit dál? Paprsky tvé nepřekonatelné moudrosti ti vysvětlí, že můj effendi byl zvědav, proč jsem se k němu nevrátil; šel, aby se po mně poohlédl, a byl vámi uvítán stejně jako já. A teď mi řekni, shledáváš-li v mém mozku nebo v našich činech ještě nějaký nesoulad?” Halef hovořil tak

klidně a přesvědčivě, že jsem se nedivil, když Peder odtušil: “Hm. Vysvětlil jsi mi to celkem dostatečně. Kde jste však chtěli spát? Pověz mi to, abychom mohli přivést vaše koně.”

“Naše koně? Ti zde nejsou.” “Že ne?” zněla nedůvěřivě otázka. Ne ” “INC. “Kde je máte?” “Zůstali v khanu Nasrijé, jsou tam v opatrování.” “A vaše zbraně? ” “Rovněž tam. To je přece samozřejmé!” “Tak? To nechápu.” “Že ne?

Vskutku ne? Tvůj mozek a nikoli můj jest, jak patrno, v nepořádku. Byli jsem nevinně zatčeni a předvedeni před mehkeme; uprchlí jsme; pronásledují a hledají nás – byli jsme nuceni přeplavat Eufrat, jehož voda by byla náš majetek poškodila, ne-li docela zničila. A ty přes tyto důvody a fakta nechápeš, že jsme s sebou nic nevzali?” “Domnívám se, že byste byli koně i zbraně v Burdž Avainehu potřebovali.” “Ovšem, potřebujeme je a také je dostaneme. Očekáváme totiž ještě jednoho effendiho, který za námi dojde s několika sluhy a průvodčími ve dvou dnech. Zastaví se v khanu Nasrijé, khandži mu vydá všechny naše věci a on nám je přinese, aniž je Eufrat zmokří, aniž je sandžaki v Hillé zabaví jako náš majetek. Nechápeš-li ještě něco, jen mi řekni. Ujmu se velmi ochotně omezené jasnosti tvého rozumu.” Musím opravdu doznat, že jsem měl ze svého malého chytráckého Halefa radost. Důvody a vysvětlení jím přednesené byly při

přesvědčivosti, s níž je pronášel, znamenité.. Lepší ani být nemohly. Peder byl patrně pevně přesvědčen, že se dověděl pravdu, neboť poznamenal: “Urážky svého rozumu vyúčtuji s tebou později, v této chvíli jsem naladěn milostivě, neboť jsi uposlechl mého rozkazu a podal jsi žádané vysvětlení. Odměnou za tvou poslušnost ti řeknu, že všechna vaše opatrnost, s níž jste ponechali svůj majetek v khanu Nasrijé, byla zbytečná. Dostaneme všechno, co jste tam zanechali.” “Chceš, abych se ti vysmál?” tázal se Halef. “Nevyvyšuj se příliš nad mou povolnost! Všechno, co činím nebo pravím, činím a říkám proto, poněvadž se mi to líbí, nikoli však z poslušnosti k tobě nebo k jiným lidem. Effendi, jehož očekáváme, si dá pozor, aby jste z něho nevylákali to, co nám má odevzdat v Burdž Avaineh!” “Hovoříš jako nezkušený slepý chlapec, který nevidí, co je před ním. Nepřijdete vůbec do Burdž Avai
neh, zato tam budeme my a uvítáme ho tak, že ho již nikdy nenapadne, aby pravověrné obyvatelstvo zdejší krajiny urážel svou přítomností. Kdo jednou viděl takové zbraně a koně, jako máte vy, nedá si je ujít.” “Z toho, co slyším, usuzuji, že tě musím připočíst k onomu druhu lidí, jež nazýváme zloději nebo loupežníky!” “Ano, jen to učiň a nerozpakuj se,” smál se Peder. “Vždyť nemáš vůbec

potuchy o našem – – hleďme, Frank se hýbe! Jeho ztracená dušička se navrátila, aby se od nás dověděla, jak ji pošleme do pekla!” Mé oči nebyly dosud prosty písku, ale mohl jsem je již aspoň chvílemi otevřít a proto jsem soudil, že bude dobře dát najevo známky života. Když to Otec koření zpozoroval, rozhrábl oheň, aby v jeho záři mohl dobře pozorovat můj obličej. Posměšně mě oslovil: “Pozdravuji tě, hrdino cihel, které chcete vykopávat v Burdž Avaineh. Tvé probuzení potěšuje mou duši a mírní bolest, která mne jala, když jsi tu ležel jako mrtvola. Jsem naplněn vroucí tužbou odplatit vám zde na Eufratu přátelství, které jste nám projevili na Tigridu. Budu blažen, až bičem vniknu do hlubin tvého těla a zaslechnu řev úzkosti, s nímž pojedete do pekel!” Mlčet na takové oslovení by bylo známkou bázně, proto jsem se v odpověď jen krátce, opovržlivě zasmál. “Nesměj se, pse!” rozkřikl se hněvivě. Jak se zdá, nevíš ještě, kde a u koho jsi. Otevři oči a pohleď na mne! Znáš mne?” Přelétl jsem ho pohledem a znovu jsem se zasmál. “Alláh tě spal! Poznal jsi mne a směješ se? Povídám ti, že tvá veselost se promění velmi brzy v nářek zoufalství. Povím ti hned, jaký osud tě očekává.” “Svůj osud ovšem neznám, neboť je v rukou Alláhových, tvůj však znám tím lépe, protože jej budu určovat já,” odvětil jsem. “Slyšíte jeho řeč? Když jste ho sem vlekli, brousil hlavou o zem a prokletý obsah jeho mozku se pomíchal. Chlap se zbláznil, úplně se zbláznil; potvrzují to zmatená slova, vycházející z jeho úst. Jaká škoda, jaký žal!

Teď nemá ani rozum a cit, aby pochopil nekonečnost lásky, s níž se budu starat o jeho štěstí a spokojenost. Slyšte – -!” Od řeky zaznělo písknutí, druhé a potom třetí. Všichni, kromě Halefa a mne, vyskočili: “Přicházejí,” řekl Peder. “Už jsou tady – bohužel! S jakou chutí bych byl těm oběma ničemům vylíčil muka, jimiž je obšťastníme! Škoda, musíme je teď odeslat pryč, mělký průplav nás nutí, abychom rozdělili keleky a vyložili rakve. Do rána musí být zboží v machzanv133, proto nesmíme práci odkládat ani na okamžik. Posel, který zpraví Sefira, vyrazí ihned. Půjde s ním ještě jeden a vezmou s sebou tyto zajatce.” Po těch chvatně pronesených slovech šel k vodě a rovněž třikrát zapískal. Znamení bylo opakováno a vbrzku připlulo ke břehu několik dlouhých, těžce naložených prámů. Plavci je hned upevnili ke břehu.

Protože všichni hleděli pouze na ně a nás si nevšímali, domníval se Halef, že přišla chvíle, abychom se dorozuměli. Řekl: “Nemohu za to, sídi! Nejsem vinen, bylo to psáno v knize osudu, že nás zajmou. Pokládáš za možné, že budeme svobodní?” ‘““Skladiště.

“Ano, budeš-li mlčet. Nesmí nám ujít ani slovo. Uslyšíme možná věci, jež nám prospějí.” “To nevím. Budou asi příliš chytří, než aby něco řekli, čeho bychom mohli využít.” “Nedovíme-li se nic přímo, zaslechneme přece bezděčné poznámky, které, porozumíme-li jim správně, nám poskytnou látku k příznivým závěrům. Nemluv teď! A osloví-li nás Peder, přenech odpověď mně, neboť v našem postavení může mít nejmenší výraz největší význam.” Jakmile přistálo první plavidlo, vyskočil z něho muž a pravil Pederovi: “Ty sám jsi zde? To je dobré znamení. Všecko se tedy daří podle přání?” “Ano. První oddíl doplul včera šťastně a náklad byl správně uložen. Bude-me-li hotovi do rozednění, bude i o vaše zboží postaráno. S prací se započne ihned!” “Kdo to tam leží? Dva lidé! A spoutaní? Byli nám nebezpeční?” “Ano; je to džaur a sunnita, jež pošleme do džehennyiw. Povím ti
všecko později; teď není kdy. Budou dopraveni k Sefirovi, který je zatím, než uklidíme náklad, zavře do nimrudského zyndanu141.” Muž, který vystoupil z lodi, se znovu obrátil k prámu. Peder pokynul dvěma mužům a mluvil s nimi tak tiše, že jsem nic neslyšel; jeho pohledy a posunky mi byly důkazem, že rozkazy, jež jim dával, se týkaly našich osob. Potom k nám přistoupil, kopl do mne a pravil: “Zatím se s vámi musím rozloučit; ale proto se nedomnívej, že vám to poskytne nejmenší naděje! Přijdu za vámi a pak spolu zúčtujeme. Není tak hrozných slov, která by stačila vypsat, co s vámi provedeme. Ďábel buď vám strážcem, než se opět shledáme.” “Ďábel s námi jistě smýšlí lépe než ty,” zasmál jsem se. “Hrozíš mi-snad, prašivá psí kůže?” “Co říkám, není prázdná hrozba. Nikoli ty s námi, ale my s tebou budeme účtovat, odvážíš-li se nám ještě na oči. Kliď se!” Zaklel, kopl mne ještě je
dnou a pokynul svým lidem. Popadli nás a donesli do plavidla, kde nás hodili vedle sebe. Oba mužové, kterým před tím Peder udělil své rozkazy, vstoupili k nám, odvázali plavidlo od břehu a chopili se vesel, aby odrazili.

Plavidlo se dalo do pohybu. ““Peklo. 141 Vězení. Kapitola osmá CESTOU DIKOBRAZŮ

Hustě propletené okraje prámu byly tak vysoké, že jsme přes ně neviděli. Spatřili jsme nad sebou kousek oblohy, víc nic. Lehké plavidlo se pohybovalo s jemnou pravidelností; bylo patrno, že naši strážci mistrně ovládají tento košík ze sítiny. Nevšímali si nás a pracovali plnou parou. Byli jsme spoutáni; proto soudili, že není třeba zvláštní ostražitosti. Minula chvíle; Halef se mi přiklonil k uchu a řekl: “Smím již mluvit, sídi?” “Ano,” odvětil jsem rovněž tiše. “Hněváš se na mne?” “Jako lev!” “To uklidňuje mé srdce, neboť jsem se dosud nesetkal se lvem, který by řekl, že se na mne hněvá. Opakuji ti pouze, že nemám nejmenší vinu. Přišlo to tak nenadále. Pojednou písek v svém nerozumu pode mnou povolil, ztratil jsem rovnováhu a nejdříve nohama, potom celým tělem jsem sletěl do hlubiny. Ujišťuji tě, že Peršané, nebo kdo to je, byli v prvém okamžiku stejné překvapeni jako já!” “Nemohl j
si toho využít?” “Jakpak?” “Nu, vyskočit a uprchnout?” “Sídi, jaké ty máš někdy zvláštní nápady? Za prvé, kismet to zařídil tak, že pád je vždy rychlejší než skok na nohy, což jsi jistě sám už zažil. Za druhé byla má cesta k nim delší než jejich ke mně, neboť mohli zůstat klidně sedět a pohodlně na mně dosáhli. A také za čtvrté: mé překvapení trvalo déle než jejich. Vždyť ty nic nevíš! Ležel jsem zasypán celou hromadou písku, oni však ne. Za páté měl jsem k útěku jen dvě nohy, oni však dohromady měli dvacet rukou, jimiž mne popadli. Za šesté – -” “Mlč už, jinak nebudeš hotov do rána!” přerušil jsem ho. “Tušil jsem, že

to špatně dopadne. Došlo k tomu, čeho jsem se obával. Měl jsem jít sám a neposílat tebe. Nebyl jsi dost opatrný!” “Sídi, nezlob se na mne, nýbrž na sebe! Zachoval jsem se tak, jak jsi žádal, ty však ne tak, jak bych si já přál!” “Jak to míníš?” “Přál sis, abych byl opatrný, a to jsem učinil. Že svah byl neopatrný a svezl se tam, kam vůbec nepatří, musíš vytknout jemu a ne mně. Potom, když mne chytili a já tušil, že přijdeš za mnou, přál jsem si zplna srdce, aby ses nedal zajmout. Vyhověl jsi tomuto mému přání?” “Hm-nikoli!” “Dobrá! Nahlížíš tedy, že se musíš zlobit na sebe a ne na mne? Proto nehubuj!” Bylo mi do smíchu. Chytrák Halef svedl všecko na mne a mluvil tak diplomaticky, že bylo přímo nemožné mu odporovat. A aby odvrátil případnou další mou výčitku, dodal: “Domnívali se, že jsi bez vědomí; tys však nebyl?” Ne’” “INC. “Slyšel jsi tedy, co jsem řekl Pederovi?” “An
o.” “Pověz mi upřímně, řekl jsem to dobře?” “Znamenitě!” “Tak vidíš. Toto tvé doznání je pro mne obšťastňujícím svědectvím, že krátkost rného chápání je rovnocenná délce tvého rozumu. Jsme tedy naprosto stejní a v našem zarmucujícím, Peršany obstaraném postavení jsme se vzájemně vyrovnali. Můžeme se tedy v přátelské svornosti věnovat hlavní věci: myslíš, že se nám podaří dostat se na svobodu?” “Jistě!” “Kdy? Kde? Jak?” “Tážeš se najednou trochu mnoho. Vyčkáme, co se stane.” “Budeme vydáni Sefirovi?” “To jistě.” “Co s námi učiní?” “Uvězní nás, jak jsi slyšel od Pedera, v nimrudském zyndanu.” “Tušíš, jaké to bude vězení?” “Soudím, že to bude podzemní prostor v Birs Nimrudu, kde vězel náš bagdádský bimbaši.” “Alláh! Jak přicházíš na tu myšlenku?” “Mámrůzné důvody. Nemohu je teď obšírně vykládat.” “Doufáš, že se z toho prostoru d
ostaneme ven?” “Jsem o tom skoro přesvědčen, jen je mi neznámo, je-li cesta, kterou míním, schůdná i pro lidi. Ať se stane cokoli, musíme si přát, abychom nebyli rozděleni.”

“To je správné a proto nepřipustím v žádném případě naše odloučení.” “Jak toho dosáhneš?” “Teď ještě nevím; ale v pravém okamžiku mě již něco napadne.” “Nic, docela nic tě nenapadne! Budou-li nás chtít rozdělit, udělají to a my tomu nezabráníme. Že se osvobodíme, o tom nepochybuji; nesmí to však trvat dlouho kvůli našim koním. Ohledejme především svá pouta. Máš volné prsty?” “Ano.” “Mně bohužel svázali ruce na zádech. Otočím se. Pokus se, můžeš-li mi je uvolnit!” Obrátil jsem se tak, že jsem ležel k němu, a cítil jsem, jak horlivé pracuje na pevně zavázaných uzlech, přesto, že měl spoutané ruce. Trvalo hezky dlouho, skorém čtvrt hodiny, než jsem zpozoroval uvolnění. Pomáhal jsem mu při tom otáčením rukou a napínáním řemenů; podařilo mi nejdříve osvobodit si pravici, levici však ještě ne, neboť z opatrnosti mi pouta uvázali na každé zápěstí zvlášť a provlékli pak
provaz dvakrát pod opaskem. Uvolnění pravé ruky vyžadovalo značnou námahu, a poslední osvobozující trhnutí pocítilo i lehké plavidlo, které zakolísalo. “Co tam děláte?” rozkřikl se jeden z veslařů. “Ležte klidně nebo se převrhneme a pak se bídně utopíte!” Druhý byl bohužel uvážlivější; řekl: “Kdo ví, co provádějí. Jsou to zchytralí psi. Prohlédni jim pouta! Budu zatím veslovat sám!” Jakmile jsem to slyšel, byl jsem přesvědčen, že našel rozhodný okamžik. Ze mám ruku uvolněnou, musel chlapík zpozorovat. Co potom? Měl jsem se dát znovu spoutat? Ne! Ale pak dojde k boji a všichni spadneme do vody. Nestane-li se to, budou dva ozbrojení nepřátelé vždy v převaze. Zápasu jsem se tedy musel vyhnout. Zbýval mi jediný prostředek; útěk!

Spoutaný Halef však se mnou nemohl. Směl jsem ho opustit? Proč ne? Budu-li svobodný, prospěji mu více, než kdybych zůstal s ním v zajetí. Ovšem dával jsem v sázku život. Nohy jsem měl spoutány a levicí jsem visel na opasku. Při tom se dalo očekávat, že oba muži, ozbrojeni pistolemi, budou po mě střílet. Ať střílí. Rychle se ponořím, snad mne kulky nestihnou. Tedy k činu! Ty úvahy mi prolétly bleskem hlavou, takže jsem byl rozhodnut dříve, než se k nám veslař sehnul. Zašeptal jsem ještě Halefovi: “Buď klidný, přijdu pro tebe!” Pak jsem se vztyčil a vymrštil se přes okraj prámu. Vlny se nade mnou zavřely, přesto jsem ještě zaslechl dvojí výkřik. Svým skokem jsem ovšem vyvedl plavidlo z rovnováhy; kulatý koš se roztočil, oba veslaři museli především věnovat své úsilí tomu, aby jej ovládli. Tím jsem získal čas a z toho jsem vydatně těžil. Pluli jsme právě v ohybu řeky v blízkosti pravého břehu; musel
jsem k němu dospět co nejdříve. Pravá ruka mi k plavání stačila. Potopil jsem se a dosáhl

několika rázy potřebného směru. Vynořil jsem se teprve pak, až mi docházel dech. Spatřil jsem prám jako nezřetelný předmět asi na třicet kroků před sebou. Ponořil jsem se opět a opakoval jsem to několikrát, až jsem prám ztratil s očí, což znamenalo, že ani z prámu mne nemohou vidět. Pak jsem zůstal na hladině a dosáhl bez zvláštní námahy břehu; po celou tu dobu jsem slyšel zlostné řvaní obou eufratských pirátů. Seděl jsem u vody a vymotal se z pout. Protože jsem nebyl pronásledován, podařilo se mi to dost snadno. Zatáhl jsem za opasek, až se má levice, na něm vzadu upevněná, dostala dopředu, pak jsem ji pravicí odvázal. Jakmile jsem měl všech deset prstů volných, potřeboval jsem minutu, abych uvolnil uzly, svírající mé nohy. Konečně svobodný jsem mohl myslet na nejnutnější, a to bylo – vyhledat koně.

Pluh jsme asi čtvrt hodiny a přitom jsme sledovali záhyby řeky. Znal jsem je; neviděl jsem sice přes okraje plavidla, ale v jeho stěně bylo dost děr, kterými jsem mohl pozorovat okolí. Nešel jsem proto podél toku řeky, nýbrž kus cesty šikmo do kraje a pak směrem, který mě vedl přímo ke koním. Kdo měl za učitele v dálkovém běhu Vinnetoua a kdo tak hezky

svěží, mokrý a občerstvený vyšel z koupele jako teď já, tomu se nohy sotva země dotýkaly. Po dobré půlhodině jsem vpravo spatřil záři ohně a pak jsem dorazil k náhonu, v němž byli naši koně. Zvířata mne vítala veselým frkáním. Za dne by byli rzali radostí. Odpočívali tu zrovna tak, jak jsem je opustil; jejich poslušnost jsem odměnil laskáním; potom však museli vstát, poněvadž šlo o to, co nejdříve dorazit k Birs Nimrudu. Byl bych ovšem nejraději zajel k Peder-i- Baharatovi, abych ukázal jemu i jeho čeládce, jak dlouho jsem zůstal v zajetí; ale takové jednání by bylo bývalo vzhledem k našim úmyslům jen nesmyslnou chlubivostí. Halefův Barkh musel nést zbraně a ostatní věci, ben Rih nesl mne, a tak jsem jel koňmo do krajiny, z níž jsem právě přiběhl pěšky. Na události, jež mě očekávaly dole na Birs Nimrudu, jsem byl zvědav. Jak to provedu, záviselo jednak na místě, kam bude Halef dopraven, a také na okolno
stech, jaké tam najdu. Rozhodné jsem si však umínil, že se nikomu na světě nepodaří, aby se mne opět zmocnil. Ale tu člověk míní – – a je při tom myšlenkami tak chudičký, že se stane právě opak toho, o čem uvažoval zdánlivě logicky a na základě správných úsudků. Byl bych jel rád cvalem, ale nesměl jsem; bylo tu nemálo vyschlých průplavů, příkopů a jiných sníženin; nicméně jsem se dostal kupředu dost rychle, neboť už po třech čtvrtích hodiny jsem přeťal karavanní cestu, vedoucí do Kerbely. Pak jsem minul Támasii a později Telí Markeh a odbočil pak k Birs Nimrudu. Zde bych opět potřeboval místo, v němž by koně byli bezpečně umístěni. Včerejší úkryt, kde jsme zpozorovali stopy dikobrazů, byl znamenitý, ale byl už lidem známý; proto jsem ho nemohl znovu použít. Zato jsem si dobře všiml, třeba bezděky, jisté části troškového pole, když jsme v ranní době jeli s vojáky

do Hillé, a vzpomněl jsem si na jeden kout ve zdivu, o němž se mi zdálo, že by vyhovoval mému účelu. Jel jsem v tu stranu a podařilo se mi jej najít. Sestoupil jsem a prohlížel to místo zevrubněji; nemýlil jsem se, k mým záměrům se výborně hodilo. Umístil jsem tam koně, uvázal je ke kolíkům a nařídil jim, aby ulehli, což hned učinili. Nůž jsem už neměl, poněvadž mi jej vzal Peder; zato jsem vsunul do pouzdra dva revolvery. Všechno ostatní jsem nechal ležet u koní a vydal jsem se hledat Halefa. Podle mého odhadu zde musel být dříve než já, poněvadž můj útěk pobídl jeho průvodce k největšímu spěchu. Předpokládal jsem, že bývalým vězením bimbašiho je ten zyndan, do něhož nás hodlali dopravit a jehož vchod jsem znal a věděl jsem, kam zamířím svou pozornost – především na místo, na němž byly otvírány a spalovány rakve. Tam jsem se také vydal. Poněvadž jsem místo znal dokonale, nenaskytly se žádné ob
tíže, nicméně jsem dával úzkostlivě pozor, abych nebyl nikým viděn ani slyšen. Využil jsem každého koutu, každého výstupku, abych naslouchal dříve, než pokročím, a to vyžadovalo mnohem více času, než kolik jsem chtěl přiblížení věnovat.

Kolem vládlo hluboké ticho; i vzduch se zdál být tak nehybný, jako když před dvěma tisíci lety smrt rozprostřela svůj příkrov nad kdysi lehkovážným Babylónem. Došel jsem na místo, odkud jsem s Halefem poprvé pozoroval spalování mrtvol, a bezděky jsem tam stanul. Tu se vlevo z cihelných trosek ozval tlumený hlas: “Sídi!” Toto slovo mne přivábilo rychle na tu stranu. Podařilo se tedy Halefovi utéci, a čekal tu na mne, neboť věděl, že najisto přijdu a budu po něm pátrat? “Halefe, jsi to ty?” tázal jsem se. “Ano. Mluv tiše, a pojď sem, jinak tě zpozorují!” “Vystup z trosek!” vyzval jsem ho opatrně, abych se přesvědčil, zda je to on. “Nemohu k tobě! Rychle pojď sem! Jsou docela blízko, tam vzadu a také naproti, uvidí tě!” Vystoupil na okamžik ze svého úkrytu; byl to on, malý, hubený mužíček, v obleku mě dobře známém. Svá slova provázel chvatným máváním obou rukou; zajisté mi hrozilo nebezpečí. Op
atrně jsem přeběhl k němu a chtěl s ním zmizet ve spleti trosek. Tu však jsem byl uchopen a do hlavy jsem dostal ránu jako obrácenou sekerou.

Sklesl jsem k zemi jak bezvládný špalek. Kdyby jen člověk neměl tolik smělosti, aby předem určoval, co se má a co se nemá stát! To pravím teď, jak jsem to už řekl mnohokrát, a přece musím přiznat, že jsem se v svém životě, velmi rozmanitém a na příhody bohatém, právě této chyby dopustil stokrát, ať už jiné chyby nepočítám… Když jsem se opět vzpamatoval, ležel jsem v místnosti dlouhé a úzké, o málo vyšší než mužská postava; její zdivo se skládalo z cihel. Byla osvětlena hliněnou olejovou lampičkou, umístěnou ve výklenku, ale tak, že se dalo rozeznat pouze nejbližší okolí tohoto výklenku, v němž stálo ještě několik takových lampiček.

V jednom rohu, kam pronikalo mdlé světélko, jsem spatřil v podlaze, z níž byl odstraněn písek, otvor vedoucí do hloubky; vedle ležela vyňatá příklopová prkna a u nich rozličné nástroje a provazy. Napadlo mi hned, že jsem v síni, v níž ležel bagdádský bimbaši s tlustým Kepekem. Dostal jsem se do pasti, na štěstí do pasti známé, ačkoli jsem se předtím nikdy neoctl uvnitř Birs Nimrudu. Rozumí se, že to nebyl Halef, kdo mě k sobě volal. A kdybych to byl již sám nechápal, bylo by mi to bývalo očividně dokázáno, neboť ten, jenž se za Halefa vydával, dřepěl naproti mně u stěny a pozoroval mě tak ostře, že jsem v něm poznal hned svého strážce. Byl malé, vyzáblé postavy a měl oblek hadžiho – to byla pro mne jediná omluva, že jsem ho v temnotě považoval za Halefa. Když spatřil, že jsem otevřel oči a upřel na něho zrak, stáhl svůj bezvousý obličej do úšklebku, kývl na mne a řekl: “Díky Alláhovi, že se kon
ečně probouzíš! Příliš silná byla rána, kterou jsme tě obdařili. Zdá se, že křesťanští psi mají železné lebky, neboť taková rána by byla otevřela brány ráje nejen mně, ale i každému jinému pravověrnému. Co říkáš, nastrojili jsme to chytře?” Poněvadž jsem na tu otázku neodpověděl, pokračoval samolibě: “Říkáte o sobě, že jste slavní lidé, a tak se nesmíte divit, že známe vaše zvláštnosti. Když nám byl dodán pouze tvůj průvodce, podotkl Sefir hned, že ho v trní nenecháš, ale že přijdeš, abys po něm pátral. Protože s ním mám stejnou postavu, musel jsem si s ním vyměnit šaty a pak jsme se rozestavili, abychom tě očekávali. Mně se dostalo místa, o němž jsme se domnívali, že se tamtudy budeš nepochybně plížit, a Sefir mi dal návod, jak bych tě přivábil do léčky. To se také stalo. Všimli jsme si, že tě tvůj druh stále oslovuje “sídi”, a tímto slovem podařilo se mi rozptýlit tvé
počáteční podezření. Alláh ti odňal pronikavost zraku i sluchu, jinak bys byl musel poznat, že tě volá někdo jiný.” “Kde jsem teď,” tázal jsem se. Rozumí se, že jsem pravdivoy odpověď nečekal; dám-li se s ním však do hovoru, snad bude možné usoudit z některých jeho slov, co mi říci nesměl nebo aspoň nechtěl. “Rád bys to věděl, co?” zasmál se. “Vyleji na tebe dobrotu svého srdce a dám ti žádanou odpověď: jsi v předsíni vedoucí do pekla, kde tě očekává šejtan a jeho čeládka, která ukáže jak je nutno mučit křesťanského psa, jakým jsi ty. Líbí se ti to?” “Docela

dobře!” “Nepřetvařuj se! Vidím strach, jenž se usídlil v tvém nitru. Nemusím ti nic říkat, poněvadž si sám musíš přiznat, že šejtan pro tebe nalezne, co peklo může dát nejhoršího.” Měl asi v úmyslu mi vymalovat pěkně to nejhorší, co pro mne chystali, ale nezbyl mu k tomu čas, neboť ze zmíněného otvoru se ozval šramot, jako když někdo sestupuje zvolna a šátravě po schodech; pak se objevili tři muži, z nichž

prvního jsem znal velmi dobře, druhého a třetího ne; prvý byl Sefir. Pohlédl na mne krátce a zkoumavě a řekl mému strážci: “Pozoruji, že se ten lotr probral k vědomí. Hovořil jsi s ním?” “Ano.” “Co říkal?” “Že se mu zde docela dobře líbí.” “Nepromluvil tak on, ale jeho zoufalství. Může si představit, co ho čeká. Zde jsou jiní soudcové než v Hillé, a není zde zeď, kterou by přeskočil. Škoda, že teď nemáme kdy zabývat se jím; zato tím větší lásku mu prokážeme později.

Dopravte ho dolů! Půjde tam, kde je piškhidmet baši; jiné místo nemáme, a k jeho šejkovi Haddedihnů ho umístit nemůžeme, neboť jsou-li pohromadě, vždycky něco ztropí, čemu je nutno předejít hned v zárodku.” “Smím si obléci své šaty?” tázal se strážce. “Nechci již mít na sobě oblek proklatého sunnity. Všecko je prokleto, čeho se takový chlap dotkne!” “Vezmeš si svůj oblek, až sestoupíme dolů. Teď zavažte tomu nevěřícímu oči; nesmí nic vidět. A zatím mu rozvažte nohy, ať jde, abyste ho nemuseli nést!” Rozkazu bylo vyhověno. Když se tak stalo, musel jsem vstát a pak jsem byl doveden k otvoru, abych sestoupil. Během sestupu jsem napočítal osmnáct stupňů, což se shodovalo s vypravováním bimbašiho. Dole jsem poznal podle ozvěny řeči, že jsme v prostranné místnosti. Zajisté to bylo číslo prvé z pěti čtyřuhelníků, jež nám k objasnění nakreslil bimbaši. Vedli mne dál. Že jsme přicházeli k íslu třetímu, mi prozradila záclona, která se mne dotkla. Zde řekl strážce: “Jdu si vyměnit oblek s Haddedihnem.” Slyšel jsem, že odcházel napravo, i soudil jsem z toho, že Halef je umístěn v čísle čtvrtém. Sefir měl námitky, neboť nařizoval: “Počkej, až budeme hotovi s tímto džaurem. Jsi-li už znečištěn, nesejde na minutě!” Potom jsem uslyšel odsunutí závory a drnčení železných tyčí. Záclona ze silných drátěných mříží, mě známá z vypravování bimbašiho, byla vytažena, a strčili mne do čísla pátého. Sotva jsme vkročili, uslyšel jsem hlas: “Konečně přicházíte, abyste mě rozvázali! V této tmě a v poutech bych byl už nevydržel!” “Trochu toho ještě užiješ,” odpověděl Sefir. “Tak milé hosty brzy nepropouštíme.” “Ale vždyť jsem svolil ke všemu, co jste požadovali! Teď mi stůjte ve slovu a propusťte mě!” “Uklidni se, milý, vždyť s tebou ještě nejsme hotovi!” “Co je ště žádáte?” “Vystavil jsi jen jednu poukázku. Žádáme víc!”

“Jen jednu? Žádali jste jednu a ta zněla na velikou částku; svým podpisem jsem vám dal téměř celé své jmění!” “Právě proto nejsme s tebou dosud hotovi. Nestačí nám mít téměř tvé jmění, chceme je celé.” “Alláh, kerim – Bůh je milostivý. Co jsem vám udělal, že mě chcete přivést na žebráckou hůl? Považte, že bydlím v oblažující blízkosti svého panovníka, jenž mi propůjčí veškerou svou moc, abych se vám pomstil!” Všichni se dali do smíchu a Sefir odpověděl: “Buď jsi blázen, nebo tvůj rozum není dost vyspělý. Vždyť jen na nás záleží, dostaneš-li příležitost k pomstě nebo ne. Mohu jen chtít, a vícekráte nespatříš svého oblažujícího panovníka. Není třeba nic jiného, než přiblížit hlaveň této bambitky k tvému čelu, stisknout spoušť a bude konec s tebou i s tvou pomstou!” Zdálo se, že skutečně namířil bambitku, neboť perský komoří zvolal co nejúzkostlivěji: “Zadrž!
Nestřílej! Všemu se podvolím, všechno udělám, co budete žádat!” “Dobrá! V tuto chvíli nežádám od tebe nic, než abys mlčel, pokud jsi zde. Tvé nářky nemůžeme vyslyšet. Přišli jsme, abychom ti ukázali, jak dobře s tebou smýšlíme. Naříkáš, že je ti dlouhá chvíle; nuže, budeš si ji moci ukrátit. Přivádíme ti kamaráda, s nímž se můžeš vtipně bavit. Smrti neujde a umře zde v této místnosti a před tvýma očima tak, že ti to poskytne nad pomyšlení skvostnou zábavu. Je to sice nečistý, malomocný křesťanský pes, ale – – -” “Kára ben Nemsi!” hlasitým výkřikem překvapení ho přerušil komorník. Aby se mi mohl podívat do obličeje, Sefir mi sňal pásku z očí a zvedl svítilnu. “Ty ho znáš?” tázal se rychle. “Ano.” “Odkud?” “Setkal jsem se s ním na cestě v khanu, kde se mnou začal hádku.” “Vskutku? Nu, můžete v hádce pokračovat. Naskýtá se vám k tomu nejlepší příležitost, neb
oť nikdo vás po celých šest nebo sedm hodin nevyruší. Dříve jsi ho neznal?” “Ne. Ale on vás zná.” “Odkud to víš?”

“Varoval mě před vámi.” “Cože?” “Řekl mi, že se chystáte přepadnout karvan-i-piškhidmet baši.” “Mašalláh! Jak je to možné? Odkud by to věděl? – Chlape, pověz, jak jsi se o tom dozvěděl a kdo ti to prozradil?” S tou výzvou se na mne obrátil. Jeho tmavé oči metaly blesky a rudá jizva v jeho obličeji nabíhala a zbrunátnéla. Poněvadž jsem hned neodpověděl, doložil výhružně: “Mluv, nebo ti otevřu ústa!”

Řekl jsem klidně: “Nedomýšlej se, že se tvé pohrůžky bojím. Mluvím jen tehdy, když je mi libo. Z tvých slov se domnívám, že sem hodláš přijít za šest nebo sedm hodin. Ta doba mi postačí, abych si promyslel, jak potom s tebou promluvit.” “Znamenitě!” zasmál se mi do očí. “Potom tedy budeš vědět, jak se mnou věc vyřídíš?” “Tak jest.” “A já vím už teď, jak se k tobě zachovám a jak skončíme svou známost. Živý tuto místnost neopustíš; zemřeš zde, a tvá smrt bude tak hrůzná, že budeš považovat peklo za místo vysvobození!” “Hm. Vím, že máš takový úmysl; ale rovněž tak dobře vím, že se nemusím bát ani tebe ani smrti ani pekla. Konec mého života nespočívá v tvé moci, nýbrž v moci Alláhově, a protože Alláh je spravedlivý soudce, jsem jist, že spíše, mnohem spíše odsoudí tebe, než mne!” “Tebe už“mám!” “Zatím mne máš na krátkou dobu; z rukou Alláha však nevyvázneš.
Zde mě neudržíš; na to jsi slabý; ale koho uchopí hněv boží, ten nemá naději na vyváznutí, ten bude rozdrcen.” Sefir ustoupil o krok, s ironickým údivem spráskl ruce a zvolal posměšné: “Ó, jak jsi veliký, slavný a zázračný prorok! Nepřeješ si, abych před tebou padl na kolena? Pravím ti, že jsi promluvil jako člověk, jenž trpí nezhojitelným bláznovstvím. Blábolíš-li o hněvu Alláhově – nuže, postavím proti tomu svůj hněv a pak se dozvíš velice brzy, který z nich je nebezpečnější. Z mé moci nemůže tě vysvobodit Alláh; zde v Birs Nimrudu přestává jeho moc; zde jsem pánem jen já!” “Rouháš se!” “Nerouhám se; znám jen svou moc, o níž se ty odvažuješ pochybovat. Slyš, co ti pravím! S úsvitem příštího dne nastanou tvá muka. Jen tehdy, budeš-li prosit o smilování, budou ukončena večer téhož dne, jinak se prodlouží o několik dní!” “Nuže, poslyš také, co ti já pravím. S úsvitem přštího dne přestane tvá vybájená moc, a večer téhož dne budeš zasažen pravicí spravedlnosti. Teď jsme si pověděli svá mínění a uvidíme, co se stane!” Zní to divně, ale nemohu si pomoci – ta slova nepromluvil jsem úmyslně, dokonce jsem ani nevěděl, jak mi přišla na jazyk. Ale chovám pevné přesvědčení, že pocházela z pramene, jenž byl jinde, nikoli ve mně. Sefir na mne popatřil nesmírně potupným pohledem a odvětil: “Ano, uvidíme, co se stane. Vím to už teď, a ty se to dovíš, jakmile se vrátím. Abys tak předem ochutnal radosti, jež tě

očekávají, oblažíme tě přelíbezným sblížením tvých údů, jež přísluší jen vynikajícím pánům a jaké

nazýváme sďadet-i- beden(tm). Svažte ho tak pevně, aby se nemohl ani hnout!” Byl bych se mohl bránit, podle všeho marně; proto jsem se vzdal odporu a dovolil jim dělat, co chtěli. Musel jsem usednout; skrčili mi kolena až k prsům a připoutali je k nim provazem hozeným na šíji, takže zároveň i má hlava byla přitažena ke kolenům. Oba konce provazu mi několikrát ovinuli kolem kotníků a tam pevně svázali. Potom mi položili ruce i lokty ke kolenům a spoutali je, jak se domnívali, tak pevné, že se nedalo ani pomyslet na uvolnění uzlů. Zkrátka, svázali mne do kozelce. Úmyslně jsem použil slov “jak se domnívali”, neboť dosáhli svého účelu jen částečně, což ovšem nepozorovali. Když mi svazovali ruce, nepoložil jsem zápěstí k sobě na plocho, ale na ostro, do výše, a lokty jsem stlačil co možná dolů; popotáhl-li jsem pak lokty výše a stočil-li jsem zápěstí, musela se smyčka uvolnit. Pak se mi snad podaří se z ní
dostat. V této naději byl jsem povzbuzen ještě tou příznivou okolností, že jsem měl ruce, totiž prsty a dlaně volné; poněvadž byly ruce a ramena spoutány v zápěstí, nepovažovali za nutné, aby také prsty byly zbaveny činnosti. Podle jejich mínění jsem neměl nejmenší naději na vyváznutí. Když se domnívali, že mě zbavili každé možnosti nějakého pohybu, zatáhli mě do

jednoho kouta, Sefir mé uchopil za rameno, rozkolébal několikrát mé stočené tělo a pak řekl: “Tak to je sa ‘adet-i-beden, která ti připraví rozkoš sedmihodinovou, počátek tobě chystané blaženosti. Nyní vyhrožuj, pokud a jak ti libo “pěstí spravedlnosti”, pro níž mám jen smích!” “Připomenu ti tvá slova později,” odpověděl jsem; “pak se přestaneš smát!” “Budiž, ty červe, těším se na to!” Po těch slovech se ode mne odvrátil a šel ven; ostatní za ním. Železné tyče zachrastily, závory se zasunuly a okolo nás nastala čirá temnota. Sotva jsme byli sami, začal ctihodný komoří breptat: “Kdo by si pomyslil, že – – -” “Mlč!” přerušil jsem ho. “Chovej se teď úplně tiše; musíme naslouchat!” Položil jsem se tak, aby mé ucho přišlo na zem a naslouchal jsem. Tenká drátěná záclona dovolovala, aby k nám pronikaly zvukové vlny; slyšel jsem dobře, že čtyři muži přešli z čísla třetího
do čtvrtého, tedy k Halefovi. Asi po deseti minutách odtamtud vyšli a došE k číslu prvnímu, aby podle mé domněnky vystoupili do síně. Rozeznal jsem zcela určitě kroky čtyř osob a to mě vedlo k přesvědčení, že žádný z nich u nás nezůstal na stráži. K čemu také? Podle nich to bylo zbytečné, a venku potřebovali asi tolik lidí, že nemohli nikoho postrádat. Nyní jsem se pokusil o uvolnění pout v zápěstí; získal jsem trochu místa mezi rukama, i když ovšem ne tolik, abych mohl vyprostit aspoň jednu ruku; ‘“Blaženost těla.

přece však jsem jí mohl točit a kroutit, čímž jsem dostal prsty na uzel. Teď šlo o to, abych jej rozvázal, což mi trvalo dobrou čtvrt hodinu. V době, kdy jsem se tím zaměstnával, tázal se komorník: “Nasloucháš ještě, anebo smím už mluvit?” “Mluv, ale docela potichu,” odvětil jsem. “Je možné, že se někdo tajně přiblížil, aby vyslechl, co si povídáme.” “Pověz mi, jak ses dostal sem? Byli jste přece na cestě do Bagdádu.” “Tam jsme šli jen naoko. Vrátili jsme se, abychom vás vysvobodili.” “Nás – vy – vysvobodili?” opakoval s údivem. “Ale zatím jsi byl polapen!” “To nevadí. Či snad ti vadí má přítomnost?” “Ne, ó ne! Jak přicházíš na takovou otázku?” “Nevíš?” “Nevím.” “Zapomněl jsi už, co jsi nám řekl v khanu? Ať vás víckrát už nespatřím! Staré perské přísloví žádá, aby každý šiita, potká-li křesťana, ho od sebe odkopl, nechce-li z toho mít následky v tomto i v onom životě. Nuže, jsem křesťan a tys šiita. Odkopni mě!” “Effendi, ta slova

nesmíš brát tak, jak byla vyslovena, zejména už ne proto, že je všechno jinak, než jak jsem si představoval. Kdybych byl dbal tvé výstrahy, neležel bych zde a moji průvodci by nebyli zavražděni!” “Zavražděni?” “Ano.” “Všichni?”

“Všech jedenáct. Musel jsem tomu přihlížet, aniž jsem jim mohl pomoci. Veliké peníze jsem nabízel za jejich život; ale ten, jenž se nazývá Sefirem, se mi vysmál a řekl, že nesmí nechat svědky, a mých peněz že se také jistě domůže.” “Jedenáct lidí! To je od něho přímo ďábelství! Vypravuj mi, jak jste se mu dostali do rukou!” “Přišli jsme do Hillé, a tu jsem, jak se sluší, vyhledal sandžakiho, u něhož byl Sefir -” “Hovořili jste o mně?” “Ne. Byla tam řeč jen o mé cestě a o nebezpečích, jež právě v této krajině číhají na každého zámožného poutníka.” “To bylo dobře promyšleno! Jsem

přesvědčen, že právě Sefir zavedl řeč na tento předmět.” “Tvá domněnka je správná. Sandžaki mi přislíbil svou ochranu; Sefir mě však před ním varoval.” “Potají?” “Ano. Když jsem byl sám, přišel ke mně a řekl mi, že sandžaki je s loupežníky srozuměn a že má podíl na kořisti.” “Tomu jsi uvěřil?”

“Proč ne? Stávají se takové věci i jinde, nejen pod vládou tureckou, kde úředníci čekají často marně celá léta na výplatu svého služného, a proto musejí lovit i v kalných vodách. Sefir mi sdělil důvěrně, že také hodlá cestovat do svatých měst, ale že se chránil sdělit sandžakimu, že se už dnes večer vydá na cestu; má prý u zřícenin svou karavanu, jež je utvořena z mírumilovných Solaib-Arabů, a že se vydá na pouť, aniž se o tom sandžakimu zmíní.” “Zval tě, aby ses k němu připojil?” “Ne, ale prosil jsem ho já, abych to směl učinit.” “To právě chtěl – -” “Ovšem, ale já to netušil. Jel napřed, aby nás očekával před městem, a my jeli za ním. Když jsme ho dohonili, vedl nás.” “Považoval jsem ho za opatrnějšího. Domníval jsem se, že se postará o nějaké alibi.” “Co je alibi?” “Rer mathra M3, důkaz, že obžalovaný v době zločinu byl na místě jiném, než na tom, na němž
se zločin udal. Předpokládal jsem, že zůstane u sandžakiho v Hillé a vás nechá přepadnout tak zvanými Solaib-Araby. Tím by dokázal, že při tom nebyl.” “Proč jsi řekl ‘tak zvanými’?” “Poněvadž ti lidé nejsou Solaibové, nýbrž loupeživí Ghasai-Beduíni.” “Alláh! Zrovna proto, že je prohlásil za Solaiby, získal jsem k němu důvěru, neboť vím, že příslušníci toho kmene se štítí každé válečné činnosti.” “Právě proto, abys mu věnoval důvěru, vydával své lidi za Solaiby. Kdybys mi byl uvěřil, nebyl bys nyní v jeho moci. Nuže, vypravuj dál!” “Jeli jsme přímo ke zříceninám, nevím, ke které jejich části, neboť byla tma a tato krajina mi není povědomá. Jel jsem s ním v čele; moji lidé za námi; mezi námi a naší družinou byla mezera – – -” “A tak,” vpadl jsem mu do řeči, “chtěl tě od nich odloučit, abys zůstal naživu!” “Ano. Pojednou se za námi ozvalo několik výkřiků. K
dyž jsem se obrátil, spatřil jsem své muže v boji s cizími bojovníky.” “A chvátal jsi hned, abys jim pomohl?” “Chtěl jsem, ale vtom mě Sefir uhodil pažbou pušky do hlavy, takže jsem spadl z koně. On také seskočil a spoutal mi ruce na zádech. Přitom hrozil, že mě

hned probodne, budu-li křičet anebo pohnu-li se.” “Rozumí se, že jsi poslechl?” “Co mi zbývalo? Pravím ti, že jsem statečný muž, pravý hrdina v boji, ale v takovém postavení nepomůže ani největší smělost a odvaha. O tom jsem se přesvědčil i na svých lidech. Někteří z nich byli mrtví; ostatní byli spoutáni jako já, a i se zvířaty je dopravili na místo odlehlé a chráněné, kde roznítili nevelký 143Někde jinde.

oheň, v jehož záři nám zloději vyprazdňovali kapsy a brali vše, co mohli a co jsme měli u sebe. Potom byli lidé probodnuti, jeden po druhém byli bídně zabiti. Díval ses někdy, kterak qassab”* zapichuje zvířata?” “Ano.” “Tak to vypadalo, když jim po řadě nožem probodávali srdce. Mráz mě přechází, pomyslím-li na to! Pouze já zůstal živý, neboť jsem měl podepsat listiny, které vrahové předloží bance, aby dostali peníze, velmi mnoho peněz.” “Už jsi to učinil?” “Ano. Myslíš snad, že jsem to neměl činit? S taseným nožem stál Sefir u mne a diktoval mi. Kdybych se byl zdráhal jen okamžik, byl bych také probodnut.” “Kde jsi podpisoval?” “V jizbě, jež sousedí s naší.” “Bylo tam psací náčiní?” “Psací náčiní a vše, co bylo třeba, i pečetní vosk. Za razítko sloužil pečetní prsten, který mi stáhli z prstu. Všechny ty věci vybíral Sefir z veliké, železem pobité sandukyíu, k níž ml klíček na šňůře visící na krku pod vestou. Tu jsem spatřil velmi mnoho zlatých a stříbrných peněz. Ukázal mi i třpytivé drahokamy.” “On ti je ukazoval?” “Ano. Nediv se tomu! Je to pravda, poněvadž jsem je viděl, vlastníma očima viděl! Byla tam celá hora bohatství!” “Nerozumíš mi dobře.

Neobdivuji se pokladům; jsou mi lhostejné; ale že ti je ukazoval, a to dobrovolně, to není pro tebe dobrým znamením!” “Jakto?” “Doufáš snad, že se odtud brzo dostaneš na svobodu?” “Ovšem! Musím sice ještě jednou podepsat, jak jsi prve slyšel, potom mne však propustí.” “Slíbil ti to?” “Ano.” “A věříš jeho slibu?” “Proč bych neměl věřit?” “Proč? Proč! Člověk by ani nepovažoval za možné, že se můžeš ptát. Jsem přesvědčen, že to s tvou chytrostí a s tvým ostrovtipem dopadá zrovna tak, jako s tvou velikou statečností, o které jsi prve mluvil. Tvé lidi kázal zavraždit, aby nebyli svědkové; nechá-li tebe na živu, budeš svědkem jeho zločinu. Uvažuj přece!” “Alláh, Alláh! Co pravíš?

Rozumím už, co myslíš.” ’””Řezník. 145Truhly, bedny.

“A ukazuje-li loupežník někomu své poklady, dovoluje si to jen proto, poněvadž je přesvědčen, že ho svědek nezradí. Takovou bezpečnost poskytuje pouze smrt.” “Mebada – Bůh uchovej! Ukazuješ mi do propasti, jež je tak černá, jako hlubina zkázy!” “Mluvím s tebou upřímně. Už jednou ses mi odměnil za výstrahu nevděkem a velmi draze jsi to zaplatil. Nedáš-li opět na mne, bude po tobě veta. Nespatříš už oblohu, ale budeš zde zavražděn tak, jak se stalo tvým lidem.” “Jsi o tom přesvědčen?” “Je to mé nejpevnější přesvědčení.” “Alláh budiž se mnou v svém milosrdenství! Chci ti věřit; ano, musím ti věřit i kdybych nechtěl. Uvážím-li tvá slova a k tomu špatnost těch lidí, pomyslím-li, s jakou chladnokrevností zabodávali mé průvodce, musím se považovat za ztraceného!” Když pochopil, co ho očekává, začal naříkat a bědovat; modlil se a vzýval Alláha; vzdychal úzkostí a mezitím podával m
nožství zbytečných, poněvadž neproveditelných návrhů k naší záchraně. Zatím se mi podařilo rozvázat uzly a uvolnit si ruce; pak již bylo pouhou maličkostí zbavit se provazu na krku, na nohou a v podkolení; protáhl jsem se s nesmírnou úlevou na všech údech. Byl jsem zachráněný; teď ať si přijde Sefir se všemi, ano, se všemi svými lidmi; nebál jsem se jich! Když jsem se osvobodil, šel jsem hned vlevo do kouta, jež mi bimbaši označil, abych tam ohledal půdu. Byla tu nevysoká, ale široká hromada cihlové mouky, tak jemné a tak lehké, že jsem do ní vtlačil ruku až po rameno, aniž jsem narazil na zvláštní odpor. Potom jsem šel ke vchodu, abych ohmatal drátěnou záclonu. Tudy se nedalo vyjít. Když ohmatáváním tyče mírně zachrastily, varoval mě piškhidmet baši: “Slyš! Někdo je u dveří!” “To jsem já,” odvětil jsem. “Ty – – -?” tázal se v údivu. “Tvůj hlas přichází teď shora. Stojíš snad? Jak ses
dostal ke dveřím? Jsi přece spoután!” “Byl jsem, ale už nejsem. Zatímco jsi bědoval, pracoval jsem a zbavil se pout. Nyní rozvážu i tebe.” “O, Alláh, Alláh, Alláh! Jakého štěstí se mi nenadále dostává! Ano, pojď sem, effendi, a dej mi volnost, volnost!” “Neřvi tak! Vlastně tě nemohu rozvázat.” “Proč ne?” “Poněvadž jsem křesťan, a můj dotyk tě znečistí v tomto i onom životě.” “Nemluv tak, effendi, nemluv! Co se přihodilo, budiž odpuštěno a zapomenuto. Ujišťuji tě, že křesťané jsou velmi hodní, dobří a ušlechtilí lidé; o tom jsem

přesvědčen, úplně přesvědčen!” “Ano, když nás potřebujete, chválíte nás, ale jinak mají vaše ústa jen sliny

pro “nevěřícího psa”. Ale právě proto, že jsem křesťan, smiluji se nad tebou a nenechám tě zde, až by Sefir přišel. Jak jsi spoután?” “Nohy mi svázali dohromady a ruce přivázali k tělu.” “Bude tedy dost snadné tě rozvázat.” Poklekl jsem u něho a zbavil ho bez velké námahy obou provazů. Vyskočil a projevil svou radost tak neobezřetně, že jsem mu poručil mlčet. Nyní bylo třeba prohledat kout důkladněji než předtím. Komorník mi musel pomáhat. Odklízeli jsme cihlovou mouku, vybírali ji rukama a ukládali ji stranou na zem. Nebyla to pouze mouka, ale i mnoho křehkých cihlových zlomků. Takto se vytvářel otvor stále hlubší a hlubší. Práce nám šla rychle od ruky. Když jsme se dostali asi metr do hloubi, narazili jsme na pevnou půdu; lehká a moučná hmota postupovala vodorovně napravo i nalevo. Nalevo zahýbala do vnitřku zdiva, vpravo ven, takže jsme pracovali v tomto směru. Naskytly se sice různé obtíže, ale
neveliké. Pracoval jsem vpředu a vyhrnoval drť na rozprostřený opaskový šál komořího, ten pak ji sebral a vynášel ji v šálu jako v pytli. Po nějaké chvíli jsem pocítil už jen nepatrný odpor a záhy jsem shledal, že mohu lehkou hmotu tlačit dopředu. Lezl jsem dál a dál; Peršan v patách za mnou. Pocítil jsem, že dýchám svěží vzduch; chodba byla volná a zakrátko končila. Přes panující temnotu zpozoroval jsem napravo i nalevo do výše strmící zdivo, přede mnou mezeru a nad ní malý kousek oblohy, na níž plály jasné hvězdy. Znal jsem místo přede mnou; bylo to rejdiště dikobrazů, kde byli včera ukrytí naši koně. Pohlížel jsem dolů na hromadu trosek, jež se nakupila při zdi. Nechyběly ani dva metry a byla by dosáhla až ke mně. Nějaké zvětraliny cihel posloužily dikobrazům k vystupování po zdi; mně neprospívaly, a proto jsem prostě lezl dál, až jsem vypadl ven na hromadu, což vzhledem k měkké prsti nebylo neb
ezpečné. Potom Peršan vyhlédl udiveně z otvoru. “Kde jsme?” otázal se. “Na svobodě. Pojď dolů! Jsme zachráněni!” “Alhamdulillah! Zachráněni! Na svobodě! Tobě se však řekne, pojď dolů! Nevidím tu sullemu, není tu žebřík!” “Potřeboval jsem ho já? Vyžaduješ příliš mnoho.

Neměl bych ti snad poslat tachtirvanívi, v němž bych tě dal snést? Učiň jako já, padni dolů!” “Spadnout? Co si myslíš? Mám si snad zlomit vaz a nohy?” “Mně se nepolámalo nic!” “Inu, to jsi ty! Křesťany opatruje ďábel!” “Aha! Prve jsi byl zdvořilý; ale sotva ti kyne svoboda, už opět urážíš. Zůstaň si v díře a počkej, až tě Sefir vytáhne! Odcházím.

Dobrou noc!” Obrátil jsem se a sestupoval jsem do sutin. Vtom se ozvalo za mnou hlasité bum; nejvyšší komoří, zahalen mrakem prachu a zvětralin, jel po zádech dolů H6Nosítka.

a volal: “Stůj, stůj! Vezmi mě s sebou, vezmi mě s sebou! Zde nezůstanu; zde nezůstanu!” “Ale ne, vezmi ty s sebou mne, vždyť jsi už napřed!” odvětil jsem se smíchem a lezl za ním. Když jsem ho dohonil, vstal, třásl se na celém těle, vyklepával prach z oděvu a naříkal: “To byl děsný, hrůzyplný skok, hlavou napřed! Nikdy se ničeho podobného

neodvážím. Mohl jsi mě přece sesadit. Každé místečko na těle mě bolí, jako bych byl dostal baštonádu.” “Buď rád, že tě svoboda nestála víc, než pouze takový ušlechtilý pocit! Jsi dobrý jezdec?” “Nikdo nesmí upřít, že jezdím znamenitě.” “To je dobře, neboť pojedeme hned do Hillé.” “K tomu je zapotřebí koní!” “Mám je. Jsou zde nablízku ukrytí. Za hodinu musíme dorazit do města.” “Ale to je tři hodiny koumo! Proč tak rychle? ” “Poněvadž ještě před úsvitem musíme být opět zde.” “Opět zde? Ujišťuji tě, že mne nic na světě k tomu nepřinutí!” “O tom si promluvíme později. Tak pojdi” “Co chceš uprostřed noci v Hillé?” “Půjdeme pro vojsko a polapíme Sefira i všecky jeho lotry.” “Dík budiž Alláhovi! Veliká myšlenka, výtečná! Budou-li vojáci po ruce, jedu také nazpět.” “Pojď tedy!” Sestoupili jsme úplně.

Když jsme se dostali ze sutin, stanul jsem a naslouchal. Zahnuli jsme napravo a za pět minut jsme dosáhli místa, kde stáli koně. Ujal jsem se svých zbraní, a Halefovy pistole jsem půjčil Peršanovi. Pak jsme vsedli na koně, abychom starý Birs Nimrud opustili. Na brzkou shledanou! Cestu jsem znal, mohli jsme se tedy i ve tmě odvážit k jízdě cvalem. Bylo to nutné, poněvadž nám opravdu nezbývalo mnoho času.

Kapitola devátá OSMAN PASA

Jeli jsme k Hillé plným tryskem. Byla noc, po mém boku místo věrného Halefa cválal piškhidmet baši perského šacha, s nímž jsme se právě vyprostili ze Sefirova zajetí v Birs Nimrudu. Nikdo nevěděl o našem útěku, byli jsme volní, další vývoj událostí byl v mých rukou. Již jsrne zahnuli na cestu vedoucí od Hillé k pahorkům Cidr a Dělem; jakmile jsme jich dosáhli, pobídl jsem koně slovem “chabab”, a letěli jsme pak po rovině ještě rychleji, nezdržováni nejmenšími překážkami. Ohlédl jsem se na Peršana. Zdálo se mi, že nebyl příliš znamenitým jezdcem. Kdyby byl býval den, byl bych mohl v jízdě navléknout nit do jehly, tak báječně chatt – podle beduínského výrazu “přímo podle šňůry” – nabírali vraníci trysk, ale ctihodný komoří vyskakoval na svém koni jako vodní proud z dýchavičné ruční stříkačky a volal úzkostlivě: “Vakif, vakif! Zadrž, zadrž! To je pro mne příliš zběsilá jízda!” “P
ro mne nikoli!” odvětil jsem. “Ama ano dochan – točí se mi hlava; zmocňuje se mne zo6o’a147, ašub-i-dil-i deyalts. Spadnu!” “Tedy se drž! Nemůžeme jet volněji. Podej mi otěže!” Nebyl s to sebou hnout, natáhl jsem se tedy k němu a vzal jsem mu je z ruky. Pak se chytil hrušky u sedla a s neustávajícím “ach” i “och” jsme pádili dál. Jen dvakrát jsem koním dovolil volnější běh, a tak se stalo, že jsme spatřili první budovy v Hillé dříve než uplynula hodina. Poněvadž jsem znal tak zvaný serai, t.j. palác sandžakiho, bylo pro mě snadné jej nalézt. Domníval jsem se, že vzhledem k pokročilé noční době budu nucen klepat na bránu; ale brána ‘“Smršť. 148Dávení mořské – mořská nemoc.

byla dokořán, a když jsme vjeli do dvora, spatřil jsem, že vchod do úředníkova bytu je osvětlen. Vjeli jsme a seskočili z koní. Přede dveřmi stála dvojnásobná stráž, kterou jsem ve dne nepozoroval. “Sandžaki posud bdí?” otázal jsem se. “Ano,” odvětil jeden z vojáků. “Musíme k němu bez odkladu. Podržte nám koně!” “Dovnitř nesmíme nikoho vpustit.” “Proč?” “Je u něho důstojník z Istanbulu, vyslanec padišáha, jemuž Alláh račiž žehnat; ten s ním má důležité jednání a nesmí být vyrušován.” “My však k němu musíme. Vezměte toto, aby vaše dobrá vůle byla osvícena!” Vtiskl jsem mu do dlaně několik stříbrůáků; podržel je ke světlu, aby se podíval, kolik to je; pak řekl: “Pane, tvá dobrota přesahuje rozkazy, jež nám byly dány. Odevzdejte koně mému orfeadoíimu149, bude je dobře hlídat; já pak vejdu dovnitř, abych přivedl kol agasiho, jenž velí stráži.” Šel a vrátil se velmi b
rzy s důstojníkem. K mému potěšení to byl ten hodný voják, jenž tak pevně věřil mému vlivu na seraskiera. Když nás spatřil a poznal, spráskl úžasem ruce a řekl: “Vy jste to? Vy? Effendi, to je odvážlivost; to je docela šílenství, co podnikáš! Zatknou vás, zavřou a odsoudí vás. Sandžaki zle zuřil pro váš útěk!” “Nebojím se ho. Zaveď mě k němu! Mám velice důležité sdělení, jež nestrpí odklad.” “Co se stalo? Proč opět přicházíte?” “Teď nemám kdy vypravovat; je mi drahá každá minuta; záhy se však dozvíš, co si přeješ vědět. Ohlas mě ihned!” “Asi vás nepřijme sandžaki, nýbrž spíše sultánův vyslanec!” “Kdo je to?” “ZJženení/150; ale nevím, jak se jmenuje. Přijel sem večer z Bagdádu a od té doby jsou v domě samé tajnosti. Jsou tu shromážděni všichni vrchní úředníci sandžaku a také někteří důstojníci, a všichni si počínají velmi tajemně. Kdybych věděl, že se
zmíníš o mně ve své zprávě opravdu pochvalně, sdělil bych ti ještě něco.” “Zajisté se zmíním; doporučím tě v Bagdádu, jak jsem slíbil.” “Chci tomu věřit. Nuže, pojď sem!” Vzal mě za ruku, odvedl stranou a šeptal mi do ucha: “Myslím, že sandžaki nemá úřad tak v pořádku, jak by měl mít. Slyšel jsem za dveřmi velmi přísný hlas dženerála a pak, když jsem vstoupil, byly v obličeji sandžakiho takové rozpaky, že se jistě objevilo proti němu něco zlého. Za celou l”Druh. 150Generál.

dobu, co zde dženerál je, nedal sandžaki ani jediný rozkaz, i zdá se mi, že nemá již co poroučet. Proto se domnívám, že nebudete mluvit s ním, nýbrž s poslem sultánovým.” “To je mi vhod. Tedy nás už oznam!” “Nesmím. Smím vpustit jen osoby předvolané a s vámi učiním výjimku jen s ohledem na tvou zprávu; za to obdržím nepochybně ostrou důtku; ale každý snad uzná, že nemohu být stále u dveří, a když u nich na okamžik nejsem a někdo vejde dovnitř, nemohu za to.” “Kde jsou ty dveře?” “Jdi napravo po schodech; pak je spatříš přímo před sebou. V první místnosti je stráž, která vás odmítne; jak se k ní zachováte, záleží na vás; nesmím vám nic říci. Nejbližší jizba je ta, do které musíte zajít, abyste našli dženerála. A nyní se vzdálím, neboť nesmím o vás vědět nic, docela nic!” Vyšel ven db dvora a já kráčel vzhůru po schodech a vkročil do označených dveří. Tam stál onbaši s pě
ti vojáky. Postoupil, aby nám zamezil v cestě; já ho však odstrčil s přísným ruh min hanlsl\ Nad tím zkoprněl tak, že jsme v následující místnosti byli dříve než se vzpamatoval. Sedělo tam na polštářích kolem zdi několik občanských úředníků, kus od nich dále několik důstojníků a na druhé straně zcela sám, od ostatních buď oddělený nebo jimi opomíjený sandžaki, který nekouřil jako ostatní a seděl dost sklesle.

Jakmile jsme vešli, vztyčil hlavu. Když zjistil, kdo vstoupil, rychle vyskočil, běžel okolo nás ke dveřím, rozpřáhl ruce na obě strany, jako by nám chtěl zamezit odchod a zvolal: “Tady jsou ti uprchlíci, ti darebáci; tady je máme! Chopte se jich a držte je pevně, ať nám opět neuniknou!” Ostatní se zvedli velice rychle a pohlíželi na nás s nemalým překvapením.

Obrátil jsem se k sandžakimu a řekl jsem mu co nejklidněji: “Nerozčiluj se! Ani nás nenapadne opustit tuto místnost dřív než dosáhneme svého účelu. Přišli jsme, abychom s tebou promluvili; doufám, že máš k tomu kdy.” “Kdy? Ano, času mám pro vás dost, vy lotři, vy psi, času až nazbyt, ale jen proto, abych vás dal spoutat a vsadit do vězení!” “S tím

ještě počkej, neboť nepatříme do vězení my, nýbrž osoby docela jiné. Výslovně tě však varuji, abys neplýtval darebáky, lotry a psy! Jsem zvyklý, aby se mnou jednali slušně vzácnější lidé, než jakým je zdejší sandžaki. Dnes, či vlastně včera dopustil ses tolika neodpustitelných poklesků, že by ti vynesly mnohou nepříjemnost, kdybychom ti neposkytli příležitost, abys je napravil. Vděčnost od tebe zasluhujeme a ne urážky!” “Vděčnost?” zasmál se posupně. “Spíše zasluhujete baštonádu a té se vám také dostane. Taková zločinná chátra jako vy musí – – -” 151Kliď se odtud! Vtom se u jiných dveří rozevřela záclona a v nich se objevil důstojník v ge-nerálské turecké uniformě. Tázal se přísně a káravě: ,“Jaký je tu křik a lomoz v mé přítomnosti? Prokazujete takto čest padišá-hovu vyslanci -” Pojednou se odmlčel. Podíval se na mne a hned jeho vážné vzezření ustoupilo příjemnému úsměvu.
Sandžaki to nezpozoroval a vpadl mu hned do řeči: “Hazretinis152, toto jsou dva velmi nebezpeční zločinci, kteří mi dnes uprchlí. Jsou to podloudníci, zloději, loupežníci a vrazi, které dám hned zatknout a uvěznit!” Generál se zasmál a pravil: “Zejména toho jednoho. Chopím se ho hned, a to za ruku.” Pokročil ke mně, uchopil mě za ruce a srdečně mi jimi potřásaje volal hlasitě: “Jaká to pro mne radost spatřit vás zde tak neočekávaně! Nejsem ovšem vůbec překvapen, neboť jsem už dříve slyšel, že jste v této krajině a umínil jsem si, že se budu na vás doptávat.” “Nebyl-li jste vy, excelence, překvapen, musím přiznat, že jsem překvapen já,” odpověděl jsem vesele; “věru, nemohl jsem tušit, že jste v Irák Arabi anebo dokonce zde v Hillé. Ale pozoruji, že jste v nepoměrně krátké době dobyl nových úspěchů; smím blahopřát, pane generále?” “Díky! Byl jsem vyhlédnut, abych ve velmi choulostivé
záležitosti odcestoval do Hillé; k tomu jsem dostal potřebná pověření – nu – a teď jsem tady.” Ohlédl se po očku po sandžakim, uchopil mne za rameno, odvedl mne k oknu a doložil tišeji: “Nepříjemné poslání – mrzuté – ale vám to mohu říci – je to kvůli zdejšímu sandžakimu.” “Nějaké podezření proti němu, pane generále?” “Ale o tom bychom těžko mluvili zde,” hovořil a odváděl mne do vedlejší místnosti, “v mém pokoji budeme mít spíše příležitost k důvěrnější rozprávce. Je důkladné namočen politicky, milý příteli, ten zdejší pan sandžaki

– snad víte, že šáh Nasr Eddin touží, aby se domohl Bagdádu. Před několika lety použil nesnází Turecka a žádal, aby mu byl postoupen, narazil však na neočekávaný odpor. A teď se množí známky, prozrazující, že sleduje své záměry jiným způsobem, přičemž je zdejší sandžaki velice kompromitován. Dosud jsem vše nevyšetřil a všeho se nedopátral, jsem však přesvědčen už teď, že chlapík bude zbaven místa a přísně potrestán. Zachoval se také k vám a k vašemu Haléřoví způsobem, který zasluhuje více než jen obvyklou důtku.” “Vaše excelence o tom ví?” “Zevrubně vím, všechno vím, můj drahý! Vypravoval mi o tom miralaj, který vám projevuje velkou účast. Všiml jste si ho přece?” Mínil plukovníka, který

seděl také v přední místnosti. Byl to miralaj, který 152Výsosti.

se nás už v mehkeme tak blahovolně ujal. Přisvědčil jsem a generál hovorně pokračoval: “Ten plukovník je hodný muž a za jeho přispění jsem mu velice zavázán. Doporučím ho.” Ta slova mi připomněla starého kol agasiho a třebaže jsem měl nutnější záležitost na starosti, tázal jsem se generála: “Excelence, ráčil jste se zmínit, že jste obdařen mimořádnou plnou mocí na základě pověřovacích listin. Nemohly by se vztahovat též na to, aby se štěstí usmálo na zdejšího zasloužilého kol agasiho?” Zchytralým úsměvem mi generál pohlédl do obličeje a řekl: “Patrně si zjednal o vás nějaké zásluhy, že?” “Veliké!” “Nu ovšem, ovšem, to musí padišáh odměnit. Víte, že u nás, a zejména zde, v této odlehlé provincii, je leccos možné, co by se jinde nesmělo stát. Ulehčím vám situaci sdělením, že mi nebude na obtíž navrhnout vašeho chráněnce, aby se stal alai eminim nebo bimbašim, ba, mohu jej
na tuto hodnost povýšit. Ale nejdříve mi musíte sdělit, jak si o vás získal zásluhy?” “Prosím, abych to směl udělat později, pane generále. Každá minuta padá teď na váhu, neboť jde o to, aby byla zničena tlupa velice nebezpečných zločinců a při tom aby se podařil lov, jaký tu asi ještě nebyl.” “Co pravíte? Souvisí to snad nějak s vaší přítomností na Birs Nimrudu, s vaším zajetím a pozdějším útěkem odtud?” “Velice.” “Vypravujte mi tedy o tom, prosím, třeba jen krátce a stručně, když nemáte kdy! Jak vás znám, jde o zajímavou událost, a potěší mne, bude-li pro mě možné účastnit se také jednou příhody proslulého Kára ben Nemsi.” “O, pokud o to jde, excelence, ráčíte už být přímo v tom,” zasmál jsem se, “a těžko by se dala věc vyřídit bez vašeho zákroku!” Po tomto úvodu učinil jsem vyzvání zadost a podal žádanou zprávu, kterou generál vyslechl s napjatou pozorností. Taj
ně mi při tom prolétlo hlavou, jak asi působilo na muže ve vedlejší místnosti generálovo velmi přátelské jednání se mnou. Ať si nikdo nemyslí, že zde uvádím generála jako spisovatelské deus ex machina; kdyby šlo jen o

smyšlený výjev, bylo to zcela zbytečné, úplně nepotřebné kažení papíru, inkoustu a knihtiskařské černi, poněvadž by mi sandžaki mohl prokázat zcela tytéž služby, jako za vlasy přitažený dženerál. Osman pasa, jehož mohu nazývat svým přítelem, je vynikající vojenskou osobností, přímo autoritou, a jeho pohnutý životopis je vysoce zajímavý. Adolf Farkaš, rodilý Moravan a pozdější důstojník, byl při maďarském povstání Bémovým adjutantem a vynikal v každém ohledu. Když byli zatlačeni přes hranice, oddali se tureckým službám a přijali islám. Bém pod jménem Amurat pasa, Farkaš pod jménem Osman; od doby, kdy dosáhl hodnosti paši,

říkali mu Osman pasa. Za války 1853 si ho vyžádal Omar pasa za pobočníka a rovněž ve válce rusko-turecké se Farkaš proslavil. Za zásluhy byl povýšen na plukovníka a brzy nato na generála, zároveň byl profesorem na vojenské akademii v Cařihradu. Těšil se všestranné důvěře sultánově, o čemž svědčilo i jeho nynější poslání do Bagdádu a Hillé. Seznámil jsem se s ním v Istanbulu a nejednu číšku kávy jsem vypil a nejeden čibuk vykouřil v jeho společnosti při poutavé zábavě. Nyní zcela nenadále jsme se sešli v úřadovně sandžakiho a on s rostoucím zájmem naslouchal vypravování o našich příhodách. Když jsem dopověděl, zamnul spokojeně rukama a uznal: “To je zajímavé, vysoce zajímavé a chápu zcela, že nesmíte plýtvat časem. Rád, tuze rád bych s vámi vyjel, abych se účastnil takové výpravy; ale povinnost mě váže na toto místo. Nesmím se od sandžakiho vzdálit ani na chvíli a neodkladná pátrání
si vyžádají ještě celou noc. Ale na ruku vám dávám vše, co si přejete a žádáte. Vyslovte se! Řekněte, čím vám mohu posloužit! Promyslel jste už plán válečné výpravy?” “Nemohl bych tuto césarskou a napoleonskou práci přenechat raději vaší excelenci? Mně záleží jen na tom, abych vysvobodil svého Halefa; všechno ostatní náleží zdejším úřadům, kterým rád dopřeji vědomí vykonané povinnosti.” “Ó, vy diplomate! Nezdaří-li se věc, zůstanete zcela bez odpovědnosti! Ví už sandžaki o tom, že piškhidmet baši byl přepaden a oloupen a že jeho průvodci jsou mrtví?” “Nemá o tom asi ani tušení!” “Nuže, nic mu o tom také nepovíme! Od chvíle, co jsem slyšel vaše vypravování, nemohu se zbavit myšlenky, že je srozuměn se

Sefirem, jenž je asi prostředníkem. Nemyslíte?” “Ano; buď on nebo Peder-i-Baharat, snad oba zároveň. A že se obrátili právě na sandžakiho, stalo se asi hlavně ze dvou příčin.” “Z kterých?” “Především je asi znám jako úplatný úředník, a za druhé k jeho pravomoci náležejí svatá místa, na něž především je obrácen zřetel.” “Správně soudíte a z toho nabývám nový názor na celou věc.” “Také by nestačil obyčejný poměr, aby jeho styky se Sefirem byly tak podivné a mimořádné. Dovolil nejen tomuto cizinci účastnit se mehkeme, ale nechal jej také zasahovat do výslechu. Z toho lze soudit na podezřelé styky.” “Souhlasím; však si posvítíme i na takové pletichy. Ale nyní si vás dovoluji upozornit, že jsme takřka na ostatní zapomněli. Jsem povinen věc pánům objasnit.” Vešli jsme opět do dvorany, kde byli ostatní shromáždění, a tam, obraceje se na sandžakiho, řekl Osman pasa: “Prve ses zmioval o darebácích, podloudnících, zlodějích, loupežnících a vrazích. Podobně jako v mnohých jiných věcech, nesouhlasím s tebou ani v této věci, mám o ní zcela opačné mínění. Tento Frank je mým přítelem a těší mě

velice, že se s ním setkávám tak znenadání. Jmenuje se Kára ben Nemsi effendi a stojí pod zvláštní ochranou padišáha. O tom tě zpravil a také ti to dokázal, aniž jsi dbal jeho slov. Přijal jsem právě jeho žalobu a připojím ji k ostatním přečinům, jež svědčí proti tobě a jež nepochybně budou ještě zjištěny.” Bylo znát, že sandžaki podléhal největším rozpakům od té chvíle, kdy mne generál tak laskavě pozdravil. Hodlal se pokusit o omluvu, ale nedostal se k tomu, poněvadž můj starý kol agasi vstoupil dovnitř a oznamoval, že tři mužové si přejí mluvit se sandžakim. “Kdo jsou ti lidé?” tázal se generál. “Nevím; nechtěli říci svá jména. Jsou oblečeni persky a jeden z nich řekl, že přicházejí v noci, aby sandžakimu odevzdali velmi důležitý list, a že také chtějí vypravovat o veliké vraždě, jež se udala na Birs Nimrudu.” “Kdo tam byl zavražděn?” “Piškhidmet baši se všemi lidmi, kteř
í ho doprovázeli.” “Kdo je zavraždil?” “Dva cizinci, kteří dnes uprchlí, jakýsi Kára ben Nemsi a beduínský šejk Haddedihnů.” Generál na mne pohlédl a já na kol agasiho. Tři po persku oblečení lidé byli nepochybně kumpáni Sefirovi; vzpomněl jsem si okamžitě na Peder-i-Baharata a na jeho oba průvodce. Jestliže to byli oni, podnikali velice nebezpečnou hru, kterou ovšem nepovažovali za odvážnou, poněvadž nevěděli dvojí věc: předně, že jsem s komořím unikl, a potom, že se od večera poměry sandžakiho docela změnily. Z důvodů snadno vysvětlitelných hodlal vychytralý a vypočítavý Sefir přepadnutí a vraždu svalit na mne a na Halefa, tedy na džaura a na sunnitu, a tak každé snad nastávající podezření odvrátit hned v zárodku od sebe i od svého spolku. “Kde jsou ti tři Peršané?” otázal jsem se kol agasiho. “Dole u dveří,” odpověděl. “Spatřili naše koně?” “Kdepak, effendi. Poněvadž jsou hř
ebci tvoji, věnoval jsem jim pozornost a dal jsem je zavést do acfcoru153 našeho seraje, kde se jim dostalo píce a vody.” “Dobře, děkuji ti. Řekl jsi těm mužům, že jsem zde? ” “Ani slovíčka! Co si myslíš o světle mých myšlenek, že bys mi přisuzoval tak hloupé jednání?” “Ale stráže tam dole to vybrebtají?” “Netřeba se toho obávat! Zatímco jsi prodléval zde nahoře, vyměnily se a nynější stráž nic o tobě neví.” “Zmínil ses, že zde prodlévá padišáhův vyslanec?” “Ne. Tři mužové netuší ani tolik, co berani, kteří se tlačí do dveří, za nimiž na ně čeká nůž.” 153Stáj.

“To není špatné přirovnání. Počkej okamžik.” Obrátil jsem se ke generálovi, jenž mě předešel otázkou: “Vidím na tobě, že máš nějaký nápad?” “Mám.” “Jaký?” Mluvil arabsky, a tudíž mi tykal. Dříve než jsem odpověděl, ujal se slova sandžaki: “Slyším, že karavana piškhidmet bašiho byla přepadena a že on i se svými lidmi byl zavražděn. A člověk obviněný z vraždy stojí před námi! Jak to vysvětlit? ” “Zcela prostě, tak jak ti ještě dnes leccos jiného bude

vysvětleno,” odvětil jsem mu. “Kde je Haddedihn? Proč jsi ho nevzal s sebou?” dotazoval se. “Zdá se, že se něco přihodilo, o čem musíš mlčet!” “Blaze tobě, kdybys měl tak málo ukrývat jako já. S dobrou by ses byl potázal, kdybys raději ani nebyl promluvil!” Odstoupil jsem s generálem stranou, pojednával s ním o záměru, který mne napadl; souhlasil a rychle udělil rozkazy k jeho provedení. Zůstal ve světnici; ostatní se odebrali do vedlejší místnosti, z které Osman pasa prve přišel s plukovníkem. Také desátník a jeho vojáci se z dvorany vzdálili, neboť byli třeba k zatčení těch tří Peršanů, kteří by mohli být nedůvěřiví, kdyby spatřili tak silnou stráž před obydlím sandžakiho. A tomuto úředníkovi bylo přísně nakázáno, aby se choval zcela tiše a úplně mlčky, nechce-li zavinit, aby s ním muselo být jednáno jinak, než jak přísluší na úředníka tak vysokého postavení. Bylo mu asi těžko u
srdce, když nyní musel poslouchat, on – který byl až dosud téměř všemocným pánem kraje. Co se mě týče, postavil jsem se za dveřní oponu tak, abych mohl slyšet každé slovo a pozorovat Peršany. Sotvaže byly přípravy skončeny, Peršané vešli. Nadali se, že spatří sandžakiho a nemálo se zarazili, když viděli cizího generála, k němuž jít nehodlali a o jehož přítomnosti nevěděli. Bylo na nich znát, že jsou v rozpacích. Nemýlil jsem se ve svém předpokladu, že je to Peder s oběma svými druhy. “Přáli jste si slyšení u sandžakiho. Co žádáte teď v noci v době tak pokročilé?” tázal se Osman pasa. “Prosili jsme, abychom mohli mluvit se sandžakim,” odpověděl Peder. “Nemůže přijít; zastupuji ho sám. Nuže, mluvte!” Pohlédl na ně přísně a pronikavě, takže se neopovážili zdráhat se. Peder začal dost sklíčeně: “Naše zpráva má být sdělena vládci zdejšího sandžaku; ale poněvadž tvrdíš, že h
o zde zastupuješ, sdělíme ti svou záležitost.” “Vyjadřuj se zdvořileji a opatrněji! Netvrdím nic, ale co pravím, je pravda. Pamatuj si to! Jakou záležitost mi chceš sdělit? Doufám, že je dost důležitá, aby váš noční příchod byl omluven!”

“Je důležitá. Jde o přepadení karavany a o dvanácterou vraždu.” “Které karavany?” “Karavany piškhidmet bašiho, jenž byl hostem zdejšího místodržitele. Před několika hodinami byla karavana přepadena a oloupena venku u zřícenin, přičemž piškhidmet baši a jedenáct jeho druhů přišlo o život.” “Kdo je zavraždil?” “Křesťan a sunnitský Haddedihn, kteří stáli už zde před mehkeme pro vraždu, zneuctění mrtvol a podloudnictví, avšak uprchlí.” “Můžete to dokázat?” “Ano.” “Čím?” “Očitým svědectvím. Byli jsme při tom a jsme jediní, kdo ušli krveprolití.” “Jak se to udalo, povíte mi později; dříve jde tu o psaní, o němž jste učinili zmínku.” “To je pro sandžakiho,” podotkl Peder v rozpacích. “Zastupuji ho!” “Obsahuje listinu, kterou má podepsat.” “Podepíše ji.” “Tuto listinu máme vrátit odesílateli a musíme ji žádat zpět.” “Proti tomu nic nenamítám.” “Ne
smíme ji však dát nikomu jinému, jenom jemu!” “Jde tedy o tajemství?” “Nevím. Ale mám přísný rozkaz, podle něhož musím jednat.” “Od koho?” “To nesmím říci.” “Odkud pochází to psaní?” Peder byl jako na trní; úzkostí se kroutil sem a tam a zřejmě si oddechl, když generál rozhodl dost lhostejně: “Dobře! Budiž zatím podle vaší vůle! Přejděme nyní k přepadnutí karavany. Jak to bylo?” “Stalo se to takto: my tři putovali jsme do

svatých míst. Přišli jsme sem včera a sešli se tu s krajanem, s nímž jsme se spřátelili. Když nastal večer, hodlali jsme nastalého chladu využít k dalšímu cestování a prosili jsme ho, aby nás kus cesty doprovázel.” “Jak se jmenoval ten muž?” “Neptali jsme se ho na jméno. Pravil o sobě, že je def1M sandžakiho, a tak ho budu nazývat i dále, dovolíš-li.” Patrně mínil Sefira a svědčilo o jeho veliké obezřetnosti, že nejmenoval ani pravé ani předstírané jméno a pokračoval: 154 Host.

“Def svolil, že pojede až k zříceninám. Cestou jsme potkali karavanu piškhidmet bašiho, která se vypravila z Hillé krátce před námi; i žádali jsme ji o dovolení, abychom se k ní mohli připojit. Nebylo nám to odepřeno. Těšili jsme se z toho, poněvadž jsme slyšeli, že cesta je velmi nejistá a že jistý Frank a jistý Haddedihn jsou náčelníky loupeživých Beduínů, kteří vyplení každého poutníka, jakmile se s nimi potkají.” “Znáš jména těch loupežníků?” tázal se generál. “Ano. Frank se jmenuje Kára ben Nemsi a Haddedihn se jmenuje Halef.” “Ti lotři! Nutno je polapit. Škoda, že nemáme jejich popis!” “Co se toho týče, můžeme je popsat,” dodal Peder rychle. “Bylo nám sděleno, jak vypadají a dnes jsme je také viděli.” “Nuže, jak?” Nyní popisoval chlapík Halefa i mne tak zevrubně, že bych to byl sám lépe nedovedl, načež pokračoval ve vypravování: “Nedaleko před troskami Birs Nimrudu se z
boku objevili dva jezdci a přidružili se k nám, Alláh zatemnil naše oči, jinak bychom poznali, že to jsou ti dva loupežníci. Poté se s námi rozloučil host sandžakiho a přál nám šťastnou cestu; bohužel neměla být šťastná, neboť sotva zmizel, padly rány a houf Beduínů nás přepadl. Spatřili jsme, že dva z posledních, totiž Frank a Haddedihn, tasili nože a prokláli dva poutníky; nyní jsme je poznali a obrátili jsme koně, abychom jim unikli. To se nám podařilo, koule za námi poslané nás nezasáhly. Po nějaké době jsme se opět setkali s defem, který se obrátil, když uslyšel výstřely. Vypravovali jsme mu o přepadení a on nás přemluvil, abychom s ním jeli zpět a pak abychom se připlížili k jevišti bitvy, poněvadž bychom snad ještě někomu mohli zachránit život. Když jsme tam došli a opatrné se plížili, zpozorovali jsme oheň; oba náčelníci se zabývali rozdílením kořisti sobě a Beduínům. Když byli hotovi,
odjeli. Mrtvolu piškhidmet bašiho vzali s sebou, aby ji vhodili do řeky, kde by nebyla nalezena. Když odešli, odvážili jsme se až k ohni, abychom prohlédli jedenáct mrtvol tam ležících; ti lidé nebyli zastřelení, ale zapíchnutí. Obcházel nás mráz. Host sandžakiho byl však odvážný člověk; pojal úmysl vydat se potají za oběma zločinci, aby zvěděl o jejich úkrytu a aby je pak s pomocí zdejších vojáků polapil. Nás odeslal do Hillé, abychom neprodleně sandžakimu ještě v noci podali zprávu o tomto hanebném skutku.” Peder se odmlčel; proto se generál dotazoval: “Jsi u konce? ” “Ano.” “Můžete vše, co jsi mi vypravoval, potvrdit přísahou?” “Ano.” “Ve tvé zprávě se naskýtají některé nejasnosti. Vyžádám si na tobě ještě několik odpovědí. Pravil jsi, že jste se s defem spřátelili; jak to, že neznáte jeho jméno? Každý, než se s někým spřátelí, hledí se dozvědět, jak se jmenuje?” “Mezi šiitskými poutníky to nebývá. Jsi sunnita, a proto to nevíš.”

“Dobrá! To výborně vysvětluješ. Dále! Bylo stříleno, ale kule nikoho nezasáhla; nikdo z lidí nebyl zastřelen, nýbrž nožem odpraven. Není to podivné?” “Není. Byl večer a zločinci nemířili dobře!” “A všech dvanáct členů karavany se chovalo tak klidně, aby mohli být jeden po druhém zabodnuti?” “To bylo ze strachu.” “Def slyšel výstřely a nebyl tedy jistě daleko. Dostavili jste se s ním zpět. Zatím uplynula kratičká doba, sotva několik minut?” “Více ne.” “A přece už hořel oheň? A rozdělovala se kořist? Sám musíš přiznat, že je tvoje vypravování místy podivné.” “Alláh! Sdělil jsem ti ryzí a co nejúplnější pravdu!” “Předtím jste byli v Hillé?” “Ano.” “Jak dlouho?” “Několik hodin.” “Kam jste hodlali jít?” “Nejdříve do Kerbely.” “Potom?” “Do Mešhed Ali.” “Přímo přes Kefel?” “Ano.” “A kam z Mešhed Ali?” “Dolů do Samavatu.” “Dále!” “T
amodtud chtěli jsme a chceme přes Ornu, Havizu a Disful v údolí řeky Kerchy zpět do Persie.” “Aniž byste přišli zpátky sem?” “Ano,” přisvědčil jinak chytrý Peder, netuše, jakou kličku mu generál nastrojil. Léčka se také úplně zdařila, když Osman pokračoval: “A jak je s psaním na sandžakiho? Měli jste je odevzdat, ale odjeli jste, aniž jste ho odevzdali, ačkoli jste měli úmysl nevrátit se. A nyní s ním přicházíte o půlnoci. Vysvětli mi to!” Peršané byli přesvědčeni, že je nepřijme nikdo jiný, než sandžaki, a nebyli tedy na takový výslech připraveni. Peder namáhal svůj mozek, aby z něho vymačkal aspoň obstojnou odpověd; několikrát začal, aby odpověděl, ale nenalézal, co by se mu zdálo jen poněkud věrohodné. “Nuže, mluv!” naléhal generál. “Proč mlčíš? Nenapadá tě žádná výmluva?” “My – – my jsme – – na to psaní – – za – zapomněli!” vynutil Peder posléze s námahou. “Zapomněl
i? Vida! Důležité psaní, s nímž přicházíte teď v době tak nevhodné? Které si tak vysoko ceníte, že je nechcete svěřit ani mně a které chcete

odevzdat pouze do vlastních rukou? Jste opravdu tak nejapní, abyste mysleli, že té výmluvě uvěřím? Věru, je to k víře nepodobná drzost, že mi tu do očí vyprávíte spoustu lží, jež by prohlédl každý hlupák. Nejen vaše poslední výmluva, ale vše, co mi tu vypravuješ o přepadení, je balamucení, klam a mam!” “Nedomnívej se, nedomnívej se toho!” vpadl mu Peder do řeči rychle a úzkostně. “Všechno, co jsem vypravoval, je ryzí, nepochybná pravda, kterou jsme hotovi potvrdit přísahou.” “Nuže, nepochybuji vůbec, že byste se nerozpakovali stát se křivopřísežníky! Trváte tedy na tom, že Kára ben Nemsi a Haddedihn jsou vůdci Beduínů, kteří přepadli karavanu piškhidmet bašiho?” “Ano.” “Ke kterému kmeni patří ti Beduíni?” “To nevíme, poněvadž jsme s nimi nemluvili, a také byla taková tma, že jsme nějaké známky jejich příslušnosti nemohli rozpoznat.” “A piškhidmet baši je mrtev?” “Ano.” “Opravdu a skutečně mrtev?” “Ano.”

“Viděli jste jeho mrtvolu? Dobře si vzpomeň?” Pederovi bylo úzko při těchto naléhavých otázkách; tušil už, že zde pro něho není zdrávo, jak se domníval; ale teď již nebylo vyhnutí; nemohl své lži odvolat, odpověděl: “Ano, viděli jsme ji; ten muž je skutečně mrtev. Byl jeden z nejprvnějších, kteří byli prokláni.” Generál se nakrátko odmlčel, aby tím více vynikl význam následujících slov, ostře pohlédl na Pedera a důrazně promluvil: “Měl jsem za to, že je zdráv a že je uvězněn ve vnitřních prostorách Birs Nimrudu!” To překvapilo Peršany tak, že se nemohli ovládnout. Zřejmě se zachvěli a jejich ustrašené pohledy svědčily, že ztratili půdu pod nohama. V ohromení stáli před generálem ztrnule a beze slova. Osman pasa pokračoval přísně: “Host sandžakiho se vydal za loupežníky, aby vypátral jejich úkryt?” “Ano, tak řekl,” přisvědčil Peder, dosud nezbaven tísně. “Podjal se docela zbyt
ečné práce, neboť znám už ten úkryt, a to zevrubně. Haddedihn leží v místnosti napravo, když se jde do schodů k nejbližší komoře; jde-li se přímo, dojde se k drátové oponě, za kterou byli uvězněni Kára ben Nemsi a piškhidmet baši.” “Bi khatir-i-khuda – pro Boha!” vzkřikl teď Peder. “Odkud – – odkud víš – —” tu se opatrně zarazil, poněvadž si vzpomněl, že by se tím přiznal, a opravil se:

“Nevíme, o čem mluvíš. Nemáme ani nejmenšího tušení, co tvůj výrok znamená.”

“Že nevíte? Upozorňuji vás tedy, že jsem neřekl, že tam oba ti mužové jsou dosud, nýbrž že tam byli. Nejsou už ve vězení. Váš Sefir – -!” “Sefir!” zvolal neprozřetelně Aftab. “Ó, lekáš se, že znám pečlivě zatajované jméno tak zvaného “hosta”? Tvé leknutí dosvědčuje vaši vinu! Váš Sefir se velice přepočítal v Kára ben Nemsim. Ten Frank je chytřejší a obratnější než vy všichni vespolek. Seznámil se s vnitřkem Birs Nimrudu mnohem dříve, než jste ho tam dopravili, a tajně se smál, když mu Sefir líčil muka, jimiž jej bude trýznit.” “Já – – já – – my – – ty – – však pozoruješ, že jsme podivením téměř oněměli. Co nám tu pravíš, nemůžeme pochopit!” koktal Peder. “Ne podivením, ale úzkostí! Jásal jsi radostí, když se ti dostali do moci Kára ben Nemsi a Halef Omar v tamaryškovém křoví u Eufratu, a plesal jsi, že jim oplatíš švihy, jež jste od nich obdrželi. Nyní však dospíváš
k názoru, že dojde k výplatě, k pořádné výplatě, která však nebude platit jim, nýbrž vám!” Peder uznal za dobré potlačit své ohromení a jevit se jako nevinně uražený. Vztyčil se důstojně a tázal se: “Pane, jakým právem nám přisuzuješ, abychom tuto nesrozumitelnou povídačku–” “Mlč!” zahřměl generál, nečekaje až domluví. “Nemáš mne nazývat jen pánem, nýbrž hazretim, čemu ses až dosud pečlivě vyhýbal; brzy však vám bude vštípena předepsaná zdvořilost. A mluvíš-li o “nesrozumitelné povídačce”, poznáš hned celou její srozumitelnost.

Podívej se tam! Znáš je asi dobře!” Ukázal za záclonu. Očekával jsem ten okamžik a kývl jsem už před chvílí na komořího, aby byl u mne, a nyní jsem s ním vstoupil. Pohled na nás působil ještě mnohem silnějším dojmem, než jsme se nadali. Tři darebové nemohli zatajit leknutí, přestože byli drzí a otrlí. Schoulili se takřka do sebe a Peder se hleděl nenápadně dostat ke dveřím. Abych tomu zabránil, klidně jsem se postavil mezi dveře a Peršany a Otce koření jsem vyzval příkře: “Odstup ode dveří!” Učinil ještě krok; poněvadž při tom hmátl k opasku, doložil jsem: “Tu ruku dej pryč! Teď přestávají žerty a nastává vážné jednání. Onbaši!” Desátník vpadl do dvorany se svými vojáky a postavil se přede dveře. Za jejich asistence sám generál odebral zajatcům nože a bambitky. Pušky neměli. Nepodnikli nejmenší pokus, aby se bránili. “Tak!” řekl jsem a obrátil se k Pederovi. “Víš dosud, čím js
i mi vyhrožoval? Co se stane při našem nejbližším shledání? To shledání se dostavilo; co přijde teď?” Uslyšel jsem, že zaskřípěl zuby, jinou odpověď nedal. “Domnívali jste se, že jednáte velice moudře, a zatím jste byli neomluvitelně hloupí,” řekl jsem dál. “Je opravdu k neuvěření věznit mě v Birs Nimrudu a přece mi prozradit předem, jak si počínat, aby se člověk dostal dovnitř!”

“Kdo to prozradil?” tázal se v rozčilení. “Ty!” .“Já?” “Ano, ty.” “To je lež!” “Eh! Což jsi neměl u sebe plán, na němž byly naznačeny cesty, vchod, ano i příslušná znaménka na cihlách? ” Se zaťatými pěstmi postoupil proti mně, aniž si však troufal vrhnout se na mne. Zvolal: “Tys měl tu kresbu v ruce? Tys ji viděl? Alláh tě znič!” “Ano, měl jsem ji a značkám jsem porozuměl!” “Jsi ďábel nebo se oddáváš ďábelskému kouzelnicí ví!” “Nepotřeboval jsem kouzelnictví; stačilo, aby člověk nebyl tak hloupý jako . vy. Nechci vám však vaši hloupost stavět na oči, poněvadž tím stejně nezískáte rozum. Zatočíme s vámi zkrátka. Vydej psaní, jež jsi přinesl sandžakimu!” Bezděky trhl rukou směrem k opasku, ale hned ji spustil z místa, jehož se dotkl, a odpověděl: “Nemám žádné psaní!” “Nemluv nesmysly! Je přece

směšné, zapíráš-li teď, co jsi před chvilkou tvrdil! “Psaní sloužilo jen za záminku; nemám opravdu žádné!” “Máš je!” “A kdybych měl, nevydal bych je!” “Však je dovedu nalézt!” “Tedy hledej!” zařval zlostně a obrátil se ke mně zády.

Postavil jsem se za něho, položil jsem ruku na místo, jehož se prve dotkl a řekl jsem: “Tady je!” “Tady v opasku? Vezmi si je tedy!” “V opasku ne, nýbrž pod ním, tuším že v sorjame1(tm). “Devyabls<í, jsi ďáblem posedlý!” Sotva vyřkl to urážlivé slovo, dal jsem mu takový políček, že upadl jak dlouhý, tak široký na zem. “Chopte se ho a držte ho pevně!” zvolal jsem na poddůstojníka. Desátník se vrhl s vojáky na Pedera dřív, než se sebral. Hodlal se sice bránit, ale kam

stačil na tolik silných rukou! Vtom se rozhrnula záclona; sandžaki se hrnul spěšně a v rozčilení dovnitř a vyjel si na mne zlostně: “Co je ti do psaní, které patří mně? Jsi snad můj poručník anebo jsem já chlapec, který tě musí žádat o dovolení, chce-li mít, co je jeho? Psaní je pro mne a nemá na ně právo nikdo jiný než já!” ‘“Spodky. 156Dobytku.

“Ani já ne?” tázal se Osman pasa a nakrčil obočí. “Ne.” Osman pasa mu položil ruku na rameno a poučil ho vážně: “Zdá se, že dosud nechápeš, proč tu jsema k čemu. Dovol, ať ti to povím krátce a jasně. Jsem rámě padišáha, jež otvírá knihu tvých činů. Tu neplatí, aby ses vzpíral a bránil. Jednám podle vysokého rozkazu, a budeš-li mi odporovat, dovedu potrestat tvou neposlušnost!” Sandžaki ustoupil o krok, pohlédl generálovi bojovně do obličeje, ale sklopil oči před zrakem, s nímž se setkal. Odpověděl: “Vím, že se musím podrobit, jde-li o záležitost úřední; ale toto psaní je věc soukromá.” “Myslíš? Víš tedy, co je v něm obsaženo?” “Ano.” “Jak to, že to víš, když tento muž popírá, že má pro tebe psaní?” “Nemohu to tvrdit, ale má-li jaké psaní, vím určitě, že jeho obsah je osobní a ne úřední.” “Proč se tedy doručitel o ně bojí? Proč se zdráhá je ukázat?” “Prá
vě proto, že se netýče mého úřadu, nýbrž jen záležitosti soukromé, týkající se mé rodiny, do které nikomu nic není. Ani nadřízenému, ani ruce padišáhově, jak ses nazval.” “Dobrá! Když je tomu tak, jak pravíš, ponechám ti psaní. Ten muž ať ti je vydá!” “Nemám žádné!” tvrdil zatvrzele Peder a zkoušel vstát ze země, k níž ho tlačily pevné ruce.” “Poněvadž dosud vše popírá, zdá se, že jde o věc podezřelou,” mínil Osman pasa. “Prohledejte ho!” “Netřeba dlouho hledat,” podotkl jsem. “Sám prozradil místo, kde chová psaní. Hned uvidíme!” Po těch slovech jsem se shýbl a zezadu vsunul ruku pod opasek Peršana, který se proti tomu nemohl bránit. Nahmatal jsem hned, po čem jsem pátral. Měl kapsu ve spodkách tam, kde kapsy’nebývají, nebo kde by je zpravidla nikdo nehledal; v kapse byl dopis. Rychle jsem pohleděl na adresu, kterou bylo psaní opatřeno. Když jsem se narovnal, přiskočil sandžak
i a chtěje mi vyrvat můj nález, zvolal: “Sem s tím! To je moje psaní! Tobě nepřísluší, aby ses ho dotkl!” Uhnul jsem rukou, odstrčil rozčileného adresáta a odvětil jsem: “Ne tak rychle; chci se jen podívat na adresu!” “Je snad tvoje?” zařval zuřivě. “Ne; obsahuje však nejen tvé jméno, nýbrž i tvůj úřední titul. Ať rozhodne vyslanec padišáhův, lze-li z toho soudit na obsah úřední nebo soukromý.” Odevzdal jsem psaní generálovi. Sandžaki se rychle hrnul k němu, aby mu je vyrval; ale vstoupil jsem mu do cesty a odrazil ho do kouta, kde málem sklesl.

Sebral se opět, aby útok opakoval, ale důstojníci, kteří sem vstoupili z vedlejší místnosti, postavili se před něho a nedovolili mu vyjít z kouta. Poněvadž patrně věděl, že dopis zahrnuje důkazy jeho provinění, bránil se pěstmi a silnými slovy, ovšem marně. Zatím generál přečetl adresu, přikývl mi a rozhodl: “Máš pravdu. Podle nadpisu lze soudit na úřední obsah. Psaní náleží mně!” Otevřel je a začal je číst. Jeho obličej nabýval stále větší a větší vážnosti. Když dočetl,

zasunul psaní do kapsy a uvažuje, hleděl chvilku k zemi. Pak pokročil ke dveřím předpokoje a otevřel je. “Kol agasi!” Staroch vešel. “Jsou zde železná pouta?” “Ano, hazretim. Visí na řetízkách dole v khab es sidžn157, kam bývají dopravováni nebezpeční zločinci.” “Dobrá. Zdejší vězení je bezpečné?” “Bezpečné? Alláh, Valláh! Zdi jsou kamenné, o šířce člověka. Nejsou v nich okna ani jiný otvor a dveře jsou tak tlusté, že by zločinec musel celé hodiny pracovat, než by do nich vyvrtal malou dírku.” “Kolik je zde vězení?” “Deset i dvanáct.” “Kdo má klíče?” “Syndodži158. Mám ho zavolat?” “Ne. Půjdu sám a ty mne k němu dovedeš!” Potom se obrátil ke mně a řekl anglicky: “Sandžaki je zrádce.

Psaní je hotová smlouva, kterou má podepsat, jsou v něm uvedeny částky, které už obdržel, i ty, jež má ještě dostat. Musím si ho zabezpečit, jak to má veliká zodpovědnost vyžaduje, a proto si musím vězení prohlédnout. Buďte tak laskav a pečujte, aby se zde za mé krátké nepřítomnosti nepřihodilo nic, co by bylo na škodu!” “Zajisté. O to nemusíte mít obavy, excelence. Přitom bych si dovolil otázat se, jak jste se rozhodl v případě těchto tří Peršanů?” “Budou uvězněni. Jeden z nich, kterého nazýváte Pederem, přinesl dopis z Teheránu; Sefir je zprostředkovatelem a ten také zná obsah tohoto psaní.” “Jací jsou to lidé! Podvádějí své nadřízené, jimž slouží za důvěrníky, na té i na oné straně.

Naskýtá se otázka, zdali komoří, jenž jako perský úředník není daleko od pramene těchto podvodů, také o tom něco neví.” “Také mě už něco podobného napadlo. Jak o tom smýšlíte?” “Zdá se mi, že netuší nic.” “Mně také; ale přece se postarám, aby neodešel z Hillé, pokud nezískám neklamné přesvědčení, že je neškodný. Prosím, pečujte tedy, pokud se nevrátím, aby se zde nestalo nic, co bych nesměl dovolit.” ‘“Vězeňský sklep. ‘^Vězeňský dozorce.

Odešel s kol agasim. Sotva za sebou zavřel, sandžaki usiloval opět vší mocí. aby z kouta vyvázl a těm, kteří mu zabraňovali, bouřlivě hrozil: “Udělejte místo! Kdo mě zadržuje, bez ohledu bude potrestán co nejpřísněji. Nikdo tu nemá co poroučet, pouze já! Mé stížnosti půjdou do Bagdádu i do Istanbulu. Dám vás sesadit a zavřít! Slyšíte? Či se bojíte tohoto křesťanského psa? Ten výlupek špatnosti a ničemnosti – – -” Přerušil jsem ho otázkou: “Míníš mne?” “Ano, tebe!” zasyčel na mne. “A jak ses opovážil nazvat mě?” “Jsi pes, výlupek – – -” Nedokončil větu, neboť dostal ránu do hlavy, která ho málem zbavila smyslů. Vytáhl jsem mu z opasku mochnomi159 a svázal mu jím ruce na zádech. “Tak!

Teď už nás nebude obtěžovat. O ostatní se postará syndadži.” “Snad i dželad16”, nebo hedvábná šňůra,” dokládal miralaj. “Shledávám, effendi, že tvá pěst je dosud tak silná jako kdysi. Ušetřil jsi pouta, jež by jinak musela přispět rukám a nohám zatčených, aby byly klidnější. Tam u toho člověka by byla taková rána také na místě.” Ukázal na Pedera, který se v moci vojáků domníval, že musí nepřítomnosti generálovy využít k obnovenému odporu. Kázal jsem ho spoutat jeho vlastním opaskem, a když byl desátník při práci, bez dalšího vybízení vykonal ji také na obou Peršanech, kteří neměli odvahu, aby něco namítali. Nejtrpnější postavení po ten celý čas zachoval piškhidmet baši. Bez pohnutí o zeď podepřen jako nějaká socha nepromluvil dosud ani slova a pouze jeho oči prozrazovaly, že je účastníkem výjevů zde se odehrávajících. Nyní se přiblížil ke mně a pronesl své první slovo: “
Effendi, tito lidé jsou zločinci; to připouštím. Bez trestu je nelze propustit; i to uznávám. Ale má generál právo zatknout je a držet ve vazbě?L’ “Zajisté!” odpověděl jsem. “Jsou to přece perští poddaní?” “Buď opatrný, piškhidmet baši! Nelze upřít, že generál má takové právo, poněvadž žádný konsul ani jiný zástupce cizí vlády nemůže nic namítat, dojde-li k zatčení zločince té národnosti, k níž patří. Tak například nikdo nemůže žádat, aby byl vrah ponechán na svobodě jen proto, poněvadž náleží k jinému národu.” “Ano, máš pravdu; ale proč mě napomínáš k opatrnosti?” “Poněvadž bys mohl snadno, kdyby ses ujímal těchto lidí, upadnout v podezření, že jsi s nimi spolčen.” S úsměvem tak klidným, že by jistě byl nemožným, kdyby se necítil úplně bez viny. ujistil mě: 159Kapesní šátek. ‘60Kat.

“Takové podezření mě nemůže postihnout, effendi! Zůstávám pod ochranným štítem milosti svého panovníka a těším se ze svého živobytí i postavení. Proč bych si měl tuto radost ztrpčovat nebo snad i zbavit se jí tím, že bych se vměšoval do věcí, jež nelze sloučit s pohodlím, které je mi milé? Už jsem ti řekl, že jsem statečný, dokonce odvážný bojovník; ani mě však nenapadne, abych dával v sázku své živobytí za mrzký peníz vyplacený za vlastizradu. Nad takové věci jsem přece povýšen. Nenávidím spiknutí a všechno podobné tajné jednání, poněvadž to odporuje mému přání sebezáchovám’ a ruší klid duše, který na člověka tak blahodárně působí. To mi můžeš věřit, effendi!” Hm. Věřil jsem mu ze srdce rád, ale byly tu asi ještě jiné příčiny, jež ovšem nepřiznal. Byl nejen příliš pohodlný, ale i tou měrou zbabělý, že ani nemohl zavdat příčinu k podezření, o němž jsem prve mluv
il s Osmanem pašou. Generál se vracel. Za ním šel kol agasi a přitom jsem spatřil otevřenými dveřmi, že v předpokoji je plno vojáků. Zajatci byli odvedeni; jen sandžaki musel být odnesenT poněvadž ležel bez vlády. Osman pasa se vydal opět za nimi, aby se přesvědčil, že bylo vyhověno každému příkazu nutné obezřetnosti. Když se opět vrátil, musel jsem ho upozornit, že je nutno pospíšit si, abych

dostihl včas Birs Nimrudu. “Ano,” souhlasil; “zdrželi jsme se déle než jak jsi zamýšlel; ale při tom aspoň došlo k rozhodnému úderu na sandžakiho, za což jsem ti povinen díky. Ale nyní kdo má rozhodovat, co se stane, ty nebo já?” “Prosím ty!” “Je to úloha, jejíž rozluštění bude snad snadnější tobě než mně, poněvadž znáš místnosti a jiné okolnosti lépe než já. Žádám tě tedy o radu, o dobrý návrh, podle něhož bych se měl řídit.” “Rád ti vyhovím. Ale pojednejme o tom o samotě.” “Zajisté,” souhlasil hned, a odváděje mne stranou, hovořil dál anglicky: “Chcete mi říci něco, o čem

smíme vědět jen my dva? “Ano.” “Co?” “Týká se to ohromného skladiště podloudníků. Mám zato, že tam budou smět jen spolehlivé osoby.” “To bude opravdu nutné. Není však pravděpodobné, že dojde k boji v podzemních místnostech?” “Dost možná, myslím však, že boji budeme moci předejít. Padne-li skladiště do naší moci, bude přirozeně náležet vládě padišáhově vše, co v něm najdeme. Smýšlí vaše excelence také tak? ” “Zajisté. Ovšem – rozumí se samo sebou, že jakási přiměřená odměna náleží těm, kteří přispěli k objevení celého doupěte.” “Dobrá, spoléhám na to slovo!” “To můžete – ano – rozumí se ovšem – -” zaváhal s jistým zmatkem, “ovšem není pochybností, že jen vám náleží zásluha – – -”

“Prosím,” přerušil jsem ho, “tak to nemyslím! Nejsem tu já, nýbrž starý bimbaši v Bagdádu. Kdyby nám on nebyl vypravoval, co se udalo v Birs Nimrudu, nebylo by možné překazit Sefirovi řemeslo. Bimbaši se vykoupil celým svým jměním, a tedy si pro něj vyprošuji odměnu, excelence, vlastně náhradu, chtěl jsem říci!” Osman pasa mi podal ruku. “Myslel jsem si to! Něco podobného jsem očekával. Vím přece, že Kára ben Nemsi nikdy neprosí za sebe, nýbrž

vždycky jen za jiné. Nuže, váš bimbaši dostane tolik, kolik chcete. Teď však mluvte: potřebujeme vojáky, zbraně -kolik toho všeho?” “Jenom jezdce kvůli rychlosti.” “Máme je.” “Nevím sice, kolik členů Sefirovy bandy tam bude a kolik Sefir najal Ghasai-Beduínů; soudím však, že padesát jezdců bude víc než dost.” “Chcete-li, půjde s vámi celá posádka!” “Děkuji, není třeba. Pokud jde o mne, stačilo by ještě méně než padesát.” “Proč tedy žádáte více?” “Vzhledem k zodpovědnosti, kterou tím přejímám. Mohu mít oprávněné obavy, že nepodaří-li se věc -” “Žádné strachy! Ujišťuji vás, že mi prokážete velikou úsluhu, převezmete-li velení a vypomůžete-li mi v této záležitosti. Znám vás a vím, že nemohu plnou moc svěřit lepším rukám. Proto vás prosím, chopte se toho a – – zodpovědnost za všechno převezmu sám.” Podával mi ruku, a když jsem ještě váhal, dodal s úsměvem: Slibuji vám nadto, že předem učiním něco, co vám a ještě někomu jinému způsobí radost.” “Jakou radost?” “Posečkejte okamžik! Jak se jmenuje ten starý chlapík kol agasi, o něhož se zajímáte?” “Ahmud Mahuli.” “Dobrá; ve dvou minutách se vrátím!” Pokynul miralajovi, aby šel s ním a vstoupil do sousední místnosti, která byla úřadovnou. Když se oba vrátili, pokynul mi plukovník, který asi generálovi dával nutná vysvětlení, spokojeně rukou a Osman pasa mi podal arch papíru, jejž držel v ruce, se slovy: “Ahmud Mahuli je ode dneška bimbašim. Tady máte zatímní potvrzení jako záruku skutečného jmenování, jež bude provedeno v několika dnech. Dejte mu je, kdy se vám zlíbí; ode mne a od miralaje se zatím nic nedozví. Snad mu je dáte jako odměnu. Jak vidíte, vycházím každému vašemu přání vstříc. A teď zde má ruka; ujednáno?” “Ano, ujednáno,” odpověděl jsem vesele a podal mu ruku. Papír js em složil a zastrčil do kapsy.

“Dobrá! Určete teď, co se má stát! Ale neberte s sebou méně než padesát mužů; je vždy lépe, má-li jich člověk o deset víc!” “Pak prosím o šedesát, neboť deset jich zůstane u koní.” “Dobře! A dál!” “Těm šedesáti ať velí starý Ahmud Mahuli, jenž mi pro dnešek bude bezpodmínečně podřízen.” “Jsem srozuměn! Dál!” “Potřebujeme balík svíček a zápalek.” “Víc nic?” “Víc nic. Jsem hotov a mám ještě jednu otázku: pošlu-li posla, přijede excelence za námi? ” “Pošlete-li pro mne, budete mne asi potřebovat, tedy přijdu.” “Prosím tedy, aby oddělení nastoupilo a aby byl připraven kůň také pro piškhidmet bašiho!” “Půjde s vámi? ” “Potřebuji ho.” “Nepokládám ho za příliš odvážného!” “Chci jen jeho osobu, ne jeho odvahu, kterou ovšem vůbec nemá. Potřebuji ho k naprosto trpné úloze.” “Hm. Pozoruji, že dáte celé věci trochu zajímavý průběh.” “Tu ctižád
ost vskutku mám, excelence!” “Jsem zvědavý na vaši zprávu, až se vrátíte. Vydám teď potřebné rozkazy.” “Prosím jen, excelence, aby přípravy byly provedeny v největším tichu a tajnosti. Pokud jde o mne, mám hlad a žízeň.” “Tomu hned odpomůžeme,” zasmál se. Za deset minut jsme seděli u studeného láhmmašvi161, a po čtvrthodině hlásil kol agasi, že mužstvo je připraveno. Byl už podle mého názoru skutečně nejvyšší čas. Komorník se nezdráhal účastnit se; v doprovodu šedesáti mužů se cítil v bezpečí. Kdyby byl věděl, jakou úlohu jsem mu určil, byl by asi raději zůstal v Hillé. Ahmud Mahuli se však těšil jako dítě na chystané

dobrodružství. Vyšli jsme ven, kde před branou na nás čekal malý oddíl jezdectva. Jel jsem s kol agasim a komorníkem v čele. Sotva jsme vyjeli z města, žádal ode mne důstojník rozkazy. “Ty, effendi, jsi muširem, semskierem pašou”2 naší armády,” řekl, “já jsem ferikem pašou163. Tebe posloucháme všichni, mne poslouchá šedesát jezdců. Budeme rádi bojovat a jsme hotovi pro tebe skočit do ohně. Řekni mi jen, co mám činit a jak se zachovat!” “Nejdříve chci co možno rychle a nepozorovaně dojet k Birs Nimrudu,” odvětil jsem. ‘“Pečeného masa. ““Maršálek, vrchní velitel. 163Divizní generál.

“Nepozorovaně? Pak je radno odchýlit se od této cesty.” “Správně; ale pak se dostaneme na špatný terén, kde budou v nebezpečí koňské nohy.” “Ne, effendi! Považ, že zde je cvičiště, kde známe každou píď půdy. Očekávají-li nepřátelé napadení, budou hlídat jistě směr od města. Ne? ” “Ovšem.” “Budou dávat pozor hlavně na tu stranu, proto musíme přijet ze strany druhé. Opozdíme se nejvýše o pět minut. Souhlasíš-li, pojedeme obloukem.” “Budiž, učiňme tak.” “Spolehni na mne, effendi! Tvoji hřebci ani jednou neklopýtnou. Pojedeme jako na rovném s”/ra164.” Odbočil od cesty doprava a doznávám, že mne svým ujištěním o hladké jízdě nezklamal. Při jízdě neustával v hovoru: “Připomínám si teď staré přísloví, jež praví: osud obrací sudem165 člověka denně třikrát, jednou ráno, v poledne podruhé a večer potřetí. Tvůj ji obrací, jak se zdá, ještě častěji, totiž i dvakrát v no
ci.” “Jak to?” “Nu – byl jsi dnes v noci zajat a teď chceš sám zajímat. Byl jsi také mým zajatcem a přece ses rychle dostal na svobodu, a hle – teď jsi dokonce mým velitelem!” Zasmál jsem se, odpovídaje mu: “Jedno přísloví mé vlasti praví: kdo se mnoho ptá, často se dožije zklamání. V mém případě bych řekl: kdo se mnoho ptá, nedostane se přes zeď.” “Ano, ten váš skok přes zeď! Měl jsi vidět, effendi, pohledy, jež vás sledovaly, když jste jako ptáci přelétli přes zeď! Žádný z nás by se neodvážil podobného skoku! U pluku nemáme špatné koně, ale jezdci, bohužel, za mnoho nestojí. Svobodný Bedavi jezdí mnohem, mnohem lépe než my. Kdybych velel aspoň korouhvi – pluk by to nemusel být – já bych naučil své vojáky jezdit! Létali by jako sokolové! Ale toho se již v životě nedočkám. Kismet mne zklamal, effendi.” “Nejsi tedy šťasten?” “Jak bych mohl být šťasten, nedostal-li jsem už pět měsců plat? Padišáh je největší, nejslavnější, nejbohatší a nejmoudřejší vladař na světě; ale – neuškodíš mi prozrazením mých slov? – jeho bohatství zůstává jemu; nepřijde k nám, jeho moudrost ozařuje okrsek země, nikoli však naše kapsy.” “Z čeho vlastně žiješ, jsi-li tak dlouho bez platu?” “Vlastně nežiji, nýbrž hladovím; miluji svůj harém i své děti a přináším jim drobty, které seberu z koberců svých vysokých představených. Rád hladovím, jen když moji drazí se nasytí.” “Tvoji představení mají tedy chleba?” 1MStůl.” 165 Kazajku.

“Nejen chleba, nýbrž také maso a vůbec všechno, co si jejich srdce žádá! Musím ti říci, že řeka platu teče shora dolů, ale jenom k bimbašimu; u toho zpravidla vysýchá. Pouze tehdy, bouří-li se pluk, otevře se maličká propust, která však co nejdříve bývá zas ucpána. Ano, kdybych to dotáhl na bimbašiho, bylo by mně a mému harému, jemuž patří mé srdce, pomoženo.” “Máš veliký dům?” • “Mámčtyři syny a tři dcery; mám matku a matku manželky; dohromady jedenáct osob, které musím uživit ze svého skrovného platu, jejž nedostávám. Alláh dej, aby se to brzo zlepšilo!” “Pomohu ti, Ahmude Mahuli. Budu-li s tebou dnes spokojen, promluvím s generálem a poprosím ho, aby se postaral o výplatu tvého zadrženého žoldu.” “Kdybys to chtěl učinit, effendi! Vděčnost má i celého mého domu žehnala by ti až do smrti. Viděli jsme, jak si tě generál váží; poslechl tě dnes ve věcech mnohem důležitějších a
jistě ti rád vyplní toto nepatrné přání. Budeš se mnou spokojen; učiním všechno, abych si zasloužil tvou přímluvu. Snad si pak vzpomeneš na

jiný svůj slib.” “Slib?” tázal jsem se, předstíraje zapomnětlivost. “Nepamatuješ se? Slíbil jsi přece dát o mně zprávu seraskierovi. Zmíníš se v ní, že teď jedeme k Birs Nimrudu, abychom se zmocnili vrahů karavany?” “Ano.” “A že já se účastním jako velitel šedesáti mužů a tvůj nejbližší podřízený?” “Jistě! Vylíčím podrobně všechno, co učiníš a jak se při tom vyznamenáš!” “Děkuji ti! Vím, že dodržuješ slovo a vynasnažím se získat si tvé uznání a milost seraskierovu. Teď jsme tak daleko, že východojihovýchodně před námi leží Birs Nimrud. V deseti minutách jej dosáhneme.” “Výborně.

Jsme tu dříve, než jsem očekával.” “Věděl jsem, že budeš s mým vedením spokojen, effendi. Urči nyní, kterého bodu zříceniny chceš nejdříve dosáhnout.” “Pamatuješ se na místo, kde byli ukrytí naši koně a odkud jsme je ráno odvedli?” “Ano, docela přesně.” “Tam chci nejdříve. Zastavíme se na doslech lidského hlasu od toho místa, neboť se chci k věži připlížit pěšky, abych zjistil, kde jsou lidé námi hledaní.” “Není to nebezpečné?” Ne ” “ÍNC. “Mohl bys být znovu zajat!” “Neměj obavy. Žádný fenek neleze do pasti, z níž jednou vyvázl.” Jeli jsme ještě chvilku a pak se kol agasi zastavil. “Jsme ve vzdálenosti, kterou jsi mínil,” řekl. “Zavoláš-li hlasitě, bude to slyšet až ve zřícenině. Opustíš nás teď?” “Ano.” “Nadlouho?”

“Nevím určitě. Zůstanete zde a nehnete se odtud, dokud se nevrátím. Zdržíte se nejmenšího hřmotu, rozumíš?” “Ano, effendi. Nevrátíš-li se však?” “Přijdu!” “Nalezneš nás v této temnotě?” “Jistě. Zde ti svěřuji své pušky. K našim hřebcům nepřipusť druhé koně; nesnesou je!” Halefův Barkh byl veden na uzdě; dal jsem mu i svému ben Rihovi znamení, aby ulehli. Poslechli ihned. Pak jsem šel na zvědy. Vybudoval jsem svůj plán na předpokladu, že Sefir se nevrátí do Birs Nimrudu, dokud neuplyne udaných jím šest až sedm hodin, po tu dobu aspoň nepřijde do místnosti, jež byla naším vězením. Kdyby tam byl přišel dříve, odkryl by náš útěk a pak by jistě sám uprchl a vzal s sebou tolik zásob a pokladů, kolik by mohl ve spěchu odnést. Měl jsem se nejvýš na pozoru. Držel jsem nůž v hrsti a byl jsem pevně odhodlán skolit každého, kdo by se mne chtěl zmocnit. Šťastné jsem dosáhl někdejšího úkr ytu našich koní.

Nikdo tam nebyl. Odtud jsem se obrátil známou cestou ke vchodu do podloudnické skrýše. Planulo tam několik ohňů, jejich záře mi umožnila vyhnout se každému nevítanému setkání. Plížil jsem se nejdříve po kolenou, pak jen po prstech, blíž a blíž, až jsem dosáhl osaměle stojícího sloupu, který ozářen z jedné strany světlem vrhal na druhou stranu hluboký stín. Skrčil jsem se ve stínu a naslouchal jsem. Byl jsem sotva dvacet kroků od “vysoké společnosti”, zaměstnané horlivou noční prací; viděl jsem všechny muže a slyšel jsem každé slovo, které nebylo proneseno docela tiše. Muži hovořili většinou hlasitě a bez ostychu; bylo patrné, že se cítí úplně v bezpečí. Byly tu dvě skupiny a zpozoroval jsem hned, že jednu tvoří lupiči, druhou podloudníci. Ti odnášeli balíky a svazky z původní hromady zboží, jistě hodně veliké, nahoru ke vchodu do skladiště. Dělali to v řetězu, to jest, postavili se v určitý
ch vzdálenostech jeden od druhého a každý nesl své břemeno jen určený kus cesty. Žádný z nich tedy nešel celou cestu. Dalo se předpokládat, že vlastní vchod do podzemí znají jen Sefirovi důvěrníci, kteří byli až na konci řetězu. Pohybovali se zcela nahoře, ostatní jim zboží donášeli, a protože nebyli pohromadě a své dílo prováděli v naprostém tichu, neskýtali pro mé pozorování vhodný cíl. Obrátil jsem proto pozornost k druhému oddělení, k lupičům. Byli to vskutku loupežníci, neboť u nich stálo a leželo dvanáct koní a šest nákladních velbloudů perského komořího, ti ovšem již nebyli obtíženi; co nesli, leželo ve dvou hromadách před vražedníky, kteří z jedné hromady brali kus za kusem, prohlíželi je, oceňovali je, hádali se o cenu jednotlivých předmětů, a když se, často velmi obtížně, dorozuměli, házeli jednu věc na druhou. Jedna hromada stále rostla, kdežto druhá se zmenšovala. Z jejich oc eňování a dohadování jsem soudil, že jejich podnikání nebylo

ujednáno za mzdu, nýbrž za podíly. Napočítal jsem patnáct mužů, samých Beduínů z kmene Ghasaiů, opálené, hubené, temné a lačně hledící postavy. Sefir seděl u nich. Držel v ruce knihu a vedle něho ležel velký peněžní vak. Zapisoval do knihy jednotlivé kusy a jejich sjednanou cenu, kterou hned příslušným podílem na kořisti vyplácel z vaku starému chlapíkovi s šedivými vousy, patrně vůdci ničemů. Že se to neobešlo bez hlasitých, vzrušených a časem hodně nebezpečně znějících hrozeb a proklínání, rozumí se samo sebou. Jen Sefir zůstával chladnokrevný; byl asi již obeznámen se zvyky těchto lidí. Naslouchal chvíli klidně jejich zlořečení, pak řekl závěrečné slovo, jemuž nebylo již více odporováno, sáhl do měšce a vložil určenou částku do otevřené špinavé dlaně šejkovy. Žádný z těch lidí nebyl zručný v počítání; nedovedli sečítat, proto nečekali, až budou všechny položky sečteny hrnem v konečnou částku, nýbrž dávali si každou položku ihned vyplácet. Jednou se však Sefir přece rozzlobil. Jednalo se o jakousi orientální výšivku, jejíž zlato se blýskalo až ke mně. Ghasaiové ji odhadovali příliš vysoko, i vznikl spor táhnoucí se tak dlouho, až Sefir ztratil trpělivost, vyskočil a hněvivě se rozkřikl: “Nemáte rozum a štěkáte pro nic za nic jako šakalové na měsíc!

Podívejte se na mé lidi! Těch devatenáct mužů dohromady nenadělalo dosud tolik hluku jako jediný z vás ve dvou minutách. Už toho mám dost! Domníváte se, že tu sedím pouze pro vás, že nemám jinou práci než poslouchat vaše řvaní? V půlhodině skončí tamti své dílo; v té době musíme být i my hotovi! Mám ještě nutné věci na práci.

Nebudeme-li hotovi, vezmu vše, co zbývá a nedám vám za to ani para!” Hrozba účinkovala. Obchod šel teď rychleji od ruky, ale svými slovy upozornil Sefir také mne, že si musím pospíšit. Věděl jsem, jakou práci asi chce vykonat po zmíněné půlhodině; chtěl patrně jít ke mně a k Peršanovi. Bylo nutné, aby nás našel v tomtéž postavení, v jakém nás opustil. Odplížil jsem se z doslechu a běžel pak co nejrychleji k svému statečnému oddílu. Kol agasi, který se již začínal o mne strachovat, byl potěšen, když mne spatřil. “Teď začne vaše úloha,” řekl jsem tak, že to všichni slyšeli. “Dejte pozor, co vám povím! Devět mužů zůstane u koní a budou pečovat o to, aby nevznikl žádný hluk. Desátý půjde se mnou a piškhidmet bašim. Čím ho zaměstnám, to mu ještě povím. Kol agasi určí těch deset – rychle! A teď hlavní věc. Slyšte!” Tlačili se ke mně blíž a já pokračoval: “Vás ostatní odvedu nyní k
místu zřícenin, kde hoří několik ohňů. Sedí tam vrahové a dělí se o kořist. Je to patnáct mužů. Jsou tam též podloudníci, kteří odnášejí zboží do věže; je jich devatenáct, s náčelníkem tedy dvacet mužů. Musíme zajmout celkem třicet pět lidí. Neunikne-li nám žádný, rozumějte dobře, co pravím, ani jediný z nich, dostane každý voják sto a každý poddůstojník dvě stě piastrů!“Ozvaly se tiché výkřiky údivu, souhlasu a povzbuzení. Pokračoval jsem: “Provedeme to tak: Utvoříme čáru, která povede polokruhem mezi zříceninami okolo ohňů. Tím budou ti lidé úplně obklíčení, takže nikdo z nich neuprchne. Přiblíží-li se k vám některý z nich, oslovíte ho a vyzvete ho, aby se vrátil. Neposlechne-li a pokusí-li se proniknout násilím, bude bez

milosti a bez váhání zastřelen. Chci je mít, jakmile se rozední, pěkně pohromadě. Co se pak stane, určím sám, neboť do té doby se k vám vrátím. Řekněte mi, ne však příliš hlasitě, zdali jste rozuměli?” Odpovědí bylo šedesátinásobné ano. Všichni byli nanejvýš rozohněni slíbenými piastry; byl jsem přesvědčen, že učiní, seč jsou, aby si je zasloužili. Aby i kol agasi sdílel jejich nadšení, vzal jsem ho stranou a otázal se ho tiše: “Co soudíš, vykonají tvoji lidé svou povinnost?” “O, effendi,” odvětil, “ujišťuji tě, že spíše zemřou, než by jednoho z těch vrahů propustili. Jedním rázem získal sis jejich příchylnost, lásku a věrnost.” “Pokusím se dobýt si také věrnost tvou. Přál sis získat vyšší hodnost a já řekl, že ti Alláh pomůže. Ta slova se vyplní; Alláh ti pomoc posílá, neboť ti pravím: neujde-li z těch třiceti pěti osob, jež chceme zajmout, ani jediná, budeš bimbašim
ještě než se vrátíme do Hillé.” Jako by se lekl, stanul bez hnutí a nemohl pronést slovo. Potom se vzpamatoval a řekl, byť ještě koktavě: “Bim – – – ba – – – šim – – – ještě – – než – – se – -” a teď se rozhovořil horlivě: “Bimbašim ještě než se vrátíme do města? Effendi, vím, že mluvíš pravdu a že se mnou bez důvodu nežertuješ, proto – – -” “Ticho, Ahmude Mahuli,” přerušil jsem ho. “Ještě nejsi bimbašim; můžeš se jím však stát a budeš jím, vyplníš-li podmínku. Nerozčiluj se tedy a snaž se, abys vyhověl mému očekávání.” “Effendi, my je chytíme; my je všechny zajmeme, všechny, všechny! Jsem přesvědčen, že nám neunikne jediný! Pojď rychle, abychom je dokonale obklopili!” “Nejdříve urči těch devět, kteří zůstanou tady, a jednoho, aby šel se mnou.” “V minutě jsem hotov, pospíším si!” Vyjmenoval muže a pak se dalo zbylých padesát na pochod. Snažili se vskutku s úspěchem
jít bez hluku a jakmile jsme dospěli do blízkosti ohňů, zařídil kol agasi vše potřebné k obklíčení s takovou zručností, že nikdo z obklopených neměl o ničem ani tušení. Nabyl jsem jistoty, že nikde není mezera, kudy by kdo pronikl. Tím uklidněn, šel jsem s piškhidmet bašim a naším jezdcem na místo, jež Halef svým dramatickým způsobem nazval “trhem dikobrazů”.

To byl skrytý zářez ve zdi, kde jsme ukryli své koně a kde jsem se s komořím dostal na světlo dne, lépe řečeno do tmy noci. Následuje román ,, Tajemství babylónské věže “.

Advertisements